Prosím stručně

Zamyšlení nad poslední knihou Václava Havla

Jiří Hanuš | 20. 7. 2006

Poslat do Kindlu

Nová kniha Václava Havla nazvaná poněkud paradoxně Prosím stručně nese podtitul Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty. I za tímto podtitulem se skrývá něco jiného. Rozhovor není běžným rozhovorem, neboť exprezident zacházel (jak se ostatně sám přiznal) s psanými otázkami Hvížďalovými velmi „svobodně". Dalo by se říci, že je využil po svém.

Nic proti tomu, když to nevadilo Hvížďalovi samotnému. Poznámky jsou sice již poznámkami a dokumenty již dokumenty, ale také jsou používány velmi originálně, což čtenář postřehne až po určité době. Některé poznámky a dokumenty se totiž opakují, a to především ty z nich, které mají absurdní rysy: „v kumbále, kde je lux, žije též netopýr..."; „štiku z Lán, mi věnovanou..."; „pana Řehtáčka prosím..." atd. Havel se zkrátka rozhodl, že vytvoří originální koláž, v níž bude vedle vážně míněných analýz, vzpomínek a postřehů zachycena také směšnost časově omezených detailů, bizarnost prchavých nálad, absurdita „malých" věcí, které se vyskytují v těsném sousedství skutečností významných a nepřehlédnutelných. Knižní celek má proto dramatickou stavbu, což prozrazuje, že se pisatel pohybuje na hranici pamětí, deníku a dramatu. Bližší určení je však složité: nejde o komedii, většinou je autor vážný; pokud vtipkuje, jedná se spíše o žerty úsměvné než dravé. Nejblíže je tragédii. Nechybí zápletka („český Honza králem"), katastrofa (stav světa a „politické politiky" v České republice). Pokud je však přítomna katarze, má víceméně individuální, sociálně nepostřehnutelnou povahu.

Forma knihy je do určité míry umělecká, což ztěžuje hodnocení. Sluší se ji rozebírat jako paměti politika či jako divadelní hru umělce? Zkusme nejdříve to, pak ono.

Text rozhovoru je velmi otevřený, především při hodnocení politiků. Zde se autor rozhodl odhodit některé servítky, což mu umožnilo opuštění úřadu. Pokud byl někdo stále na pochybách, co si Havel myslí o svých předních rivalech Klausovi a Zemanovi, nemusí již tonout v nejistotách. Oba byli (jsou) šikovnými a ambiciózními techniky moci a pohybují se většinou na samé hranici mravnosti. Pokud ji překročí, dokáží své slabosti využít i zneužít. Tím však, pokud nepočítáme opakované Havlovy nářky na domácí „nakyslíky" (rozuměj političtí oponenti, někteří novináři, většina stranických elit), důsledná analýza domácí situace končí. Zbývají spíše postřehy a dojmy, z nichž mají větší význam především ty, které zachycují rozpad federace, vznik nového státu, případně poměr k základním státním institucím (především k parlamentu). Je to jednoznačně škoda, neboť čtenář, který příliš nevěřil obecně rozšířené tezi, že „Havlovi to šlo v zahraničí, nikoli však doma", je po přečtení knihy spíše ochoten tomuto rozšířenému názoru uvěřit. Domácí politiku rozebral Havel opravdu jaksi nedůsledně, neboť se vzdal systémovějšího a systematičtějšího hodnocení, a to včetně své politické pozice. Možná tím chtěl zachovat dojem, že byl a je důsledným „nepolitickým" politikem, což mu opakovaně škodí, neboť jeho prezidentská politika se stávala opakovaně málo průhlednou a zřetelnou. Nedůslednost lze ale samozřejmě u zvoleného žánru tolerovat.

O to více se autor rozepisuje o mezinárodní úloze svého prezidentství, a to od jednání o Varšavské smlouvě až po popis osobních kontaktů s rodinami amerických prominentů. Nejsilnějšími pasážemi knihy jsou ty, které popisují první léta prezidentování za hřmotu politického a hospodářského hurikánu, jenž přinesl rozpad sovětského impéria. Leckteré pasáže z těchto částí knihy by se daly zařadit i do inteligentních čítanek, neboť kdo bude za chvíli vědět, co znamenala zkratka RVHP a jak od nás odcházela „bratrská" a současně okupační armáda? Tyto silné části jsou však bohužel brzy vystřídány poněkud nudnějšími popisy prezidentského cestování, na něž si autor neustále stěžuje. (Nemohu si pomoci, ale celým textem se vine jakási uplakanost; stálo by možná za pokus spočítat všechny stížnosti na nutnost psát proslovy, večeřet, mluvit, ba se pohybovat z místa na místo.)

„Stížnostní styl" je v polovině knihy již opravdu téměř nesnesitelný, mimo jiné proto, že do jisté míry likviduje alespoň občas probleskující analytický charakter publikace. Havel se také vystavuje námitce, již si zřejmě uvědomuje: proč u všech všudy znovu kandidoval, když mu na tom prezidentování skoro všechno vadí? Odpověď je zřejmě jednoduchá. Být prezidentem přece jen znamená i něco jiného než jen prokousávat se nesnesitelnými obtížnostmi politického života. Co ale Havlovi bránilo, aby popisem příjemných stránek svého úřadu vyvážil ty méně příjemné? Jakoby se bál, že mu někdo vyčte, že být u moci je zločin. Nebyli by to „nakyslíci" z druhé (havlovské) strany domácí politické barikády, intelektuálové, pro něž je politické stranictví jedna z nočních můr?

Kniha není divadelní hrou. Pouze některé její částečky nám připomínají, že autor je nejen prezident, ale i autor absurdních divadelních her, autor, který si vždy pohrával s paradoxy společenského bytí v jeho prolnutí s osudy soukromými. Jsou to však opravdu nakonec jen částečky, které nemají sílu a průraznost na to, aby celý rozhovor ozvláštnily a čtivě proměnily. Text proto nakonec zůstal ve svém celku poměrně nudnou záležitostí. Paradoxie úřadu a jeho úředníka byla naznačena, nikoli hlubinně promyšlena a propracována. Z exprezidenta se nestal ani analytik, ani se nevrátil ke své dramatické profesi. Litovat lze obojího.

Ale aby vše neznělo jen negativně, nová Havlova kniha umožňuje zamyšlení nad osobnostní identitou a problémem, zda a jak člověk zůstává sám sebou, vnitřně jednotným subjektem. Přes všechny uvedené výhrady jsem nakonec pocítil po dočtení publikace jisté potěšení, že jsem se setkal s týmž autorem, kterého jsem četl, ba opisoval v normalizační době. Havel velmi osobní, Havel tvrdohlavý, Havel schopný uvažovat o komínu i o směřování lidské civilizace, Havel konzervativně levicový, Havel politicky nepolitický, Havel bytostně znejistělý a přitom vášnivě stojící na své pravdě, Havel při vší křehkosti silný.

Závěr? Havel je stále tím, čím býval. Stále však zní zásadní otázka, zda to stačilo na výsostný prezidentský úřad.

Revue Politika 6-7/2006

Poslat do Kindlu

Rubrika: Články a komentáře |