Naděje místo strachu?

Americký prezident Barack Obama začátkem února prohlásil, že pokud nic neučiníme, změní se krize na katastrofu.

Všimněte si: na katastrofu. Tolik prezident, který ve svém inauguračním projevu před nedávnem prohlásil: „Vybrali jsme si naději místo strachu.“ Dokud ovšem není zapotřebí strachu k prosazení nějakého zákona.

Tolik také o slibu vyhnat z chrámu penězoměnce a pokoutní obchodníky s vlivem. Ostentativní prezidentský výnos omezující lobisty byl okamžitě následován nominací nejméně tuctu současných nebo minulých lobistů na vysoké pozice. Následoval ministr financí, který údajně nedokázal porozumět pravidlům pro přiznání daně z příjmu, a po něm Tom Daschle, kandidát na ministra zdravotnictví, který musel padnout podle nového washingtonského pravidla, že v žádné vládě nemůže být více než jeden daňový podvodník.

Daschlova aféra

Daschlova aféra byla důležitější, protože jeho provinění se netýkalo pouze daní. Jak kdysi podotkl Michael Kinsley, opravdový skandál ve Washingtonu nezpůsobuje to, co je protizákonné, ale to, co je legální. Neplacení daní je jedna věc. To, co učinilo tento případ neomluvitelným, byly dokonale zákonné transakce, které Daschlemu umožnily během dvou let nashromáždit 5,2 milionu dolarů.

Tim Geithner, ministr financí obviněný z úniku daní, alespoň roky pracoval jako skromný státní zaměstnanec. Je to právě Daschle, který vydělával miliony ročně, včetně šoféra a nosiče golfových holí, za nespecifikované služby v kamarádově soukromé kapitálové společnosti, kdo představuje všechno to, co přišel Obama podle svých slov do Washingtonu zvrátit.

Stimulační balík

Nejvíce zničující pro Obamovu image je ale jeho vlajková loď: stimulační balík. Jeho sepsáním nevysvětlitelně pověřil Nancy Pelosiovou, předsedkyni americké Sněmovny reprezentantů, a další špičky sněmovny. Výsledek, který nevyhnutelně nese Obamovo jméno, není jen špatný, nemá jen mnoho vad, je to legislativní ohavnost.

Nejsou to pouze stránky daňových výjimek, dotací a ochranářských opatření pro zvláštní zájmové skupiny, které by odstartovaly ničivou obchodní válku podobnou té, která následovala po přijetí Smoot-Hawleyova zákona o clech z roku 1930. Není to jenom plýtvání, jako například 88,6 milionů dolarů na novou výstavbu státních škol v Milwaukee, kde mají podle zprávy Milwaukee Journal Sentinel úbytek žáků, patnáct prázdných škol a docela logicky žádné plány na novou výstavbu.

Je to hlavně dokonalý podvod s překotným prosazením zákona, při němž byla zrušena všechna normální pravidla, jako je projednání ve výborech či hledání příjmů, z nichž by se jednotlivé výdajové položky platily. Navíc stav mimořádného ohrožení státu vyžaduje především okamžitý stimul k vytváření nových pracovních míst.

Obama sliboval nový druh politiky, kde by získávání vládních peněz pro lokální zájmy a korupční výměna politických služeb k prosazování vlastních projektů byly nahrazeny opravdovou demokracií zdola nahoru, s účastí všech. Tím byl Obama tak oslnivý a nový. Ukazuje se ale, že „nelítostná naléhavost současnosti“ zahrnuje sto padesát milionů dolarů na pojištění hovězího skotu.

Obamova epocha začíná snad největším šílenstvím staré politiky obchodování s vlivem, které kdy Washington viděl. Jak uveřejnil deník Wall Street Journal, ještě než se zákon o stimulačním balíku dostal do Senátu, lobovaly farmaceutické firmy a firmy zaměřené na špičkové technologie za nový plán na repatriaci zámořských zisků, což by jim umožnilo obrovské úspory na daních. Pěstitelé vína z Kalifornie a producenti citrusových plodů z Floridy bojovali za změnu jediného výrazu v jednom opatření. Nahrazení slova „zasazené“ za „připravené k prodeji“ by znamenalo neočekávanou výhru plynoucí z nové pobídky „amortizace prémií“.

Po Obamově zázračné prezidentské kampani bylo jasné, že jeho „magical mystery tour“ bude muset někdy skončit. Národ si protře oči a začne se vynořovat ze svého snění. Halucinogenní Obama bude muset ustoupit pouhému smrtelníkovi. Slibovaná velká etická transformace se ukáže jako pohádka, kterou vyprávějí všichni prezidenti, jen tento ji vyprávěl lépe než kdokoliv jiný.

Myslel jsem si, že probuzení bude trvat šest měsíců. Trvalo dva a půl týdne.

Text Charlese Krauthammera z The Washington Post, 6. února 2009, přeložil a redakčně upravil Vladimír Gregor.

Diskuse