Tomu víza, tomu ne?

Hana Kůrová | 20. 7. 2006

Poslat do Kindlu

---

V květnu Senát Spojených států amerických schválil návrh rozšíření bezvízového styku (tzv. Visa Waiver Program) na Polsko. Toto nové opatření umožní polským občanům pobývat na americkém území po dobu šedesáti dnů, aniž by se při vstupu museli prokazovat platným vízovým dokladem. O dva týdny později, začátkem června, Evropský parlament přijal zprávu nazvanou „Dohoda o transatlantickém partnerství pro posílení vztahů mezi USA a EU", která požaduje, aby Spojené státy uplatnily stejný vízový režim na všechny členské země EU a rozšířily bezvízový styk na nové členy tak, aby se v budoucnu týkal všech občanů Unie. Americké i evropské opatření sledují na první pohled stejnou linii, dokonce to vypadá, že se USA rozhodly své hranice otevřít ještě předtím, než o to byly Evropou požádány. Podrobnější prozkoumání faktů ale ukazuje na závažné odlišnosti.

Ve svém komentáři na podporu dodatku o rozšíření bezvízového styku na Polsko demokratická senátorka Barbara Mikulski zdůraznila, že Polsko si jako člen EU a spojenec v rámci NATO takový krok ze strany USA zaslouží. To je nepochybně pravda. Zároveň však také platí, že existují další evropské země s vízovou povinností, které mají obě výše uvedené charakteristiky a v dodatku uvedeny nejsou. Proč Spojené státy rovnou nerozšiřují bezvízový styk i na ně?

Odpověď leží ukryta hlouběji v textu schválené legislativy. Aby stát mohl být zahrnut do programu bezvízového styku, musí být nejen členem EU a nepředstavovat pro USA bezpečnostní riziko, ale musí také mít nejméně tři sta vojáků v Iráku a Afghánistánu. Polsko je jedinou zemí (mimo některé západoevropské země, které ale již bezvízový styk s USA dávno mají), která splňuje tuto závěrečnou podmínku.

Postoj USA by se dal akceptovat, pokud by Polsko bylo jedinou novou členskou zemí EU, která má v Iráku své vojenské jednotky. Tak to ale není. Řada dalších zemí bývalého sovětského bloku a současných členů EU totiž podpořila americké vojenské operace na Blízkém východě a angažovala se v nich. Například Česká republika má v Iráku a Afghánistánu téměř dvě stě vojáků.

Zemím se skromnějším kontingetem americký dodatek o vízech nevysílá příliš pozitivní signál. Většina z nich stejně jako Polsko utrpěla v Iráku ztráty, a přesto to vypadá, že o pár desítech vojáků méně z nich dělá druhořadé spojence, což je velmi hořké zjištění.

Vydání zprávy Evropského parlamentu, volající po stejném vízovém režimu, bylo v tomto kontextu skvěle načasováno. Koneckonců pokud má EU garantovat rovnocennost všech svých členů, je nutné zajistit rovnocenné zacházení se všemi jejími občany i mimo hranice EU. V období, kdy se mnoho občanů středo- a východoevropských zemí cítí ve svých sympatiích vůči Bruselu a Washingtonu rozpolceno, EP jejich podporou v palčivé otázce víz bezpochyby zabodoval. USA naopak v bitvě o podporu svých aktivit nebezpečně zaostávají a svým krokem, jenž zvýhodňuje pouze Polsko a staví jej nad ostatní spojence, riskují další studenou sprchu od evropského veřejného mínění. Zřejmě ji nezastaví ani pozitivně hodnocené vyjadření prezidenta Bushe na červnovém setkání s představiteli EU ve Vídni, kdy uznal nezbytnost podstatného pokroku směřujícího k zavedení vzájemného bezvízového cestování pro všechny občany EU do USA.

Dohoda Evropského parlamentu o transatlantickém partnerství, jehož konečným cílem je dosáhnout bezbariérového transatlantického trhu do roku 2015, má potenciál posunout věci směrem, který by uspokojil obě strany a vnesl do evropsko-amerických vztahů tolik potřebné „oteplení". Pozitivní a hmatatelné gesto americké strany by bylo více než vítané.

Revue Politika 6-7/2006

Poslat do Kindlu

---

Diskuse