Na okraj „multikulturního“ soužití

Ondřej Šlechta | 16. 2. 2009

Poslat do Kindlu

---

Poslední týdny se v mnoha zemích Evropy nesly ve znamení rytmu událostí, o jejichž charakteru není slušné otevřeně hovořit. Mírumilovní muslimští imigranti například proměnili části švédského Malmö v hořící inferno, aby vyjádřili svůj nesouhlas s uzavřením tamějšího islámského centra. Itálií nedávno otřásla série brutálních znásilňovacích „nájezdů“ mladíků (opět) neevropského původu vůči italským ženám. To vyvolalo sérii „protiopatření“ ze strany Italů – napadání neitalských kaváren a pokusy o pogromy.

Zatímco Itálie se topí v rasově motivovaném násilí, česká média mlčí. Jejich pozornosti unikly i události minulé neděle, kdy byli v maďarském Veszprému bezdůvodně napadeni hráči místního házenkářského klubu skupinou několika desítek romských násilníků vyzbrojených noži.

Na diskotéce ve Veszprému byl k smrti ubodán šestadvacetiletý rumunský házenkářský reprezentant Marian Cozma. Spolu s ním byli postiženi i další spoluhráči. Třiadvacetiletý chorvatský brankář Ivan Pešič byl několikrát bodnut do zad a po převozu do nemocnice mu lékaři museli odoperovat poškozenou ledvinu. Srba Žarka Šešuma zkopali násilníci do bezvědomí a s podezřením na proraženou lebku musel být také operován. Všichni svědci souhlasně vypověděli, že Cozma byl skupinou několika útočníků napaden ve chvíli, kdy tancoval se svou přítelkyní, a ostatní spoluhráči poté, kdy mu přispěchali na pomoc.

Vyjmenované události mají společného jmenovatele. Buď naprostý nezájem domácích médií, nebo promptní zamlčení identity a původu útočníků. Neochvějní podporovatelé politické korektnosti budou tvrdit, že nezveřejňování etnického původu útočníků v případě, že dojde k poškození příslušníka „bílé rasy“, má své důvody, protože předem eliminuje extrémní názory, které by z jednotlivých případů vyvozovaly závěry vůči celým skupinám obyvatel. V rámci udržení iluze multikulturní společnosti máme tedy zavírat oči před narůstajícími etnickými problémy v celé Evropě a tvářit se, že jsme svědky jednotlivostí a odchylek.

Bohužel se čím dál více ukazuje, že dnes v Evropě vůbec nežijeme v multikulturní společnosti. Pluralita a vzájemné uznání neexistují. Namísto toho jsme svědky postupného zavádění etnocentrismu naruby.

Tohoto faktu, a sice že můžeme sledovat jakýsi „dobrý“ a „špatný“ multikulturalismus, si všiml už Giovanni Sartori, který ovšem pro „dobrý“ používá pojem pluralismus, zatímco pro „špatný“ právě multikulturalismus. Je pravdou, že „multikulturalismus“ čistě jako takový (lexikálně) neevokuje nic jiného, než konstatování existence různých (etnických nebo národních) skupin obyvatelstva na jednom území. S tím má skutečně problém málokdo. Zásadní zlom ovšem nastává ve chvíli, kdy vidíme, že tento pojem dnes získal zcela jiný obsah.

Není na místě sémanticky rozebírat jednotlivé pojmy, takový přístup jen svádí k fabulacím a nepochopením. Podstatné je si uvědomit, že na dnešní politickou elitu mají stále nemalý vliv tzv. osmašedesátníci, propadající rovnostářským utopiím a sociálně-inženýrským konstruktům. Právě ti mají nemalou vinu na dnešním stavu, kdy se tzv. multikulturní společnost stává jen žalářem majoritní společnosti, která je vystavena obrovským sociálním proměnám svého bezprostředního okolí, jež nemá šanci ovlivnit nebo zbrzdit.

O co tedy usilovat, abychom se pokud možno vyhnuli situaci, které jsme dnes svědky bezmála v celé Evropě? Představa etnicky nebo národnostně homogenního státu patří do říše pohádek. Měli bychom si však uvědomit, že ona proklamovaná diverzita spočívá právě v pohledu na svět, který pozitivně hodnotí odlišnosti, ale zároveň vyžaduje určitou nepřekročitelnou loajalitu ke státu a jeho institucím – spíše než v projektu ve vlastním smyslu slova, který předkládá vizi nové společnosti a plánuje její uskutečnění.

Skutečná demokracie, mediální svoboda, vláda zákona, pluralita bez afirmativních akcí a důraz na výběrovou imigraci, to jsou recepty na opravdové „multikulturní soužití“, které neústí ani v tavící kotel, ani v etnické konflikty dramatického charakteru, jakých jsme dnes svědky.

Revue Politika 2/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse