Existuje konzervativní „zelená“ politika?

Zelené strany jsou tradičně na levé straně politického spektra v koalici se sociální demokracií (Německo) nebo s komunisty (Portugalsko, Španělsko, Itálie, Francie). V severských zemích jsou to zelení protijaderní pacifisté (Dánsko, Švédsko, Finsko), někdy vystupující i proti členství v EU. Kromě ekologie patří k jejich oblíbeným tématům feminismus, opozice vůči globalizaci a obnovitelná energie. Možná je i spolupráce zelených se středovými křesťanskodemokratickými stranami (Švýcarsko, Rakousko). Výrazně pravicové strany mají nejčastěji antiekologický punc. Vyvstává tedy otázka, zda je ochrana životního prostředí „levicové" politické téma (podobně jako sociální stát). Je koncept „udržitelného rozvoje" konstrukt levicové ideologie?

Zpět ke kořenům

Úvodem je nutno říci, že takový obraz získává „ekologie" teprve od počátku osmdesátých let. V té době se vztahu mezi člověkem a ekosystémy zmocnila radikální levice, ať marxistická nebo ovlivněná tradicemi anarchistického hnutí, a přišla s tezí, že kapitalismus exploatuje životní prostředí obdobně jako pracovní sílu. Součástí této teze je i tvrzení, že hlavní vinu za globální environmentální problémy mají rozvinuté země (bohatý Sever), které vykořisťují „chudý Jih". Environmentalismus se stal trvalou součástí levicového proudu v Evropě v době, kdy protijaderné hnutí ztratilo s koncem studené války svůj smysl. Například zakladatelé německých Zelených, Bastian a Kellyová, se dříve aktivně angažovali právě v tomto hnutí. Žádný z ideologů západoevropských zelených tehdy výrazně nekritizoval neutěšený stav životního prostředí v socialistických zemích.

Ochrana přírody, zdrojů a životního prostředí není vynálezem levice. I v Republikánské straně USA stále ještě existuje skupina lidí, kteří se snaží pokračovat v tradiční konzervativní politice chápající ochranu přírody a přírodního bohatství jako základní stavební kameny republikánské politiky. Vždyť největší zásluhu na ochraně americké přírody má republikánský prezident F. D. Roosevelt, který vyhlásil 240 milionů akrů přírodních rezervací, což je plocha, která překračuje společnou rozlohu států Illinois, Indiana, Michigan, Minnesota, Ohio a Wisconsin. Roosevelt zečtyřnásobil plochu národních parků a přírodních rezervací a vyhlásil např. Grand Canyon jako národní památku. Republikán Coolidge zavedl ochranu přírody na Aljašce (Glacier Bay), Eisenhower vyhlásil chráněnou arktickou oblast National Wildlife Refuge System, Hower rozšířil ochranu oblasti Grand Canyon. Jiný republikánský prezident, Richard Nixon, založil US EPA, což je hlavní úřad ochrany životního prostředí v USA, a předložil Kongresu nejen základní legislativní rámec ochrany životního prostředí (Environmental Policy Act), ale také zákony na ochranu ovzduší, regulaci chemických látek a ochranu ohrožených druhů.

Jak poznamenala Martha Marks, zakladatelka organizace Republikáni za ochranu prostředí (www.repamerica.org), proenvironmentální postoj republikánů se změnil za prezidenta Reagana. Jako hlas z jiného světa zní v současném kontextu politiky Republikánské strany citát prezidenta F. D. Roosevelta: „Nechci, aby naše přírodní zdroje byly vyčerpány malou zájmovou skupinou na úkor většiny." Lze tedy říci, že politika neokonzervativců se postupně nejen odklonila od tradiční konzervativní doktríny ochrany přírody a přírodního bohatství, ale de facto umožnila, aby se tato témata stala politickou doménou levice.

Mnohé myšlenky, které jsou dnes prosazovány evropskými zelenými, pocházejí ze sedmdesátých let, kdy se americká New Left zapojila do původně odborné diskuse o vztahu člověka a přírody. Je nutno říci, že od počátku šedesátých let až do poloviny let osmdesátých této diskusi dominovali přírodní vědci, technologové, demografové, respektive probíhala na akademické půdě bez většího ideologického zabarvení. Z té doby pochází první důkazy negativního vlivu perzistentních organických látek (R. Carsonová), zejména chlorovaných pesticidů, které se šíří potravními řetězci. Reakce chemického průmyslu byla naprosto odmítavá stejně jako později v kauze tvrdých freonů (Rowland a Molina) nebo PCBs (Lovelock).

Stejná historie se opakovala kolem globálního oteplování. Varování vyslovená v osmdesátých letech prominentními vědci, jako jsou klimatologové B. Bolin a P. Krutzen nebo autor hypotézy Gaia, fyzikální chemik J. Lovelock, byla relativizována průmyslem a dezinterpretována levicí. Jak poznamenává Lovelock, vynořily se malé skupiny anarchistů a extrémní levice, které viděly příčinu zla v technologii a volaly po jejím zničení nebo omezení. „Není zřejmé," říká Lovelock, „zda jejich motivace je primárně misantropická, nebo jsou to luddité, avšak tito kritici jsou mnohem více soustředěni na destruktivní, negativistickou kritiku než na hledání nějakých rozumných východisek."

V diskusi se tak vymezil významný proud, který viděl řešení „environmentální krize" v zásadních společenských změnách, nikoli v dílčích „technokratických řešeních". Pro levici to byla příležitost oprášit Marxovu analýzu kapitalismu, pro anarchisty znovu přijít s konceptem ekonomicky autonomních komun, které jsou spojené v nehierarchických sítích dobrovolné spolupráce. Z té doby pochází pozitivní postoj zelených k zesíťovaným malým zdrojům obnovitelné energie v souladu s mnohem starším Kropotkinovým pojetím občanské společnosti složené z malých autonomních komun bez centrální autority státu.

Jak napsal americký ekoanarchista Bookchin, „krása takových systémů je v ekologicky vzájemné interakci solárních kolektorů, větrných elektráren a generátorů metanu spojených s dalšími zdroji, založenými na dřevě a hydroenergii - i na uhlí a topném oleji, bude-li to nezbytné -, aby vznikla nová struktura energetiky, která je vytvořena na míru okolního ekosystému". Dodává, že „takový systém výroby (energie) přestane být nástrojem dominance a společenských střetů: bude sloužit jako nástroj osvobození a společenské harmonie".

S těmito myšlenkami souzněla knížka britského ekonoma E. F. Schumachera Small is beautifull, kde se hovoří nejen o decentralizaci energetiky, ale i o „buddhistické ekonomice". Co na tom, že Buddha žádnou ekonomickou ani sociální nauku byť jen náznakem nehlásal. Jistou protiváhu v této diskusi vytvářely hlasy biologů a antropologů, jako byli Paul Ehrlich, Garret Hardin a Julian Huxley, bratr spisovatele Aldouse Huxleyho. Většinou by se dali označit za neomalthusiány, tedy lidi, jejichž primárním zájmem byla rovnováha mezi globální populací a dostupnými zdroji.

Přestože socialisté, marxisté i liberální ekonomové prohlašovali Malthusovy (1766-1834) myšlenky za nesmysly, teze o exponenciálním populačním růstu předbíhajícím stále více lineární růst ekonomiky se mnoha biologům a sociálním myslitelům v šedesátých letech znovu vybavila při pohledu na populační statistiky rozvojových zemí. Ehrlich, autor knihy Populační bomba (1968), a Hardin byli levicí prohlášeni za ekofašisty a Hardinův esej Tragédie společného vlastnictví (Tragedy of Commons, 1968) mnohokrát kritizován.

Hardinovo varování před přelidněním a zkázou společných statků (biodiverzita, pralesy, půda, vodní zdroje, oceány apod.) poukazovalo také na stále omezenější lidské svobody nepřímo úměrné hustotě populace a čerpání zdrojů. Ve stále více přelidněném světě, kde se řada statků nutně stává vzácností, a to včetně volného prostoru, nemůžete svobodně dělat to, co bylo běžné před sto lety. Hardinův výrok („Je jen jediné znečištění životního prostředí - lidé.") je tak dáván za příklad politické nekorektnosti. Připomeňme jen, že počet obyvatel Země se od roku 1900 zvýšil ze zhruba 1,5 miliardy na 6 mi­liard, tedy čtyřikrát, aniž by populační dynamika rozvojových zemí slábla!

Sir Julian Huxley se v eseji Světový populační problém mimo jiné dotkl rostoucí imigrace z přelidněných a stále více chudnoucích rozvojových zemí do Velké Británie. Tyto země by podle Huxleyho doslova pukly pod náporem populace, a to vede jejich obyvatele k migraci do prosperujících zemí. „Je to srovnatelné s tím, co nastává v případě rakoviny. Neomezené množení vede k tomu, co se nazývá metastázou, kdy skupiny buněk migrují do jiných částí těla a působí tam stejné problémy." Imigranti vyvolávají podle Huxleyho „značné sociální těžkosti, ne kvůli rasovým předsudkům, ale proto, že dochází k invazi skupiny lidí s různými zvyky a hodnotami do již hustě zalidněného prostoru".

Všichni zmiňovaní vědci se snažili v šedesátých a sedmdesátých letech vyvolat na půdě OSN vážnou diskusi, jejímž omezeným výsledkem byly tehdejší snahy vlád Číny a Indie zpomalit explozivní růst populace. Později byly tyto diskuse spojeným úsilím dějinných optimistů (marxistické levice, liberálních ekonomů, technokratů, ale také zásluhou největších monoteistických náboženství - muslimů a katolíků, kteří odmítají jakoukoliv kontrolu porodnosti včetně antikoncepce) přehlušeny. Chudnutí rozvojových zemí je dnes vysvětlováno jako důsledek sobectví bohatých zemí.

USA versus Evropa

Těžiště diskuse se v USA stále více přesouvalo na politickou levici s tím, jak krystalizovala ideologie neokonzervativní pravice. Část neokonzervativců si dějinný optimismus přinesla ze své levicové minulosti, zejména skupina intelektuálů, která se v padesátých a šedesátých letech zformovala kolem amerických sociálních demokratů (Max Schachtman) nebo filozofa Lea Strausse. Patří sem i Irving Kristol, který neokonzervatismus charakterizoval jako politické přesvědčení „plné naděje, bez ponurosti, hledící vpřed bez nostalgie, jehož obecný tón je povzbudivý, ne zamračený nebo zakyslý". Neokonzervativci věří v to, že třídní nenávist a další choroby kapitalismu diagnostikované Marxem a jeho žáky je možno odstranit v prosperující společnosti založené na demokracii a liberální tržní ekonomice.

V důrazu na osobní svobody a nedůvěru v sociální stát, respektive v široké pravomoci státu v oblasti univerzální péče o občana (a to včetně ochrany životního prostředí), leží základy neokonzervatismu. V tomto ohledu platí Kaganovo zjištění, že „Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše". Dějinný optimismus a odmítání „mezí růstu", nedůvěra v OSN a neochota nechat se Evropou zatlačit do ekonomicky omezujících závazků Kjótského protokolu - to vše vysvětluje odmítavý postoj neokonzervativců vůči globální změně klimatu. Proto byl do čela senátního výboru pro životní prostředí ustaven populista z Oklahomy, senátor James Inhofe. Ten v Senátu opakovaně prohlásil, že „většina debaty o globálním oteplování je založena na strachu, nikoliv na vědě". Tvrzení klimatologů jsou dle Inhofeho „největším podvodem spáchaným na americkém lidu", respektované vědce a instituce označuje za „environmentální extremisty a jejich elitistické organizace". Profesora Stephena Snydera, předního amerického klimatologa, nazval Inhofe „kmotrem katastrofických štváčů".

V důsledku teroristických útoků z 11. září 2001 a války v Iráku přestalo být globální oteplování pro americkou veřejnost aktuálním problémem. Důvodem, proč začal prezident Bush a neokonzervativci mluvit o alternativních zdrojích energie, je snížení závislosti na arabské ropě. Znovu se rozbíhá nejen financování skomírajícího výzkumu a vývoje jaderné energetiky, ale i programů na využití obnovitelných zdrojů energie, palivových článků pro mobilní vozidla, vodíkové energetiky a podobně. Je však nutno říci, že řada republikánů má opačný názor než prezident, byť byla na úrovni jednotlivých států jednostranně vyhlášena opatření ke snížení emisí skleníkových plynů nebo dokonce zavedeny systémy emisního obchodování.

Poněkud jiný vývoj měl nástup environmentalismu v Evropě. V minulých patnácti nebo dvaceti letech byla péče o životní prostředí nejprve agendou nevládních organizací a teprve později „zelených stran". Postupem času se životní prostředí dostalo na důležité místo i v programech sociálních a křesťanských demokratů. Ochrana přírody a životního prostředí je dnes v Evropě chápána jako povinnost sociálního státu, který na sebe přebírá i další závazky z oblasti péče o spotřebitele - chrání zdraví veřejnosti před škodlivými látkami, reguluje nakládání s odpady atd. Evropský průmysl je tak stále více omezován tíživými regulačními tlaky, které požaduje velká část veřejnosti. Pohled na ochranu životního prostředí je proto jen částečně spojen s levicovým klišé - nedůvěrou vůči kapitalismu, globalizaci a volnému trhu.

Zrod malých, většinou levicově orientovaných „zelených stran" byl v Evropě umožněn odlišností evropských volebních systémů od amerického. Ti západoevropští zelení, kteří spojili ochranu přírody s tradičními levicovými tématy, si vysloužili hanlivou přezdívku „melouni" - navrch zelení, uvnitř rudí. Za vzor jim slouží němečtí Die Grünen se svým raketovým startem postaveným na sjednocení antinukleární občanské opozice se zapřisáhlými luddity (odpůrci technologie), levicovými křesťany nebo přívrženci alternativní kultury a životního stylu. V jiných případech jsou zelení nesourodou a vnitřními spory zmítanou skupinou idealistů, takže nemají na národní politiku žádný větší vliv (Norsko).

V České republice nebyl po sametové revoluci vznik výrazně levicově orientované strany zelených myslitelný; vše levicové mělo po listopadu 1989 hanlivý přídech. Vlastně zde ani neexistovala nějaká autentická levice, která by nebyla spojována s krajně nepopulární KSČ. Navíc teze o ničivém účinku kapitalismu a tržního hospodářství na životní prostředí zněla v zemi, kterou za čtyřicet let hospodářsky i environmentálně zdevastovali místní komunističtí vazalové Moskvy, falešně. Vůdčí osobnosti jako Dejmal, Moldan nebo Vavroušek se jistě nepovažovali za levicové politiky a nemohli tudíž najít u západoevropských zelených inspiraci. Pokud chtěli dělat zelenou politiku, většinou odešli do vznikajících politických stran, které tehdy byly nuceny se ekologií vážně zabývat. Rozsáhlé znečištění životního prostředí, které činilo z České republiky špinavé, nebezpečné a neradostné místo k životu, bylo na stupnici veřejného zájmu na předním místě.

Avšak veřejný zájem o ochranu životního prostředí se postupně ocitl ve stínu nových, mnohem závažnějších témat. Navíc se díky razantnímu přístupu prvních vlád po roce 1989 stav životního prostředí překvapivě zlepšil. Pověst české Strany zelených byla poškozena zprávami, že ji hned po listopadu 1989 údajně založili příslušníci StB. Dnes tato strana pomalu získává na věrohodnosti a není vyloučeno, že se dostane do parlamentu. Nicméně k tomu, abychom odpověděli na úvodní otázku (zda je ekologická politika nevyhnutelně spojena s politickou levicí), se musíme podívat také do oblasti evropské konzervativní politiky.

Konzervativní zásady a koncept udržitelnosti

Jak již bylo řečeno, existuje značný rozdíl mezi evropským a severoamerickým konzervatismem, nicméně jedním ze společných rysů obou ideologií je nedůvěra k sociálnímu inženýrství a víra v přirozené uspořádání společnosti. Stát je vnímán jako nutné zlo, důraz je kladen na větší odpovědnost lidí vůči sobě, své rodině i obci. V konzervativním pojetí světa proto musí být prostředí života lidí, které spoluvytvářely generace našich předků, chráněno proti neopodstatněným změnám, které jdou proti zájmu přirozeného lidského společenství. Konzervativec neoponuje změně, on jí prostě vzdoruje. Společnost a stát, nebo spíše přirozené společenství lidí, jak napsal zakladatel britské konzervativní politiky Edmund Burke (1729-1797), musí být vnímáno jako „společenství těch, kteří žijí, jejich předků i těch, kteří se teprve narodí".

Tento ryze konzervativní princip mezigenerační odpovědnosti byl převzat o dvě stě let později jako definice „udržitelného rozvoje", za jejíž zdroj je uváděna Světová komise pro životní prostředí a rozvoj ustavená OSN v roce 1983 pod předsednictvím bývalé norské premiérky, socialistky Gro Harlem Brundtlandtové. „Udržitelnost" je v různých obměnách definována jako povinnost „zabezpečit potřeby pro současnou světovou populaci, aniž by byly ohroženy potřeby generací příštích". Termín je převzat z angličtiny, kde „sustainability" znamená trvalost, nepřerušenost, kontinuitu nebo pokračování. Udržitelný ekonomický rozvoj teoreticky užívá metody a suroviny, které nevyčerpávají neobnovitelné zdroje a nenarušují přírodní procesy.

V našem světě, kde neustále roste globální populace a rostou základní potřeby lidí (nejen v rozvojových, ale i rozvinutých zemích), je dnes udržitelný rozvoj iluzí. Jak podotýká Hardin, není možné „udržitelně" maximalizovat dvě proměnné - velikost populace a životní úroveň každého jejího příslušníka. Komise Brundtlandtové zde mnohoznačně poznamenává, že „udržitelný rozvoj se může uskutečnit jedině tehdy, když velikost globální populace a její růst bude v harmonii se změnou produkčního potenciálu globálního ekosystému". Hle, politicky korektní variace na Malthuse!

Námitkou ekologů (Ludwig a další), kteří studují velké ekosystémy, je nemožnost experimentování s ekosystémy a geochemickými procesy. Meze stability neznámého systému stanovíme tím, že jej pozorujeme v jeho dynamice, experimentálně vychylujeme z rovnováhy a studujeme odezvu. Obrovský rozměr, složitost a setrvačnost globálního ekosystému (dle Lovelockovy hypotézy Gaia jsou jeho nedílnou součástí i geochemické cykly) brání takovým experimentům, takže prakticky použitelný koncept udržitelnosti musí nutně narážet na jiný konzervativní princip a tím je zásada předběžné opatrnosti. Nejistoty našeho poznání se projevují např. i při odhadu „ještě udržitelného" růstu koncentrace skleníkových plynů v zemské atmosféře.

Tam, kde jsou naše znalosti příliš nejisté a rizika ztrát příliš velká, nemáme právo uvádět do chodu procesy s nepředvídatelným výsledkem. Princip předběžné opatrnosti je etický imperativ, pojistka proti neuváženým a krátkozrakým experimentům. Jak řekl Burke v projevu vybízejícím k usmíření s koloniemi, „neustálé zasahování do přirozeného stavu věcí je odpornou neřestí těkavých a neklidných myslí. Na cestě, po které kráčíme za našimi předky, není možno těkat nebo chybovat."

Dnes se dokumenty organizací, jako je OSN, EU či OECD jen hemží „udržitelností" a „udržitelným rozvojem". Termín se vzhledem ke své obecnosti stal politickým klišé. V praxi by se udržitelnosti mělo dosáhnout rovnováhou tří pilířů udržitelného rozvoje: ekonomického růstu, sociálního rozvoje a ochrany životního prostředí. Udržitelnost je hledána nikoliv v časovém rámci přírodních procesů, ale podle momentálních potřeb politiky a ekonomiky. Jinými slovy, víra v „udržitelnost" vede v často zmatené a nesourodé diskusi spíše k zeslabení a překroucení tradičních a každému srozumitelných konzervativních zásad: opatrnosti, zdrženlivosti a respektování přirozeného běhu věcí.

Britští a norští konzervativci

Britská konzervativní strana má dlouholetou a koherentní politiku ochrany životního prostředí, jak je možno se přesvědčit z politických dokumentů nebo volebních programů. Její nedávný předseda Michael Howard zdůrazňoval ve svých projevech povinnost rozumně chránit přírodu a přírodní suroviny. Konzervativní strana již od počátku osmdesátých let podporovala zákaz freonů (Montrealský protokol) a stála v čele zemí, které podporovaly vyjednávání Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Tehdejší vláda vzala vážně hrozbu globálního oteplování a na Summitu Země v Riu v roce 1992 unilaterálně vyhlásila stabilizační cíl emisí skleníkových plynů. Vedle využívání obnovitelných zdrojů zdůrazňovala nutnost zvyšování bezpečnosti jaderných elektráren coby důležitého zdroje elektrické energie, který neemituje škodlivý oxid uhličitý. Sám Howard, který byl v minulosti ministrem životního prostředí, přesvědčoval amerického prezidenta Bushe staršího, aby klimatickou úmluvu OSN podepsal. Mezi další úspěchy konzervativců v této oblasti patří zavedení bezolovnatého benzínu, legislativa na ochranu přírody a krajiny, nakládání s odpady a vyčištění řek, které byly v šedesátých a sedmdesátých letech nesmírně znečištěny vypouštěnými odpadními vodami. (Losos se do Temže vrátil díky rozsáhlému konzervativnímu programu revitalizace říčních toků.)

Obdivovatelé Margaret Thatcherové by si měli prostudovat volební programy konzervativců z osmdesátých let, kde se můžeme dočíst například o rozšíření ploch chráněných území či o ochraně zelených pásů měst (včetně stromořadí a živých plotů) před zábory krajiny pro megalomanskou výstavbu obytných čtvrtí podporovanou labouristy. Nalezneme zde i pasáže o posílení neprodukčních funkcí zemědělství v péči o krajinu (program Countryside Stewardship) nebo o ochraně zvířat před týráním ve velkochovech a laboratorních výzkumech. Britští konzervativci již v osmdesátých letech požadovali informace o jakosti potravin, zprůhlednění hospodaření s veřejnými rozpočty v oblasti čištění měst a odvozu odpadků, podporovali veřejnou dopravu a železnice či obnovu zdevastovaných ploch (brownfields).

Ve srovnání s koncem sedmdesátých let se v polovině let osmdesátých zdvojnásobil rozpočet na ochranu přírody a krajiny (Rural Environmental Action Scheme). Vláda Margaret Thatcherové zveřejnila v roce 1990 první souhrnnou zprávu o stavu životního prostředí (White Paper on Environment). Její vláda vytvořila jednotnou inspekci životního prostředí a zavedla koncept integrované prevence, který prosadila v EU jako směrnici o IPPC. Mezi environmentální agendu britských konzervativců patří také přísnější regulace geneticky modifikovaných potravin a zemědělských výrobků. Konzervativci chrání na základě rozumně uplatňovaného principu předběžné opatrnosti nejen britské zemědělce a krajinu (například před nesmyslnou výstavbou větrných elektráren), ale především spotřebitele a vlastníky. Na druhou stranu konzervativci podporují energetické využití odpadu za podmínek, které nevedou k toxickým emisím.

Velmi inspirativní je i environmentální pozice, kterou zaujímá Hoyre, konzervativní strana Norska. Založil ji norský politik Emil Stang v roce 1884, tedy v roce, kdy vznikla v Norsku parlamentní demokracie. Hoyre pravidelně získává kolem 20 % voličských hlasů. Strana ve svém programovém dokumentu deklaruje podporu ekonomickému růstu, aby nedocházelo k nezaměstnanosti a společnost se mohla rozvíjet. Klade důraz na sociální služby a bezpečnost občanů. Mezi programovými principy zdůrazňuje nedotknutelnost soukromého vlastnictví, odpovědnost, hospodárnost a opatrné využívání přírodních zdrojů. Princip předběžné opatrnosti vyjadřuje odmítáním neuváženého užívání genových manipulací, které by mohly být zneužity k měnění přirozeného genetického dědictví jedinců. Hoyre zdůrazňuje, že vývoj a zavádění genových technologií představují etickou a morální výzvu a neměly by tedy probíhat jen pro zvýšení ekonomické výkonnosti. Ekonomický růst by neměl překročit rozumné meze a krátkodobý blahobyt, respektive snaha vytvářet nová pracovní místa, nesmí ohrozit dlouhodobé požadavky ochrany zdraví a životního prostředí. Coby prostředek ke zdravému ekonomickému vývoji, který neohrožuje životní prostředí, vidí Hoyre znalostní ekonomiku založenou na nových technologiích. Díky její konzistentní, srozumitelné a na konzervativních zásadách založené politice orientované na široké spektrum voličů patří levicoví zelení v Norsku i Velké Británii k marginálním stranám.

Co naše konzervativní zelená politika?

Je poněkud matoucí, když se ODS coby naše jediná vlivná pravicová strana definuje jako konzervativně liberální. V tomto ohledu je její ideologická silueta poněkud zmatnělá; je to eklektická směs liberálních i konzervativních prvků. Při pohledu na Modrou šanci není vůbec zřejmé, zda ODS vážně aspiruje na roli nositele konzervativní politiky v oblasti životního prostředí. Její postoje spíš dělají dojem, že si s ochranou životního prostředí neví rady a některým zásadním tématům se radši vyhýbá. Stínový ministr životního prostředí a senátor Bedřich Moldan často vyjadřuje své vlastní názory, protože je pravděpodobně jediným vrcholovým politikem ODS, který nějaké konzistentní názory v této oblasti má. Profesor Moldan, jak se zdá, má v ODS stejný problém, jako měl svého času Miloš Kužvart v ČSSD - je více zelený, než je nutné. Bez něj by však v ODS nebyl nikdo tak důvěryhodný, kdo by mohl přesvědčit zejména mladší voliče, že ODS leží na srdci také životní prostředí.

Krom toho, že ODS oprávněně kritizuje zmatečnou a nepřehlednou environmentální legislativu, která byla narychlo spíchnuta mnohdy otrockým převzetím práva EU, a poukazuje na „zelenou byrokracii", která dělá jen problémy a životní prostředí chrání velmi neefektivně, chybí jasná vyjádření ke kontroverzním tématům. Těmi jsou například jaderná energetika, geneticky modifikované plodiny a potraviny, příměstská sídliště na zemědělské půdě, větrné elektrárny jako nový způsob „ekologického" ničení krajiny, výstavba dálnic a velkých vodních děl (splavnění Labe) apod.

ČSSD pod hesly ochrany životního prostředí využije každou příležitost k nebývalému utrácení peněz z veřejných rozpočtů. Soukromý majetek je stále více ohrožován vyvlastňováním ve „veřejném zájmu", přednost mají cizí investoři. Už se hovoří o zrušení limitů těžby hnědého uhlí. I když ČSSD formálně používá rétoriky udržitelného rozvoje, je jasné, že budování sociálního státu bude probíhat na úkor životního prostředí.

ODS nemá vlastní přesvědčivou ekologickou politiku, a to v době, kdy se nepřehledná a bahnitá environmentální legislativa, vytvořená socialisty před vstupem do EU, stala překážkou ekonomiky. Řada autorit v ODS je navíc okouzlena postoji amerických neokonzervativců a přejímá jejich argumenty proti globálnímu oteplování. Je ale dobré si uvědomit, že osel není lev, Brusel není Washington a že Češi i Moravané jsou z Venuše a ne z Marsu. Pokud tedy bude ODS bagatelizovat ochranu životního prostředí, pak připravuje půdu pro zatím slabou a nečitelnou Stranu zelených.

Z výhody, kdy silné osobnosti jako Vavroušek, Moldan a Dejmal ovlivňovaly počátkem devadesátých let celé politické spektrum, takže bylo nemyslitelné, aby seriózní politická strana neměla část svého programu zaměřenu na životní prostředí, se stala nevýhodná situace. Začíná se projevovat vážný deficit environmentálně myslících pravicových politiků.

Autor působí jako analytik a konzultant v oblasti životního prostředí.

Diskuse