ODS a zánik tradiční pravice a levice

O dozvucích loňských krajských a senátních voleb

ODS jásá. Nedávno prošla tak hlubokou sebereflexí, že usoudila, že je nejlepší nechat ve vedení strany vše při starém. Trefně to shrnul Jiří Pehe, který o posledním stranickém sjezdu ironicky poznamenává, že „zatímco sjezdovým sálem burácelo slovo ,změna‘, zacementovala se strana v pozicích, které povedou k jejímu dalšímu pádu“. Stranický sjezd spory v ODS nevyřešil.

Krátkodobé důvody pádu ODS byly již podrobně rozebrány v analýze politologů Daniela Kunštáta a Stanislava Balíka. Důležitým poselstvím tohoto textu je, že autoři za hlavní příčinu neúspěchu ODS v krajských a senátních volbách nepovažují „populistickou“ předvolební kampaň ČSSD, ale politické neúspěchy ODS.

Jinými slovy, ČSSD o svém politickém potenciálu nepřesvědčila voliče jakousi zázračnou krátkodobou kampaní, ale dlouhodobým vytvářením image alternativy k nepopulární vládní politice. ČSSD dokázala na svou stranu přetáhnout voliče mimo své tradiční ideologické jádro – a to jak nevoliče a prvovoliče (tyto kategorie tvořily u ČSSD v porovnání s rokem 2006 14 % voličů), tak značné množství příznivců současné vládní koalice (ČSSD přetáhla ODS 8 % voličů, dvěma dalším koaličním stranám po 2–3 %). ODS dokázala získat pouze jistý počet prvovoličů a nevoličů (9 %), jinak pouze tratila na úkor ČSSD.

Značná volební absence taktéž nebyla příčinou prohry. Naopak větší volební účast by pro ODS znamenala ještě větší porážku, jelikož většina nevoličů se dle průzkumů přikláněla na stranu ČSSD.

Nejdůležitější je však fakt, že analýza zmiňuje, že ideologická jádra obou stran se v posledních letech ztenčují. Novým typem voliče, který těmto krajským a senátním volbám dominoval, byl tzv. středový liberál. Ten se již nevymezuje ideologicky jako příslušník české pravice nebo levice, ale volí středovou pozici mezi oběma směry – jak v sociálních, tak v ekonomických otázkách.

Středoví liberálové

Tento trend je již po delší dobu viditelný v západní Evropě. Rozhodujícími se stávají naprosto nové sociální otázky. Jmenujme krom jiného tázání nad významem národa a státní suverenity v době integrovanějšího světa a Evropské unie, nová identitní hnutí (imigrační/etnická, regionální, environmentální, populárně-kulturní atd.), postupující ekonomickou globalizaci přesouvající politickou a ekonomickou moc do několika korporativních center či postoj vlády k občanu samotnému (tedy zda je občan vládou vnímán jako rovnocenný politicky partner, nebo jako subjekt jejího diktátu).

Nejen v České republice, ale v celé Evropě vzniká stav, kdy se ideologické rozpory mezi pravicí a levicí postupně vytrácejí. Tím se má na mysli vznikající kompromis nad ekonomickými a sociálními otázkami, které levici a pravici kdysi tak radikálně rozdělovaly. Co se týče ekonomické osy, evropské společnosti se postupně utvrzují v tom, že jak ničím neregulovaný trh, tak kontrola kapitálu státem jsou společensky nebezpečnými extrémy.

Na ose sociální se naopak projevuje čím dál silnější konsensus odmítající sociální inženýrství tradiční levice (antidiskriminační zákon je dokonalým příkladem těchto snah) i tradiční konzervativní názory pravice. (V době, kdy se národ přeměňuje v kolektiv regionálních, etnických a jiných sociálních identit a je začleňován do evropského a globálního prostoru, jej již nelze považovat za nejdůležitější základ stabilní politické komunity. Tento trend politika nezastaví; naopak si může společnost odcizit, pokud jej neakceptuje).

Politické otázky, které kdysi dělily evropské společnosti na pravici a levici, již nejsou předmětem politických sporů. Připomeňme, že v první vlně sporů pravice-levice se rozproudila debata mezi příznivci republikánského (levice) a monarchistického (pravice) státního zřízení. Druhá vlna, která Evropu zastihla zhruba od roku 1880, rozdělila společnost kvůli otázce sekularizace (levice) a klerikalizace (pravice). Poslední debata, která s námi zůstala až do pádu sovětského bloku, se týkala výše zmíněné sociálně-ekonomické otázky, tedy zdali by měl být kapitál kontrolován státem, nebo soukromými vlastníky. Pro většinu společnosti, až na marginální množství členů radikální levice a pravice, tyto otázky již politickými nejsou; poslední debatu nahradila shoda stran větší (ČSSD) či menší (ODS) míry regulace tržní ekonomiky.

Role politiky

Snaha politicky odmítnout hodnoty současné společnosti je nepochopením toho, co je politika zač. Politika nemá za úkol spasit společnost před morálním úpadkem – politika může pouze organizovat společnost dle hodnot, které jsou ve společnosti již přítomny. To z toho důvodu, že žádná politická síla nemůže lidem legislativně vnutit, co považovat za „správné“ hodnoty, v něž by měli věřit. Může pouze institucionalizovat hodnoty, které jsou ve společnosti již přítomny. Jinými slovy, jakákoliv snaha ochránit „tradiční rodinu” je politicky marná – nebo dokonce kontraproduktivní –, jestliže daná společnost vůli ochránit tuto instituci již ztratila. Touhy, hodnoty a lidské názory nikomu žádná politická síla nevštípí. V demokratickém režimu to platí dvojnásob. Nepochopení tohoto prostého faktu provázelo veškeré totalitní režimy minulého století, které nakonec skončily tak, jak musely – naprostým odcizením hodnot vládnoucí třídy od zbytku společnosti.

V současnosti to nechápe KSČM, která je odsouzena k postupnému zániku s rostoucím věkem svého voličstva. Stále více to ale platí i pro starou konzervativní pravici („národ, víra, rodina“) či pro fetišisty svobodného trhu. Hodnoty společnosti jsou dnes jiné a uvažovat nad heroickým návratem „staré dobré společnosti“ je politickým utopismem.

To však zdaleka neznamená, že musíme dnešní společnost nekriticky přijímat, případně vítat každou hodnotu jen proto, že ji společnost momentálně vyznává. Kritika společnosti ale patří do sféry metapolitiky, ne na politická kolbiště. Boj o názory je doménou intelektuálů. Je hlavně jejich úkolem nastavovat společnosti zrcadlo a přivádět ji k zamyšlení nad tím, kam ji mohou její hodnoty zavést. Zatímco ve sféře metapolitiky (tedy analýzy politických názorů) lze kritizovat narůstající atomizaci společnosti a rozpad tradičních institucí jako potenciální cestu k posílení kontroly nadnárodních finančních celků nad takto osamoceným jedincem, politika musí vzít tuto fragmentaci za danou a pracovat s ní (například budováním politické komunity skrze uznání nových regionálních identit).

Prostý občan

To, co způsobilo volební debakl ODS, tak podle politologů Balíka a Kunštáta nebylo důsledkem zklamání tradičního ideového jádra strany, ale výsledkem nedostatečného posunu strany do „nového středu“. Závěr jejich analýzy je jednoznačný: „Bez otevření se tzv. středovým voličům nemůže ODS v žádných volbách uspět.“

Vláda požadavky občanů opakovaně ignorovala, nejčastěji s argumentem, že „prostý“ občan politickým otázkám nerozumí. Viděli jsme tak přijetí zmíněného antidiskriminačního zákona, kterým se Džamila Stehlíková snažila napravit zlou českou společnost, i urážku inteligence českého voliče v podobě uznání samostatnosti Kosova a současného odmítnutí ruské invaze do Jižní Osetie. Stejně arogantní přístup lze po řadu měsíců vidět i v případě jednání o americkém radaru. Zarážející je také neexistence jakéhokoliv konzistentního názoru premiéra Topolánka k Evropské unii a jeho balancování mezi euroskepticismem a nekritickým přijetím Lisabonské smlouvy (stačí připomenout jeho výrok, že Lisabon je tím jediným, co nás ochrání před imperialismem Ruska).

Shrnuto a podtrženo, dá se říci, že ODS nyní stojí před politickou křižovatkou. Buď si může z posledních voleb vzít ponaučení a opustit své klasické „konzervativně-liberální“ jádro, jehož existenčním středobodem je ničím neomezený trh a národní suverenita, nebo se odhodlat vykročit více do středu a začít řešit nově vzniklé (sociální) otázky. To vše s respektem k hlasu českého voliče.

Ponaučení si ODS může vzít i z úspěchu ČSSD. Ta nebyla zvolena kvůli procentuálním rozdílům ve zdanění, jež jsou tím jediným, v čem se současná pravice a levice liší. Lidé ji volili především jako politickou sílu, která tvrdila, že jejich hlas a hodnoty bude na rozdíl od vlády respektovat. Oproti ODS, která zosobňovala systém řízení shora, se ČSSD dokázala vyprofilovat jako strana, která by chtěla reprezentovat hlas společnosti jako takové. Pokud krajské a senátní volby analyzujeme tímto způsobem, je jasné, že návrat k „tradičním hodnotám ODS“, znamenající v překladu elitismus, podporu neomezenému trhu a proamerikanismus, by voliče mimo ideologické jádro odcizil ještě více. Pokud chce být ODS hybnou politickou silou ve společnosti, bude muset opustit ideologii svého zakladatele a adoptovat novou vizi– poplatnou současným společenským problémům.

Pokračovat v ideálech a rétorice, které proti sobě staví jen bolševismus a svobodný trh, kolektivismus a individualismus, totiž v dnešní době nové voliče zaručeně nezíská.

Autor studuje historii a mezinárodní politiku na University of Sheffield ve Velké Británii. Text poprvé vyšel na webu Délský potápěč. Redakčně upraveno.

Diskuse