Za luxus se platí

Boj EU proti změnám klimatu vstupuje do další fáze

Ondřej Krutílek | 8. 2. 2009

Poslat do Kindlu

---

Urychlené přijímání klimaticko-energetického balíku, jenž má potenciál na dlouho dopředu výrazně ovlivnit fungování evropské ekonomiky, dalo většině zainteresovaných v prosinci zapomenout, že výsledné normy rozhodně nebudou z těch, jež napomohou vykolíkovat hřiště pro hru s nenulovým součtem. Skvěle se to po Novém roce ukázalo na půdě Evropského parlamentu.

Na veřejném slyšení rozpočtového výboru se koncem ledna vedla učená disputace o tom, zda Unie vůbec disponuje dostatečnými zdroji k realizaci všech cílů své radikálně inovované energeticko-environmentální politiky. Lze pominout, že řada diskutovaných argumentů v důsledku propuknuvší ekonomické krize ztratila na významu. Důležitější je, že většina zúčastněných se nakonec shodla na tom, že EU při myšlenkách na totální proměnu regulatorního prostředí v dané oblasti jaksi pozapomněla, že to ve výsledku bude taky něco stát, a nebude proto možné obejít se bez strukturálních změn veřejných rozpočtů – v EU i jejích členských státech.

Otázka zní, kdo na to doplatí. Prostředky jsou omezené, a aby se někomu mohlo přidat, bude se jinde muset škrtat. Pokud vyjdeme z relativně rigidní povahy unijního rozpočtu, respektive jeho sedmiletého výhledu známého jako „finanční perspektiva“, neopomeneme fakt, že v percentuelním vyjádření (ve vztahu k HDP EU) jde o poměrně malý balík peněz, z něhož beztak nejvíce ukrajují neefektivní platby zemědělcům, a vezmeme v potaz re-regulační charakter evropských norem (tedy skutečnost, že fakticky ruší národní pravidla, aby je zaváděla znovu, avšak v „evropském balení“ a s uvalením odpovědnosti na jednotlivé členské státy), je zřejmé, že těmi, komu bude nakonec do smíchu nejméně, budou národní vlády. Právě ty se budou muset s novými (finančními) požadavky popasovat. A není třeba žádných zvláštních znalostí k tomu, aby bylo jasné, že zejména ty z nových členských států budou v důsledku glajchšaltujících opatření znevýhodněny nejvíce.

Je sice pravda, že některé parametry klimaticko-energetického balíku byly nakonec dojednány tak, aby braly v úvahu i specifickou situaci zemí „nové Evropy“, ovšem na skutečnosti, že tyto státy jsou zároveň těmi, které potřebují své prostředky trvale směřovat jinam než do luxusu v podobě financování boje proti globálnímu oteplování, to změní jen pramálo.

V následujícím období bude nejdůležitější, nakolik si budou jednotlivé země (jejich vlády a parlamenty) schopny prosadit svou při přípravě nezbytných implementačních opatření. Bez nich je „klimabalík“ bezcenný. Nejhorší by bylo, pokud by jeho obsah do svých zákonů pouze překopírovaly. Jakás takás diskreční pravomoc (byť nikoli neomezená) jim zůstává a bylo by vrcholně nemoudré se jí vzdávat. Zvlášť když jde v prvé řadě o peníze.

Revue Politika 2/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse