Má zjednodušování unijní legislativy smysl?

Ondřej Krutílek | 5. 2. 2009

Poslat do Kindlu

---

Komisař Günter Verheugen minulý týden zveřejnil zprávu, jež údajně dokazuje, že Unie je schopna sebereflexe a umí zjednodušovat svou legislativu. Celá věc je ale poněkud složitější.

Nejprve fakta. Iniciativu učinit unijní normy „more business-friendly“ Komise spustila v roce 2005 s cílem dosáhnout čtvrtinového snížení administrativní zátěže do roku 2012. Současně se zavázala uveřejňovat každoroční „strategické přezkumy“ shrnující dosažené úspěchy.

Podle Verheugena třetí přezkum jednoznačně ukázal, že „silná politická vůle může napomoci něčeho dosáhnout“. Dosud došlo ke zjednodušení přibližně třinácti stovek předpisů čítajících na 7800 stran, což z hlediska celku znamená, že úpravy zasáhly zhruba 10 % acquis communautaire. V roce 2009 by mělo být zahájeno minimálně 33 nových simplifikačních iniciativ, v ideálním případě by měl jejich počet vzrůst na 114. Podobně by se měla zvýšit i odhadovaná úspora, jež podle oficiálních údajů prozatím dosáhla nějakých 30 miliard eur.

Na první pohled působí uvedená čísla impozantně, nelze je však nedoplnit řadou korektivů, jež ve výsledku jejich přesvědčivost zpochybňují.

Předně je třeba zmínit jejich statičnost. Málokterý právní řád je tak dynamický jako ten unijní. Komise přitom zmiňuje pouze počet zjednodušených norem, nikoli však počet všech předpisů, jež ve sledovaném období předložila. Pak by vyšlo najevo, že výsledky její iniciativy nejsou tak působivé, jak tvrdí. Nehledě na to, že stále se bavíme pouze (a nejvýše) o oněch 10 % acquis (90 % tedy zůstává nedotčeno) a že není zcela zřejmé, jak komisař Verheugen došel ke zmíněné třicetimiliardové úspoře (kdo přesně ušetřil, v jakém období, zda jde o čistou nebo hrubou sumu – a zda jde z hlediska EU jako celku vůbec o sumu hodnou větší pozornosti).

Další otázkou je kvalitativní stránka věci: číselné údaje nelze považovat za kompletní, pokud nejsou doprovozeny výčtem, jaké výsledky přesně reprezentují (resp. nakolik tyto výsledky skutečně snižují administrativní zátěž). Pokud bychom se na normy, jež Komise dává v souvislosti se svou „lepší regulací“ (better regulation) na odiv, podívali podrobněji, zjistili bychom, že v řadě případů jde o pravidla (nebo jejich části), jež už dávno vyšly z užívání (směrnice 78/660 o ročních účetních závěrkách některých forem společností) a/nebo by k jejich změně Komise přistoupila tak jako tak (např. proto, že samy normy často obsahují revizní klauzule, jež určité modifikace v čase předpokládají – směrnice 2002/96 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních).

Konečně posledním problémem je fakt, že k většině provedených změn došlo primárně na úrovni Unie (a s adekvátním zatížením všech zainteresovaných institucí – Komise, Rady a Evropského parlamentu), nikoli však ve všech členských státech. Má se tím na mysli to, že Komise může o svých úspěších referovat jakkoli (i pravdivě), neznamená to však, že by se bezprostředně projevily tam, kde se projevit mají. Důvodem je to, že řada norem (směrnic) potřebuje na národní úrovni teprve provést (zákonem, vyhláškou), k čemuž zdaleka ne ve všech případech došlo. Navíc existují i státy, které se na iniciativu Komise dívají skrz prsty: všechny by si měly, pokud jde o obsoletní administrativu, stanovit tzv. redukční cíle, ovšem do konce roku 2008 jich tak učinilo jen jednadvacet.

Pokud bych měl odpovědět na otázku z titulku, pak říkám „rozhodně ano“. Neměli bychom ale zapomínat, že prezentace strategických přezkumů je především „píárkem“, jímž se Komise s roční pravidelností pokouší o vytvoření lepšího obrazu sebe sama a potažmo Unie jako takové. Právě a jen tak bychom na ni měli nahlížet.

Revue Politika 2/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse