Na cestě k rozpadu?

Irák je po volbách nejednotnější než dřív

Irák se ani po druhých volbách nepřiblížil demokracii. Budou-li vítězné strany prosazovat konfederaci, hrozí další, pravděpodobně násilný rozpad země. Příčiny rozdrobení státu a politické scény leží i v politickém vývoji posledních dvou let.

Irácké volby v polovině prosince byly poslední etapou na cestě k formálnímu nabytí suverenity. V lednu minulého roku Iráčané zvolili ve všeobecných volbách parlament, v létě byla ústavním výborem vyjednána nová ústava, v říjnu byla ústava ratifikována referendem a nakonec Irák zvolil nový parlament už podle vlastního volebního práva. Změny, kterými Irák v posledních dvou letech prošel, jsou obrovské a svou rychlostí přesahují dokonce sliby, které po invazi činily spojenecké autority. To lze považovat za úspěch, i když irácký stát nadále není suverénním aktérem na vlastním území. Bez výkonné armády je (a nejméně rok, pravděpodobně však několik dalších let bude) závislý na přítomnosti koaličních armád. Skutečností však zůstává, že nové instituce (ústava, parlament) Irák v nejlepším případě jen přiblížily k řešení základních konfliktů ohledně formy nového státu, v horším případě v sobě nesou zárodky konfliktů v podobě velkých vnitřních rozporů. První volby a celý konstituční proces byly vedeny ve velkém spěchu, pod zřejmým tlakem spojeneckých sil a proti vůli značné části zúčastněných skupin. Jejich výsledkem se zdá být spíše zakotvení přítomné dezintegrace Iráku než cesta k jejímu řešení.

Politická dezintegrace

Irák se po půlstoletí centralistické správy, třinácti letech sankcí a dvou letech okupace jeví jako stát rozpadlý podle etnických, konfesních a politických linií. Sunnitské povstání proti okupaci a novým institucím je příznakem odporu značné části iráckého obyvatelstva ke kvazikoloniálním poměrům. Irácká armáda je poznamenána dvojí loajalitou, irácká policie často využívána pro zájmy lokálních skupin. Země je prakticky rozdělena podle sfér vlivu politických ozbrojených skupin. Politické strany reprezentují ne politické proudy, ale etnické a konfesní skupiny. Tento vzorec se opakoval ve všech třech volbách, připomínajících etnický plebiscit. Státní orgány nejsou schopny zajistit základní služby jako bezpečnost a zásobování, a výkon moci se tak posunul na nižší úroveň do rukou regionálních osobností nebo politických seskupení, z nichž mnohá disponují vlastní milicí a snaží se zakotvit svou moc i do státních institucí. Irák je dnes státem, o jehož základních institucích neexistuje konsenzus a budou se za velkých konfliktů měnit. Irák prakticky dosáhl stavu dezintegrace tzv. failed state (podle termínu, který se v posledních letech ujal pro státy po občanských válkách nebo neúspěšných politických tranzicích, jež nejsou schopny autonomně zajistit chod svých institucí). Bude Irák schopen vybudovat silné státní instituce, nebo se vyvíjí směrem k rozpadu?

Události posledního půl roku (přes formální úspěchy) hovoří spíše pro druhý scénář. Z voleb v lednu 2005 vyšly vítězně silné šíitské a kurdské strany. Během velmi krátkého ústavního procesu odmítly konsenzuální přístup k formulování ústavy a dohodly se na partikulárním kompromisu o federalismu mezi sebou: autonomie Kurdistánu zůstane prakticky nedotčena a šíitské regiony budou moci utvořit vlastní autonomní region. Tyto „superregiony" budou mít statut silných federálních států s vlivem na nerostné zdroje, s vlastní legislativou a armádou. Tento „deal" ovšem může revidovat nový parlament a federalismus bude hlavním politickým tématem. Rychlá cesta k radikální federaci je plná konfliktů: budoucí vládní koalice bude sama rozdělena podle etnických a politických konfliktních linií - federalisté vs. centralisté, sekularisté vs. islamisté (jediní baasisté asi nebudou zastoupeni). Samotné tažení hranic federace může dát popud k rozpoutání občanské války o důležitá území, spojené s etnickým čištěním v Kirkúku, Mosulu a Bagdádu.

Příčiny rozpadu

Dezintegrace státních institucí není po prohrané válce, která ve skutečnosti trvala třináct let, překvapivá; do určité míry se s novým budováním institucí po změně režimu musí počítat. Dezintegrace Iráku ale dosáhla míry, již si málokdo uvědomoval. Diktatura, tři války a hlavně desetiletí sankcí vedly nejen k praktické neexistenci politických struktur mimo stranu Baas v arabském Iráku, ale i ke komunitarizaci společnosti, tedy k posílení předmoderních společenských struktur (kmenových, rodinných, náboženských atd.) na úkor identit moderních (národ, profese, politická ideologie atd.). Znovuvybudování politických institucí tedy od začátku znamenalo nutnost nejen politického, ale i dlouhodobého společenského vývoje pro vytvoření např. funkční celoirácké politické veřejnosti, politických stran, soudů, společenského konsenzu ohledně nedávné minulosti, etnického složení státu atd. Vývoj po dubnu 2003 byl v tomto ohledu velkým zklamáním: prohlubující se ekonomická, zásobovací a bezpečnostní krize jsou bezprostředními příčinami paralyzace irácké veřejnosti, jakož i destrukce státonosných institucí, rozdrobení irácké politické scény a bezpečnostní politiky.

Destrukce státu

Lehké vítězství koalice v dubnu 2003 vedlo k iluzi, že i poválečné období bude lehce zvládnutelné. USA se spoléhaly na přátelství dvou společenských skupin, které měly svržením režimu nejvíce získat: šíity a Kurdy. Pentagon vnímal Irák jako seskupení rých skupin, ne jako moderní stát s komplexními strukturami a institucemi, bylním dním policejní kontinuity. Odborník na demokratizaci Larry Diamond odhaduje, že 150-200 tisíc policejní obyvatelstva, které probíhalo ve snaze lokálnnosti koalina jako mocenský nástroj diktatury a nepbaasistického režimu, avšak reformovaná mohla nový stát podpoí profesionálního korpusu jen p

Nesystematické budování institucí

USA váhaly s budováním nových institucí a nakonec zvolily prakticky pý zp, ale i blokování budování legitimních institucí na lokální úrovni mlo velký dopad na proces budování centrálních institucí. V dubnu a kvch stranických autorit tvoích skupin, volby ale byly zastaveny. K uznané volbbyli dosazeni bývalí dpodporu, povstání a npší legitimita mé volby parlamentu na základlními armádními velitelstvími a americkými konzultadu. Nepervnu 2003 vyslovil požadavek všeobecných pí mezi CPA, IGC (Iráckou vládní radou) a Sistáním. Ten nakonec ustoupil od voleb v kvRychlé konání voleb po zm. Larry Diamond, bývalý poradce CPA, od nich zrazovali. Volby v lednu 2005 se nekonaly za pjen omezenou kampakandidátky podle konfesního a etnického složení.

Politické rozdělení

Strategie CPA na dosažení maximální legitimity zahrnovala komunitní aritmetiku a v IGC byly zastoupeny skoro proporšíitští Arabové, sunnitští Arabové, Kurdové a Turkmeni. CPA vsadila na dynamiku mezi té a Kurdové mnost k jedné z hlavních stran se však staly hlavní kvalifikací pro post. Šlo o skutednou iniciativu a zru bez toho, že by mJedním z důsledků takové „etnické demokracie", čili politiky rozdělování vlivu podle proporce zastoupení etnické nebo konfesní skupiny bez ohledu na způsob vybírání oněch zástupců, bylo vyloučení sunnitů z politického procesu. Po předání moci v červnu 2004 se nová irácká prozatímní vláda ocitla v situaci limitované suverenity, ve které nerozhodovala o použití ozbrojených sil proti sunnitskému povstání, ale svou přítomností je legitimizovala, a postavila tak sunnity proti sobě. Volby v lednu 2005 pak byly organizovány na základě celostátních kandidátek, ne za základě kandidátek regionálních, zachovávajících proporce obyvatelstva. Sunnité volby bojkotovali a pro malý počet hlasů získali také nepoměrně malý počet křesel. Po zformování ústavní komise byli sunnité bez hlasovacího práva zapojeni až několik týdnů před lhůtou na sepsání dokumentu a po tlaku ze strany USA. Stalo se totiž zřejmým, že bez zapojení sunnitů a uznání jejich pozic nemá potírání povstání naději.

Ústava bez konsenzu

V létě, během nejdůležitější fáze budování suverénních institucí, došlo k prvnímu patu, který se pravděpodobně bude v budoucnosti ještě opakovat. Ústava, jíž měl parlament vzešlý z prvních voleb vyjednat a připravit k ratifikaci do deseti měsíců, nebyla nakonec vyjednána k tomu určenou komisí podle pravidel. Velké strany za několik týdnů dohodly kompromisní znění na základě už hotových návrhů. Vyjednávání probíhala bilaterálně, princip všeobecného konsenzu byl porušen a výše zmíněný výsledek zahrnoval jen dvě strany, šíity a Kurdy. Sunnité a sekularisté byli z procesu dokonale vyloučeni. Jejich pokus ústavu odmítnout byl zmařen rozhodnutím kursko-šíitské vlády o nové interpretaci pravidel referenda krátce před hlasováním o ústavě v říjnu 2005.

Konflikt o federaci, jakož i převahu náboženských a etnických stran v parlamentu bylo samozřejmě možné očekávat. Faktem ale zůstává, že způsob řízení politického procesu napomohl k jeho vyostření. Ústavní proces byl z deseti měsíců zkrácen na pouhých šest týdnů za marginalizace sunnitů a liberálů.

Kdo chce centrální stát

Ústavní proces nejenže ukázal vážnost budoucích konfliktů a malý zájem o centrální stát, ale nastínil i druh politických jednání, která budou probíhat v budoucích měsících. Politické strany až na několik nepodstatných nejsou stranami celoiráckými. Vlivné šíitské, kurdské a sunnitské strany mají jasnou regionální bázi, vlastní ozbrojené složky (nebo alespoň vliv), ovládají místní politiku a jsou voleny vlastními lidmi. Na státní úrovni pak tvoří ony tři pragmatické etnické a konfesní bloky. V novém parlamentu opět bude rozhodovat několik silných mužů, kteří organizují desítky malých stran do volebních bloků a vyjednávají mezi sebou. Bezpečnostní situace vede k tvoření politiků s rysy tzv. warlords s vydobytou regionální základnou.

Žádné ze dvou nejsilnějších politických seskupení nemá zájem na silném centru. Jejich volební základna, jakož i irácké nerostné bohatství se nalézají na periferii. Proto ani po dvou letech bez diktatury není Irák blíže novému státu. Proto se ani po třech volebních aktech výrazně nezlepšily naděje na demokracii, jak konstatuje Larry Diamond ve Foreign Affairs v článku "What Went Wrong in Iraq". Tyto okolnosti nasvědčují možnému vypuknutí občanské války o bohaté regiony. V Kirkuku už dochází ke změnám etnického složení ve prospěch Kurdů, v Bagdádu dochází k masakrům mezi šíity a sunnity. Je skoro s podivem, že válka nezačala naplno už v létě. Do otevřené hry však ještě nevstoupil další element - irácký nacionalismus -, který iráčtí Arabové všech vyznání sdílejí. Ten v parlamentu spojuje dvě nové vlivné strany sunnitských a šíitských islamistů. Onen sporný šíitský stát na jihu si přejí především regionální politické strany, které by tam pak převzaly moc. Je ale dost možné, že v budoucím parlamentu se silnější opozicí narazí regionalismus na své hranice. Jen otevřené a pragmatické vyjednávání, ke kterému v novém parlamentu snad dojde a jež bude založeno na konstatování faktického rozpadu státu, považuje Peter Galbraith se zkušeností z Chorvatska devadesátých let v článku pro The New Yorker za jediný realistický přístup.

Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně.

Diskuse