Porazí ČSSD sebe sama?

Bohumil Pečinka | 20. 1. 2006

Poslat do Kindlu

---

Nikdo nepopsal situaci v předvolební ODS tak výstižně jako čtenář R. F., který v mailu uvedl: "Já vím, že se za poraženecké řeči před bitvou střílí, ale já chci jen mobilizovat a přezbrojit armádu. Není pravda, že se před bojem nemá měnit velitel, to se dělá i v průběhu boje, když třeba padne. Jen se nemá, nesmí měnit velitel za ještě neschopnějšího. Já coby desátník ODS necejtím pevné vedení a víru v hlavního velitele! (I civil v naší vesnici se mu posmívá!) A za to nemůžu přece já, kterej volil Nečase. Na závěr chci ale přísahat, že i pod málo schopným velitelem jsem ochotný padnout a mít další čtyři roky zkurvenýho života, který přidám k těm předešlým. (Jen ne velkou koalici!) Porážku (i po třetí) si musíme pořádně užít, abychom na sobě více a lépe pracovali. Porážka je součástí života a já chci, abychom ji uměli unést a pozdravili řádně vítěze voleb. Ne jako Pithartové, Sokolové a Zemanové, kteří neunesli prezidentskou porážku. Musí to mít úroveň, abych se za tu porážku ještě nemusel stydět. To by mě bolelo nejvíc."

Navzdory těmto úvahám se pokusme naznačit, za jakých okolností by ODS byla schopna ve volbách nejen zvítězit, ale především vytvořit funkční většinu. Zatím se zdá, že to půjde jen za dvou okolností: sociální demokracie neustojí svůj dnešní vzestup a veřejnost odmítne některé aspekty její politiky. V jazyku politického marketingu by se dalo říct, že aby ODS "funkčně" vyhrála, musí ČSSD napřed porazit sebe sama.

Prvním z faktorů možného volebního úspěchu pravice, který nelze ovlivnit, je volební účast. Od roku 1990 totiž od voleb k volbám lineárně klesá (90 %, 78 %, 73 %, 72 %, 58 %). Pokud by tentokrát atakovala hranici kolem 45 %, mohla by vyvolat situaci blízkou volbám do krajů a obecních zastupitelstev.

Dalším předpokladem je pokračování války mezi vedením ČSSD a podnikateli z politického polosvěta, jak se to demonstruje na kauzách Unipetrol nebo Čepro. Dnešní hon na miliardáře není nic jiného než vyřizování vzájemných účtů mezi skupinami v ČSSD, které byly v minulosti navázány na jiné skupiny z podnikatelského polosvěta. Ty za své peníze chtěly protihodnotu v podobě výhodných privatizací. Když nebyly jejich požadavky uspokojeny, hlasitě se přihlásily o své "pohledávky". Státní moc na ně ale vycenila zuby a začalo Chicago 1930, například v podobě Krejčířova zatčení-nezatčení nebo Pitrova hledání-nehledání. Premiér Paroubek tento střet zdědil po předchozím vedení a snaží se jej překlopit do "morálního" boje s podvodnými miliardáři, což je pouze krycí manévr, jak odvést pozornost od starých závazků. Kam tato válka s některými finančními oligarchy povede a co jsou na sebe obě strany schopny ještě vytáhnout, je ve hvězdách.

Třetím momentem důležitým pro volebním úspěch ODS je odmítavá reakce veřejnosti na chování nepolitiků v ministerských funkcích. Někteří nestraničtí politici reprezentující ČSSD (Rath, Bublan, Jandák) jsou ve skutečnosti lidmi na tu nejšpinavější politickou práci. Plošné odvolávání šéfů památkové péče, vyhazování ředitelů nemocnic, policejní nátlak na poslance - to vše musí dříve nebo později ve společnosti vyvolat strach. Právě strach přestává být vedlejším efektem aktivit těchto politiků a začíná se stávat přímo principem jejich práce. Zatím se tento politický styl u většiny společnosti daří úspěšně prodávat pod nálepkou razance. Nicméně mezi obdivem k razanci a strachem ze zvůle je pouze nepatrná hranice. Kdy (a jestli vůbec) bude do data voleb překročena, není jasné.

Nadějí pro nelevicové strany může být i to, že Jiří Paroubek nevydrží své dosavadní vražedné pracovní tempo, popřípadě se zlikviduje sám. Jak víme, hlavním soupeřem Jiřího Paroubka je hlavně Jiří Paroubek se svými občasnými sklony k populistickým gestům, agresivitou k médiím a neskrývanou sebeláskou. Pokud jsou tyto vlastnosti součástí všeobecně přijímané image velkého muže, voliči je ve své většině nevnímají negativně. Zlom nastává, když je král nachytán při nekrálovském chování. Pak se jeho kompaktní obraz rozpadá do fragmentů, které jsou ve svých jednotlivostech směšné. A směšnost, jak víme, ničí politické modly nejspolehlivěji.

Důležitým momentem je, že způsob volebního chování se od roku 1990 stále odideologizovává. Naopak se zvyšuje procento lidí hlasujících v závislosti na své sociální pozici. Ve zkratce to bývá označováno jako volba podle peněženky. Není to ovšem všespasitelný přístup. Od určité situace i nejchudší přestávají kupovat laciné zboží, protože byli v minulosti zklamáni jeho nízkou kvalitou. Do této kategorie patří některé volební sliby ČSSD před minulými volbami. Namátkou nelze nevzpomenout na úvahy ministra dopravy Šlinga, že by každý, kdo státu odevzdá staré auto zatěžující životní prostředí, dostal od státu devadesát tisíc korun. Podobně laděný slib dával ministr Škromach, když navrhoval zavedení tzv. svěřeneckého fondu. Každé narozené dítě mělo na svůj účet dostat padesát tisíc a tyto peníze, obohacené o úroky, obdržet v den svých osmnáctých narozenin. A co teprve návrhy na zavedení plošných rodinných přídavků? A jak to dopadlo?

Tři čtvrtě roku po volbách v rozhovoru pro MF Dnes ministr financí Sobotka prohlásil, že "ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí. (...) Ale myslím si, že příští volební kampaň už bude úplně jiná." Nebude. Soudě alespoň podle návrhu poslance Svobody, že by lidé měli dostávat poukázky na deset tisíc korun, když stráví dovolenou v České republice. Jak už říkal Karel Marx, některé věci se podruhé odehrávají jako fraška. Otázkou je, zda to většinová česká společnost bude v době červnových voleb takto vnímat.

Revue Politika 1/2006

Poslat do Kindlu

---

Diskuse