Promarněná obroda

Po podzimním debaklu ODS v krajských a senátních volbách mnozí nespokojenci zoufali nad tristní situací české pravice, která potřebuje obrodu a novou krev do žil. Byly zahájeny určité diskuse, jejichž aktéři postupně odkryli karty a poodhalili podstatu nově vznikajících pravicových projektů, které se měly stát důstojnou konkurencí ODS v oblastech, kde tato strana údajně trpí nedostatky (hodnotová politika, evropská integrace), případně se stát jejím politickým partnerem. S odstupem času však můžeme se zklamáním konstatovat, že celá pravicová obroda pomalu směřuje k parafrázi nejmenovaného klasika: když se sejdou dva Češi, založí si tři strany.

Bohužel se ukazuje, že prostor, který zde pro stranu kritickou k některým aspektům evropské integrace a vymezující se vůči levici byl, bude promarněn vzájemnými půtkami a s největší pravděpodobností vyústí v řevnivost o pár procent národně-konservativních voličů, dost možná i se stranami typu Národní strana, Dělnická strana nebo s tzv. Konservativní koalicí.

Politolog Jan Kubáček nedávno velice trefně poznamenal, že se poslední dobou „nových pravic“ vyrojilo v Česku příliš mnoho. Všechny spojuje snaha znovu uchopit autentický význam slova „pravice“; liší se přístupem k evropské integraci, ale všechny ohlašují skvělý nástup do červnových voleb do Evropského parlamentu. Jejich programy však, jak dodává Kubáček, budou voličům splývat.

Podívejme se blíže na celkovou situaci. Jako produkt deziluze z ústupu ODS z „euroskeptických“ pozic založil bývalý poradce prezidenta Klause Petr Mach Stranu svobodných občanů.Trochu přitom zanikla snaha někdejšího spoluzakladatele ODS, Petra Havlíka, který stejně jako Mach mluvil o nové pravicové straně, jíž však chtěl založit nezávisle na něm. Zda se ke svému kroku ještě odhodlá, je ve hvězdách, prostor se mu každopádně zužuje každý den, protože s vlastní „euroskeptickou“ stranou do Evropského parlamentu mezitím přišel enfant terrible Vladimír Železný. Do toho máme plně realizované Liberály, kteří namísto centralistické Lisabonské smlouvy podporují vytvoření Spojených států evropských. Potom nezapomínejme na Evropské demokraty a trucprojekt Jany Hybáškové. Nakonec se o své jako vždy přihlásí Národní strana.

Toto je nejenom pohřbení „pravicové alternativy“ pro evropské volby, ale pohřbení nadějné alternativy obecně.

Lidem nezabráníte zakládat si nové a nové strany, v tom jádro problému opravdu netkví. To, co české pravici zoufale chybí, je skutečný program, který se by se pokusil plně akcentovat závažné problémy, které Českou republiku trápí. Ano, řeší se krize v důchodech a veřejných financích, ale to je možná to jediné. Ostatní oblasti provází jen neurčité teze a prázdné fráze. Pokusím se ve stručnosti nastínit některé body, které jsou programy většiny českých pravicových stran trestuhodně opomíjeny.

Plný návrat České republiky na oběžnou dráhu Západu

Snad žádná jiná oblast není tolik poznamenána ideologismy a prázdnými účelovými tezemi než dvacet let proklamovaný návrat Česka na prozápadní hodnotovou dráhu. Obvykle se nerealisticky akcentují „hodnoty“ v podobě jejich exportu. Spíše bychom se měli zaměřit na domácí scénu a zrušit například praxi trestnosti tzv. verbálních trestných činů – pomluva, „podpora a propagace“ (mimochodem jedním z autorů pověstného zákona č. 405/2000 Sb. je Jiří Payne ze Strany svobodných občanů). Fakt, že člověk nemůže být stíhán za svůj názor, pomluvu druhého, morální nedostatečnost nebo pomýlenost, nás k typicky západním hodnotám svobody jednotlivce přibližuje více než jakákoli podpora demokracie, například na Předním východě.

Pozitivní koncepce evropské integrace

Vyjma zmíněné strany Liberálové.cz nenabízí žádná jiná alternativní pravice jakoukoli pozitivní koncepci budoucnosti České republiky v EU a evropské integrace jako takové. Debata se omezuje na neurčité náznaky a negativistická hesla. Vytrácení jednotlivých národních identit je dobrý argument, ale poněkud otřepaný, pokud se zároveň nedodá „B“. Není to až tak evropská integrace jako taková, kdo dnes destruuje národní pestrost, jako spíše globalizace, které se příliš popustila uzda. Na ochranu specificky národního se musí dělat víc, než jen plamenně hovořit o národních zájmech v kavárně. Například začít u nerozprodávání strategických podniků (naposledy zamýšlený prodej ČSA ruskému Aeroflotu) a ochrany typických českých značek (Crystalex).

A co se vztahu národní stát – EU týče, je potřeba pochopit, že národní stát není univerzálním uspořádáním, ale pouze nejrozšířenějším uspořádáním, které uvedla v život Francouzská revoluce a „pohřbily“ procesy zmenšování světa a globalizace ve 20. století. Otázka dnes nestojí, jak se vrátit k národnímu státu, ale jak skloubit „specificky národní“ s procesem evropské integrace.

Reforma vnitřní politiky

Gordický uzel. V České republice se vytvořilo (ne)příjemné nevětrané klima, které pomalu začíná vykazovat rysy partiokratismu. V takovém prostředí je přirozeně těžké prosazovat například ukončení státního financování politických stran. Přesto si myslím, že právě toto je oblast, které by měla být pravicovými stranami věnována nemalá pozornost. Neměla by se také podceňovat otázka větší decentralizace (přerozdělování financí na kraje je neúnosné, daleko lepší by bylo reformovat systém na trojčlennou soustavu státních, krajských a obecních daní) a redukce některých státních ministerstev.

Krize školství

Zatím všechny pokusy o reformu českého školství zasahují problém pouze okrajově. Ten je přitom tak závažný, jako je prostý. Jak poznamenal bývalý ministr školství profesor Petr Piťha, Evropa stárne a blbne. Rozpadlo se vyšší odborné školství, rapidně klesá úroveň a kvalita vysokého školství, stejně jako inteligence nejmladší populace. Namísto drahých „multikulturních“ programů typu Czechkid by měla být věnována pozornost mravní výchově mladé populace a zavedení alespoň elementární výuky etiky. Stejně tak jako zavést školné a zároveň zamezit tomu, aby na chod státních univerzit měly vliv vnější, především podnikatelské subjekty (Bílá kniha terciárního vzdělávání).

Ekologie

Pod vlivem částečného rozdělení české společnosti na klausovce a antiklausovce se jakákoli smysluplná ekologická debata předem degraduje na žabomyší spory o podstatu výroků, které český prezident pronese na konferencích věnujících se problému globálního oteplování. Ekologie by měla být především chápána jako integrální záležitost, ve které od sebe nelze oddělovat otázky změn klimatu, problematiku růstu, rozpadu biodiverzity nebo tání ledovců. Naopak je nutné zdůrazňovat, že vše souvisí se vším. Příští „pravicové“ ekologické politiky by měly začít revidovat dosavadní úzus, který bral v úvahu jen nekonečný exponenciální růst. Ve světě, který je konečný, nemůže existovat nekonečný materiální rozvoj. Taková politika by měla zohlednit, že člověk není předurčen k tomu, aby planetu ovládl, ale aby mezi ním a planetou existoval harmonický stav sounáležitosti. Ekologická politika tak do budoucna nesmí brát v úvahu „pouze“ například omezování emisí a preferenci ekologičtějšího získávání energie, ale také přehodnocení urbánního růstu, znovuosídlování venkova, nebo preferenci lokálních potravinářských výrobců (farmy) před světovými megakartely.

Diskuse