Jak dát do pořádku nemocnou světovou ekonomiku?

O příčinách krize a jejích řešeních

Současná krize není americkým produktem. Selhání světové ekonomiky spočívá v nezdravé interakci mezi chronickým sklonem některých zemí k excesivní nabídce a chronickým sklonem opačné povahy jiných zemí k excesivní poptávce.

To je ostatně tématem mé knihy Náprava světového finančnictví. Nejdůležitější charakteristikou světové ekonomiky je dnes to, že došlo k náhlému pádu excesivní poptávky, jež byla poháněna snadno dostupnými úvěry. Pokud nedojde k jejímu obnovení, musí dojít i k pádu excesivní nabídky přebytkových zemí. Toto tvrzení je založené na jednoduché logice: na světové úrovni musí být nabídka v rovnováze s poptávkou. Jedinou otázkou je, jak k dosažení tohoto rovnovážného stavu dojde.

Michael Pettis z Pekingské univerzity to popsal ve svém článku pro Financial Times z 14. prosince 2008. Podle profesora Pettise je svět rozdělen na dva ekonomické tábory: v prvním z nich jsou země s pružnými systémy financování spotřeby a vysokou spotřebou; v druhém jsou země s vysokými úsporami a vysokou mírou investic. USA jsou nejvýznamnější zemí první tábora. Čína nejvýznamnější zemí druhého tábora. Španělsko, Spojené království a Austrálie byly zmenšenými verzemi USA; Německo a Japonsko jsou vyspělými verzemi současné Číny.

Dle mého názoru jsou hlavní příčinou světových „nerovnovah“ politiky přebytkových zemí a obzvláště Číny, jejíž přebytky v poslední době rostly neobyčejně rychle. Pevný směnný kurz, obrovské rezervy v cizích měnách, pevná fiskální disciplína a vysoké rezervní fondy ze zisku společností vedly k úsporám odpovídajícím více než 50 % hrubého domácího produktu a přebytkům běžného účtu o více než 10 %. Úspory domácností představují méně než třetinu celkových úspor. V důsledku toho pak většina investic proudí do rozšiřování nabídky včetně exportů: poměr čínských exportů vůči HDP vrostl z 20 % HDP na počátku roku 2002 na 37 % v roce 2007.

Názor, že excesy deficitních zemí byly částečně reakcí na chování přebytkových zemí, sdílí řada politiků včetně odcházejícího amerického ministra financí Hanka Paulsona. Podle Zhanga Jianhua z Lidové banky Číny je tento názor „extrémně šílený a nezodpovědný a je příkladem ,gangsterské logiky‘“. Z jeho pohledu mohou za sérii globálních deficitů a přebytků výhradně západní politici, obzvláště monetární politika amerického ministerstva financí a neregulovaná expanze úvěrů.

Avšak, ať už je největším viníkem kdokoli, jedna věc je jistá: obrovské bubliny v cenách aktiv umožnily excesivní nabídku některých zemí, zejména Číny. Vyspělý svět – a USA obzvláště – zažily od asijské finanční krize v letech 1997–1998 v řadě za sebou největší bublinu akciových trhů a největší, levnými úvěry poháněnou hypoteční bublinu ve své historii. Tato doba je pryč. S jejími následky budeme bojovat roky.

Co se stane teď? Zhroucení poptávky v privátních sektorech finančně oslabených deficitních zemí může skončit jedním ze dvou způsobů: kompenzujícími navýšeními poptávky, nebo brutálním snížením nabídky.

Pokud dojde ke snížení nabídky, budou obzvláště ohroženy přebytkové země, protože závisí na ochotě deficitních zemí ponechat své trhy otevřené. Přebytkové země rády kritizují své zákazníky za jejich plýtvavost. Když ale jejich zákazníci přestanou utrácet, těžce je to poškodí. Pokud se pokusí přebytečnou nabídku v reakci na klesající poptávku dotovat, téměř jistě vyvolají odvetná opatření.

Navýšení poptávky je evidentně mnohem lepším řešením. Otázkou však je, kde a jak ho dosáhnout? V současnosti se očekává, že největší navýšení přijde ze strany federálního rozpočtu USA. Ponechme stranou otázku, zda to bude fungovat. Je ale třeba říct, že ani USA nemohou mít věčně rozpočtové deficity na úrovni 10 % HDP. Většina z nezbytného nárůstu globální poptávky musí přijít ze zemí s přebytky.

Vypořádání se s touto změnou uspořádání představuje zdaleka největší výzvu pro skupinu dvaceti rozvinutých a rozvíjejících se ekonomik, jejichž zástupci se začátkem dubna setkají v Londýně. Barack Obama se musí ujmout vedoucí úlohy. Může – a měl by – říci, že očekává, že dojde k uvedeným adaptacím, ale že rozumí tomu, že jejich uskutečnění potrvá určitou dobu. V krátkodobém horizontu také může zachovat výjimečná, americkou poptávku zvyšující opatření, pokud hlavní američtí obchodní partneři ve střednědobém horizontu provedou nezbytné změny ve svých výdajích. Zejména Čína potřebuje vybudovat spotřebou „taženou“ ekonomiku. Je to v zájmu Číny i celého světa.

Avšak to není vše, co by měly USA navrhnout. Pokud se má světová ekonomika stát méně závislou na destruktivních bublinách, větší část ze světového přebytkového kapitálu musí proudit do investic v rozvíjejících se ekonomikách. Problémem je, že i to vždy vedlo ke krizím. Proto začaly rozvíjející se ekonomiky v poslední dekádě akumulovat obrovské zásoby v cizích měnách. Proto je nezbytné učinit půjčování rozvíjejícím se ekonomikám mnohem snazším.

Je k tomu potřeba výrazně větší a efektivnější systém pojištění proti systémovým rizikům, než jaký nyní představuje Mezinárodní měnový fond. Zásadním krokem je změnit způsob řízení MMF tak, aby byl vstřícnější ke zodpovědným věřitelům. Jednou z myšlenek, za níž by se měl Barack Obama postavit, je návrh na ustanovení rady na vysoké úrovni, která by mohla navrhnout radikální restrukturalizaci globálních finančních institucí s cílem snížit rizika spojená s krizemi rozvíjejících se trhů, které předcházely době bublin v rozvinutých zemích.

Přiznejme si otevřeně, co je v sázce. S nynějším obrovským nepořádkem je nezbytné se popasovat. Zároveň je ale evidentní, že otevřená světová ekonomika je neudržitelná, dokud zůstává závislá na bublinách. Kolaps globalizace není nepředstavitelný a Barack Obama se bude účastnit znovuvytváření globálního ekonomického systému. To je výzva, které se musí postavit čelem.

Text Martina Wolfa z The Financial Times, 20. ledna 2009, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Diskuse