Občan Havel aneb síla interpretace

V době vlny zvýšeného zájmu o osobu prvního polistopadového prezidenta Václava Havla přinášíme alternativní pohled na jeho dosavadní veřejné angažmá. V příštím čísle Revue Politika přineseme druhou část eseje.

Akademický slovník cizích slov z roku 1998 uvádí celkem pět možných výkladů slova mýtus. Na čtvrtém místě, za bájeslovím, alegorickým vyprávěním a iracionálními vizemi budoucnosti tam stojí: „Představa o někom nekriticky přijímaná, uctívaná a zbožňovaná." Do této kategorie spadá nejedna osobnost našich dějin, ba i celé skupiny, například husité, bratříci nebo chartisté. Nezávisle na tom, do jaké míry je prazáklad toho kterého mýtu reálný, plní jeho hrdinové důležitou roli. Jednak jako paradigmata ideálních lidských charakterů, jednak jako pilíře historického vědomí národa, které společně se sdíleným prostorem slouží k jeho identifikaci a sebereflexi.

Jaké vzory?

Ideál lidského charakteru ovšem není a nikdy nebyl změřitelnou, natož konstantní veličinou. Kritéria hodnocení odpovídala dobovým společenským a politickým konsekvencím a uznávaným morálním konvencím a podle toho se měnila. Kdo byl ve středověku považován za chrabrého hrdinu, stál by dnes před soudem jako několikanásobný vrah.

Výběr učebnicových kandidátů z historické nabídky národních reků pak závisí na aktuální poptávce. Žižka i Fučík pomalu upadají v zapomnění, Komenský už taky není, co býval, na náměstí, kde stával Lenin, Stalin nebo Gottwald, se vrátil Masaryk, a patron zemí českých se dočkal státního svátku. Jinými slovy, každá historická epocha, resp. její establishment, si ze známých osobností minulosti vybírá vzory, které se jí hodí, protože odpovídají jejím ideovým záměrům. Co se jí naopak příliš nehodí, to bývá potlačováno, zamlčováno, určeno k zapomnění nebo vědomě zkreslováno. Zároveň usilovně vytváří vzory nové, vzory, jimiž by se sama nějak významněji vepsala do dějin. Zvlášť když chce představovat nový, lepší začátek pro budoucnost lidstva nebo aspoň národa.

Svatý Václav se stal legendou a vzorem hlavně jako šiřitel křesťanství, navíc byl zavražděn, a to obojí mělo v následujících staletích velkou váhu. Dnes nemůžeme hodnotit jeho skutečný charakter a jeho jednotlivé skutky, protože pro to nemáme dost důkazů. Je tedy lepší uvěřit této legendě, než ji popírat, zejména proto, že má z hlediska vlasteneckého cítění tak pozitivní stmelující účinek. Kníže sám na ni určitě neměl vliv, nepředstavoval si, že se stane předmětem nějakého nedotknutelného kultu, dokonce patronem zemí českých, k němuž se lidé budou modlit. Došlo k tomu bez jeho vědomí, postupně a až po jeho smrti.

Složitější jsou případy, kdy se člověk s mesianistickým syndromem přímo rodí nebo si ho v sobě vědomě vypěstuje a pak se domáhá uznání své svatosti ještě za života - typickým příkladem, o němž budeme hovořit, je kult bývalého prezidenta Václava Havla - nebo když je výběr velikánů, kteří mají být navždy a bez pochyb zapsáni do historie, zpolitizován, když podléhá výlučně aktuálnímu mocenskému boji.

Povolení hrdinové

Komunistická ideologie stvořila rejstřík povolených hrdinů, jejichž hlavním úkolem bylo potvrdit staletou kontinuitu třídních bojů. Panovníci, slavní učenci, svatořečení, později pak podnikatelé nebo prezidenti, zkrátka všichni, kdož zaujímali v historii nějaké důležité místo, byli zmiňováni převážně jen v negativních konotacích - jako bezcharakterní potlačitelé lidových hnutí. Historiky a encyklopedisty muselo tehdy stát dost úsilí, aby nějak vykryli hluchá místa, pokud nechtěli pracovat jen s legendami typu Robina Hooda nebo Jánošíka. Lidová povstání, která stála za zmínku, nebujela jako houby po dešti a ne vždy souvisela s jimi proklamovaným třídním uvědoměním, s ustavičným bojem prostého lidu za právo a spravedlnost. Zhusta šlo víc o náboženské přesvědčení (husité a období reformace), o vlastenectví (Jana z Arku, Cid aj.) nebo o loupežnictví.

Teprve éra začínající Francouzskou revolucí poskytovala dostatek protagonistů vhodných pro tendenční výklad dějin jako dějin odvěkých třídních zápasů. Co jen trochu šlo, bylo vztaženo k této linii, všechno ostatní stálo v pozadí. Jako by se lidem nikdy nedařilo dobře, jako by neexistoval žádný vědecký a technický pokrok, jako by nekvetla umění. Velmi hezky to vyjádřil Karel Čapek v jedné stati z roku 1924: „Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého, nebo žranice pánů."

Komunistické černobílé pojetí lidské existence učinilo z poznatků marxismu články reakční víry a inkvizičního práva. V duchu tohoto práva se pak známkování, tedy kritéria výběru a hodnocení vyvolených, často měnila, ba leckterý z potenciálních hrdinů, sotva se u něj projevil náznak vlastního myšlení, nejenže nebyl zahrnut mezi kandidáty síní věčné cti a slávy, ale skončil na popravišti nebo byl zákeřně zavražděn.

Pro totalitu není důležitý skutek, ale možnost jeho interpretace, v daném případě možnost potvrdit, že třídní boj nikterak neutuchá a prapor revoluce stále vlaje. A pokud se snad třídních nepřátel nedostávalo, nebylo nic snadnějšího než ukázat na někoho z vlastních řad a jeho zločiny inscenovat, dokonce bylo lepší vybírat ve vlastních řadách, aspoň ostatní viděli, že soudruzi nečiní rozdílu a nepodporují protekcionářství. Proto politické vraždy neoslabovaly, ale naopak utužovaly chorobnou mánii základního dogmatu, které - ačkoli je tvrdě popíralo - vycházelo ze stejného osvědčeného dogmatu jako křesťanství, totiž z utopie o sociální rovnosti a spravedlnosti. Jen se mu neříkalo „láska k bližnímu", ale „světový názor", jen se neříkalo „království boží na zemi", ale „světová revoluce".

Nejdůležitější součástí tvoření, potvrzování a uchovávání mýtů je totiž pojmosloví. Ovšemže takové, které postrádá flexibilitu přirozené lidské skepse a zvídavosti. Jeho cílem není hledat, ale oznámit hotovou věc. Opírá svou legitimitu o sémantické prefabrikáty, od nichž se nelze odchýlit ani tou sebemenší záměnou synonym.

Ještě máme v živé paměti obraty jako „obrodný proces" a „socialismus s lidskou tváří", jichž užívali ti členové KSČ a jejího vedení, kteří si nechtěli přiznat, že komunismus je pro svou utopickou bázi ireparabilní a že celý slavný třídní boj je bojem pohříchu mocenským, zároveň ale viděli, že jejich „rozvinutý socialismus" není funkceschopný. Klíčová generace intelektuálů-ideologů padesátých let proto začala hledat východisko z dlouhodobé krize cestou transformace v jakýsi „opravdový" socialismus, jemuž propůjčila lidskou tvář. Jaroslav Střítecký v Hostu do domu (5/1969) o tom píše: „Schéma hříchů a nápravy socialismu umožňuje tabuizovat kořen a počátek. To politika, pro niž v mládí horovali, překonala své chyby, své zmrzačení - a oni, její mládí, jí k tomu pomohli. Oni rozhýbali dějiny, a nakonec, když už nejlepší z nich málem pozbyli naděje - ukázalo se, že přece jen dobře. Našli původní smysl, našli lidskou tvář toho, čeho byli účastni před dvaceti lety. Našli omluvu."

V letech 1967-1968 nešlo českým politickým činitelům o popření základní víry v jejich levicové ideje, nýbrž o revizi a odstranění dosavadních chyb, jež mělo ukázat, že socialismus ve své liberální formě může fungovat a že lze na víru obrátit skoro celý národ, nabude-li pocitu zadostiučinění a svobody. A opravdu! Už samo účelové uvolnění v oblasti novinové a časopisecké produkce způsobilo, že lidé, žasnoucí nad náhlou otevřeností zveřejňovaných názorů, hltali každé tištěné slovo a začali mít důvěru k vládnoucí straně.

Ačkoli v tom nebylo nic revolučního nebo protisovětského, bratři „na věčné časy a nikdy jinak" za účasti svých porobených satelitů rázným škrtem pera nahradili slovo „obroda" slovem „normalizace". To slovo bylo absurdní, protože vpravovat do lidí násilím, co není v jejich hlavách a srdcích, normální není, a současně zlovolné a nadmíru urážlivé, protože navozovalo dojem celonárodního prohřešku vůči „normálnímu", zřejmě tedy obecně slušnému chování, jemuž chybí pořádná výchova.

Šedá zóna

Během roku 1968 se na dva tábory nerozdělili českoslovenští občané, ale komunisté, resp. komunistický establishment. Není vůbec jisté, kterým směrem by se vývoj byl ubíral, kdyby nevyhrálo Husákovo „ortodoxní", ale Dubčekovo „reformní" křídlo, tedy ti, kteří volali po demokratizaci a z nichž se poté, co ztratili svá postavení, co byli vyloučeni nebo vyškrtnuti z KSČ, rekrutovali disidenti i jejich spolupracovníci v nové emigraci. Není to jisté z jednoho důvodu: zatímco Husák chtěl nespolupracující individualisty - především z intelektuálních kruhů - umlčet a převychovat, disidenti je rovnou odsoudili jako nepolepšitelné hanlivým označením „šedá zóna".

Primo Levi tak v knize Potopení a zachránění nazývá vězně, kteří za drobné výhody spolupracovali s vedením koncentračních táborů. „Kolem nás, vězňů bez funkce, se to hemžilo majiteli funkcí nejnižšího stupně," píše se v kapitole Šedá zóna. „Tvořili malebnou faunu - zametači, umývači nádobí, noční hlídky, vyrovnávači ustlaných postelí, kontroloři vší a svrabu, poskoci, tlumočníci, pomocníci pomocníků..., to jest individua, v nichž velitel tábora nebo jeho zástupci spatřovali potenciální kolaboranty."

Těžko říct, kdo první přišel na nápad označit jako šedou zónu vrstvu intelektuálů, kteří v době normalizace pracovali relativně „normálně" (vesměs na místech hluboko pod svou kvalifikací), a ač s disentem spolupracovali a pomáhali mu, nikdy se veřejně nepřidali na jeho stranu. Šlo o nápad vpravdě ďábelský. Jednak s veškerou revolucionářskou arogancí, která se nikdy nezdržuje detaily, nastolil otázku viny značné části obyvatelstva, jednak rozdělil české intelektuály na statečné a zbabělé. Ačkoli po téměř dvaceti letech od tzv. sametové revoluce je název „šedá zóna" takřka zapomenut, pachuť zůstává. Stojí za to si ho povšimnout i z hlediska pojmosloví, poněvadž také díky němu se vžil mýtus o udatnosti hrstky bojovníků, která má automaticky právo na morální soud a vyřknutí ortelu - v daném případě přidělení ponižující společenské nálepky.

Černobílý názor, který od konce sedmdesátých let minulého století razila určitá část oficiální opozice doma i v zahraničí, byl velmi primitivní a nespravedlivý: zatímco mnoho poctivých lidí tímto kádrováním neprošlo, ba patřilo kamsi do opovrženíhodné mravní stoky, komunisté podle tohoto klíče nejen souzeni nebyli, ale jejich vůdcům byly po listopadovém převratu ponechány důležité posty - vládní, parlamentní, v řízení klíčových podniků, bank atp. Tento trend velkodušnosti vůči bývalému komunistickému establishmentu a nesmlouvavosti vůči rezistenci nebo jiným formám odporu, než jakým byl disent, nadlouho negativně ovlivnil další vývoj ve státě, protože mnohá významná rozhodnutí celostátního významu probíhala pod zkreslenou optikou.

Snad nejlépe, poněvadž upřímně a přímočaře, vysvětluje tuto optiku Jiřina Šiklová ve svém článku „Šedá zóna a budoucnost disentu v Československu" (Listy 1/1990). Na rozdíl od Leviho nemá lidi pracující ve strukturách za úplné ubožáky: „Lidé v šedé zóně jsou převážně kvalifikovaní, odborně erudovaní; jsou to dobří pracovníci, kvalifikovaní dělníci. Právě proto brzo viděli chyby socialistického systému, a hlavně nemuseli podpírat svou pracovní kariéru stranickou legitimací či jinými politickými funkcemi. Věděli, že se uživí i jenom poctivou prací, a proto odolávali nabídkám a tlaku ze strany establishmentu."

Pro takové hodnocení by se nikdo nemusel horšit, ba mohl by být na ně pyšný. Ani ve snu by ho nenapadlo hledat svoji obdobu v Leviho privilegovaných vězních. Kdyby ovšem text nepokračoval takto: „I barvy mají v dnešním světě jasnou a srozumitelnou symboliku. V době Stendhalově bylo každému jasné, co znamená barva červená a černá, podobně jako dnes víme, kdo jsou zelení, rudí nebo hnědí. Šedá barva je však neurčitá, není ani bílá, ani černá, a poměrně snadno se může změnit v jedno či druhé. Šedá barva je spíše tak trochu špinavá. Ano, špinavá. I to určovalo, určuje a bude určovat postoje lidí, které do této skupiny zařazujeme."

Plurál „zařazujeme" stojí za povšimnutí. Používat první osoby množného čísla, navíc v souvislosti s tak nekompromisní stratifikací, bývalo výsadou nomenklaturních kádrů doby komunismu. Asi by bylo dobré začít konečně rozlišovat mezi slovem „totalita" a slovem „komunismus", z nichž se prakticky stala synonyma, ačkoli totalitní myšlení a jednání nemusí souviset výlučně s tímto politickým přesvědčením.

„Dojde-li u nás opravdu ke změně politického systému a poměrů," pokračuje Šiklová, „tito lidé nikdy nebudou mít úplně čisté ruce, úplně a morálně jasný kredit. Váhavě a neradi, ale přesto spolupracovali s establishmentem a přijímali určité výhody jako odměnu za svou relativní konformitu. Proto se lidé ze šedé zóny, protože souhlasí s názorem disidentů i s politickým uvolňováním stávajících poměrů, současně i bojí, že jim jejich spolupráci v budoucnu někdo vytkne."

Kdo jim to vytkne a koho by se měli bát, když se živili jenom poctivou prací, tu není jasné. Snad toho, že s nástupem opozice na trůn přijdou i o svá podřadná místa ve strukturách? Že by například vysokoškolský profesor, který se za normalizace živil jako nakladatelský korektor, musel jít do dolů? Komunisté hledali v lidu „zdravé jádro". O práci tak přišlo 750 tisíc lidí, desítky tisíc (hlavně v kultuře a v médiích, kde byla v podstatě zavedena cenzura a znovuzřízen institut „libri prohibiti") musely jít na méně významná a špatně placená pracoviště. Po převratu známkování (a zdaleka nejen ze strany paní Šiklové) neustalo, a to, že probíhá v opačném gardu, je pouhé zdání.

Problematická je ve zmíněném článku i charakteristika členů disentu jakožto lidí, „kteří již před lety projevili jasně slovy i činy svůj postoj", neboť kdyby nenásledoval těsný přívlastek „odmítající politiku stranického establishmentu", zanechávala by čtenáře na pochybách, o která léta a který z obou protilehlých politických postojů disidentské elity se vlastně jedná: o ta léta, kdy komunismus prosazovala, nebo o ta, kdy se od něj distancovala?

Údajné dvacetileté mlčení šedé zóny se jevilo jako vina zaprvé proto, že za nejvyšší hodnotu období normalizace byla považována odvaha nemlčet, zadruhé proto, že lidé v under­groundu se stýkali převážně jen mezi sebou. Charta nepronikla - a ani nemínila proniknout - mezi širší veřejnost. Soudíc podle dostupných materiálů, měla dost názorových problémů sama se sebou, než aby do svého středu přijímala nováčky, kteří by nebyli jen do počtu. Postupně se vyprofilovala v uzavřený, od života odtržený elitní klub, který neměl moc informací o tom, jak žijí ostatní, jaké hodnoty vytvářejí oni, v jakých podmínkách a s jakými riziky. Tuto neznalost bezděčně přiznal i bývalý prezident Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu, když prohlásil, že rodiče dvacet let mlčeli, a pak se „přidali ke svým dětem".

Život v pravdě

Někteří disidenti nejspíš nevěděli, co práce ve strukturách obnášela, jinak by ji nikomu nevyčítali. Nevěděli, co tam znamenalo nepodepsat „souhlas se vstupem vojsk", nepodepsat ani „antichartu", a tak vědomě a na neurčito vydat sebe i svou rodinu všanc životu na pokraji existenční nouze. Nevěděli, co znamenalo být podrobován ponižujícím prověrkám, sdílet pracoviště s oficiálním informátorem KSČ a nejméně jedním informátorem StB inkognito, každé ráno si zapisovat docházku, zkrátka být tam pod dohledem, sice jiným než oni, ale v neméně tíživé atmosféře. A přesto si jít za svým. Přesto odevzdávat i v rámci normalizačních mantinelů smysluplné dílo.

Snad je tu namístě dodat, že v naprosté odloučenosti a anonymitě, bez jakékoli finanční či jiné opory ze Západu, které se tak či onak mnohým disidentům dostávalo. Ne nadarmo Václav Havel často zdůrazňoval, a to v souvislosti s „životem v pravdě", že je nutné „být znám na Západě". Patřilo to k charakteristikám, jimiž se podle něj vyznačoval pravý disident: „...veřejným a soustavným vyjevováním kritických názorů a postojů a známostí na Západě,... zájmem Západu, který ovšem patří spíše jeho činnosti politicko-kritické než práci v jeho vlastním oboru." (Moc bezmocných, Londýn 1984)

Nikdo nemůže stanovit, jestli pro svornost, s jakou lidé v listopadu 1989 vyšli do ulic, mělo větší význam vydávání dobrých knih nebo sepisování zakázaných petic, jestli měla větší význam divadelní představení nebo pouliční demonstrace, jestli bylo důležitější v opozici žít, nebo opozici dělat. Jedno bez druhého by nejspíš nefungovalo. Přesto byla z historického kontextu vytržena jedna specifická linie společenského života, jedna enkláva, která se počátkem devadesátých let stala měřítkem pro všechno ostatní. Události let 1969-1989 jako by měly smysl jen potud, pokud byly v úzkém vztahu k této linii. Neblaze to připomínalo metody komunistické historiografie, která historii lidstva interpretovala jako historii třídních bojů: i ona ráda generalizovala, kladla důraz na kolektivum a popírala hodnotu, ba právo na odlišné individuální priority.

Přitom je zřejmé, že v každé společnosti existují lidé tíhnoucí k politice a veřejnému životu, ale i lidé letory a ambic naprosto opačných. Někteří jednou provždy přijmou za své obecně platné humanistické principy morálky, s nimiž se komunistické ani jiné totalitní smýšlení neslučuje, a nikdy od nich neustoupit považují za přirozenou součást svého života. Jiní jdou takříkajíc „s dobou": pomáhají nejprve komunismus s nadšením budovat, souhlasíce bezmála s třídním bojem, pak dospějí k nutnosti jeho liberalizace, až nakonec, když ohrozí je samotné, začnou ho nazývat totalitou a vyrazí do boje proti němu, resp. proti jeho jsoucí formě. A pokaždé se pozastavují nad nepochopitelnou tvrdohlavostí těch, kteří se k nim veřejně nepřidají. Jako by pravda, jíž se sami dobrali, cesta, kterou oni právě nastoupili, byla vždy ta jediná možná a správná, jako by nebylo jiné poctivé volby.

Zmiňuje se o tom i Václav Havel, když ve svém článku „Na téma opozice" (LL 4/1968) volá, jak je jeho ustáleným zvykem, po morální obrodě národa: „Přinejmenším by si vyžadovalo důslednou rehabilitaci všech nekomunistů, kteří museli léta trpět... za to, že některé věci věděli dříve, než k nim dospěli komunisté. Není již únosné vidět tento národ stále jen očima komunistického únorového puče." Zároveň ale tyto nekomunisty jaksi nepočítá do hry. K té mu stačí dvě rovnoprávné politické síly, které mají tutéž šanci stát se vedoucí silou ve státě. Říká doslova, že „moc prostě bere v potaz nakonec zase jen moc", čehož byla skvělou ukázkou spolupráce disentu a komunistického establishmentu po listopadu 1989 (a není vyloučeno, že i před ním).

O vůdčích osobnostech disentu se dá říci, že jsou to profesionální politikové: bývali nejen členy KSČ, ale její avantgardou, stáli vždy vpředu, jejich jména byla všeobecně známá před srpnem 1968 a před Chartou 77, kde byli potom také vpředu. To nijak nesnižuje jejich zásluhu na tom, že jako první pozvedli hlas proti normalizačnímu husákovskému režimu. Bylo by se však předešlo mnoha matením, kdyby si odpustili despekt vůči zbytku národa, který se k nim veřejně nepřidal. Dobře věděli, že bez desítek lidí ve strukturách, kteří jim všemožně pomáhali, jako „pokrývači" jim poskytovali svá jména a zprostředkovávali přenos informací, by možná zůstali osamoceným klubem snobů z Hrádečku. Dobře také museli vědět, že na jejich straně, tj. de facto na straně bývalých reformních komunistů, leží větší odpovědnost za situaci v zemi než na straně oné deklasované „mlčící většiny". A konečně museli vědět i to, že mnoho lidí se k nim nepřidalo ne ze zbabělosti, ale z nedůvěry a nechuti nad některými jmény signatářů.

A taky ze zásady. Jednoduše proto, že jsou jinak ustrojeni, že mají jiné životní téma, než být ustavičně v aréně, než veřejně deklarovat své názory a institucionalizovat je, zkrátka že preferují jinou seberealizaci, jinou kariéru, než jakou přinášelo disidentství. Hledali jiné, neméně důležité a ve svých důsledcích neméně „politické" cesty k nápravě věcí veřejných. A chtěli si uchovat to jediné, co v životě měli - vlastní identitu, nezávislost své osobnosti na jakékoli politické instituci, byť se tvářila sebelépe. Osočovat je, že jsou tak někde mezi a že mohou kdykoli změnit barvu, když jsou to evidentně právě oni, kdo barvu nikdy nemění, je nehorázné. Zejména pak od těch, kdož ji změnili nejméně třikrát.

Vyskytuje se i názor, že lidé z „šedé zóny" sice přímo nekolaborovali, nicméně pracovali a svou prací totalitní režim potvrzovali. Avšak učitel, který děti učil číst a psát, knihovník, který vyplňoval katalogizační lístky, ani pekař, který pekl housky, nepotvrzovali žádný konkrétní režim. Na rozdíl od oficiální opozice: to negace je podle zákonů dialektiky potvrzením něčeho jsoucího, existujícího, respektovaného.

Vyvolený Václav

Stejně jako vžité pojmy má mýtus zapotřebí ustálených hesel. Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme, proletáři všech zemí, spojte se, v jednotě je síla, pravda a láska vítězí. Od některých hesel uplynulo půl tisíciletí, jiná jsou skoro nová, jen poopravená, některá dějinné zvraty přečkala, jiná, jako ta reformní z šedesátých let minulého století, nepřežila víc jak dvě generace. Vždycky ale byla účelová. A vždycky souvisela s nějakou fanatickou pravověrností, jejímž hlavním cílem bylo co nejvíc zatemnit realitu. Víra v luzné vidiny světlých zítřků musí být živena okřídlenými frázemi děj se co děj, aby nevyhasla, a pokud snad pohasíná, stačí vyhlásit, že „kdo nejde s námi, jde proti nám", nebo méně nápadné „nejsme jako oni", aby pochybovači zmlkli, jako když utne.

Ono není světlých zítřků, které se dají jen tak jednoduše realizovat mávnutím kouzelného proutku, politickým převratem, vědeckým objevem nebo náboženským hnutím. Je však proroků náchylných k napravování světa. Jak již bylo řečeno, většina osobností, které se jako takové vepsaly do historie, se uznání nedožila. Ať už zemřeli přirozenou smrtí, nebo je ukřižovali, upálili, pověsili či zastřelili, myslitelé prorockého ducha byli obyčejně uznáni až po smrti. Až po nějakém čase, který smysl jejich poselství prověřil. Dříve či později, lépe nebo hůře, objektivně nebo utilitárně, jako vědecký objev nebo morální odkaz.

A i potom, když jsou světem přijati jako trvalá, na étosu toho kterého století nezávislá součást obecného historického vědomí, váha jejich odkazu, ve smyslu symbolu a vzoru hodného následování, podléhá dobové manýře a individuálním prioritám: z gnozeologického hlediska se zdá snadnější dát za pravdu Galileově obhajobě heliocentrické soustavy a otáčivého pohybu Země než viděním a stigmatům Františka z Assisi. Přitom obojí má stejnou váhu. Stačí připustit, že víra a věda jsou jen dva rozličné způsoby, kterak uchopit universum.

Aby člověku byla role tvůrce a nadčasového hrdiny přiznána už zaživa, aby byl jako takový všeobecným míněním verifikován, musejí mu nahrávat určité okolnosti a musí na kultu své osobnosti sám systematicky pracovat.

Václavu Havlovi, který léta před převratem 1989 úspěšně pracoval na tom „být znám na Západě" (vydání jeho her u Rowohlta, Fordovo stupendium aj.), nahrálo i ono implicitní trauma viny, které v očích nastupující garnitury zbavovalo „šedou zónu" možnosti legitimní kritiky. Také členové disentu, ačkoli někteří měli pádné důvody k pochybám, raději mlčeli a přijali ho jako „vyvoleného". (Proč? Protože byl nespravedlivě vězněn? Protože jako jeden z mála vůdčích duchů disentu nikdy nebyl členem KSČ?) V bouřlivé polistopadové době byla jak pro jedny, tak pro druhé přednější vzájemná loyalita. Mýtus o statečných a zbabělých musel jít na chvíli stranou, protože z politického hlediska existovaly dva břehy - příznivci a odpůrci stávajícího režimu.

Názorově tyto břehy nebyly homogenní. Situaci komplikovalo i to, že disidenti byli připraveni na převrat, nebo pro něj alespoň dělali, co mohli, nikoli však na skutečné převzetí moci. „Snad bych se revoluce tak nebál," píše František Langer ve stati „Proč nejsem komunistou" (Přítomnost 12/1924), „kdybych viděl, že se komunisti řádně připravují k řízení světa. Ale vidím, že se řádně připravují jen k převratu, snad mají již rozděleny vládní resorty, a kdo obsadí poštu, kdo bude dělat policii, ale o mnoho více ne."

V listopadu 1989 šlo sice o svržení vlády komunismu, nikoli o její nastolení, přesto způsob, jakým byly v Laterně magice a v budově Občanského fóra (OF) přebírány vládní, parlamentní a prezidentské pravomoci, jako by Langerovu předtuchu potvrzoval. Snad je to tím, že historické změny podléhají stejným zákonitostem a mechanismům. Seběhnou se kamarádi a kamarádi kamarádů, ty budeš dělat to a ty zas tohle, lhostejno, jestli to umíš, tumáš trafiku. A po Praze jezdily tramvaje s nápisem „Havel na Hrad", ačkoli dobrá polovina obyvatelstva nevěděla, kdo to ten Havel vlastně je.

Prakticky se to neví dodnes, je to jen jaksi předpokládáno. Jenže problém netkví v tom, kdo Havel je, ale spíše v tom, kým není. Jeho příležitostná autenticita - ať už se ustavil světovým dramatikem, duchovním otcem, ba skoro zednářským mistrem různých zákulisních uskupení, odvážným revolucionářem a mučedníkem, moudrým filozofem, nepolitickým politikem a miláčkem národa - není předmětem našeho pojednání. Museli bychom se zabývat jeho elitářskými sklony vylučujícími týmovou práci, jeho snahou neustále na sebe upozorňovat i za cenu nebezpečí života, jeho nepřesným pochopením Patočkova „života v pravdě" a nakonec i jeho divadelními hrami.

Přísluší filozofům, aby hledali, kam se poděl duchovní kapitál, který s důvěrou v její étos vložil do Charty 77 Jan Patočka, proč byly jeho postuláty rozmělňovány ustavičnými odvolávkami, nikoli však na podstatu jeho sdělení, nýbrž na autoritu jeho jména. Přísluší literárním kritikům, aby posoudili, zda Havlova dramata pro svět skutečně něco znamenají, jestli se pustil do něčeho objevného, co budiž světem chváleno a na věky zaznamenáno, nebo jestli šlo také o žádaný vývozní artikl své doby (český Ionesco 60. let). Jestli se tedy s ohledem na „poptávku" Západu držel forem již nalezených a osvědčených a naplňoval je variabilními situačními frázemi, nebo jestli se k jeho dramatickému dílu budou následující generace vracet, protože každá jeho hra je jedinečná a významově mnohovrstevná. Tohle vše a mnoho dalšího přísluší povolaným a žádá si to větší časový odstup.

Z hlediska společenské situace a nově vznikajícího historického vědomí, kde se začíná kult Václava Havla pomalu, ale jistě zabydlovat, se jako důležitější než posuzovat jeho pokusy na cestě k světovému primátu a zkoumat „kdo to je", jeví zjištění, že není tím, za koho se vydává. Mnoho prokazatelných skutků, za něž ovšem byl s ohledem na svou anticipovanou velikost pardonován, svědčí o tom, že to není rozšafný, láskyplný a vnitřně integrovaný vzdělanec, který svůj život zasvětil blahu svého národa a může za sebou zanechat významné dějinné poselství, ale samozvaný monarcha, obratný manipulátor a ctižádostivý dramatik, který si pro svou epochální inscenaci absurdního divadla vybral jako hlavní scénu Pražský hrad. S inscenací divadelního kusu Pravda a láska vítězí pak s úspěchem hostoval na mnoha světových jevištích a občas podnikal turné i po republice. Figuruje v něm nejen jako dramaturg, autor, herec a režisér, ale také jako garderobiér, kulisák a rekvizitář, který s obdivuhodnou akribií dbá o každý vnější detail přispívající k umocnění celkového účinu.

Marta Davouze se narodila 12. května 1945 v Praze. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Z prvního zaměstnání v Ústavu filozofie a sociologie ČSAV musela odejít, protože nepodepsala souhlas se vstupem vojsk. Tentýž osud potkal jejího prvního manžela Vladimíra Železného, jenž musel z kádrových důvodů opustit Československou televizi a začal pracovat v Technickém magazínu. Bylo nutné, aby z finančních důvodů ukončila mateřskou dovolenou (synové David a Jakub) a hledala zaměstnání. Nakonec se to podařilo v Národní (tehdy Státní) knihovně, kde zůstala deset let. V roce 1986 absolvovala konkurs nakladatelství Československý spisovatel, kde pak čtyři roky působila jako redaktorka prózy. V letech 1990-2001 byla ředitelkou Centra Franze Kafky v Praze. Po rozvodu se provdala do Francie, kde nyní převážně žije. Publikovala v mnoha novinách a časopisech, převážně literární kritiky, fejetony a eseje. Vydala dvě knihy.

Diskuse