Znovuzrození démona?

Nad knihami Bestie se probouzí a Evropa v černých košilích

Počátkem druhé poloviny dvacátého století lze v politickém vývoji Evropy vysledovat systematický nárůst krajních politických fenoménů, které se popisují různými názvy. Často jde o „ultrapravici", „pravicový populismus", „krajní pravici" nebo „nacionální populismus". Debata o nich často zužuje výzkum problematiky pouze na dědictví dvou totalitních režimů dvacátého století - nacismu a fašismu. Je nesporným faktem, že řada soudobých krajně pravicových uskupení z „hnědého" dědictví či dědictví evropských fašistických režimů a jejich derivátů z meziválečného a válečného období vychází. Nebylo by však přesné problém evropské „krajní pravice" zužovat pouze na to.

Na formování politických stran, hnutí a intelektuálních klubů, které jsou rovněž řazeny do „ultrapravicové" či „neofašistické" škatulky, měly nepopiratelný vliv také ideové směry, které se vyskytly dávno před tím, než se vůbec o nějakém „totalitarismu" dalo hovořit. Některé skupiny byly inspirovány i vlivy běžně chápanými jako levicové. Existují dokonce (a jejich dopad není zdaleka marginální) i směry (nová pravice, eurasianismus nebo tzv. národní bolševismus), které, ač řazeny do „ultrapravicového" spektra, tradiční pravolevé dělení odmítají jako zastaralé a výzvám moderní doby neodpovídající a nezřídka vůči nim směřuje i kritika „zprava", která je chápe naopak jako levicové.

Myslím, že v českém prostředí postrádá diskuze na zmíněné téma (a fenomén krajní pravice a potažmo neonacismu je vzhledem k mnoha událostem poslední doby velmi aktuální) dostatečnou hloubku. Základní vhled do problematiky nabízejí publikace Martina A. Leeho Bestie se probouzí a Evropa v černých košilích od jednoho z největších odborníků na fašismus a nacismus, francouzského politologa Pierra Milzy. Obě publikace byly v Česku vydány již před několika lety, nebyla jim však věnována pozornost, kterou by si rozhodně zasloužily.

Typologické vymezení

Pierre Milza v úvodu své publikace postuluje, že současný náhled na fenomén politického radikalismu a extremismu, zejména co se týče jeho pravé části, je přes veškeré metodologické postupy a výzkumy, ať chceme, nebo ne, poznamenán dědictvím nacismu a fašismu. Ve společnostech existuje názor, který automaticky evokuje představu hnědé nebo černé košile, popřípadě jedinců v odění, které je charakteristické pro příslušníky subkultury skinheads. Milza tento pohled nepovažuje a priori za neodpovídající či mylný, avšak zároveň konstatuje, že obecně se dává při hodnocení ultrapravicových fenoménů přednost méně sofistikovaným vysvětlením, která lépe vystihují proces politické regenerace a opětovného draní se na povrh zástupců tohoto fenoménu.

Bezpochyby má pravdu. Proto v úvodu své publikace stručně hovoří o nutnosti existence metody, podle níž by bylo možné fenomén ultrapravice a politického populismu popsat co nejrealističtěji. Na rozdíl od postulovaných závěrů v díle M. A. Leeho však Milza neredukuje problematiku na holé konstatování, že nacionální, krajní či populistickou pravici lze stručně charakterizovat jako politické vymezení se vůči systému.

Milza naopak zdůrazňuje, že ačkoli v minulosti (v době poválečné, v padesátých nebo šedesátých letech) byla antisystémovost jedním z klíčových a určujících ukazatelů fenoménu krajní pravice, dnes se zdá být (minimálně v některých aspektech) situace odlišná. Zmiňuje například i dědictví vichistické Francie (jeden ze základních stavebních kamenů poválečné francouzské krajní pravice), když připomíná, že vichistický režim byl v červenci 1940 nastolen po hlasování obou parlamentních komor. Dále připomíná, že to jsou právě strany, obecně označované jako krajní na pravicovém politickém spektru, které již několik let představují pravidelné členy vládních koalic. Vzpomeňme na rakouskou FPÖ, italskou Ligu severu nebo Blöcherovu lidovou stranu ve Švýcarsku. Vlámský zájem v Belgii již delší dobu upozorňuje na problémy v „multikulturním soužití" majoritního obyvatelstva a nepřizpůsobivých přistěhovaleckých komunit, před kterými vlády v minulosti zavíraly oči. Vlámský zájem ze strachu před sílícími islamisty dokonce volí někteří belgičtí Židé. Le Penova Národní fronta je sice pořád víceméně v politické izolaci, kdy se tradičnímu republikánskému reflexu stále daří zahrazovat jí cestu, přesto se mnohé průzkumy shodují v tom, že dnes více než jeden Francouz ze čtyř souhlasí s názory krajní pravice. A koneckonců volební úspěch současného prezidenta Sarkozyho byl zapříčiněn do jisté míry i tím, že úspěšně přejal tradiční protiimigrantskou rétoriku s důrazem na národní zájmy, charakteristickou jinak pro krajní pravici.

Rozlišovací strategie

Je tedy evidentní, že v současnosti si s ještě donedávna platným paradigmatem vymezujícím fenomén krajní pravice coby pro demokracii destruktivní a antisystémový prvek nevystačíme. Naopak to jsou mnohé evropské krajně pravicové strany, které se dnes vymezují jako obránci tradiční liberální demokracie, zejména v souvislosti s odporem vůči snahám některých muslimských komunit (ve státech s jejich silným zastoupením) navrhovat paralelní zanesení práva šarí'a do místních právních řádů.

Lze proto víceméně souhlasit s názorem Pierra Milzy, který říká, že fenomén „populistické pravice" není zdaleka homogenní a je nutno systematicky rozlišovat mezi „čirou volební demagogií" a „tvrdým jádrem organizací, které pod pláštíkem odpovědí na problémy ve skutečnosti usilují o to, vštípit společnostem do myslí odvěká témata, ideje i fobie krajní pravice". (I přesto, že osobně zastávám na věc v jistém smyslu odlišný názor, konkrétně ten, že by se měl klást ještě větší důraz na systematizaci, co se týče politických názorů ve smyslu metodologie jejich zařazení do patřičného spektra.) Označení „krajní", „populistický", „extremistický" atp. bývá často využíváno z pejorativních, nikoli popisných a výzkumných důvodů, a vnáší tak do sledované problematiky ještě více dohadů, zmatků a nejasností. V zásadě však Milza nastoluje hypotézu, která nabízí velmi věcné a střízlivé hodnocení a klasifikaci spolků vyskytujících se v oblasti „krajní pravice". Závisí na rozlišování míry radikálnosti vzhledem ke konfirmaci či negaci ústavního systému, (anti)systémovosti a ideovém podhoubí, ze kterého diskutovaná organizace, spolek či politická strana pochází.

Zklamáním je v tomto ohledu publikace Bestie se probouzí M. A. Leeho. Metodologická stránka problému je zanedbána úplně, typologická redukována na pouhé konstatování radikálnosti, extrémnosti a nebezpečnosti pro demokracii. Přes velmi solidní popisnou stránku věci a množství archivních informací sráží hodnotu celé knihy především zjednodušování. Publikace místy budí dojem, že problematika je zde pojednávána , tedy s cílem nikoli podat výklad fenoménu, nýbrž jej dopředu vyložit v takovém kontextu, v jakém jej chce vidět autor.

Půlstoletí vývoje

Základem obou knih je zevrubný popis vývoje krajně pravicových fenoménů, stran a hnutí po druhé světové válce. Velký důraz je kladen na zvýraznění podílu konkrétních přelomových historických událostí, ať již šlo o rozpad koloniálního systému či pád železné opony. Právě tyto dvě události hrály ve vývoji krajní pravice naprosto klíčovou úlohu. Zatímco rozpad koloniálního systému způsobil v šedesátých letech nárůst migrace lidí z bývalých koloniálních států do někdejších „mateřských" zemí, pád komunistických režimů ve východní Evropě otevřel bariéry a umožnil radikálním politickým skupinám západní a východní části Evropy vzájemné kontakty, což mělo zásadní dopad zejména na rozmach neonacismu ve znovusjednoceném Německu.

Oba autoři se snaží postupovat chronologicky. Můj dojem je, že podstatně kvalitnější i obsahově vydatnější je v tomto ohledu Milzova práce Evropa v černých košilích, která, ač je psána čtivou formou a popularizačním stylem, je svou vysokou úrovní s to zařadit se mezi přední vědecké práce na dané téma. Na druhou stranu věnuje M. A. Lee v publikaci Bestie se probouzí nemalý prostor otázce poválečných „únikových cest" nacistů, jejich zakotvení ve státech Jižní Ameriky, stejně jako jejich kontaktům a spolupráci s autoritativními režimy v severoafrických zemích (Násirův Egypt). Mnohé čtenáře jistě velmi překvapí kapitola pojednávající o jednom z předních budovatelů poválečného neonacismu, americkém intelektuálovi Francisi Parker Yockeyovi, autorovi postspenglerovské knihy Impérium.

M. A. Lee zde osvětluje nepříliš známý fakt týkající se Yockeyho cesty do Prahy v období totality padesátých let, kdy bylo dotyčnému jakožto jednomu z mezinárodních novinářů (sic!) umožněno sledovat proces s „rozvraceči republiky" a kdy neváhal proces s Rudolfem Slánským označit za „bod obratu v boji proti mezinárodnímu židovstvu". Údajně byl přítomen i procesu s Miladou Horákovou. Nutno dodat, že Yockeyho koketování se sovětskou kartou, jakási paradoxní (ze strany poválečného neonacisty!) vidina spásy v Sovětském svazu („kladivo proti mezinárodnímu židovstvu") vedla jeho osobu postupem času až do řad sovětských tajných služeb.

Na druhou stranu není této otázce věnován větší prostor; místo toho se autor věnuje pikantnostem z Yockeyho intimního života (několik sexuálních vztahů se ženami židovského původu), což je sice zajímavé a pro publikaci samotnou bezpochyby kořenící, pokud se to však stává pravidlem, zůstává nepříjemná pachuť ze zanedbání důležitých faktů a událostí ve prospěch zdůraznění všemožných obskurností a zvláštností. To je právě jedna z hlavních slabin knihy Bestie se probouzí - pikantnosti na úkor faktů. M. A. Lee navíc často skáče z tématu na téma, čímž publikaci v jistých pasážích činí nepřehlednou.

Bestie se probouzí se tak oproti knize Evropa v černých košilích vyznačuje nekonzistencí. Ani jednotlivé členění kapitol často neodpovídá chronologii. Lehce se tak stane, že je čtenář minimálně mírně zmaten, když například čte kapitolu „Stín nad Východem", ve které je pojednáno o vývoji Ruska po roce 1990 či o problematice nacionálního bolševismu, po které následuje závěrečná kapitola, která míří o desetiletí zpět, aby podrobně vysvětlila okolnosti vzniku amerických pravicových milicí a občanských gard, načež náhle přejde k pojednání o neonacismu obecně (přičemž na předešlých stránkách je fenomén dávno osvětlen více než dostatečně) a následně ústí v hledání pochybné a vágní ideové spřízněnosti amerických neonacistů, rasistů a bigotních evangelikálů s konzervativním křídlem republikánské strany (kdysi reprezentovaným například Patem Buchananem).

Objektivita a ideologická předpojatost

Pokud bych měl vyslovit jednoznačný soud a ukázat prstem na titul, který osobně považuji za „lepší", ukázal bych na Evropu v černých košilích, která jak po odborné, tak i literární stránce knihu Bestie se probouzí převyšuje. Při čtení publikace Bestie se probouzí se navíc nelze zbavit dojmu určité ideologické předpojatosti autora.

Jistě, bylo by značně iluzorní, přes všechny proklamace, které volají po ideové nestrannosti autorů bádajících v oblasti politické vědy (a pro studium politických režimů to platí dvojnásob), očekávat, že politolog bude pouze sterilním shromažďovatelem informací a tvůrcem suchých textů. Každý člověk vychází z určitého hodnotového prostředí, které má vliv na jeho politickou orientaci. Politické přesvědčení by však do seriózní publikace, pojednávající o určitém politickém fenoménu (který autorovi, nota bene, nemusí být dvakrát sympatický), mělo zasahovat co nejméně, ideálně vůbec.

M. A. Lee si ovšem v průběhu celé knihy samovolně pohrává s termíny „nacista", „fašista", „bigotní křesťan", „extremista" a „radikál", výsledkem čehož je nastolení pochybné jednotící linie například mezi Ku-Klux-Klanem, Buchananem nebo Vlámským blokem (dnes Vlámský zájem, pozn. aut.). Už v úvodní pasáži knihy děkuje autor například časopisu Searchlight za „seznámení s fakty, bez kterých by kniha nevznikla". Časopis Searchlight, tribun britské radikální levice, však bude mít logicky spíše zájem na takové podobě díla o poválečné ultrapravici, aby diskutované fenomény byly vykresleny v co možná nejtemnějším světle. Pak přicházejí na řadu velké otázky, zda takový postoj není na škodu samotné faktografické stránce knihy.

Pierre Milza se drží v poněkud střízlivějším duchu. Nechybí mu patřičný nadhled (ačkoli obecně zůstává vůči neofašismu i neonacismu silně kritický), neváhá klást si otázky a přemýšlet i v rovině, která působí pro reprezentanty diskutované problematiky příznivě (ačkoli není reprezentována žádnou politikou, nýbrž snahou o výše zmíněnou objektivitu). V jednu chvíli je tedy schopen například silně zkritizovat populismus francouzské Národní fronty, aby o několik kapitol dál, při pojednávání problematiky tzv. nové pravice, odmítl některými politology a sociology postulované závěry odsuzující tento fenomén jako „snahu obrodit myšlenky fašismu a nacismu v přijatelném hávu", když si klade podobnou otázku, tak jako několikrát v průběhu celé své knihy: „Můžeme však lidem zakázat, aby jednoho dne své názory změnili, aby prostě odhodili dříve zastávané pozice?"

Srovnáme-li obě publikace co do rozsahu stránek, jsou si v podstatě rovné. Po kvalitativní stránce je Evropa v černých košilích rozhodně na vyšší úrovni než Bestie se probouzí. Milza bezpochyby čerpá z bohatých zkušeností z Institutu politických studií v Paříži. Pro Evropu v černých košilích hovoří obrovské kvantum zdrojů, literatury a pramenů, větší důraz na objektivitu a nadhled. Bestii se probouzí budiž ke cti podrobnější a přesné zpracování některých historických souvislostí nebo celých kapitol (např. poválečné kontakty a činnost nacistů na Středním východě), které jsou u Milzy opomenuty či upozaděny.

Literatura ke studiu

Lee, M. A. (2004): Bestie se probouzí, BB art, Praha.

Milza, P. (2005): Evropa v černých košilích, Themis, Praha.

Autor je studentem politologie a historie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Diskuse