Naše spravedlnost

Začněme citátem. Albert Camus v novele Pád praví: „Už neříkáme, jak se říkalo v těch prostoduchých dobách: ,Domnívám se to a to. Jaké jsou vaše námitky?‘ Dialog jsme nahradili oznámením. ,To a to je pravda,‘ říkáme. ,Můžete namítat, co chcete, nás to nezajímá. Ale za několik let tu beztak bude policie a ta vám ukáže, kdo má pravdu.‘" Camus reagoval na agresivní argumenty, z nichž v polovině minulého století žila zejména francouzská kulturní levice. My si můžeme myslet, že žijeme v úplně jiných časech a v úplně jiné zemi. Ale ten citát má něco společného se sudičskou mánií, která je v současnosti patrná i u nás.

Opakovaně čteme, slyšíme, že ten či onen politik anebo i jenom dotčený, trochu zhurta oslovený občan podává trestní oznámení. Některé osoby si dokonce přímo libují ve slovech, že „věc předaly orgánům činným v trestním řízení". A jak se občas při těch slovech zálibně pomlaskává, s jakou chutí se válí ten výrok na jazyku! Ukazuje nám to televizní obrazovka. Ano, ty činné orgány se zřejmě jeví jako jediná instituce, která je schopna dohlédnout na pravdu, ovšem na tu jednu jedinou, na tu mou pravdu.

Jenže policie přichází ke slovu tam, kde se předpokládá vina, nejčastěji dokonce plánované, vědomé zavinění, když se stal zlý čin. Žalobci na druhou stranu reagují na pouhé mínění, na osobní názor, který byl vysloven nahlas nebo formulován písemně. Nesmíme se tomu ale zas tak divit. Sjednotili jsme se na tom, že i slova i názory mohou být trestné, nikoliv pouze činy. Všichni přece víme, že bychom se například neměli slovně dotýkat etnických menšin, rasových rozdílů a tak podobně. Protože za příliš přesvědčivě vyslovenými nesprávnými názory mohou následovat nesprávné činy. Nevýhodou této konvence je, že některé problémy začínají být téměř nediskutovatelné. Za nesprávným názorem může následovat kriminalizace. Ano, to asi měl francouzský spisovatel na mysli: Bude to policie, která vám ukáže, kdo má pravdu.

Orwellovský svět

Camus tušil ještě mnohem tíživější stav veřejných diskusí, ten finální, kdy už je všemu svobodnému vyjadřování konec. Měl na mysli takový ten orwellovský svět, kdy je policie všudypřítomná, jedná ve službě bojovné ideologie a lidem přímo vnucuje, kde končí správná pravda a kde začíná pravda nesprávná. My můžeme prozatím mluvit jen o sudičské zálibě, o níž asi platí, že jí podléháme tím víc, čím méně si jsme jistí. Policie a soudy, tedy „orgány činné v trestním řízení", jsou zatím povolávány na scénu, aby dokázaly pravdu žalobce, ne proto, aby vynucovaly platnost jedné jediné pravdy.

K věčnému řešení věčných konfliktů lidských zájmů patří spor jako samozřejmost. Přeme se o výklad minulosti, přeme se o současnost a hlavně o budoucnost. Hlučná hesla o nezbytných morálních i hospodářských změnách bývají běžně hlásána zanícenými, dobře slyšitelnými proroky. Vlivné profétické postavy často stojí na počátku významných společenských změn i přechodných pozdvižení. Proroci bývají lidé osobně nezištní: filozofové, národní buditelé, náboženští a sociální reformátoři, průbojní spisovatelé, politici milovaní anebo proklínaní davy, obětaví jedinci trpící nepochopením. Výjimkou mezi proroky nejsou ani mučedníci, kteří pro svou pravdu zemřeli. Obyčejný člověk je těžko může kritizovat, neboť bývají ověnčeni akademickými tituly nebo myslitelskými, případně uměleckými úspěchy, jež nelze jen tak snadno zpochybnit. Přesto právě u obětavých idealistů, kteří jsou životem příkladní a myšlenkami vzácní, někdy počínají neštěstí, jež zasahují mnohé.

Proroci to myslí vždycky dobře. Ale věcné skutky, které z hlásaných pravd vyplývají, už nerealizují oni sami, nýbrž teprve jejich žáci a mezi nimi hlavně ti, kteří mají příslušné úřednické buňky. Neboť každá společenská pravda, která se má prosadit do praxe, musí být zorganizována, a tedy zúřadována. Teprve příslušní a prakticky nadaní byrokraté rozhodnou, co může z prorokova idealistického díla být uvedeno do života a které z jeho původních nápadů budou raději uloženy do archivu. Státní úřad si přizpůsobí obraz proroka ke své vlastní potřebě a edituje jeho oficiální podobu, která se vyvěsí především ve školách.

Dále už funguje dobře známý paradox. Úřad je mocný, avšak úředník sám o sobě je stvoření spíše bezmocné. Byrokrat je odkázán na naši dobrou vůli a poslušnost. Občan buď úřad poslouchá, nebo taky neposlouchá. Nejčastěji děláme tak něco mezi, trochu posloucháme, a když si myslíme, že se nikdo nedívá, tak trochu neposloucháme. Dobře je to vidět na silnicích. Proto si úředník dříve nebo později volá na pomoc policistu, aby hlídal dodržování pořádku. Jenže policista nebo voják porozumí pravdám prorockých filozofů po svém. Vidí svět pragmaticky, exekutivně, většinou bez smyslu pro odstíny konkrétních lidských životů.

Když se věci v zemi, ve státě, v národě vyvíjejí od krize ke krizi, a tedy směrem k radikálním činům, policisté usoudí, že se obejdou bez úředníků a koneckonců i bez proroků. Zmocní se sami prorockých myšlenek, přizpůsobí si je a vnucují je po svém. Tak vzniká na základě původně ušlechtilých myšlenek policejní stát. Tyranie mají často v historických základech ty nejhezčí vidiny idealistů, a proto nejedna dějinná událost ilustruje úsloví, že dobré úmysly dláždí cestu do pekla.

Policejní systém je většinou bezmyšlenkovitý. Tudíž se posléze zhroutí. Nastane čas volnosti, což je doba šťastná, ale také nevyhnutelně komplikovaná. Neboť za čerstvé svobody vycházejí najevo četné složitosti lidské povahy a protikladnost různých zájmů. Nastane stýskání po větším pořádku a také po ušlechtilých idejích, které by slíbily konec chaosu. Proto ve svobodě opět povstávají noví, z gruntu zapálení proroci, kteří hlásají vznešené reformy lidských institucí. V tíživé, rozporuplné současnosti nabízejí kontrastem budoucí jednoduchou dokonalost. Když se proroci dostanou od slov k činům, na pomoc si opět povolají úředníky a ti si zase zavolají policajty. A celý tragikomický koloběh lidské pýchy začíná znovu. Kde se stala základní chyba, ptáme se podezíravě.

Sudičská mánie, kterou kolem sebe občas pozorujeme, mi vadí právě proto, že v jejím základu vidím onu touhu volat na pomoc pravdě policajta. Pak neříkáme: „Domnívám se to a to. Jaké jsou vaše námitky?", nýbrž tvrdíme si: „Orgány činné v trestním řízení najdou pravdu, ať se vám to líbí nebo ne. Vaše mínění nebude vyargumentováno, nýbrž vy budete potrestán za to, že jste říkal něco, co se mně nelíbí." Ze zákona se dělá ucouraný posluha lidské ješitnosti. A docela pěkné české slovo „sudič" nabývá po tom všem, co jsme zažili v minulém století, poněkud zlověstné příchuti.

Pořád ještě platí, že dorozumět se aspoň občas s lidmi a aspoň trochu porozumět světu leckomu připadá málo. Pořád ještě jsme ve vleku pýchy minulých století, v nichž se spousta proroků domnívala, že má v podstatě lidský osud v hrsti, nebo, jak dnes říkají mladí, „na háku". Nám zbývá s Camusem jistá nostalgie po vysněných časech, kdy se o lidských činech údajně debatovalo s jistou velkorysostí, nikoliv ve studeném stínu politické korektnosti, natož trestněprávní odpovědnosti. Vždy znovu stojíme před otázkou, jestli má být v demokracii trestné slovo, názor, mínění, agitace, nebo teprve čin. Po svém si odpovídáme my, Středoevropané, poučení následky propagandy zla. Jinak, liberálněji soudí Anglosasové, kteří více důvěřují svobodné výměně všech názorů, nejen těch správných.

Kultura vítězů

Žijeme ovšem také v kultuře vítězů. V popředí je pro nás ten, kdo prosadí svou vůli, kdo vynikne nad průměrem, kdo je nápadnější mezi nápadnými. Za příležitost k tvorbě hodnot se platí především trpělivostí, které vlastně nikdy není dost. Teprve postupné navršení tvořivého úsilí zakládá fungující kulturu. Proto výsledky živého kulturního usilování leží obvykle až někde za obzorem. Projeví se po desetiletích. Možná dokonce až v příštích generacích. To je obtížně pochopitelné pro všechny, kteří si chtějí sáhnout na svůj úspěch okamžitě. Protože toužíme vejít do zaslíbené země dokonalých zákonů a opatření pokud možno hned zítra, rozhlížíme se po rázném výkonu moci. Vlastně nevoláme po silných zákonech, ale po mocných úřednících. Ti by si samozřejmě zavolali na pomoc pevnou ruku policie. Proto se tak rádi dovoláváme „orgánů činných v trestním řízení".

Nechce se nám únavně debatovat o pestrých lidských pravdách. Ani demokratická média nemají moc trpělivosti s důkladným porovnáváním různých mínění, jak se postupně a s překážkami vyvíjela. Každý den potřebují svou novinku, své palcové titulky. Čtenáři a posluchači vyžadují čerstvé důvody k morálnímu rozhořčení. Nakonec by to mohlo opravdu dopadnout tak, že už jen pečlivě vyšetřující policajt bude vědět, co si o sobě opravdu myslíme.

Kultura podezření

Jádro problému však není ve špatných náladách jednotlivců, ani v politice médií, vycházejících vstříc živé poptávce po poutavých událostech. Sklon ke sporu a špatné náladě je zakotven hlouběji.

Náš většinový vztah k realitě je výrazně polemický. Se světem nejsme spokojeni ze zásady. Kultura vítězů nás příliš rychle vyhání z dneška do budoucnosti. Proto své naděje svěřujeme prorokům zítřka. Neboť vždy tak trochu žádáme od lidské existence ještě o něco víc, než nám právě nabízí. Konkrétní lidské pořádky snadno nahlížíme svrchu, jako cosi méněcenného, alespoň ve srovnání s proroctvím o lepší budoucnosti. Proto se naše kultura rozvíjí jako kultura podezření: podezíráme realitu, že není tak dobrá, jak by mohla být. Skutečnost možná vůbec není tím, za co se vydává. Snad nás i někdo záměrně klame. Takto pojatá životní realita je velmi zlomyslná bytost, kladoucí náročnému člověku do cesty jen nové a nové překážky. Svět popírá naši svobodu. Denně tedy mumláme temné stížnosti proti obecnému stavu věcí, který je očividně zpropadeně nedokonalý. Vyhlížíme zítřek.

Pro kulturu podezření je příznačné, že se vyjadřujeme zdánlivě věcně, jaksi z nadhledu, jako kdybychom měli lidskou společnost na talíři, nad nímž sedíme s příborem v rukou. Takto pokrájený život nám však nechutná, s výjimkou příležitostí k okamžitému fyzickému opojení.

Když už se člověk vyšplhal na nebesa, odkud údajně vystrnadil Boha a pronikl do vesmíru, nemohl by být sám se sebou trochu spokojenější? Nemohl. Důvodem k podstatné nespokojenosti je, že dosud nejsme věční, vševědoucí, všemocní. Kdo za to může? Nemohl by pronikavý policajtský mozek vyšetřit, proč nejsme bohy? Existuje jakási stopa. Podle Bible podezření už kdysi nastolili vzbouření andělé, kteří za své sudičství byli uvrženi do pekel věčných depresí. Svou zkušenost se prý snaží předat člověku se všemi důsledky.

Komu je padlý anděl prorokem, tomu je vědotechnika, přetvářející svět, byrokratickou soustavou, jíž je třeba co nejdůsledněji uplatňovat. Politik, člověk moci, je pak v tomto systému věčných nespokojenců systemizovaným policajtem. Před jeho dozíravým vlivem nás zachraňuje pouze jeho odvolatelnost. Ale padlého anděla, vlivného proroka kultury podezření, jenž nás pokouší vidinou dokonalé budoucnosti, toho odvolat ze scény nedokážeme. Ten tu bude s námi až do konce času.

Proroci, kteří kritizují špatnou přítomnost a učí nás o lepší budoucnosti, apelují na jeden ze základních lidských požadavků. Pociťujeme hlubokou potřebu, aby nám skutečnost, svět, život, bůh, společnost, jak chcete, daly za pravdu. Kromě chleba a vína a střechy nad hlavou žádáme, aby tu byl někdo, kdo nám řekne jednomu po druhém anebo všem společně: člověče, ty máš pravdu. Když strádáš, když ti ubližuje přesila, ve skutečnosti je život na tvé straně. A přes všechny skopičiny, jichž se dopouštíš, přece jen jsi znamením něčeho cenného, co by mělo být zachráněno. Proto máš jaksi pravdu, i když kolem sebe třeba šíříš spíše drobné omyly a lži.

Na tuto lidskou víru ve vlastní cenu se odvolávají všichni proroci lepšího příštího. Vlastně nám neříkají nic jiného, než že v budoucnosti budeme správně oceněni a přijati do lepšího světa. Ta touha po ospravedlnění je také silným polemickým argumentem proti myslitelům postmoderny. Ti si všimli velké nabídky pravd i polopravd, která zaplavila náš horizont, a proto nám tvrdí, že všechny představy, myšlenkové projekty a vidiny jsou si zhruba rovny: všechny jsou možné. Ano, na trhu informací lze uplatnit prakticky cokoliv a to, co ještě zbývá na okraji veřejného mínění, přijde možná ke slovu už zítra. Ale co je to všechno platné: každý z nás pociťuje nepřekonatelnou inklinaci ke své pravdě, k tomu místu na zemi nebo na nebi a tomu slovu, jež nás potvrdí.

Je mezi námi jen málo těch, kteří jsou schopni přijmout představu, že většinu života strávíme úvahami a zápasy o částečnou pravdu a poloviční omyly, že nedokonalost našeho pojetí světa je koneckonců evidentní, když se ohlížíme hlavně po tom všem, co jsme kdy pokazili. Myslel si to Sókrates, který razil poučku: „Vím, že nic nevím." A jak dopadl tváří v tvář athénskému vedení? Podobně jako Ježíš Kristus, který učil, že on sám je zosobněním pravdy, která ale není z tohoto světa. Athénští i jeruzalémští odpovědní činitelé a policajti hlídali především stabilitu poměrů, která není dost dobře možná, pokud si nemyslíme, že stojíme na pevné půdě světa.

Ale my máme právě reálný svět v podezření, že nám nedává dost za pravdu. Denně nás ohrožuje svou nedokonalostí, churavostí a dokonce i smrtí. Apokalyptických vidin z našich vlastních nočních snů pak ve dne využívají i docela prostřední proroci. Vždycky se dozvíte, že pokud budou vládnout ti druzí, jiní než mluvčí, naše kultura i ekonomika a nakonec i stát a zeměkoule se zhroutí, splasknou, zmrznou, oteplí se a shoří. Je to opakovaná písnička. Má ovšem také opakovaný úspěch, protože podobná melodie zní v srdci každého z nás. Někdy silněji. Ve šťastnějších chvilkách vnitřního pokoje slábne.

A právě proto, když si nedáme dobrý pozor sami na sebe, voláme na pomoc nejen proroky, ale také zodpovědné byrokraty. Na tom by nebylo nic špatného. Jen nesmíme připustit, aby nakonec nebyly zase hromadně povolány k veslům „orgány činné v trestním řízení". Aby nám naše domácí nebo snad dokonce celosvětová policie nevykládala, co je správná pravda a co je špatná pravda. Takový konec by si pohodlné postmoderní relativizování lidského osudu snad ani nezasloužilo.

Diskuse