Donald O'Tusk, ropa a rakety

Vítězství Občanské platformy v říjnových polských předčasných parlamentních volbách znamenalo pochopitelně zřetelnou změnu politického kursu. Přestože Tuskova Občanská platforma (PO) i Právo a spravedlnost (PiS) bratrů Kaczyńských mají řadu velmi podobných programových rysů, a přestože dokonce mezi oběma stranami existovala velmi čilá vzájemná „výměna" čelních politiků, nelze zapomínat na dosti podstatné rozdíly. Ty se týkají jak domácí politiky, tak politiky zahraniční. A taktéž sféry, jež obsahově leží někde mezi nimi, tedy politiky „evropské".

Irlandizace Polska?

Po vítězství PiS v parlamentních volbách 2005 bratři Kaczyńští nakonec, i díky vítězství Lecha v prezidentském klání, jež následovalo těsně po volbách parlamentních, zformovali mocenský blok a později vládní koalici s populisty a radikály ze Sebeobrany a Ligy polských rodin (LPR). Doufali, že si menší strany i jejich voliče časem podmaní, a budou tak moci vládnout sami. V loňských předčasných volbách se jim sice podařilo voliče Sebeobrany i LPR z velké části „vyluxovat", takže PiS získalo téměř o dva miliony hlasů více než přede dvěma roky, leč 32 % (v roce 2005 mělo PiS 27 %) stačilo pouze na statut největší opoziční strany.

Důraz Kaczyńských na „očistu" společnosti pomocí státního aparátu vyústil v řadu afér menšího rozsahu, žádná „velká ryba" však v jejich síti neuvízla. Hlavním efektem byl ale růst strachu Poláků z „fízlování". A zejména některé návrhy Ligy polských rodin vyvolaly vážné obavy z ovládnutí státu omezenými fanatiky a z formování celé společnosti dle jejich ideologického kadlubu.

Polsko sice zažívalo rekordní hospodářský růst, ten však jen málokdo připisoval přímo Kaczyńským. A i přes něj zůstávalo zemí rozbitých silnic bez dálniční sítě, špatně fungujících sociálních služeb i obrovského množství (zhruba dva miliony osob) ekonomických emigrantů odcházejících za prací - v hojné míře do Velké Británie a do Irska. A právě na tyto skutečnosti poukázal předvolební klip PO, jehož poselství lze stručně shrnout do sloganu: „Dejte Tuskovi hlas a udělá vám Irsko v Polsku." Proti Tuskovu pragmatismu, důrazu na praktické problémy, na zlepšení materiálních podmínek života, nemělo PiS mnoho co nabídnout. Bratři Kaczyńští nedbali na sociologické průzkumy, z nichž vyplývalo, že boj s korupcí není pro voliče hlavním tématem, a postavili kampaň právě na něm. Ukázalo se, že průzkumy nelhaly. Tuskova věcnost slavila úspěch i v předvolební televizní diskuzi s Jarosławem Kaczyńským, po níž získala PO rozhodující desetibodový náskok. Zisk 41,5 % hlasů (45 % mandátů) umožnil PO zformovat dvoučlennou vládní koalici s Polskou lidovou stranou (PSL) Waldemara Pawlaka, jež získala téměř 9 % hlasů.

Přestože ekonomický program PO lze označit za liberální, vláda Donalda Tuska bude korigována jak menším koaličním partnerem, venkovskou PSL, tak i prezidentem Lechem Kaczyńským, který disponuje právem veta, přehlasovatelným teprve třemi pětinami poslanců. A 60 % v parlamentu současná vládní koalice nemá. Z těchto důvodů již padla „vlajková loď" ekonomického programu PO - rovná daň. V tuto chvíli je předčasné spekulovat o možných dopadech působení Tuskovy vlády na ekonomický a sociální rozvoj země, nicméně lze předpokládat, že provede alespoň některé dílčí reformy, jež zvýší ekonomickou výkonnost Polska a povedou též k jeho „modernizaci", pokud jde o ekonomickou i sociální infrastrukturu.

Tusk for president?

Byť většina politologů řadí od přijetí ústavy v roce 1997, jež oslabila prezidentské pravomoci, Polsko mezi parlamentní systémy, politická praxe takto jednoznačné zařazení rozhodně nepotvrzuje. Vliv úřadu prezidenta na politický život je i nadále značný a jeho dobytí tvoří v očích polské společnosti i polských politiků tu nejvyšší metu. Dle ústavy se dvoukomorový parlament (Sejm a Senát) volí jednou za čtyři roky, prezidentský mandát je pětiletý. Případný souběh parlamentních a prezidentských voleb je proto náhodný, daný zákonitostmi prostých číselných řad. Loňské předčasné parlamentní volby, konané v polovině normálního volebního cyklu, tak rovněž přeskupily kombinace v polském volebním kalendáři. Nutno podotknout, že faktický souběh parlamentních a prezidentských voleb v roce 2005 (první kolo prezidentských se konalo čtrnáct dní po parlamentních) patrně notně přispěl ke krachu jednání mezi PiS a PO o vytvoření vládní koalice. Nedojde-li k dalším předčasným parlamentním volbám (či k prezidentským, ovšem ty by se konaly pouze kvůli opravdu závažným okolnostem typu úmrtí stávajícího prezidenta), měly by další prezidentské volby proběhnout v roce 2010 a parlamentní hned rok poté. Premiér Donald Tusk bude se vší pravděpodobností o prezidentský úřad usilovat, již jen kvůli odčinění trochu nečekané porážky ve volbách 2005, kterou velmi těžce nesl.

V této souvislosti se již nyní spekuluje o různých variantách: o případném zkrácení volebního období současného parlamentu na tři roky, o výměně na postu premiéra koncem roku 2009 či počátkem roku 2010 i o tom, že působení nové vlády bude hodně uzpůsobeno nikoliv klasickému parlamentnímu cyklu, ale cyklu prezidentskému. A i současný prezident Lech Kaczyński pravděpodobně podřídí své další působení (včetně klíčových vztahů s Tuskovou vládou) zájmu svého znovuzvolení. Proto se na polské politické scéně dají předpokládat spíše pnutí a velký neklid, ba ostré souboje, nikoliv „klid na práci" pro novou vládu. A z tohoto důvodu se též velmi obtížně předvídá, co přinesou následující měsíce.

Rakety a ropa

Nová polská vláda od začátku signalizovala snahu o zlepšení vztahů s Evropskou unií a naopak deklarovala zaujetí daleko přísnějšího postoje při jednáních s USA o systému protiraketové obrany. Obě skutečnosti spolu těsně souvisejí, a komplex polsko-eurounijních a polsko-amerických vztahů lze proto analyzovat dohromady.

Novým ministrem zahraničí se stal Radosław Sikorski, jenž až do února 2007 působil ve vládě Jarosława Kaczyńského jako ministr obrany. Pravé důvody jeho tehdejšího odchodu zůstávají dodnes obestřeny tajemstvím, leč lze vyslovit jedno důvodné podezření: příčinou Sikorského demise mohl být i jeho pevný vyjednávací postoj při rokováních s Američany o protiraketové základně. Právě Sikorski (mimo jiné) požadoval, aby v případě výstavby protiraketové základny byla Varšava na oplátku zajištěna systémem protiraketové obrany Patriot. Ve funkci ministra zahraničí nyní pokračuje v kursu, který naznačoval již jako ministr obrany ve vládě PiS. A lze dokonce říci, že ještě přitvrdil. Podle Sikorského jsou Američané pragmatický národ a ke všem jejich požadavkům je třeba přistupovat taktéž pragmaticky, jako k obchodní záležitosti, a při jednáních především hájit vlastní zájem. Snahu o vytěžení maxima možného ze současné situace nutno označit za legitimní, nicméně nezdá se, že by za polským postojem vězel pouze jakýsi obchodnický kalkul typu „strýčku Same, otřes se".

Logika radaru i protiraketové základny je celkem prostá. Buď mají opravdu velký význam, a pak nejsou primárně zamýšleny jako obrana proti Íránu nebo Severní Koreji. A mají-li velký význam, lze očekávat, že budou, lidově řečeno, též dost „na ráně". Rozhodne-li se reálný nepřítel překonat americkou protiraketovou obranu, nezbude mu nic jiného než zaútočit na základny systému protiraketové obrany. Na antirakety, které by jeho rakety sestřelily, či na radar, jenž má rozeznat letící nepřátelskou střelu a navádět pak protizbraň. Lze dokonce konstatovat, že radar je v tomto smyslu mnohem důležitější než samotné antirakety, neboť tvoří oči celého systému. A bude-li radar tvořit oči protiraketového systému, je zřejmé, že každý potenciální útočník se bude snažit tyto oči vypíchnout.

Umístění protiraketové i radarové základny na teritoriu Polska a České republiky proto nepochybně pro obě země představuje bezpečností riziko. A pak je také zcela logické, ba nutné požadovat zvýšenou ochranu území. Právě z těchto premis patrně Tuskova vláda vychází především. A uvědomuje si též, že se strategické zájmy USA nemusejí automaticky krýt se strategickými zájmy Polska. Již jen kvůli odlišným zdrojům energie. Zatímco pro Polsko, byť představuje „uhelnou velmoc", je v tomto ohledu klíčovou zemí Rusko, Američané na ruských zdrojích závislí nejsou. Případné vyhrocení vztahů s Moskvou kvůli radaru a protiraketové obraně proto nemusí mít pro Washington tak fatální důsledky jako pro Varšavu - a i pro Prahu. „Sousedy si nevybíráme, se sousedy se prostě žije," poznamenal počátkem ledna v rozhovoru pro Gazetu Wyborczu Radosław Sikorski a polskou pozici zhodnotil i větou: „Soused je blízko, spojenec daleko."

Právě závislost na ruské ropě a plynu a postavení tranzitní země představuje strategický faktor, který nyní nutí Polsko k větší kooperaci zahraniční a energetické politiky v rámci Evropské unie, neboť síla americké armády Polákům nádrže aut nenaplní. A Poláci si navíc stěžují, že se jim za věrné služby nedostává od Američanů tak velké pomoci, jakou by si ve srovnání s jinými americkými spojenci zasloužili. V rozhovoru pro list Dziennik prohlásil ministr obrany Bogdan Klich, že americká pomoc pro polskou armádu, angažovanou v Iráku a Afghánistánu, klesla na mizivých 28 milionů dolarů ročně, zatímco Izrael dostává 2,4 miliardy, Egypt 1,3 miliardy a Pákistán 300 milionů. Pokud podle mínění ministra zahraničí Sikorského bude protiraketový štít chránit Polsko před státy, které ho stejně moc neohrožují a naopak „zvýší reálné ohrožení ze strany Ruska", nelze se už vůbec divit tlaku současné polské vlády na posílení obranyschopnosti země v případě instalace amerického protiraketového systému na polském území. Poláci tedy dovedou uvažovat strategicky a hájit vlastní národní zájem. Zdá se, že česká vláda za nimi v tomto umění dosti pokulhává.

Autor je politolog působící na Institutu politologických studií FSV UK.

Diskuse