Celebrity, zahraniční politika a světové problémy

Sedli byste si raději na příští konferenci Council on Foreign Relations vedle Henryho Kissingera nebo Angeliny Jolie? Příslušníky profesní zahraničněpolitické elity by nikdy v životě nenapadlo, že jim někdy bude položena taková otázka. Celebrity se stále aktivněji zajímají o svět politiky. Ve chvíli, kdy paparazzi Tina Brown navštěvuje jednání Council on Foreign Relations, je zřejmé, že ve vztahu světa celebrit a světa politiky se něco fundamentálního změnilo. Co je ještě podivnější, tyto snahy dodat lesku zahraniční politice ovlivňují i to, co dělají a říkají vlády.

Hvězdy showbyznysu mohou prosazovat svou agendu díky vlivu, který jim propůjčuje „soft" žurnalistika.¹ A jejich schopnost vyzdvihovat různá témata na přední místa globální agendy roste. To ale neznamená, že celebrity dokáží řešit problémy, které trápí svět. A ne všechny celebrity, které se staly aktivisty, jsou stejně efektivní. V zahraniční politice angažované hvězdy nicméně není možné pominout jako bezvýznamnou kuriozitu.

Uvažte nejvýznamnější příklad toho, kdy se celebrita pokouší pohnout s globální agendou: případ Angeliny Jolie. Její mediální obraz urazil od té doby, co si vzala Billyho Boba Thortona, dlouhou cestu. V únoru roku 2007 publikovala úvodník v The Washington Post o krizi v Dárfúru, v němž se označila za spřízněného vyslance Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Součástí jejího večírku pro tisk, který uspořádala v létě, byly rozhovory pro web Foreign Policy a velký profil pro Newsweek skromně nadepsaný „Angelina Jolie chce zachránit svět". Bývalý ministr zahraničních věcí Colin Powel v něm Jolie popsal jako „absolutně seriózní, absolutně informovanou (...) Problémy, kterým se věnuje, studuje." Na obálce Esquire z července 2007 byla Jolieina smyslná fotografie - připojený článek však naznačoval něco ještě provokativnějšího: „Pro Ameriku po 11. září je Angelina Jolie nejlepší ženou na světě, protože je nejslavnější ženou na světě - protože není jako vy nebo já."

Co se to děje? Z jakého důvodu se mezinárodní vztahy proměňují v okázalý podnik? Objevily hvězdy jako Jolie, Madonna, Bono, Sean Penn, Steven Spielberg, George Clooney a Sheryl Crow nový způsob, jak se stát zahraničněpolitickou těžkou váhou? Političtí odborníci by se mohli této otázce vysmát jako absurdní, kariérní postup Ala Gora by jim však měl dát podnět k zamyšlení. Jako politikovi se Goreovi kromě vyjednání smlouvy, kterou USA nikdy nepodepsaly, podařilo v problému globálního oteplování dosáhnout minimálního pokroku. Jako celebrita v roli bývalého viceprezidenta zazářil Gore v Nepříjemné pravdě, vyhrál Oscara, podpořil koncert Live Earth minulé léto a zcela přetvořil americkou debatu o globálním oteplování. Gore se stal mnohem úspěšnějším jako celebrita v roli aktivisty než jako viceprezident. Po příbězích, jakým je ten Goreův, by se ti, kdo chtějí získat politický vliv, pomalu mohli rozhodnout jít studovat Julliard School místo Fletcher School.²

Odložíme-li žerty stranou, lze říci, že angažování celebrit v politice je těžko něčím novým: Shirley Temple a Jane Fonda se staly stejně známými pro svůj politický aktivismus jako pro své filmy. Vzorem pro Live Earth byl koncert Live Aid z roku 1985, který pro změnu vycházel z koncertu hvězd pro Bangladéš v roce 1974. Řada herců od Ronalda Reagana po Freda Thompsona prošla tradičnější cestou k moci tak, že usilovali o politický úřad.

Ne všechno nové už tu ale jednou bylo. Nedávný nástup celebrit v roli aktivistů je od toho předešlého něčím odlišný. Současné hvězdy showbyznysu jsou k tomu, aby se ujaly globálních problémů, pobízeny silněji než jejich předchůdci. A co víc, mají větší šanci na to, že se jim podaří svou politickou agendu dostat na přední místa agendy veřejné. Což spíše souvisí se způsobem, jak obyvatelé vyspělého světa konzumují informace, než se samotnými hvězdami. Zda povede vzestup aktivismu celebrit ke změně politik, je však spornější otázkou. Podporovat politickou agendu je jedna věc a implementovat ji věc druhá. Navzdory tomu, co mohou Vanity Fair nebo Vogue chtít, abychom si mysleli, celebrity jsou lidmi jako každý jiný. Někteří jsou kompetentními aktivisty a někteří jsou... něčím jiným.

Celebrity útočí

Jedním z důvodů vzrůstajícího zájmu o globální agendu ze strany celebrit je jednoduše to, že dnešní hvězdy mají větší autonomii, než měly jejich předešlé generace, a mnoho z nich si navíc uvědomuje výhody spojené s rolí populárního světce. Hvězdy se o politiku asi vždy zajímaly, jednat na základě těchto impulzů však pro ně nebylo vždy možné. Dříve se umělci mnohdy obávali promluvit, dnes už ale zábavní průmysl není tak autoritativní, jako kdysi býval. Filmová studia dřívějška měla nad svými hvězdami mnohem větší kontrolu. Využívala své nátlakové síly k ututlávání skandálů dříve, než je objevila média. V některých případech - jako Oprah Winfrey - hvězdy získaly autonomii k tomu, aby si osvojily svá vlastní témata, politické iniciativy a činily své vlastní mediální přešlapy. Umožňuje jim to také starat se o svou vlastní „značku", lze-li to tak říci. Stejně jako si Nike nebo Pepsi uvědomují výhody plynoucí z budování pozitivního obrazu o své značce, uvědomují si to i George Clooney nebo Sheryl Crow.

To nás vede k dalšímu, poněkud sobečtějšímu důvodu pro to, aby se celebrity angažovaly v různých světových problémech: kdo tak činí, odlišuje se od svých povrchních souputníků ve světě showbyznysu. Žijeme dnes ve světě, kde může cesta ke slávě trvat stejně dlouho jako patnáctivteřinový klip na YouTube. Paris Hilton se stala jednou z nejznámějších tváří na světě díky svému slavnému jménu a jednomu špatně osvícenému domácímu videu. V takovém světě musí vážené celebrity podnikat nezbytné kroky k tomu, aby se odlišily od hvězdiček světa reality show - a distancovat se od vlastních minulých skandálů. Takže když Angelina Jolie navštěvuje ekonomické fórum v Davosu nebo sponzoruje miléniovou vesnici v Kambodži, nesnaží se jenom činit dobro - pokouší se zároveň vytvořit si značku, která Američanům umožní zapomenout na to, jakou roli sehrála v rozchodu Brada Pitta a Jennifer Aniston.

Posledním důvodem, proč se hvězdy stále více zajímají o to, jak učinit svět lepším místem pro život, je to, že je dnes prostě pro kohokoli jednodušší stát se politickým aktivistou. K tomu, aby se člověk stal úspěšným podnikatelem v politických záležitostech, mu dnes postačuje několik jednoduchých věcí: odborné znalosti, peníze a schopnost získat si pozornost médií. Celebrity automaticky disponují posledníma dvěma z nich; internet jim umožnil dohnat informační deficit. Několik celebrit dokonce má vlastní „filantropické poradce", kteří jim s jejich aktivismem pomáhají. To neznamená, že se celebrity stanou skutečnými experty na určitou zemi nebo téma. Mohou nicméně získat dostatečné znalosti pro napsání úvodníku do novin nebo pro to, aby působily kompetentně v televizní talkshow. A když při tom vypadají sexy, není co řešit.

Moc „soft" žurnalistiky

I když aktivisté z řad hvězd aspirují i na to, aby se objevovali v produkci seriózních médií, dominují především zábavním programům - odlišnému, avšak neméně vlivnému mediálnímu formátu. Význam aktivismu celebrit stále roste, protože Američané dnes získávají své informace o světě jiným způsobem, než tomu bylo ještě o generaci dříve. Po většinu dvacátého století měla dostupná mediální produkce jasně definovanou podobu: k dispozici byla hlavní televizní síť, zpravodajské týdeníky, The New York Times a lokální noviny. Díky tomu, že pracovali s ohledem na průměrného diváka s všeobecným zájmem, způsobili nejlepší a nejbystřejší američtí gatekeepeři³ to, že většina Američanů konzumovala stejné informace. Úzké brány mediální produkce ale byly zjevně rozbourány. Kabelové televize, rozhlasové pořady a blogy radikálně diverzifikovaly zdroje informací dostupné běžným Američanům. Trh se zpravodajstvím a zábavou se proměnil z oligopolu v mnohem otevřenější prostředí.

Tato proměna informačního ekosystému hluboce ovlivňuje způsob, jak je utvářeno veřejné mínění o zahraničněpolitických problémech. Matthew Baum ve své knize Soft News Goes to War argumentuje, že velká část Američanů získává své povědomí o světě ze „soft" žurnalistiky reprezentované pořady a časopisy jako Entertainment Tonight, Access Hollywood, SportsCenter, The View, People, US Weekly, Vanity Fair, Vogue, The Daily Show, The Tonight Show nebo Gawker, TMZ a PerezHilton. I když diváci nesledují tyto show a nečtou tyto magazíny proto, aby se dozvěděli něco o světě, jakékoli zpravodajství, které se stane součástí těchto programů, se dostane k publiku, jež je pro The New York Times nebo Nightline nedosažitelné.

V současném mediálním světě se vyvinul symbiotický vztah mezi celebritami a ušlechtilými politickými cíli. Celebrity jsou oproti běžným aktivistům ve výhodě, protože mají přístup do celé řady mediálních programů, takže mohou oslovit širší publikum. Hvězdy showbyznysu mohou jít do The Today Show nebo The Late Show a spojit zde propagaci svého posledního filmu s propagací posledního globálního tématu, jemuž se věnují. Kvůli zvýšení sledovanosti pokrývají navíc celebrity i serióznější média. S několika výjimkami, jakými jsou Barack Obama nebo John McCain, přitom většina politiků nemůže učinit krok opačným směrem ze seriózních médií do pořadů „soft" žurnalistiky. A političtí aktivisté, kteří nepatří do světa celebrit, jsou z těchto pořadů vyloučeni úplně.

Vzestup „soft" žurnalistiky dává celebritám ohromný vliv. Slavní a úžasní jsou denním chlebem zábavních pořadů. A celebrity, které dělají dobré skutky, jsou zdrojem obsahu, který vyvažuje negativní témata, jako jsou osobní problémy a problémy se zákonem, které má kupříkladu Nicole Richie. ESPN se věnuje aféře s nelegálními psími zápasy Michaela Vicka stejně jako úsilí Dikembe Mutomba zlepšit zdravotní péči v subsaharské Africe. MTV se věnuje zhroucení Amy Winehouse na scéně, zároveň ale sleduje Angelinu Jolie na jejích cestách do Afriky.

Moc „soft" žurnalistiky se neomezuje jen na televizi. Vanity Fair nechal Bona editovat speciální číslo o Africe. Aniž by to měli v záměru, vytvoří si možná ti, kdo budou procházet stránkami tohoto časopisu, v průběhu čtení názory, které povedou k tomu, že pošlou pomoc subsaharské Africe. Podobně stále vzrůstá návštěvnost osobních internetových stránek celebrit. Můžeme jenom spekulovat, proč se internetoví uživatelé hrnou na stránky Pamely Anderson - můžeme si ale být jistí, že když na nich jsou, dozví se i její názory na testování na zvířatech.

Celebrity mají zajisté výhodu oproti jiným politickým aktivistům a expertům, protože zájem na jejich „pokrývání" mají i seriózní média. Celebrity znamenají větší čtenost a ani seriózní média nejsou nad senzace určené k přitáhnutí čtenářů a zlepšení ratingů čtenosti zcela povzneseny. Zvažte tuto otázku: když se má The Washington Post rozhodnout mezi úvodníkem napsaným Angelinou Jolie a úvodníkem méně známého experta na Súdán, kterého autora si asi vybere?

Přináší dobrodinci z řad celebrit nějaké dobro?

O tom, že celebrity dokáží u témat, na nichž jim záleží, zvýšit význam, který se jim obecně přikládá, není pochyb. Upozornit na problém nicméně není to samé jako ho vyřešit - a o působení celebrit na skutečná politická rozhodnutí můžeme přinejlepším říci, že přináší smíšené výsledky. Aktivismus hvězd je poměrně úspěšný v tom, že nutí mocné státy, aby slíbily, že začnou pomáhat nejméně rozvinutým zemím. Již méně se mu daří přinutit tyto státy, aby své sliby dodržely, a vůbec se mu nedaří ovlivnit jiné otázky globální politiky.

I přesto celebrity dosáhly některých významných úspěchů. V devadesátých letech se princezna Diana postavila za zákaz užití pozemních min. Její smrt se stala důležitým momentem pro kampaň, která vedla Velkou Británii k ratifikaci Ottawské konvence o zákazu těchto zařízení v roce 1997. Kampaň Jubilee 2000, kterou vedl Bono, bychom také měli počítat za úspěch. Podle Center for Global Development se hnutí zasazující se o pomoc těžce zadluženým chudým zemím stalo „nejúspěšnějším hnutím ve vyspělých zemích, jehož cílem je vypořádání se se světovou chudobou, po mnoha letech, možná ve veškeré zaznamenané historii". Aktivismus celebrit také zvýšil tlak na slib zdvojnásobit pomoc rozvojovým zemím na summitu skupiny G8 v Gleneagles v roce 2005. Bob Geldof, který zorganizoval o generaci dříve Live Aid, uspořádal koncerty Live 8 tak, aby se kryly s tímto summitem. Bono, Geor­ge Clooney, Claudia Schiffer a Nelson Mandela se všichni objevili na scéně.

Celebrity samozřejmě nebyly jediným důvodem pro podepsání Ottawské konvence nebo spuštění iniciativy pro těžce zadlužené chudé země skupinou G7. V každém z těchto případů celebrity podporovaly organizované kampaně zaměřené na změnu statu quo vycházející z občanské společnosti. Aktivisté z řad hvězd však minimálně zvýšili mediální pozornost věnovanou těmto tématům a podnítili tak politiky k tomu, aby jednali rychleji, než by tomu bylo bez nich.

Hvězdy ale zaznamenaly i selhání. Ačkoli Bono nedocenitelným způsobem napomohl kampani za snižování dluhů, ve své kampani Red byl neúspěšný. Hlavní myšlenkou této kampaně bylo to, že spotřebitelé mohou činit dobro svou spotřebou - tím, že budou nakupovat speciální produkty označené červenou barvou, budou přispívat na Globální fond pro boj s AIDS, tuberkulózou a malárií spadající pod OSN. Kampaň byla s velkou slávou spuštěna na ekonomickém fóru v Davosu v lednu 2006. Podle Advertising Age však byla propadákem: po odhadovaných 100 milionech dolarů věnovaných na marketingové účely přinesla pouze 18 milionů dolarů na příspěvcích. Zástupci kampaně platnost těchto čísel zpochybnili, případ ale vyvolal vlnu mediální kritiky strategie kampaně, čímž byla nahlodána její dynamika i dobrá pověst.

Kampaně celebrit vůbec nejsou vždy považovány za velké dobro. Expert na rozvojovou problematiku William Easterly argumentuje, že soustředění celebrit na africké problémy je zavádějící. Tím, že se zaměřují výhradně na problémy a nemoci v subsaharské Africe, poskvrňují celebrity nevědomě obraz celého kontinentu: „Afričané nejsou našimi bezmocnými chovanci, kteří čekají, až je přijdou herci a rockové hvězdy zachránit." Tento postoj sdílí mnoho afrických politiků i aktivistů, kteří se dokonce na jedné rozvojové konferenci postavili proti Bonovi.

Zatímco v prosazování rozvojové pomoci Africe dosahují celebrity smíšených výsledků, jejich výsledky v ostatních oblastech jsou ještě horší. Koncerty Live Earth se pro svou ne­organizovanost staly předmětem řady rozporuplných hodnocení. Pořadatelé tohoto koncertního turné museli zrušit istanbulský koncert pro nedostatek místních sponzorů a ani ostatní koncerty nebyly zdaleka vyprodané. Ba co víc, mnoho aktivistů z řad celebrit pochybovalo o tom, jestli měla tato ohromná akce vůbec nějaký smysl. Bob Geldof v jednom rozhovoru řekl, že „Live Earth nemá žádný konečný cíl. (...) Je to v podstatě jen obrovský popový koncert nebo příležitost, kdy se Madonna a Coldplay dostanou společně na scénu." Roger Daltrey ze skupiny The Who k tomu dodal: „Poslední věcí, kterou naše planeta potřebuje, je rockový koncert."

Steven Spielberg se stal terčem kritiky článku ve Wall Street Journal, na němž se podílela herečka Mia Farrow. Článek varoval před tím, že se Spielberg jako „umělecký poradce" letních olympijských her v Číně, pokud nedá najevo své názory na čínský režim, stane „Leni Riefenstahl pekingských her". Pokáraný producent nato poslal dopis čínskému premiérovi Chu Ťin-tchaovi, protože se cítil povinen „přidat svůj hlas k těm, kdo žádají Čínu, aby změnila svou politiku ve vztahu k Súdánu". Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, Peking následně začal tlačit súdánskou vládu k tomu, aby začala spolupracovat s OSN v otázce Dárfúru.

Richard Gere se po desetiletí věnuje s minimálním úspěchem problematice tibetské nezávislosti. Jeho fotografie se naproti tomu začaly pálit po celé Indii kvůli jeho jedinému polibku s bollywoodskou hvězdou Shilpou Shetty na scéně. Gere se tak setkal i s druhou stranou postavení celebrity. Přinášet mír neklidným místům světa se celebritám celkově daří málo.

Dokonce i když jsou celebrity v prosazování svých témat rozvážné a soustředěně se jim věnují, je zde problém s postupně se snižujícími mezními přínosy jejich aktivismu. Celebrita, která se opakovaně vrací k určitému tématu, riskuje, že ve veřejnosti vyvolá únavu z ustavičně vyvolávaného soucitu. Jak Bono nedávno řekl CNN, „podívejte se, jsem Bono a mám už Bona plné zuby. A plně rozumím (...) a těším se na dobu, kdy již nebudu tak otravným člověkem, farizejskou rockovou hvězdou. Kdo mě chce?" Mezi dlouhodobým zájmem a nevolí ze spravedlnosti je tenká hranice.

Upozaděný Hollywood

To, že aktivismus hvězd může ovlivnit globální politickou agendu, je sice pravda. Jak jsme ale mohli vidět, když přijde řeč na konkrétní přínosy, přináší působení hvězd smíšené výsledky. Jejich schopnost ovlivnit politiku je limitována řadou překážek. Nejzřejmější ze všeho je, že celebrity nemusí být zrovna nejpovolanější komunitou lidí. Zatímco některé celebrity se staly ve vodách aktivismu mistry, jiné jakýkoli vhled naprosto postrádají. Hip-hopový zpěvák Akon, který vystupoval na Live Earth, přiznal, že se dozvěděl, co to znamená „být zelený", až v den svého koncertu. Nedávná investigativní návštěva Seana Penna u venezuelského prezidenta Huga Chavéze stěží sloužila něčemu jinému než jen jako zdroj pro komentář The New York Times, který jemně zesměšnil oba muže. Potom je tu nápad Petera Gabriela, podle nějž by měla vzniknout „skupina starších", která by zahrnovala mimo jiné držitele Nobelovy ceny Jimmyho Cartera, Nelsona Mandelu a Desmonda Tutu, a pokusila se „využít unikátní společné schopnosti těchto mužů katalyzovat mírová řešení dlouho trvajících konfliktů" - něco, co zní spíše jako projekt z dalšího dílu Matrixu než jako nápad uplatnitelný tady a teď v reálném světě. Na každého Bona a Angelinu Jolie jsou zde další celebrity, které nejsou v boji za svá témata zdaleka tak zkušené. Problémem rozumných hvězd je to, že ve chvíli, kdy ostatní hvězdy showbyznysu jednají bláznivě, stává se jednodušší šmahem odsoudit veškerý aktivismus celebrit.

Jiným problémem je to, že některá témata, za něž se celebrity stavějí, jsou kontroverznější než jiná - a kontroverze může ohrozit pozici hvězdy. To, že se Tom Cruise rozhodl pro scientologii (místo psychiatrie), zřejmě hrálo roli v rozhodnutí Paramountu změnit obchodní podmínky s Cruisem tak, že jsou pro něj nyní méně výhodné. Když Dixie Chicks na svém londýnském koncertě v roce 2004 na pódiu útočili na George Bushe, rozhlasové stanice stáhly jejich hit ze svého vysílání, což ovlivnilo prodeje nahrávky, na níž píseň byla.

Žádná z těchto příhod neskončila kariéru postižených umělců, i tak ale zabolely. A tyto varovné příběhy přitom odhalují jasné omezení aktivismu celebrit: většina hvězd nebude ochotná zaujmout kontroverzní politická stanoviska, pokud by to mělo ohrozit jejich profesionální kariéru. Když byl Michael Jordan během své kariéry basketbalového hráče požádán, aby podpořil demokratického senátorského kandidáta, namítnul na to slavnými slovy: „Republikáni si taky kupují tenisky."⁴ Existují samozřejmě výjimky z tohoto pravidla, jako jsou Robert Redford, Michael Moore nebo Susan Sarandon - těch však není mnoho.

Hlubším problémem, s nímž se celebrity musejí vypořádat, je to, že nevyřčená teorie politiky, kterou je veden jejich aktivismus, nemusí nutně platit pro všechny podoby mezinárodních vztahů. Cílem většiny sociálního aktivismu je přitáhnout větší pozornost k určitému problému. Předpokladem je to, že jakmile si lidé uvědomí existenci problému, vzedme se vlna podpory pro přímou akci vedoucí k řešení problému. Takto však politika nemusí vždy fungovat, obzvláště na globální úrovni. Jakékoli řešení problému, jakým je například globální oteplování, zahrnuje významné náklady. I když si lidé stále více uvědomují existenci určitého problému, zdaleka není zaručeno, že naleznou konsenzus o tom, jak ho nejlépe vyřešit. Není proto překvapivé, že celebrity zaznamenaly největší úspěchy v poukazování na potřebnost humanitární pomoci, zatímco na ukončování ozbrojených konfliktů neměly téměř žádný vliv.

Kdo jmenoval Bona globálním tajemníkem pro rozvoj?

Celkové zvýšení vlivu celebrit pro ně přichází s varováním: s velkou mocí je spojeno velké nebezpečí zpětného rázu. Zářijový průzkum CBS a The New York Times ukázal, že si 49 procent Američanů myslí, že celebrity by se měly držet mimo politiku. Data sbíraná od roku 2003 naznačují, že veřejné nepřátelství k aktivismu celebrit roste.

Jak elity, tak běžní občané mají své důvody, proč odmítat moc hvězd showbyznysu. Aktivismus celebrit tlačí mnoho politiků a učenců špatným směrem. Někomu se moc hvězd příčí, protože je proti jeho smyslu pro fair play. Christopher Caldwell si nedávno stěžoval na to, že „filantropie je způsob, jak se může celebrita proměnit v politickou sílu". Caldwell má i další zajímavý postřeh. Proč bychom měli hercům filmu Mr. & Mrs. Smith naslouchat v závažných národních otázkách? Kdo jmenoval Bona globálním tajemníkem pro rozvoj? Je Pamela Anderson hodna pozornosti, kterou věnujeme jejím tématům, místo expertů na danou problematiku? Pro ostatní, kdo aspirují na získání pozice v komunitě zaměřené na zahraniční politiku, má útok celebrit osobnější charakter. Moc je komodita, která se nabývá ve hře s nulovým součtem, a když narůstá vliv celebrit, znamená to, že vliv ostatních klesá. To se nebude líbit těm, kteří se kvůli celebritám cítí odsunuti na okraj, obzvláště pokud strávili roky postgraduálním studiem a na špatně placených poradenských pozicích.

Celebrity si velmi dobře uvědomují, že ingredience způsobující pád z výsluní jsou provázané se zdroji hvězdné moci. Aktivismus celebrit je ve svém jádru založen na tom, že celebrity jsou nějakým způsobem lepší než vy nebo já. Někteří Američané vidí celebrity, které si budují svatozář na politice a aktivismu, jako lidi, kteří jen vyžívají tribuny, o níž se nezasloužili. Mezi zásadovým aktivismem a mravokárným rozhořčením je tenká hranice a celebrita, která tuto hranici překročí, riskuje hněv obyčejných mužů a žen. Američané jsou závislí na celebritách. Rádi je vidíme na vrcholu. Máme ale rádi i jejich pád.

Poznámky

1. Mediální studia užívají termín „soft news" jako protiklad „hard news" - zpravodajství o důležitých tématech a událostech se společenským dopadem (většinou politického, ekonomického a podobného charakteru). Spojování soft news se světem zábavy je částečně zjednodušující; klíčovým atributem „soft news" je spíše nedůležitost. Česká mediální studia užívají původní anglický termín „soft news". V tomto textu je užíván termín „soft" žurnalistika.

2. The Julliard School je jednou z předních amerických uměleckých škol, zatímco The Fletcher School of Law and Diplomacy je přední americkou školou zaměřenou na výuku budoucích vůdců v národní i mezinárodní politice - pozn. překl.

3. „Gatekeeper" je termín, jenž v mediálních studií nemá český ekvivalent. Za gatekeepera je většinou označován šéfredaktor nebo editor média, který rozhoduje o tom, jakým tématům a událostem se bude médium věnovat, které události se stanou zprávou, popř. které příspěvky budou v médiu publikovány.

4. V USA se tehdy vyráběla speciální řada tenisek Michaela Jordana, který měl pochopitelně podíl na zisku z jejich prodeje - pozn. překl.

Daniel W. Drezner je docentem v oboru mezinárodní politika na Fletcher School Tufts University a autorem knihy All Politics Is Global (Princeton University Press, 2007).

Z časopisu The National Interest, listopad/prosinec 2007, připravil Jan Klusáček. Mírně kráceno a upraveno.

Diskuse