Politika hladu

Jak iluze s chamtivostí živí potravinou krizi

V posledním loňském čísle Foreign Affairs vyšel esej profesora ekonomie a ředitele Centra pro studium afrických ekonomik na Oxfordské univerzitě Paula Colliera o možných způsobech řešení světové potravinové krize. Přesvědčivě v něm argumentuje, že politici mohou přispět ke zvýšení nabídky potravin a snížení jejich cen, pokud se zbaví zaujatosti vůči komerčnímu zemědělství a geneticky modifikovaným plodinám a skoncují se zemědělskými dotacemi, jako jsou dotace na etanol.

Světové ceny potravin po mnoha letech stability letos vzrostly o 83 % od roku 2005 – čímž vyvolaly na začátku tohoto roku varování, že značnou část světa zasáhla potravinová krize. Ve Spojených státech a v Evropě je již nárůst cen potravin včerejší novinkou; spotřebitelé v rozvinutém světě mají větší starosti například s rostoucími cenami energií nebo propadajícími se cenami nemovitostí. V rozvojovém světě je však potravinový šok takovýchto rozměrů zásadní politickou událostí. Pro typickou domácnost v chudých zemích jsou potraviny ekvivalentem toho, čím je energie ve Spojených státech, a lidé očekávají, že jejich vlády něco podniknou, když ceny potravin rostou. Potravinové nepokoje již propukly ve třiceti různých zemích; v Haiti kvůli nim přišel o místo premiér. A pro některé spotřebitele v nejchudších zemích světa skutečná muka spojená s vysokými cenami potravin teprve začínají. Pokud světové ceny potravin zůstanou vysoké, bude to mít hrozivé etické i politické důsledky.

Snížení cen potravin je ve skutečnosti v moci politiků. Jejich reakce na potravinovou krizi však doposud rozhodně nebyly povzbudivé: restrikce typu „ožebrač svého souseda", tlak na další navýšení zemědělských dotací, a únik k romantismu. V prvním případě byli sousedé ožebračeni vývozními restrikcemi, které zavedly vlády zemí vyvážejících potraviny. Což mělo zcela dysfunkční důsledek spočívající v dalším nárůstu světových cen a snížení podnětů pro to, aby klíčoví producenti potravin investovali do zemědělského sektoru. Co se týče druhé reakce, lovci dotací podle očekávání učinili z krize příležitost; například pro francouzského ministra zemědělství Michela Barniera se stala příležitostí k nátlaku na Evropskou komisi, aby zvrátila startující reformy Společné zemědělské politiky, které mají vést ke snížení dotací. Romantici rovněž vykreslovali potravinovou krizi jako projev selhání vědeckého komerčního zemědělství, které jim již dlouho není po chuti. Místo něj se zasazují o návrat k organickému maloplošnému zemědělství – světová populace, která podle odhadů dosáhne devíti miliard lidí, má být podle nich nasycena za pomoci zastaralých technologií.

Skutečnou výzvou při řešení potravinové krize není to, jak je zajištění levných potravin pro svět technicky náročné, ale to, jak politicky náročná je konfrontace s lobbyistickými zájmy a iluzemi, na nichž jsou založeny současné politiky. Nasycení světa si žádá tři politicky nesnadné kroky. Zaprvé svět, v protikladu k názorům romantiků, potřebuje více komerčního zemědělství, ne méně. Brazilský model velkých a vysoce produktivních farem by mohl být rozšířen do oblastí, kde půda není plně využívána. Zadruhé svět, opět v protikladu k názorům romantiků, potřebuje více vědy: evropský a následný africký zákaz geneticky modifikovaných (GM) potravin snižují tempo růstu zemědělské produktivity v situaci, kdy poptávka po zemědělských produktech rapidně roste. Zrušení těchto zákazů by mohlo být součástí určité dohody, vzájemné deeskalace bláznovství, která by přispěla k dosažení třetího kroku potřebného pro snížení cen potravin: výměnnou za evropské zrušení sebepoškozujícího zákazu GM produktů by mohly Spojené státy zrušit své sebepoškozující dotace na domácí biopaliva.

Řešení strany nabídky

Když se lidé snaží nalézt řešení určitého problému, typicky se zajímají o jeho příčiny – nebo, ještě absurdněji, o jeho „prapůvodní" příčinu. Mezi příčinou problému a jeho vhodnými či uskutečnitelnými řešeními ale nemusí být žádná logická souvislost. Prapůvodní příčinou vysokých cen potravin je senzační ekonomický růst Asie. V Asii žije polovina světové populace, a protože jsou její lidé stále chudí, věnují značnou část svých rozpočtů na potraviny. S tím jak rostou příjmy Asie, roste světová poptávka po potravinách. A Asijci jí nejen více, ale i lépe: karbohydráty nahrazují proteinem. A protože na výrobu jednoho kila hovězího je třeba šest kilogramů obilovin, přechod na dietu bohatou na proteiny dále zvyšuje poptávku po obilovinách.

Dvě klíčové proměnné, které utvářejí poptávku, jsou příjmová a cenová elasticita. Příjmová elasticita poptávky po potravinách se obecně pohybuje kolem 0,5, což znamená, že pokud příjem vzroste řekněme o 20 %, poptávka po jídle vzroste o 10 %. (Cenová elasticita poptávky po potravinách je jen kolem 0,1 – lidé jednoduše musí jíst a v reakci na vyšší ceny nejedí o mnoho méně.) Za konstantní úrovně nabídky potravin by se musela cena jídla zdvojnásobit, aby došlo k vyrovnání 10% nárůstu v poptávce po 20% navýšení příjmu. Jinými slovy, pokud není vyrovnán zvýšením nabídky, i jen mírný nárůst ve světových příjmech vyžene ceny potravin na znepokojivě vysokou úroveň.

Protože potraviny představují velmi významnou položku v rozpočtech chudých, dopadají na ně vysoké světové ceny potravin velmi tvrdě. I přesto rozhodně nejsou všichni chudí na světě drahými potravinami nepříznivě zasaženi. Většina z chudých lidí, kteří jsou zemědělci, je do značné míry soběstačná. Tito lidé možná nakupují a prodávají potraviny, venkovské trhy, na kterých obchodují, ale často nejsou příliš integrované s globálními trhy, takže jsou do značné míry chráněny před nárůstem cen. Chudým zemědělcům, kteří jsou zapojeni do globálního trhu, bude nárůst cen pravděpodobně ku prospěchu. Ale i tyto dobré zprávy pro zemědělce si žádají upřesnění. Ačkoli většina zemědělců na zvýšení cen většinou vydělává, tratí na něm přesně v situaci, když jsou nejhůře zasaženi: když na ně udeří neúroda. Světový potravinový program je určen k tomu, aby byl dodavatelem potravin poslední záchrany pro lokality zasažené neúrodou. Z jeho rozpočtu, který je stanoven v dolarech a ne v bušelech, je ale, když ceny rostou, možné pořídit méně potravin. Světový systém pojištění před lokálními hladomory je tak paradoxně sám v dobách nedostatku potravin ve světě velmi zranitelný. Vysoké ceny potravin tedy sice přestavují dobrou zprávu pro zemědělce, ale jen v dobrých časech.

Jednoznačnými oběťmi vysokých cen potravin jsou chudí žijící ve městech. Většina z velkých měst v rozvojovém světě jsou přístavy a s výjimkou vládních zásahů je v nich cena potravin stanovena na světovém trhu. Chudí žijící ve městech stěsnaní ve slumech nemohou pěstovat své vlastní potraviny; nemají jinou volbu než je koupit. Vzhledem k tomu, že jsou chudí, nárůst cen je nevyhnutelně drtí. Přičemž krutým důsledkem zákonů nezbytnosti je navíc to, že chudí lidé spotřebují výrazně vyšší část svého rozpočtu na potraviny, typicky kolem jeho poloviny v protikladu k přibližně jedné desetině typické pro skupiny s vysokými příjmy. (Hladoví obyvatelé slumů těžko tiše přijmou svůj osud. Náhlý hlad ve slumech po staletí často vede ke stejné reakci: nepokojům. A ty představují klasickou politickou základnu pro populistické politiky, jako byl například peronismus v Argentině. Potravinová krize možná vyprovokuje nehezký návrat takovýchto politik.)

Na konci potravinového řetězce jsou ti, již jsou drceni úplně nejvíce: mezi městskými chudými hladoví nejvíce děti. Pokud malé děti trpí podvýživou déle než dva roky, důsledkem je zakrnělý růst – a zakrnělý růst není jen fyzickou záležitostí. Zakrnělí lidé nejsou jen menší, než by jinak byli; dochází u nich i ke zhoršení jejich mentálního potenciálu. Zakrnělý růst je nevratný. Trvá celý život člověka a podle některých studií se dokonce přenáší z generace na generaci. Ačkoli jsou tedy vysoké ceny potravin ve většině rozvinutého světa včerejší novinkou, pokud zůstanou pár příštích let vysoké, jejich důsledky budou zítřejší noční můrou pro rozvojový svět.

Ve zkratce tak platí, že světové ceny potravin musejí být sníženy a musejí být sníženy rychle, protože mají trvalé a neblahé důsledky. Otázkou je jak. S prapůvodní příčinou krize – vzrůstající poptávkou po potravinách – nelze učinit nic. Řešením musí být dramatický nárůst světové nabídky potravin. Ta sice již několik dekád roste, drží tempo s nárůstem obyvatelstva, nyní však musí být zrychlena; produkce musí růst mnohem rychleji než v uplynulých dekádách. Musí se tak stát v krátkodobém horizontu, aby došlo ke snížení cen z dnešní hladiny, a ve středně- a dlouhodobém horizontu, protože každý okamžitý nárůst nabídky bude brzy předehnán nárůstem poptávky.

Politici naštěstí mají moc výše zmíněné učinit: změnou regulací mohou rychle zajistit určitý nárůst nabídky; povzbuzením k organizačním změnám mohou navýšit růst produkce ve střednědobém horizontu; a povzbuzením k technologickým inovacím mohou přispět k trvalému udržení tohoto růstu. V současnosti však k uskutečnění každého z těchto kroků brání gigant romantického populismu: ten musí být konfrontován a poražen.

První gigant romantického populismu

První gigant, který musí být poražen, je obliba rolnického zemědělství mezi středními a vyššími třídami. Pro tyto třídy, které jsou ve Spojených státech a v Evropě zcela urbanizované, nabyla jednoduchost venkovského života zvláštního kouzla. Rolnický život je ceněn jako organický ve svém doslovném i metaforickém smyslu. (Prince Charles je jedním z jeho předních apoštolů.) Ve svém doslovném smyslu je nyní organická zemědělská produkce exkluzivním produktem, luxusní značkou. (Princ Charles ji má - Duchy Originals). Ve svém metaforickém smyslu reprezentuje antitezi velkých hierarchických organizací, v nichž příslušníci středních tříd pracují. (Princ Charles vybudoval modelovou rolnickou vesnici v tradičním architektonickém stylu.) Rolníci, stejně jako pandy, by měli být chráněni.

Rolníci ale bohužel, stejně jako pandy, projevují minimální zájem o vlastní reprodukci. Když se jim naskytne příležitost, upřednostňují práci za mzdu a jejich potomstvo směřuje do měst. Pro lidi s nízkou úrovní příjmů je život ve venkovském ráji tísnivý, izolovaný a nudný. Miliony obyčejných lidí nutí rolnický způsob života k tomu, aby zaujali roli podnikatelů, roli, pro kterou se většina z nich nehodí. V úspěšných ekonomikách se podnikání věnuje malá část společnosti; většina upřednostňuje práci za mzdu, starosti a dřinu spojené s podnikáním rádi přenechávají druhým. A bouřící se rolníci mají pravdu: jejich výrobní postupy mohou těžko konkurovat moderní zemědělské produkci, která má výhodu v úsporách z rozsahu. V moderním zemědělství se rychle vyvíjí technologie, je třeba velkých investic, nedostatečnou veřejnou dopravní infrastrukturu je třeba doplnit infrastrukturou soukromou, spotřebitelské preference se rychle mění a dokážou se s nimi nejlépe vypořádat integrované marketingové řetězce, a regulace se blíží svatému grálu vystopovatelnosti produktu zpět k jeho zdroji. Organická soběstačnost není odpovědí na světovou chudobu, ale luxusním životním stylem. Je vhodná pro vyhořelé investiční bankéře, ne hladové rodiny.

Velké organizace mají lepší předpoklady pro to poradit si nutnými investicemi, marketingovými řetězci a regulacemi. Přesto světové rozvojové agentury roky hleděly na komerční zemědělství úkosem a zakládaly místo toho své zemědělské strategie na zvyšování rolnické produkce. Toto zanedbání komerčního zemědělství je ještě více do očí bijící, pokud si připomeneme klasický výklad o tom, jak byl nastartován ekonomický růst v Evropě: o anglickém ohraňovacím hnutí, které umožnily legislativní změny, se často předpokládá, že nastartovalo rozvoj tím, že umožnilo vznik velkých farem, jež mohly dosáhnout větší efektivity. Odmítat komerční zemědělství jako sílu, která se podílela na rozvoji venkova a zlepšila zásobování potravinami, je ideologické.

V rolnickém zemědělství se obzvláště těžko generují inovace: inovátoři přinášejí prospěch zejména (a zpravidla pouze) lokální ekonomice. Velké organizace mohou internalizovat účinky, které jsou v rolnickém zemědělství lokálními externalitami – tj. prospěch z kroků, které se neodrážejí v nákladech nebo ziscích, a tak nejsou adekvátně vzaty v potaz při rozhodování. Úspěšnost zemědělských inovací je také velmi vázána na lokální podmínky, obzvláště v Africe, kde je mnoho složitých a měnících se půd. Jedním z řešení je ustanovení extenzivní sítě výzkumných stanic financovaných z veřejných zdrojů s poradci, kteří docházejí za malými farmáři. V Africe se ale tento model v podstatě zcela zhroutil, což je jen další příklad širšího problému selhávání tamního veřejného sektoru. Ve Velké Británii v osmnáctém století byly zdrojem inovací v maloplošném zemědělství sítě ustanovené mezi šlechtou, která si dopisovala o důsledcích zemědělského experimentování. Takové procesy ale zdaleka nejsou automatické (neproběhly například v kontinentální Evropě). Komerční zemědělství tedy představuje nejlepší způsob, jak urychlit a zjednodušit inovace.

Africké rolnické zemědělství během let začalo více a více zaostávat za rostoucí produktivitou komerčního zemědělství. Dovoz potravin do Afriky se podle odhadů v následujících pětadvaceti letech zdvojnásobí. Organizace pro potraviny a zemědělství Organizace spojených národů se obává, že dokonce i za současných vysokých cen dojde k poklesu africké rolnické produkce, protože si afričtí rolníci nemohou dovolit platit zvýšené ceny hnojiv. Tyto problémy mají částečná řešení, jako jsou například dotace nebo úvěrová schémata, ale mělo by být poznamenáno, že velkoplošné komerční zemědělství tomuto problému jednoduše nemusí čelit: pokud ceny výstupů vzrostou více než ceny vstupů, dojde k rozšíření produkce.

Modelový příklad úspěšného komerčního zemědělství může svět ve skutečnosti již nyní velmi dobře sledovat. Velké a technologicky pokročilé společnosti v Brazílii světu předvádějí, jak mohou být potraviny úspěšně produkovány ve velkém. Například doba mezi sklizením jedné plodiny a rozesetím druhé – doba, kdy země leží ladem – byla zredukována na ohromujících 30 minut. Brazilský model se nevyhnul kritice za vyhánění lidí z domovů a ničení deštného pralesa, k čemuž skutečně docházelo v místech, kde nebyl komercionalizmus omezen regulacemi. Ve většině chudého světa ale není zemí, která je využívána pro zemědělství, původní prales; je to jen země, která je špatně obhospodařována. Další výhodou brazilského modelu je to, že může přispět k šíření inovací i mezi malé farmáře. V modelech „out-growing" nebo smluvního farmaření jsou farmáři dodavateli pro centrální podnik. V závislosti na detailech produkce může být tento model efektivnější než práce za mzdu.

Ve světě existuje mnoho oblastí s dobrou půdou, která by mohla být využívána mnohem efektivněji, kdyby byla vhodně obhospodařována velkými společnostmi. Velké společnosti, z nichž některé jsou brazilské, se ve skutečnosti již staví do řady na to, aby mohly tuto půdu obhospodařovat. Přesto africké vlády posledních čtyřicet let pracovaly na tom, aby došlo ke snížení podílu velkého komerčního zemědělství na zemědělské produkci. Jádrem problému je odpor k trhu s půdou a zdrojem tohoto odporu je pravděpodobně nedostatek ekonomického dynamismu v afrických městech. V důsledku je půda stále aktivem největšího významu (do jiných se málo investovalo). V úspěšnějších ekonomikách se stala země aktivem vedlejšího významu, práva ji vlastnit tak jsou, ačkoli byla původně určována politicky, jen rozšířením práv nad jinými aktivy; jako důsledek mohou být komerčně nabyta. Dalším důsledkem nedostatečného dynamismu afrických měst je nedostatek pracovních míst, vyhlídka masové bezzemkovosti obyvatelstva tak mezi africkou vládnoucí elitou evokuje politické obavy: chudí jsou bezpečnější na půdě, kde mohou hůře způsobovat potíže.

Komerční zemědělství není dokonalé. Světový agrobyznys je pravděpodobně příliš koncentrovaný a náhlý přechod na neregulovaný trh s půdou by měl pravděpodobně ošklivé důsledky. Ale svolení k tomu, aby komerční společnosti postupně nahradily rolnické zemědělství, by ve střednědobém horizontu zlepšilo zásobení světa potravinami.

Válka proti vědě

Druhým gigantem romantického populismu je evropský strach z vědeckého zemědělství, který byl zemědělskou lobby v Evropě přetaven v další z řady forem protekcionismu: zákaz GM plodin. GM plodiny byly uvedeny na světový trh v roce 1996 a pěstují se již na přibližně deseti procentech obdělávatelné půdy ve světě, přibližně na 300 milionech akrech. V podstatě nic z toho se ale kvůli zmíněnému zákazu nenachází v Evropě nebo v Africe.

Robert Paarlberg z Wellesley College ve své nové knize Hladovějící po vědě brilantně odhaluje politiku, které stojí za tímto zákazem. GM potraviny, již katastrofálně pojmenované, byly po svém vytvoření popisovány jako „Frankensteinovské jídlo" – což zní jako vědecký experiment na spotřebitelích. Stejně problematická byla skutečnost, že genetická modifikace vyrostla z výzkumu podniknutého americkými korporacemi, a provokovala tak očekávatelnou hlubokou nenávist evropské levice. Ačkoli hlavní inovátor v technologii GM semen Monsanto nikdy nezamýšlel uvést na trh semena, která nejsou schopna vlastní reprodukce, skeptici šířili názor, že farmáři budou chyceni do pasti každoročních nákupů semen „terminátorů" od monopolního dodavatele. Tak byly položeny politické základy pro vítěznou koalici: na základ národního zemědělského protekcionismu byl položen antiamerikanismus levice a paranoia péčí o zdraví posedlých spotřebitelů, kteří v důsledku nemoci šílených krav ve Spojeném Království v devadesátých letech ujišťování svých vlád již nevěřili. Během dvanácti let od zavedení zákazu GM potravin v roce 1996 nabyly vědecké důkazy pro zrušení tohoto zákazu značně na síle, stejně tak ale došlo i ke značnému rozšíření politické koalice stojící proti GM potravinám.

Zákaz GM plodin měl a má tři neblahé důsledky. Nejzřejmější je to, že zpomalil tempo růstu produktivity evropského zemědělství. Do roku 1996 odpovídaly výnosy zrna v Evropě těm ve Spojených státech. Od roku 1996 začaly zaostávat o 1-2 % ročně. Evropská produkce obilí by mohla být navýšena přibližně o 15 %, kdyby byl zákaz GM plodin zrušen. Což představuje velkou ztrátu vzhledem k tomu, že Evropa je jedním z předních světových producentů obilovin.

Méně zřejmé je to, že v Evropě došlo (kvůli tomu, že se nachází mimo trh s technologiemi GM plodin) ke zpomalení tempa výzkumu. Plody výzkumu GM plodin přicházejí po velmi dlouhé době a jeho hlavní přínos spočívající v trvalém snížení cen potravin nemůže být plně zachycen jen patenty. V daném případě tedy existuje pádný důvod pro doplnění soukromého výzkumu veřejnými prostředky. Evropské vlády by měly výzkum GM plodit podporovat, namísto toho je ale zcela závislý na soukromém sektoru. A vzhledem k tomu, že množství soukromých prostředků věnovaných na výzkum se odvíjí od vyhlídky prodejů, vedl evropský zákaz i ke snížení soukromého výzkumu.

Nejhorším důsledkem evropského zákazu GM plodin je však to, že přivedl africké vlády k tomu, aby, s výjimkou Jihoafrické republiky, samy zakázaly GM plodiny. Obávají se, že, když začnou pěstovat GM plodiny, budou trvale vyloučeny z evropských trhů. Nyní, protože většina afrických zemí zakázala GM plodiny, zde neexistuje prakticky žádný trh pro objevy, jež se jich týkají, a probíhá minimum souvisejícího výzkumu – což v důsledku vede ke kritice, podle níž jsou GM plodiny pro Afriku irelevantní.

Afrika si toto sebepopření nemůže dovolit; potřebuje veškerou pomoc, kterou by jí mohla genetická modifikace přinést. Africká zemědělská produktivita poslední čtyři dekády stagnuje; zvýšení produkce závisí na rozšíření obhospodařované plochy. Ale s populací, která stále rychle roste, přestává být pro Afriku možné tento postup nadále uplatňovat, obzvláště ve světle globálního oteplování. Ve většině Afriky se podle klimatických předpovědí oteplí, semiaridní oblasti se stanou sušší a proměnlivost srážek na kontinentě se zvýší, což povede k častějším suchům. Kukuřici, která je v jižní Africe základní plodinou, tam pravděpodobně v určitou chvíli již nebude možné dále pěstovat. Zatímco v jiných regionech představuje hlavní výzvu spojenou se změnou klimatu snižování uhlíkových emisí, v Africe je to primárně zemědělská adaptace.

To, že Afrika potřebuje zelenou revoluci, se stalo otřepanou frází. Skutečnost je ale bohužel taková, že zelená revoluce dvacátého století byla založená na chemických hnojivech, a i v dobách, kdy byla hnojiva levná, si ji Afrika neosvojila. V situaci, kdy se jako vedlejší důsledek vysokých cen energií zvýšila cena hnojiv, nebude rozhodně africká zelená revoluce chemická. Aby se vypořádalo s důsledky rostoucí populace Afriky a zhoršujícího se klimatu, potřebuje africké zemědělství biologickou revoluci. To je to, co by mohly nabídnout GM plodiny, kdyby se věnoval dostatek prostředků na výzkum. Doposud bylo podniknuto jen minimum výzkumu plodin, které mají pro Afriku klíčový význam, jako je například maniok nebo jamy. Výzkum GM plodin je stále v počátcích, probíhá stále výzkum první generace: transfer jednoho genu. Gen, který dává určité plodině jistou výhodu, se identifikuje a izoluje a je přidán jiné plodině. Ale dokonce i toto stádium nám dává věrohodné vyhlídky na zásadní zisky. Jennifer Thompson z Katedry molekulární a buněčné biologie Univerzity v Kapském Městě zvažuje potenciální přínos technologie genetické modifikace pro Afriku ve svém novém vědeckém pojednání. Maniok podle ní může být učiněn odolnějším vůči suchu, což by mohlo "koupit" Africe čas v boji proti zhoršení klimatu. Obilí může být učiněno odolnějším vůči plísním, čímž je možné snížit spotřebu chemikálií nebo snížit ztráty vzniklé při skladování. Brouci například způsobují během skladování ztrátu 15-40 % africké produkce manioku; nová GM odrůda manioku je vůči nim odolná.

Genetická modifikace stejně jako komercionalizace samozřejmě nepředstavují zázračný lék, který vyřeší všechny problémy afrického zemědělství: žádný takový zázračný lék neexistuje. Bez genetické modifikace se však úkol udržet tempo růstu africké produkce potravin s tempem růstu africké populace jeví být jako těžko splnitelný. Ačkoli se africká pobřežní města mohou živit z globálních zásob, obrovské africké vnitrozemí se tímto způsobem nemůže živit jindy než v naléhavých situacích. Zrušení zákazu GM potravin jak v Africe, tak v Evropě je politikou, která by mohla vést k dlouhodobému udržení nízkých cen potravin ve světě.

Posledním gigantem romantického populismu je americká představa, že Spojené státy mohou uniknout své závislosti na arabské ropě pěstováním svého vlastního paliva – výrobou etanolu nebo jiných biopaliv z obilí. Pro pěstování paliv existuje řada dobrých důvodů. Pro jeho výrobu z amerického obilí však mnoho dobrých důvodů neexistuje: na přeměnu obilí na etanol se spotřebuje téměř stejné množství energie, jako se vyprodukuje. To nezabránilo tomu, aby americká zemědělská lobby vymámila od vlády groteskně neefektivní dotace; v důsledku byla třetina americké produkce obilí rychle převedena na produkci energie. Tato změna ukazuje na výjimečnou schopnost trhu reagovat na tržní signály, ale i na ostudnou moc lobbyistických skupin lovících dotace. Pokud chtějí Spojené státy spoléhat na biopaliva místo ropy, potom je odpovědí brazilská cukrová třtina; je mnohem efektivnějším zdrojem energie než americké obilí. Reakce vlády USA na tento potenciální životodárný zdroj energie je však hrůzným příkladem zajetí politickými zájmy: americká vláda omezila dovoz brazilského etanolu, aby ochránila jeho americkou produkci. Rozumný cíl snížit závislost na arabské ropě byl obětován ve vlastní prospěch sloužícímu cíli napumpování dalších dolarů z daní do amerického zemědělství.

Obrovské snížení produkce obilí určeného k jídlu způsobené jeho převedením na etanol nevyhnutelně ovlivnilo světové ceny obilí. Přesné určení, jak velký tento vliv je, je problematické. Podle původního vyjádření Bushovy administrativy kvůli tomu došlo ke zvýšení cen jen o tři procenta, podle studie Světové banky ale byly jeho účinky mnohem větší. Kdyby došlo ke zrušení zmíněných dotací, mělo by to pravděpodobně rychlý vliv na ceny: nejenže by se zvýšila nabídka obilí určeného k jídlu, ale došlo by i ke změně spekulativních očekávání. Zrušení dotací na etanol představuje politiku, která by mohla vést ke snížení cen potravin ve světě v krátkodobém horizontu.

Učinit dohodu

Tyto tři politiky – rozšíření velkých komerčních farem, zrušení zákazu GM plodin a ukončení amerických dotací na etanol – se k sobě hodí jak ekonomicky, tak politicky. Zrušení dotací na etanol by pravděpodobně vedlo ke splasknutí současné cenové bubliny. Rozšíření komerčních farem by mohlo v průběhu příští dekády vést ke zvýšení světové produkce o dalších několik procent. Obě opatření by koupila čas potřebný k tomu, než bude využit potenciál GM plodin (doba mezi započetím výzkumu a masovou aplikací jeho výsledků se pohybuje okolo patnácti let). Rozšíření komerčního zemědělství v Africe by navíc povzbudilo světový výzkum GM plodin ke zkoumání plodin vhodných pro Afriku a inovace by nalezly trh, který je připravený a není tak citlivý na politické zásahy. Usnadnilo by to také lokální adaptaci nových druhů. Ne náhodou je jedinou africkou zemí, v níž nebyly GM plodiny zakázány, Jihoafrická republika, kde je zemědělství organizováno převážně komerčně.

Politicky jsou tyto tři kroky taktéž komplementární. Doma vyprodukovaná energie, zákaz „Frankensteinovských potravin" a zachování rolnického způsobu života jsou všechno klasické příklady populistických politik: na první pohled zní zajímavě, ve skutečnosti však škodí. Musí být konfrontovány s protikladnými poselstvími se stejným nábojem.

Jedním takovým poselstvím je poselství o mezinárodní vzájemnosti. Ačkoli Američany přitahuje doma vyprodukované palivo, štve je evropský zákaz GM plodin. Vidí v něm to, čím je: typickou ukázku antiamerického protekcionismu. Evropané pro změnu stojí na svém iluzorním pohodlí spočívajícím v zákazu vyspělých plodin, ale štvou je americké dotace na etanol. Vidí v nich to, čím jsou: chamtivou odchylku od klíčového úkolu snížení americké energetické rozmařilosti. Spojené státy a Evropa se během posledního půl století naučily kooperovat. Všeobecná dohoda o clech a obchodu byla v základu dohodou mezi Spojenými státy a Evropou, která prakticky zrušila cla na průmyslové zboží. NATO je bezpečnostním partnerstvím. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj je partnerství pro ekonomickou politiku. Ve srovnání s komplikacemi spojenými s nalezením konsenzu v těchto oblastech nevypadají komplikace spojené s uzavřením dohody o vzájemné deeskalaci nedávného environmentálního bláznovství neřešitelně: Spojené státy by mohly souhlasit se zrušením svých etanolových dotací výměnou za evropské zrušení zákazu GM plodin. Oběma stranám by mohla přijít taková dohoda jako pobuřující, ale zároveň jako atraktivní. Mělo by být politicky možné prezentovat ji voličům jako lepší než status quo.

Jak by mohlo být politicky konfrontováno romantické nepřátelství vůči komerčnímu a vědeckému zemědělství? Odpovědí je seznámení velké komunity se zájmem o nejchudší země světa s hořkou realitou potravinové krize. Miliony slušných občanů ve Spojených státech i v Evropě jsou zděšeny hladem ve světě. Vždy, když se hladomor dostane na televizní obrazovky, způsobí to ohromnou reakci veřejnosti a skupina lidí, kteří reagují na takové krize, se do značné míry kryje se skupinou lidí, které přitahuje myšlenka zachování organického rolnického životního stylu. Spojení těchto dvou věcí by mělo být zpochybněno. Mnoho lidí se bude muset projít bolestnou volbou svých priorit. Někteří se rozhodnou pro to, že vize artikulovaná princem Charlesem je to důležitější: historický životní styl musí být zachován, ať to stojí, co to stojí. Ale jakkoli atraktivní by se tato vize mohla zdát, je třeba, aby se titíž lidé zároveň postavili čelem vyhlídce masové podvýživy a zakrnělých dětí a uvědomili si, že zvýšení dodávek potravin je zásadním úkolem veřejné politiky. Komerční zemědělství je možná nenapravitelně neromantické, pokud však plní žaludky chudých, mělo by být podporováno.

Bolestným přehodnocením svých priorit budou muset projít i američtí environmentalisté. Skupina lidí, kterou nejvíce přitahuje zajištění energetické soběstačnosti pomocí produkce etanolu, zároveň potenciálně představuje skupinu lidí, která by mohla zachránit Spojené státy před jejich katastrofální energetickou politikou. Spojené státy potřebují snížit svou závislost na dovážené ropě, pěstování obilí na biopaliva ale není tou správnou odpovědí. Američané jsou jednoduše příliš plýtvaví ve své spotřebě energie; Evropané, kteří jsou sami také poměrně plýtvaví, spotřebují jen poloviční množství energie na obyvatele a přitom si drží životní styl odpovídající vysokým příjmům. Daňový systém USA je třeba přenastavit ze zdanění práce na odrazovaní od energetické spotřeby.

Známkou dobrého politika je jeho schopnost uchránit občany od populismu. Pokud nebude konfrontován, zabrání populismus uskutečnění politik, které jsou třeba na vypořádání se s potravinovou krizí. Pro občany Spojených států a Evropy bude sice pokračování vysokých cen potravin určitou nepříjemností, nebude ale dostatečně velká na to, aby vedla k poražení tří uvedených gigantů, na nichž stojí současný proud romantického populismu. Mnoho občanů přehodnotí své priority, pokud budou správně informování; politici je ale budou muset oslovit těmi správnými poselstvími a vybudovat nové aliance. Pokud nedojde k rychlému snížení cen potravin a jejich udržení na nízké úrovni, budou děti ve slumech hladovět a jejich budoucí životy tím budou navždy poznamenány. Zničení několika romantických iluzí je malou cenou, kterou je třeba zaplatit za to, abychom takový vývoj odvrátili.

Z časopisu Foreing Affairs, listopad/prosinec 2008, přeložil a redakčně upravil Jan Klusáček.

Diskuse