K našemu vnímání blízkovýchodního konfliktu

Michal Petřík | 20. 1. 2009

Poslat do Kindlu

---

Rozhodně si nechci hrát na arbitra vynášejícího nad jednotlivými účastníky blízkovýchodního konfliktu své hodnotící závěry. Zároveň ale také nechci alibisticky krčit rameny a aprioristicky prohlašovat, že pravda bude asi někde uprostřed. Jak tedy mohou tento politický, náboženský, civilizační a ve svých každodenních důsledcích teritoriální a vojenský konflikt vnímat ti, kteří od něj žijí tisíce kilometrů vzdáleni – v Evropě?

Kdysi mi říkal jeden jinak docela normální český Němec následující vtip: Jaký že je rozdíl mezi Němci a Židy? Prý je to jednoduché: zatímco kdysi Němci válčili a Židé obchodovali, dnes je tomu naopak. Jistě nemusím upozorňovat na nesrovnatelnost obsahu slova „válčení“ v posledním zaznamenaném případě německém a židovském (respektive izraelském.) Tato neuvěřitelná hodnotová nivelizace je však dnes nejen ve „staré“ Evropě bohužel dosti rozšířená.

Nabízím následující úvahu. Jestliže je nějaká (nejen vojenská) technologie již jednou vyvinuta, nelze ji jednou provždy zmrazit či dokonce vracet vývoj zpět („you can't disinvent nuclear arms“, jak připomínala už Margaret Thatcherová). Plyne z toho ale, že mají být nasazovány veškeré prostředky zcela automaticky bez ohledu na to, kdo přesně je cílem jejich využití a jak roste jejich ničivá síla a dosah? Má jít o zničení nebo vyhlazení protivníka? Ať je to jakkoli, vždy jde především o akt vůle, o vykonání svobodné volby toho, kdo danými ničivými prostředky disponuje.

Napadají-li nás v této souvislosti především rakety s neustále se prodlužujícím doletem a zvyšující se dostupnost jaderných zbraní, musejí nás napadat i všechny strategické kombinace užití těchto prostředků – a nejen některé kombinace, jak tomu bývá často zvykem.

Je-li politika, veřejné mínění či společenská poptávka podřízena vojenským technologiím, dostává se zároveň i do podřízeného vztahu k vojenským cílům a vojenskému způsobu myšlení a o demokratickém projevování vůle a demokratickém procesu (v limitním případě o demokratickém společenském zřízení) pak nemůže být řeči.

V demokraciích tomu musí být právě naopak: politika rozhoduje o případném užití vojenských prostředků (například k zajištění bezpečnosti občanů státu a integrity jeho území), protože jsou to právě politici, kteří se ve svobodných volbách ucházejí o své (znovu)zvolení, mimo jiné i se zcela konkrétními programy v oblasti obranné politiky a vojenské doktríny.

Jakkoliv to může být nepříliš populární poznámka, elementární nadřazenost politiky, demokratického procesu a demokratické kontroly nad ozbrojenými silami zajišťujícími bezpečnost země dnes v Izraeli bezpochyby zajištěna je. Z toho lze pak samozřejmě vyvozovat i konkrétní politickou odpovědnost – nebo přímo vinu. Nejdůležitější ale je, že konkrétní vojenské a strategické přístupy a politiky lze podle měnící se poptávky voličů měnit, modifikovat, nahrazovat jinými.

Oběti z řad civilistů a dětí nemohou nenechat lhostejným nikoho. Připomeňme ale i to, že poté, co byla v oblasti Gazy po vzdušné části zahájena pozemní část operace, je tím – z čistě vojenského hlediska – umožněno minimalizovat počet civilních obětí mezi Palestinci, protože může být cíleně likvidována jen vojenská infrastruktura, tvořící zázemí pro (fakticky necílené) odpalování raket na území obývaná izraelskými civilisty. Jakkoliv tedy může být pozemní část dané vojenské operace vnímána jako vyšší - a proto ještě méně přijatelný - stupeň vojenské agrese Izraele na palestinském území, je nutné si přiznat, že na palestinské straně bude patrně spojena s řádově nižším počtem civilních obětí - za cenu přímého ohrožení a pravděpodobně i vyššího počtu zraněných a mrtvých izraelských vojáků.

A na závěr k těm, kteří se dnes přicházejí vykřičet do ulic: Místo hledání dalších a opakovaně neúspěšných mírových plánů a různých „roadmaps“ se jejich ambiciózních autorů ptejte, co konkrétního (spolu se svými vládami) za ony poslední dva až tři týdny udělali pro skutečnou pomoc trpícím civilistům, například pro distribuci potravin v oblasti.

Revue Politika 1/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse