Jak vypadají neformální zasedání Rady EU

Během českého předsednictví proběhne na našem území řada tzv. neformálních Rad neboli neformálních zasedání Rady EU v jejích různých sestavách. 15. a 16. ledna 2009 se takto v Praze uskutečnilo zasedání ministrů vnitra a justice, v nejbližších dnech budou následovat ministři pro zaměstnanost a sociální věci a ministři pro rozvojovou spolupráci. Postupně se vystřídají i ostatní sestavy, konče v polovině června neformální Radou ministrů životního prostředí. Vzhledem k tomu, že půjde o protokolárně nejvýznamnější události předsednictví probíhající na domácí půdě, není od věci podívat se na tento zvláštní formát ministerských setkání trochu podrobněji.

Běžná zasedání Rady EU se konají v Bruselu, resp. v Lucemburku a řídí se přesně určenými, podrobnými pravidly. Jsou na nich formálně přijímána významná politická rozhodnutí, zejm. o legislativních aktech ES/EU. Naproti tomu „neformální Rady“ pořádá předsedající stát na svém území, přičemž jejich aranžmá si určuje poměrně volně sám. Nepřijímají se zde žádná oficiální rozhodnutí, ministři pouze diskutují nad otázkami z oblasti své působnosti, které nadnese předsednictví.

Soudě dle bezpečnostních opatření, dopravních omezení, mnohamilionových nákladů či počtu zvídavých novinářů by se mohlo zdát, že jde o události světodějného významu. Skutečnost je ovšem poněkud odlišná. „Neformální Rady“ nejsou opravdovými politickými schůzkami svolanými kvůli naléhavým otázkám typu krize s dodávkou ruského plynu. Jsou spíše oddechovou společenskou událostí. Mnoho o tom vypovídá skutečnost, že o konání takového setkání bývá rozhodnuto mnohem dříve, než jsou vybrány diskusní otázky, které jsou ostatně na celé akci tak trochu pro forma.

Diskusní témata bývají volena z větší části nekontroverzní – tak, aby nebyla narušena uvolněná atmosféra a bylo snadno možné dosáhnout určitých závěrů, které budou po skončení jednání prezentována tisku. Např. ministři vnitra na svém zasedání v Praze 15. ledna hovořili, jak se dozvídáme z tiskové zprávy, o „tématice moderních technologií a bezpečnosti“. Shodli se prý „na evropském přístupu, který musí být charakterizován rovnováhou mezi třemi klíčovými hodnotami: bezpečností, svobodou pohybu a ochranou soukromí. To bude představovat základní politický rámec dalších diskusí na toto téma.“ Ministři se dále shodli na tom, „že je nezbytné zajistit aktuální přehled o tom, jak fungují již přijaté instrumenty v praxi, co se osvědčuje, kde naopak spolupráce nestačí a jakým směrem bychom se měli ubírat do budoucna“ a že „v oblasti migrace, azylu a ochrany hranic stojí před významnými úkoly, k jejichž naplňování lze využít již existující i nově vyvíjené či plánované moderní technologie“.

Diskusní otázky jsou rozeslány jednotlivým členským státům s předstihem. Většina států na ně odpoví písemně předem před samotným jednáním. Předsednictví tak může připravit závěrečné shrnující slovo ministra dávno před tím, než neformální Rada začne (!).

Neformální Rada tedy probíhá přibližně následovně:

Den první: Ministři s manželkami a delegacemi přijíždějí, vpodvečer proběhne krátká prohlídka nějaké místní turistické zajímavosti a poté dlouhá galavečeře ve velkém stylu.

Den druhý: Zasedání začíná kolem desáté hodiny dopoledne. Ministr předsedající země zahájí jednání, nabídne první skupinu otázek. Následuje série jednorázových monologů, do kterých se postupně přihlásí většina ministrů. Jednotliví ministři děkují za vynikající slavnostní večeři a za umožnění této důležité diskuse, po zdvořilostech odříkají svůj part, který jim připravili jejich úředníci. Jednání je plné úsměvů, tykání, oslovování křestními jmény. Po hodině a půl následuje přestávka na kávu. Poté se ministři zabývají druhou skupinou otázek. Následuje další řada monologů, ve které vystupují mimo jiné všichni ti, kteří se nepřihlásili o slovo v prvním bloku.

Za další zhruba hodinu a půl se jednání chýlí ke konci. Nikdo nemá chuť jej natahovat, protože oběd je větším lákadlem, což několik posledních řečníků žoviálně i přiznává. Ministr předsedající země nakonec přečte předem připravené závěrečné slovo. A jde se na fotografování, krátkou tiskovou konferenci a „pracovní“ oběd. Do tiskového prohlášení ministr uvede něco ve stylu: „Na dnešní neformální Radě byly projednávány koncepční otázky. Diskuse přispěla k vyjasnění pozic a názorů jednotlivých členských států v rámci Evropské unie. Umožnila vyjasnit úvahy o možném dalším směřování (rezort nechť si dosadí čtenář sám) a otevřela prostor pro následná jednání vedoucí ke zlepšení spolupráce."

Neformální Rada končí. Pokračování za příštího předsednictví…

Jestliže kritérii úspěšnosti neformální Rady jsou tedy spíše kvalita slavnostní večeře, „pracovního“ oběda, programu pro manželky či administrativně-technického zajištění než to, co se na nich podaří „dojednat“, vnucuje se otázka, jaký mají smysl. Odpověď je nejspíš taková, že každá předsedající země se chce ukázat jako dobrý hostitel a organizátor, a v této roli se přinejmenším vyrovnat předsednictvím předchozím. Předsednictví se navíc snaží pořádat co nejvíce prestižních akcí na domovské půdě, aby upoutalo zájem zahraničních médií a zviditelnilo se tak v rámci Unie. Ať se nám takové zdůvodnění existence neformálních Rad líbí nebo ne, jejich vyhynutí nejspíše v nejbližší době nehrozí.

Autor je externím doktorandem na Právnické fakultě UK.

Diskuse