Moskva na Sionu

Sovětští Židé v Izraeli

Při pohledu na některé novinové stánky, vývěsní cedule obchodů a restaurací, předvolební plakáty nebo kulturní programy by člověk mohl znejistět, zda je opravdu v Izraeli, nebo zda se náhodou neocitl v Moskvě. Azbuka se v Izraeli objevuje tak často, že je na místě dotaz, zda zde ruština není jedním z oficiálních jazyků.

Stát Izrael je typickou přistěhovaleckou zemí; právo na přistěhování má podle tzv. zákona o návratu každý Žid, resp. každý, kdo má alespoň jednoho prarodiče židovského původu a kdo nepřestoupil na jinou víru. Přestože je Izrael definován jako židovský stát, struktura obyvatelstva je velmi rozmanitá; závisí na zemi původu židovských přistěhovalců. Ti do Izraele přicházeli v různých vlnách (tzv. alija, v hebrejštině „vzestup") ať již z ideologických, náboženských, rasových, historických nebo ekonomických důvodů. Jednou z posledních přistěhovaleckých vln je ruská alija, která se projevila řadou společenských a politických fenoménů a významně ovlivňuje současnou izraelskou společnost. Označení „ruská" se zažilo a používá, přestože se jedná o přistěhovalce z celého bývalého Sovětského svazu.

Historie

Prvotní sympatie Sovětského svazu vůči Izraeli, budování socialismu v praxi v podobě kibucnického hnutí či silnému postavení Strany práce, vzaly během studené války za své. Sovětský svaz a země východního bloku podporovaly arabské státy, zatímco Izrael byl na straně USA a západní Evropy. Vztahy mezi Židy v Sovětském svazu a v Izraeli byly v letech 1948-1967 značně limitovány. Po šestidenní válce se židovské povědomí v euforii z izraelského vítězství mezi sovětskými Židy probudilo, což se projevilo také v rostoucím počtu žádostí o vystěhování, resp. přistěhování do Izraele. V atmosféře détente v 70. letech sovětský režim značné části těchto žádostí vyhověl a přes čtvrt milionu Židů mohlo Sovětský svaz opustit; 140 000 se přistěhovalo do Izraele, někteří pak pokračovali dále do USA. V této vlně se jednalo převážně o osoby s jasnou židovskou identitou, jež opouštěly Sovětský svaz z náboženských nebo rasových důvodů.

Druhá vlna imigrace sovětských Židů následovala na přelomu 80. a 90. let po Gorbačovově liberalizaci režimu a rozpadu Sovětského svazu. V období 1989-2004 se do Izraele přestěhoval více než milion osob židovského původu; jedná se dosud o největší a nejdelší aliju v dějinách Státu Izrael, která není specifická pouze velikostí a strukturou skupiny přistěhovalců, ale také z hlediska mechanismů jejich absorpce a adaptace v nové zemi. Motivace v tomto období nebyla ideologická či náboženská, spíše ekonomická; po ztrátě iluzí či vyčerpání státní podpory se část těchto osob vrátila zpět.

Přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu se od většinové izraelské populace lišili v mnoha směrech. Velká část z nich neměla žádné židovské vzdělání (na rozdíl od přistěhovalců v 70. letech), byli sekulární, asimilovaní a často ze smíšených manželství. Většina měla vysokoškolské vzdělání a představovali významný „příliv mozků", izraelská společnost však měla problém takové množství lidského kapitálu v rámci dané profese absorbovat, mj. kvůli velikosti a potřebám trhu práce.

Přistěhovalci neměli příliš velkou zkušenost s demokratickým fungováním společnosti. Podobně jako v 70. letech prožívali střet mezi dvěma zcela odlišnými systémy a dodnes existují rozdíly ve vnímání zákona a vlády. Podařilo se jim však jako sociální skupině obdivuhodně zmobilizovat a vytvořit velice komplexní a rozmanitou formální i neformální organizační strukturu, díky níž „olim" (označení pro nové přistěhovalce) z bývalého Sovětského svazu velmi úspěšně artikulují své zájmy. Komunita je charakteristická svou soudržností, sociálními a kulturními specifiky, ale zároveň schopností, vůlí a ambicemi uplatnit se v rámci nového státu, což se jí v porovnání s jinými skupinami např. z Etiopie (i díky jejímu počtu) velmi dobře daří.

V polovině 80. let byl přijat nový koncept integrace přistěhovalců, tzv. přímá absorpce. Na rozdíl od direktivního přístupu v 50. letech dostali noví přistěhovalci více svobody rozhodování kde žít, co dělat a jak naložit s prostředky, které jim stát poskytl bezprostředně po jejich příchodu. Přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu měli v 90. letech, podobně jako v 70. letech, tendenci usazovat se v centrální části země, zejména ve velkých městech jako Haifa, Tel Aviv a okolí. Vláda pobízela k usazení v periferních částech země, zejména na severu a na jihu, kde poskytovala dotované bydlení. Tato motivace byla částečně úspěšná. V druhé polovině 90. let však někteří olim směřovali zpět do centrální části, zejména kvůli pracovním příležitostem. Většina přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu se navíc po svých zkušenostech s kolektivismem jednoznačně odmítala usadit v izraelských kibucech. V oblasti vzdělávání byly dětem přistěhovalců poskytnuty různé výhody, např. možnost skládat zkoušky v rodném jazyce, kurzy hebrejštiny, bezplatné studium na univerzitě po dobu tří let atp. Přistěhovalci získali možnost absolvovat rekvalifikační programy a byli také motivováni k vlastnímu podnikání. Přibližně 40 % přistěhovalců našlo do pěti let uplatnění ve svém původním oboru.

Olim z bývalého Sovětského svazu kladou důraz na uchování své kultury a jazyka. Sdílejí historické a kulturní dědictví a je pro ně důležité, aby jejich děti ovládaly ruský jazyk a znaly např. ruskou literaturu. Udržují proto neformální sociální vazby, působí v rámci kulturních center, organizují semináře atp. Ruská komunita disponuje rozhlasovou stanicí Reka, nezávislým televizním kanálem v ruském jazyce (Channel 9), vydává řadu tiskovin a zorganizovala se i na politické úrovni, kde se vyprofilovaly dvě strany ruských přistěhovalců úzce spojené s osobami Natana Šaranského a Avigdora Liebermana: Jisrael Ba'Alija (dvojsmyslné označení: doslovně „Izrael na vzestupu", Ba'Alija rovnež symbolicky poukazuje na téma přistěhovalectví) a Jisrael Bejtejnu (Izrael náš domov).

Jisrael Ba'Alija

První zmíněná strana byla založena v roce 1996 Natanem Šaranským, který je jako bývalý „refusnik", jemuž bylo v roce 1973 sovětskými státními orgány zamítnuto vystěhovalecké vízum, symbolem úsilí o přistěhování do Izraele. Z titulu svého osudu se stal uznávaným hlasem, který oslovil mnoho nově příchozích. V 90. letech padla veškerá omezení a do země začaly proudit statisíce přistěhovalců ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří se stali silnou a stabilní voličskou základnou. Strana se definovala jako sionistická a reprezentující zájmy „ruských" imigrantů. Zpočátku se ve svém programu Šaranský zaměřoval na problematiku přistěhovalců, na jejich integraci do společnosti, zlepšení obrazu Rusů jako kulturně vyspělého národa a odbourání některých stereotypů panujících vůči této komunitě.

V prvních parlamentních volbách v roce 1996 strana získala sedm křesel a vzhledem k tomu, že zisk dvou hlavních stran Likud a Strany práce byl téměř nerozhodný, Jisrael Ba'Alija se okamžitě ocitla v klíčovém postavení jazýčku na vahách, ze kterého vytěžila dva ministerské posty. Navzdory tomuto úspěchu však strana narazila na problém typický pro uskupení vzniklá primárně kolem jednoho tématu: v souvislosti s mírovým jednáním v Oslo a Deklarací principů se začala rozcházet. Řada nových přistěhovalců se usazovala v nově vznikajících osadách u Zelené linie nebo za ní a jednání vnímala jako potenciální bezpečnostní i existenční hrozbu.

V následujících volbách dal Šaranský přednost spolupráci s Barakovou koalicí Jeden Izrael oproti alianci s druhou stranou ruských imigrantů Jisrael Bejtejnu. Politická orientace uskupení Jeden Izrael se však Šaranskému začala brzy jevit jako příliš levicová. Vládní koalice v té době procházela kritickým obdobím a začala ztrácet podporu i uvnitř. Jisrael Ba'Alija vládu opustila v červnu 2000 kvůli nesouhlasu s možnými ústupky vůči Palestincům, konkrétně kvůli možnému dělení Jeruzaléma.

Postupně se strana začala vyjadřovat i k ostatním tématům, zejména k izraelsko-palestinskému konfliktu, a posouvala se ze středu k více „jestřábím" pravicovým postojům. Začala podporovat Ariela Šarona a po volbách v roce 2003 se spojila se stranou Likud, částečně i kvůli svému těžkému propadu - získala jen dvě křesla. Šaranský se vzdal svého mandátu, ale zůstal v čele strany. Během vnitrostranického referenda o plánu jednostranného stažení se s Gazy se Šaranský spolu se svými stoupenci postavil proti, na stranu tzv. rebelů. Jeho hlas měl z titulu ministra pro záležitosti Jeruzaléma a bývalého „vězně Sionu" velkou váhu u oponentů a respekt u premiéra Šarona. V květnu 2005 však Šaranský na svůj post rezignoval. Strana se navzdory slibnému nástupu v 90. letech rozpadla a její bývalí členové se rozpustili v rámci jiných politických uskupení.

Jisrael Bejtejnu

Druhou stranu založil její současný předseda a bývalý člen strany Likud Avidgdor Lieberman, který chtěl podobně jako Šaranský vytvořit politickou platformu pro ruské přistěhovalce podporující pravicovější přístup ve vyjednávání s Palestinskou samosprávou.

Program Jisrael Bejtejnu má dva hlavní pilíře. První spočívá v hájení zájmů nových přistěhovalců, druhý je velice vyhraněný vůči mírovým jednáním s Palestinci a vůči arabské populaci obecně. Ideologicky čerpá z revizionistického sionismu Vladimíra Ziva Žabotinského. Částečně tento postoj souvisí s demografickými ukazateli, které poukazují na fakt vyšší porodnosti na straně arabské populace. V důsledku toho některé sionistické organizace stupňují své úsilí přivést do Izraele co možná nejvíce Židů. Navzdory svým skeptickým postojům vůči mírovým jednáním podporuje Jisrael Bejtejnu vznik nezávislého Palestinského státu. V roce 2005 vznikl coby alternativa k Šaronovu plánu tzv. Liebermanův plán, podle něhož by mělo dojít k úpravě Zelené linie tak, aby reflektovala demografické složení populace. Lieberman si touto iniciativou a řadou svých výroků získal mediální pozornost a pověst kontroverzního politika.

Jisrael Bejtejnu poprvé kandidovala ve volbách v roce 1999, kdy získala čtyři křesla. V roce 2003 se stala součástí pravicové aliance Národní jednota, která se po volbách rozpadla. Ve volbách 2006 strana postavila vlastní kandidátku a úspěšně obsadila jedenáct mandátů. Předseda strany zpočátku odmítl vstoupit do středolevicové vládní koalice, na podzim 2006 ale nabídku přijal. V předčasných volbách v únoru 2009 si strana polepšila, v Knesetu získala patnáct křesel a ve vládě následně pět ministerských postů včetně ministerstva zahraničí, jejž obsadil Avidgor Lieberman.

Tři kritéria

Co se přistěhovalectví týče, panuje v Izraeli všeobecná shoda; integrace nových imigrantů figuruje v programu každé vlády coby jeden z hlavních cílů. V souvislosti s tzv. ruskou alijou lze rozlišit dvě fáze vnímání nových olim. V první vlně převládala euforie a zvědavost. S rostoucím počtem imigrantů však rostla jistá rezervovanost, konfrontace a obavy ze strany starousedlíků. Noví olim představovali konkurenci na trhu práce a hrozbu, že příliš ovlivní charakter izraelské společnosti. Objevily se také četné stereotypy: přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu byli vnímáni jako kriminální živly a alkoholici, ruské ženy jako prostitutky atp. S postupem let však negativní pocity nahradily postoje víceméně pozitivní. Ruská komunita získala uznání za přínos jak ve vědě a ekonomice, tak v kultuře a politice.

Díky svému počtu a řadě komparativních výhod se přistěhovalcům z bývalého Sovětského svazu podařilo osvojit si pravidla hry ve společenském i politickém životě. Komentátoři se shodují, že přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu rozhodli volby v letech 1992, 1996, 1999 a že tato tendence pokračuje, což se potvrdilo i ve volbách letošních, kdy se Jisrael Bejtenu stala třetí nejsilnější stranou. O tom, že „ruský hlas" má v Izraeli bezesporu svoji váhu, svědčí rovněž četné předvolební poutače a propagační materiály v azbuce.

Daná skupina splňuje všechna tři kritéria v rámci definice cleavages ve společnosti -představuje zhruba 20 % populace, sdílí společné hodnoty a identitu a je schopna zorganizovat se a působit na všech úrovních veřejného života. Ve společnosti a politickém životě přetrvává několik konfliktních témat, např. konverze k judaismu u přistěhovalců nehalachického původu (v otcovské linii), která způsobují napětí zejména mezi sekulárními a zbožnými Židy. Obecně lze však říci, že posun izraelské společnosti směrem k většímu pluralismu či existence tmelících témat zejména v oblasti bezpečnosti sjednocují různé skupiny populace a napomáhají přijetí nových imigrantů jako součásti izraelské společnosti.

Autorka vystudovala politologii na FSV UK v Praze a absolvovala roční studijní pobyt na Haifské univerzitě. V současné době žije v Izraeli.

Diskuse