O pádu komunismu a nespokojenosti s demokracií

Proč vlastně u nás padl v roce 1989 komunismus? A proč jsme dnes tak nespokojení s výsledky demokratického vládnutí? Bez odpovědi na tyto otázky budeme těžko hledat cestu vpřed a obnovovat důvěru spoluobčanů v demokratický systém.

Proč u nás v roce 1989 padl komunismus? Ponechme nyní stranou to, jakým typem režimu československý komunismus v 80. letech vlastně byl. Ve veřejném prostoru nalézáme na tuto otázku tři základní odpovědi: (1) Komunismus u nás padl, protože jej porazil disent vedený Chartou 77. Tuto tezi hájí disidenti a Česká televize. (2) Komunismus u nás padl, protože se sám zhroutil a nikdo už mu nevěřil. Toto stanovisko zastává Václav Klaus. (3) Komunismus u nás padl v důsledku vnějších vlivů jak ze SSSR, tak také ze strany Západu. Tento názor převažuje mezi velkou částí expertů z oblasti společenských věd.

Podíváme-li se blíže na předkládaná vysvětlení, můžeme konstatovat následující slabiny jednotlivých tezí. (1) U teze, že komunismus byl poražen disentem, je možné poukázat na to, že československý disent byl nepočetný a veřejnost jej nijak zvlášť nepodporovala. V porovnání s Polskem, kde mělo hnutí Solidarita miliony členů, stálo za československou Chartou 77 pouze několik set signatářů. Rovněž tak odpor proti komunistickému režimu v církevním prostředí byl v Československu podstatně menší než třeba v sousedním NDR. Československý disent byl zkrátka co do počtu velmi skromný a jeho podpora ze strany veřejnosti značně nízká. (2) Tvrzení, že komunismus se u nás sám zhroutil, protože mu nikdo nevěřil, je možné snadno vyvrátit doložením počtu členů KSČ v roce 1989, který ještě stále byl 1,7 milionu, tj. více než 10 % populace státu. I dnes po 25 letech komunistická strana v Česku nejen stále existuje, ale těší se i trvalé podpoře okolo 10 % voličů. Tím lze dokázat, že komunistické myšlenky u nás měly a stále mají nezanedbatelnou základnu. (3) Potíž třetí odpovědi, že komunismus u nás padl v důsledku vnějších vlivů ze strany SSSR a Západu, spočívá v tom, že změny se přeci musely uskutečnit především u nás, protože vnější podmínky ke změně samotné prostě nikdy nestačí. To je jistě pravda, ale na druhé straně je otázkou, zda vnější podmínky nejsou v kategorii, kterou nazýváme „podmínky nutné, ale nikoliv postačující“.

Rád bych zde učinil jednu poznámku jako historik. Řada lidí má tendenci tvrdit ex post, že věci musely proběhnout tak, jak proběhly. Takto se nyní například tvrdí, že komunismus nutně musel zkolabovat, protože to bylo zákonité. Toto ale v historii neplatí. V každém okamžiku v minulosti mohly věci proběhnout i jinak. A právě tak tomu bylo i v případě roku 1989 u nás. Mimochodem v roce 1989 komunismus všude nezkolaboval, komunistické režimy přežily dodnes například na Kubě nebo v Severní Koreji, v Číně či Vietnamu.

Položíme-li si tedy otázku, proč u nás komunismus v roce 1989 doopravdy padl, je dle mého názoru nutné připustit, že neexistuje pouze jedna dominantní příčina, od které se pád komunismu logicky odvíjel. Události roku 1989 měly v Československu četné příčiny, jež můžeme rozdělit na vnitřní a vnější. Vnitřní příčiny pádu komunismu u nás spatřuji následující: nespokojenost se stagnujícím hospodářstvím a životní úrovní, rostoucí nespokojenost veřejnosti s velmi limitovanými osobními svobodami, rostoucí nedůvěra ve schopnost vlády a KSČ zvládat situaci a rostoucí nespokojenost se stavem životního prostředí. Vnější příčiny pak přisuzuji neschopnosti vedení Československa reagovat na změnu politiky SSSR, postupnému odchodu Polska a následně NDR z komunistického bloku, rostoucí atraktivitě Západu jako bohatší varianty budoucnosti a hospodářskému úpadku celého komunistického bloku v porovnání se Západem. Kombinace těchto příčin vytvořila podmínky pro radikální změnu československého režimu v listopadu 1989, samy o sobě by tyto podmínky ale nestačily. Klíčovou roli nakonec v historii vždy hrají osobnosti a jejich schopnosti využít, nebo naopak nevyužít příležitosti, jež doba nabízí.

Zde vidíme dvě proti sobě stojící garnitury. Na jedné straně to byla vládnoucí komunistická garnitura, která byla vnitřně rozhádaná a nejednotná a navíc měla v čele starého a necharismatického vůdce Miloše Jakeše. Proti ní stála garnitura nekomunistická, jež byla v průměru mladší a schopnější, zastoupená Václavem Havlem, Václavem Klausem, Milošem Zemanem a mnohými dalšími. To podle mého soudu rozhodlo. Komunisté měli do poslední chvíle šanci uhrát lepší výsledek než ten, který uhráli. To, že nebyli schopni postavit si do čela nikoho jiného než Jakeše a následně Urbánka, rozhodlo o jejich porážce. Kdyby bývali postavili do svého čela někoho jiného, například Mariána Čalfu, Miroslava Štěpána nebo Ladislava Adamce, mohl se vývoj v Československu ubírat velmi odlišným směrem. Přestože například Václav Klaus tvrdí, že neexistují žádné třetí cesty, opak je pravdou. Existují různé varianty společenského uspořádání a i vývoj v Československu po roce 1989 takové varianty nabízel.

Proč jsme dnes tak nespokojení s výsledky demokratického vládnutí? Především je třeba říci, že o nespokojenosti české veřejnosti se současnou ekonomickou a politickou situací nemůže být sebemenších pochyb. Tato nespokojenost je patrná jak v průzkumech veřejného mínění, tak také ve výsledcích několika posledních voleb. Vládní garnitury politiků jsou zkrátka neustále nahrazovány novými, v čemž veřejnost spatřuje konkrétní možnost, jak změnit stav, s nímž není spokojena. Po krátké době se ale opět dostavuje rozčarování a další snaha o změnu politické reprezentace.

Viděli jsme to již v roce 2010, kdy se do poslanecké sněmovny dostaly dvě úplně nové strany s protestním étosem, což byly Věci veřejné a TOP 09. Během tří let se tyto strany změnily na nechtěné dinosaury a místo nich do poslanecké sněmovny voliči vyslali nové naděje v podobě hnutí ANO a hnutí Úsvit. Rovněž výsledek prezidentské volby byl tímto fenoménem protestu ovlivněn.

Jaké jsou tedy příčiny nespokojenosti? Podle mého soudu jsou v zásadě dvě: Tou první je hospodářská krize a z ní vyplývající stagnace nebo v některých sociálních skupinách i snižování životní úrovně. Tato příčina je dominantním důvodem české nespokojenosti. Od vzniku samostatné České republiky se jedná již o třetí hospodářskou krizi, ale česká společnost ji tentokrát nese natolik nelibě proto, že trvá příliš dlouho. Připomeňme si, že předchozí krize v letech 1997–1998 a následně 2001 byly relativně mělké a trvaly poměrně krátkou dobu. Nynější krize ale u nás trvá již prakticky pět let od roku 2009.

Jednou z konstant lidského vnímání v moderní společnosti je očekávání, že se životní úroveň bude v čase zlepšovat. Od 19. století u nás i v celé Evropě až na několik výjimek platí to, že se děti mají lépe než generace jejich rodičů. Dobré vládnutí je zkrátka spojeno s tímto základním očekáváním a toto očekávání se týká jakéhokoliv režimu. Jestliže tedy dnes Češi už pět let nevidí žádné zlepšování své situace, logicky jsou nespokojení a hledají reprezentaci, která zlepšení nabídne. Jak říkal už skoro před 15 lety americký prezident Bill Clinton „It´s the economy, stupid.“, což by se po zemanovsku mohlo přeložit asi jako „Je to v ekonomice, ty blbče“.

Druhým důvodem nespokojenosti je faktický výkon politiky v naší zemi. Neplatí tvrzení, že v krizi padne automaticky každá vláda. Existují demokratické vlády, které i v průběhu krize dokáží udržet důvěru veřejnosti. Spousta politiků u nás tvrdí, že v krizi se úspěšně vládnout nedá. Není to ale pravda. Angela Merkelová ukazuje, že to možné je. Její CDU zvítězila v roce 2006 v parlamentních volbách stejně jako ODS v tomtéž roce. Minulý rok CDU v parlamentních volbách zvítězila s ještě větší podporou než před 7 lety a ODS se naopak minulý rok propadla na pětinu svého výsledku z roku 2006. Oba státy se přitom potýkaly s velmi podobnou hospodářskou krizí. CDU/CSU tuto krizi dokázala zvládnout a ODS ji naopak zvládnout nedokázala.

V čem udělaly vlády ODS vedené Mirkem Topolánkem a Petrem Nečasem největší chyby? Podle mého názoru jich byla celá řada a na rozdíl od mnoha, kteří o nich mluví dnes, já jsem to říkal, už když je naše strana činila. První obrovskou chybou bylo zavedení zdravotních poplatků v roce 2008. Tyto poplatky představovaly novou daň, která byla navíc ještě směřována nikoliv do rukou státu, ale přímo do rukou poskytovatelů zdravotní péče. Problém této politiky spočíval v tom, že byla v rozporu s Ústavou ČR a nebyla přijatelná ani pro většinu veřejnosti. Vedení ODS tvrdilo, že se jedná o „pravicovou politiku“ a obhajovalo poplatky s tím, že to, co je zadarmo, je špatné a plýtvá se s tím. Pravicového na tomto kroku ale nebylo vůbec nic. Jednalo se čistě o novou daň. ODS, která v roce 2006 vyhrála volby s tím, že nebude zvyšovat daně, začala najednou zavádět nové zdravotnické daně. Veřejnost na to reagovala tím, že ODS v krajských volbách vyhnala ze všech hejtmanství. Abych byl správně pochopen – poplatky ve zdravotnictví by byly „pravicové“ za předpokladu, že by se o tuto nově vybranou sumu snížily odvody ze zdravotního pojištění. To se ale nestalo, takže se celková míra zdanění zvýšila.

Druhou zásadní chybou ODS bylo potom prosazování daňové reformy v oblasti DPH a zavádění tzv. druhého pilíře v důchodovém systému za Nečasovy vlády. Především je třeba říci, že druhý pilíř je model, který je v praxi překonaný. Zkušenosti s ním jsou většinou negativní. Vláda Petra Nečase jej zavedla, přestože pro to neexistoval rozumný důvod, a nadto ještě za cenu dramatického zvyšování snížené sazby DPH, navíc rozfázovaně do dvou kroků. Původní cíl jedné sazby DPH byl vládou ODS obětován na oltář druhého pilíře. Zjednodušeně řečeno, nižší vrstvy společnosti měly zaplatit ve zvýšené sazbě DPH náklady na to, aby si vyšší vrstvy společnosti mohly s podporou státu spořit ve druhém pilíři na vylepšené důchody. Toto se ukázalo být sebevražedné a zásadním způsobem to podkopalo důvěryhodnost ODS v očích české veřejnosti.

Třetí zásadní chybou ODS bylo to, že přistoupila na nesmyslné parametry tzv. církevních restitucí a že přijala za svou tezi „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Tato teze je ahistorická, v dějinách zkrátka neplatí a i u nás platí jen velmi selektivně – v případě Tomáše Bati neplatí, v případě pana Schwarzenberga naopak platí. Každopádně církevní restituce byly a jsou většinou české veřejnosti považovány za nespravedlivé a ten, kdo je prosadil, nemá a ještě dlouho nebude mít voličskou podporu.

Velkou chybou bylo rovněž zavedení přímé volby prezidenta. Řada z nás říkala již tenkrát, že to povede ke zbytečné polarizaci české společnosti a k soubojům mezi prezidentem a vládou. Tato předpověď se zcela naplnila. Přímou volbu prezidenta ODS 20 let odmítala, a nakonec pro ni zcela zbytečně hlasovala. Voličsky jsme na tom nezískali vůbec nic, ale celá ústavní konstrukce českého státu byla tímto krokem zásadně narušena.

Obrovskou chybou ODS byla taktéž personální politika v oblasti vnitra, justice, armády a tajných služeb. V těchto oblastech ODS nominovala do funkcí ministrů a dalších klíčových osob nekompetentní diletanty. Tito lidé potom jmenovali sobě podobné do podřízených funkcí a výsledkem tohoto procesu byl v demokratickém světě bezprecedentní zásah policie a státních zástupců proti premiérovi a následný pád celé vlády. Od zásahu policie na úřadu vlády už uplynulo téměř jeden a půl roku. Co se ale vlastně od té doby prokázalo?

Vlády vedené ODS se měly soustředit na praktický výkon každodenního vládnutí a trpělivé zlepšování stavu jednotlivých resortů. Místo toho jsme viděli chaos, nepořádek, plýtvání veřejnými zdroji a často také korupci našich vrcholných politiků. Kombinace těchto politických chyb nemohla pro ODS dopadnout nijak jinak než špatně a každý, kdo to sledoval, to musel vidět nejpozději na kongresu v Brně v roce 2012. Tam ODS překročila Rubikon. Následné schválení církevních restitucí a daňového balíčku rozdílem jednoho hlasu poslance ODS, který druhý den musel odstoupit z důvodu nástupu do vězení, dokonalo dílo zkázy ODS. Od té doby to s námi šlo už jen z kopce a já musím říci, že naprosto oprávněně.

Nebudu proto nijak kritizovat ani Bohuslava Sobotku, ani Andreje Babiše, ani Pavla Bělobrádka a další. Tito lidé dostali příležitost vládnout jen díky naší vlastní neschopnosti a našim vlastním chybám. Dokud si toto my sami neuvědomíme, tak nemáme žádnou šanci na nějaký návrat.

Diskuse