Maliova mluvnice revolucí

Nad knihou History’s Locomotives, Revolution and the Making of the Modern World

Ve svém dosavadním životě jsem se jako historik setkal jen s nemnoha tak hutnými a hlubokými díly, jako je kniha Martina Malii History's Locomotives, Revolution and the Making of the Modern World (Lokomotivy dějin, revoluce a utváření moderního světa), kterou s předmluvou Terrence Emmonse vydalo v únoru letošního roku Yale University Press a o níž tu hodlám hovořit. Pro poutavý styl, obecné rozpětí a ctižádost bych knihu přirovnal k přednáškám Dějiny civilizace v Evropě, které měl na Sorbonně v letech 1828-1830 mladý Guizot. Jde o stejně střízlivé a hluboké posuzování veškerých evropských dějin v rámci ústředního problému uchopeného nikoliv jako příčina, ale jako osa celkového porozumění, chápání. Tím je v Guizotově případě vzestup středních tříd, u Malii jde o opakující se rytmus a průběh revolucí. Nelze tu nevzpomenout, což by bylo mému někdejšímu učiteli obzvlášť milé, na de Tocquevilla a jeho Starý režim a revoluci. Stejné potěšení skýtají elegance a přesnost Maliova uvažování.

Kniha vyšla posmrtně a jde o jeho celoživotní dílo. Krátce před smrtí se mi s pro něho tak typickou, poněkud suchou rezervovaností svěřil, že knihu dokončil. Její první nástin se objevil už v roce 1975 na každoročním setkání Amerického sdružení historiků. Četl jsem a pečlivě střežil tento šedesátistránkový text s obavou, že by Malia coby známý perfekcionista nemusel svůj projekt dokončit, a byl jsem odhodlán ho případně vydat ve vlastní režii, neboť obsahoval všechny základní myšlenky. Závěrečný krok nakonec učinil jeho žák z Berkeley Terence Emmons, jenž nenese žádnou vinu za hloupý reklamní název, který si vynutil vydavatel.

Co zahrnuje pojem revoluce? V dějinné skutečnosti, a tedy nejen abstraktně nebo strukturálně vzato, označuje pouze a výhradně evropský fenomén. Nelze jej ve stejném smyslu použít pro popis výměny dynastií v Číně nebo vylíčení přechodu Říma od republiky k císařství. Jde o jev evropský, neboť jeho scenérii tvoří zóna vymezená středověkým latinským křesťanstvím. Je neoddělitelnou součástí evropské civilizace, která krom latinského křesťanství zahrnuje řadu dalších složek: feudální vztahy, města, svět univerzit a vzdělaných kleriků a konečně také stát ve formě království, který vše zastřešuje.

Co je vlastně revoluce - nebo spíše „velká revoluce"? Jde o přímý a nakonec vítězný útok proti královské formě státu a s ní i proti celku, který označujeme francouzským výrazem „ancien régime". Tento útok se postupně odehrál v celé Evropě. Nejde v prvé řadě o sociální fenomén, ale o jev fundamentálně politický a „ideologický", pro který by až do moderní doby dokonce lépe vyhovovalo označení „duchovní" nebo „náboženský".

Řetěz revolucí nicméně nebyl homogenní. Každá revoluce se učila od té předešlé. Při svém postupném šíření na východ, od „rozvinutého" k méně „rozvinutému", měnily revoluce svůj průběh a základní podobu. A v bodu zvratu, který Martin Malia klade do roku 1848, dochází k výraznému posunutí významu, inflexi v samotném pojmu revoluce. K politické složce se připojuje ideologie, utopie, projekt radikálního přetavení celé společnosti. Rusko po říjnu 1917 poskytovalo „obraz převráceného světa, v němž politickou strukturu určuje ideologie".

Husité

Přejděme rovnou k první „velké revoluci", jíž byla revoluce husitská. Malia chápe její scénář jako paradigma všech revolucí pozdějších. Tím, že ji prezentuje jako ideál-prototyp, a tím, že sleduje podobnosti, variace, pády nebo úspěchy revolucí následujících, vytváří velice pevný základ pro své pojetí, které pak dále obohacuje a modifikuje podle historického vývoje, počínaje právě tímto prvním rozběhem revoluční spirály až po dvacáté století. Husitská revoluce vyvrcholila kolem roku 1420 v Čechách. Čechy byly nejvíce „pokročilou" oblastí střední Evropy. Císař a král Karel IV. provedl za svého panování v zemi reformy podle tehdy nejmodernějšího modelu, který představovala kapetovská Francie, v níž byl vychován. Učinil z Prahy druhou Paříž. Vytvořil stát s hlavním městem, metropolí, což jsou dvě základní podmínky vzniku revoluce a jejího rozvoje. Karel umírá ve chvíli, kdy v církvi nastává velké schizma. Praha se v té chvíli obrací k Anglii. Jan Hus začíná kázat v češtině Wycliffovy myšlenky promíšené s apokalyptickými vizemi Jáchyma z Flory. Revoluce probíhala pod pláštíkem hereze, což byl v dosud sjednoceném křesťanstvu jediný možný model opozice. Tak byl vytvořen prototyp revoluce coby hereze, který měl trvat až do anglické revoluce v 17. století i po ní. Husitství v Čechách vytvořilo koalici české šlechty s pražskou univerzitou. Základní téma, přijímání z kalicha, „pod obojí způsobou", utrakvismus, znamenalo ve skutečnosti povýšení laiků a Čechů proti klerikům, proti papeži, proti císařovi. Hnutí od této chvíle zahrnovalo všechny společenské vrstvy v Čechách, neboť koalice šlechty a univerzity musela v zájmu toho, aby obstála a strhla společnost na svou stranu, apelovat na lidové masy, přičemž kvůli obavám z velkého moru zároveň vznikalo množství sekt, v nichž směřoval ke svému bodu varu milenarismus. Zdálo se, že vše ideálně vyúsťuje ve společenství bratří a sester svorně a rovně podřízených prostému zákonu evangelia. V tomto okamžiku se však dosud vágní a nesourodé táboritství „zahustilo" kolem osoby jednoho muže, Jana Žižky, Cromwella i Robespierra této revoluce. Těžiště programu se tehdy přesunulo od náboženství k politice. Utvrdil se český nacionalismus. Katolický klérus ztratil část svých statků a byl „očištěn" časnou mocí, jinými slovy husitskou šlechtou a jejími spojenci - městskými společenstvími a táboritskými sektami. Rétorika se přesunula od Nového zákona ke Starému, v němž lze snáze nalézt válečnické příklady králů a vůdců vyhlazujících boží nepřátele. Podobný posun těžiště zájmu o Bibli lze pozorovat také v Anglii, Nizozemí, v Americe. Stavy v Čechách vládly jako republika, aniž se tak samy označovaly. Žižka vládl této republice se svou téměř profesionální armádou, oddanou „Božímu zákonu". Po vydrancování středního Německa bylo husitství nakonec poraženo a česká revoluce začala upadat.

Ale po revoluci nikdy nedochází k návratu ke statu quo ante. Čechy získaly na dlouhou dobu (až do Bílé Hory) relativně autonomní statut. Utrakvistické náboženství bylo na základě kompaktát, předchůdce Nantského ediktu, tolerováno až do katolického dobytí země Habsburky.

Z této epizody si je třeba zapamatovat především toto: revoluce prochází několika stádii. V tom prvním „občanská společnost" navrhuje státu program umírněné reformy. Ve druhém stadiu má oslovení lidových mas za následek celkovou radikalizaci. Ve třetím stadiu dostává jednotná fronta trhliny a vše rychle spěje k závěrečnému rozpadu. Avšak, a toto je zásadní poznámka, přetrvává něco, co souvisí s první etapou hnutí. V tomto případě jde o omezení monarchie a o konfiskaci majetku církve. Zůstává také legenda, která budoucím revolucím poslouží jako heroický odkaz. Radikalizace utrpěla porážku, ale posloužila k upevnění počátečních výher. Můžeme už tušit, že se z těchto poprvé zažitých zkušenosti stávají pravidelnosti a konstanty, které se posléze objeví i v slavnějších revolucích, které následovaly po husitské.

Luther

Druhý případ představuje revoluce polovičatá, za níž můžeme označit německou reformaci. Revoluční scénář se na své cestě zastavil z toho důvodu, že tehdy neexistoval sjednocený stát německého národa. Výkonná moc císaře fungovala především v neněmecké části Svaté říše, v Burgundsku a v Itálii, v Německu pouze v porýnských městech. Zároveň postrádala „hlavu" v podobě hlavního města, srovnatelného s Prahou, Londýnem nebo Paříží, i konkrétní dosažitelné mocenské centrum. Hnutí započaté Martinem Lutherem na pomezí Německa provádějícího kolonizaci, Německa „opožděného", se šířilo na západ a na jih hlavně v městském prostředí. Ve městech reformace sledovala linii středověkých městských revolucí, jimž Guizot přikládal takový význam. Městský patriciát se rozšířil, přijal mezi sebe reformované, kteří pak prosadili zničení obrazů a zákaz mše. V této podobě proběhla reformace Zwingliho ve švýcarských kantonech. Šlo v zásadě o revoluci buržoazní. Nebylo nutné se obávat výbuchu masové nevázanosti. V německých zemích se naopak situace radikalizovala vystoupením Tomáše Müntzera a selskými válkami. Selskou vzpouru stíhaly Lutherovy kletby a nakonec ji roznesla na kopytech armáda. Stejně tomu bylo i s novokřtěnci, kteří dovedli do krajnosti zásadu svobodného zkoumání a přikládali vnitřnímu světlu větší věrohodnost a směrodatnost než samotné biblické liteře. To obsahovalo nebezpečí úplné roztržky s občanskou společností. Společnost ztrácela prostředek základní kontroly, jíž byla povinně zaregistrovaná svátost křtu novorozeného dítěte. Církvi hrozilo, že se anarchisticky roztřepí na roj různorodých sekt. Eschatologické sny se kumulovaly v Münsterově společenství a byly potlačeny na jeden zátah. Žádný německý Tábor nevznikl. Hon na křtěnce pokračoval v celé Evropě. Protože chyběla Bastila, kterou by bylo možné dobýt, a centrální moc, kterou by bylo možné získat, nemohla se náboženská revoluce proměnit v revoluci politickou. Sedláci byli znovu vráceni pod vládu tradičního režimu potvrzeného římským právem a pod to, co se označuje jako druhé nevolnictví, které se od 16. století šířilo v celé střední a východní Evropě. Protestantismus se rozdrobil k obrazu samotného Německa po vítězství zemských knížat nad císařem, jež výslovně stvrdil Augšpurským mír z roku 1555. Lutherova ekleziologie spočívala v tom, že časnou i duchovní vládu nad církví vložil do rukou knížete s jedinou podmínkou, jíž bylo hlásání slova a udílení svátostí. Pastoři vytvořili klerikální kastu se stejnými způsoby a chováním jako byla ta předešlá, jenom ještě více podřízenou. Ancien régime zůstal zachován. Hlavními vítězi této přerušené revoluce byli šlechta a patriciát, hlavními poraženými církev a lid. Zbožným duším nezůstalo žádné jiné útočiště než uchýlit se k sobě samým, ke svému svědomí a soustředit se na zbožnost, tiché meditování nad Biblí, na niternost, Innerlichkeit německého ducha.

Hugenoti

Protestantismus ztratil v luteranismu expanzivní sílu. Znovu ji však získal v podobě kalvinismu. Ze Ženevy se při svém ofenzivním výboji šířil do Polska, Maďarska, Nizozemí, Skotska a do anglických kolonií v Americe. Ve vrcholné fázi se ve Francii podle odhadů obrátilo na kalvinismus až deset procent obyvatelstva. Mnohem důležitější však bylo proporční zastoupení kalvinistů v tehdejších francouzských elitách. Tam jich bylo dost na to, aby mohli převzít kontrolu nad celou společností.

Kalvinisté vycházejí stejně jako luteráni z krajního augustinismu zostřeného dvojím předurčením. Avšak namísto toho, aby z něho vyvodili něco na způsob luteránského úzkostného kvietismu, dospěli k závěru, že máme-li jednou potvrzenu víru v predestinaci, znamená to, že se nacházíme na té správné straně předurčení a že ospravedlnění vírou musí přirozeně vést k aktivnímu posvěcení vyvolených. „Svatí" se stávají zprostředkovateli a zástupci Nejvyššího. Pouze vyvolení byli připouštěni k Večeři Páně. Právě z toho důvodu měli v takovém opovržení katolickou mši, kde byli vítáni běžní hříšníci, kteří mohli trestuhodně těžit z dobrodiní údajné Oběti. Obrazy, pompa, obřady představovaly stejné modlářství, které pranýřovali starozákonní proroci. Boření obrazů mělo proto mnohem ničivější podobu než v luteránských zemích.

Organizace založená Kalvínem měla mimořádnou sílu. Církev se stala nezávislou na laických vládcích, aniž by se přitom nutně dožadovala přímé moci, neboť přímá moc je pro církev zhoubná a korumpující, jak o tom měl svědčit ohavný příklad papistické církve a často i luteránských knížat. Kalvínskou církev řídilo konzistorium, které tvoří administrátoři nebo pastoři a laikové, nazývaní „starší" nebo „presbyteři", jež ustavují civilní úřady. Tito starší jsou navrhováni duchovenstvem, potvrzuje je civilní správa a - v zásadě - shromáždění celé kongregace. Konzistorium schvaluje jmenování administrátorů. Je také vybaveno disciplinární pravomocí nad členy církve a civilní úřady mají povinnost uvádět jeho rozhodnutí v skutek. Krátce řečeno, správní orgány hrají reálnou, leč omezenou roli v řízení církve a církev má rozhodující roli v morálním spravování celé společnosti. Tento systém, svého druhu předchůdce „demokratického centralismu", oprošťuje církev od každodenního vyřizování světských záležitostí, ale staví ji do role nejvyšší autority nad celou společností. Církev ženevské teokracie je oligarchická, aristokratická, patricijská a funguje jako bdělé oko samotné republiky.

Tento obdivuhodný a strašný nástroj už dokázal své ve Skotsku a v Nizozemí. Když zaútočil na francouzské království, tehdejší Francie měla už k dispozici rozvinutý královský stát. Papežská moc si uvědomila, že jakmile velké království strhne vlna reformace, bude katolicismus odsouzen k bezvýznamnosti. Souhlasila s konkordátem, který z krále učinil hlavu církve, a král způsobil, že celá vlna tak byla méně svůdná, a tedy i méně nebezpečná. Hugenotská „strana" byla politická a náboženská zároveň, což z ní činí formální i strukturální analogii ideologických stran dvacátého století do té míry, že se dá hovořit o „kalvinistické internacionále". Šířila se do všech společenských vrstev, ale v zásadě a především mezi vysokou šlechtou, nižší šlechtou a městským patriciátem, který měl v rukou moc. Jakmile se menšinově kalvinistickému městu podařilo dostat pod vojenskou ochranu velkých rodů kalvinistického stranictví, jako byli Condéové, Chatillonové nebo Rohanové, byla katolická správa i duchovenstvo vyhnány a pastoři očišťovali svatostánky od model, které je poskvrňovaly. Tak vznikla hugenotské republika. Na jihu země, v Okcitánii, se tímto způsobem vytvořila podle nizozemského modelu mozaika „sjednocených provincií".

Přesto se nepodařilo převzít nad Francií kontrolu. Sever země zůstal rozhodně katolický. A když lid pod vlivem královského spiknutí (Bartolomějská noc) nabyl přesvědčení, že se může předvést, povraždil po celé Francii na pět tisíc hugenotů. Kalvinistické stranictví se už nikdy z této rány nevzpamatovalo. Rod Guisů, který stál v čele katolíků, upevnil Svatou ligu, což bylo svého druhu politicko-náboženské stranictví, jež bylo replikou stranictví hugenotského v obráceném gardu. Na konci vyčerpávajících válek zaujala absolutistická monarchie postavení nad konfesemi - v tomto ohledu byla už zcela laická - a nastolila nikoli mír, ale svízelnou koexistenci katolické většiny s kalvinistickou menšinou, která nedokázala svou revoluci dovést do úspěšného konce. Příčinou jejího neúspěchu bylo to, že se nikdy nedokázala zmocnit královského státu, třebaže v určitých okamžicích, jak tomu bylo v předvečer svátku svatého Bartoloměje, se jí to téměř podařilo. Hugenoti rovněž nebyli schopni omezit monarchii působením generálních stavů, jak se to později podařilo protestantům v Nizozemí a v Anglii. Hlavním výsledkem této nepodařené revoluce bylo povýšení královského státu a posílení absolutismu - čímž byla jen připravena cesta k pohromě 1789.

Nizozemí

Případ nizozemské revoluce je o to zajímavější, že se dost podobá budoucí revoluci americké. Revoluce proběhla na nejbohatším území v Evropě, což si přímo vyžaduje srovnání s prosperujícími americkými koloniemi. Karel V. a po něm Filip II. chtěli ve svém burgundském dědictví vytvořit stát podle vzoru Kastilie nebo již sjednocené Francie. Aby toho mohli dosáhnout, nezbylo jim než se uchýlit k náboženskému pronásledování. Reformace se připravovala a šířila mezi městským lidem, obchodníky a řemeslníky - nejprve v luteránské, později v anabaptistické a nakonec ve strukturované a disciplinované podobě kalvinismu. Vévoda z Alby byl přesvědčen o svém vítězství, když Egmont a Hornes byli popraveni a kníže Vilém Oranžský se musel uchýlit do Německa. „Mořští gézové" („žebráci") se nicméně mohli opevnit v Zélandu. Revoluce započala znovu v roce 1576 ve chvíli, když povstal celý jih, kde se vytvářel řetězec kalvinistických republik (v Gandu, Bruggách, Ypres a jinde), a Vilém Oranžský se mohl triumfálně vrátit do země.

Mezi katolickým jihem a severem došlo k výměně obyvatelstva. Sedm provincií vytvořilo konfederaci stejným způsobem, jakým později vznikla konfederace americká. Každá z nich žárlivě střežila svoji autonomii a pochopitelně mezi nimi dominovala bohatší a zalidněnější Holandie. Revoluce vyvrcholila tím, že se na mapě Evropy objevil nový stát s dosti úzce vymezenou oligarchickou ústavou, v níž se moc městských úředníků („regentů") nevylučovala s mocí šlechty ani s mocí Oranžského domu. Kalvinismus převládal, ale ne úplně. I když se zdálo, že striktní ženevská ortodoxie na synodu v Dortrechtu převáží, udržel své pozice a posílil i méně striktní a přísný arminiánský směr vycházející z erasmovské tradice. Amsterodam se nikdy nestal druhou Ženevou. Obchodnická republika začala rychle praktikovat faktickou toleranci. Poskytla útočiště Descartesovi, Spinozovi, Lockovi. Předjímala pluralismus moderní společnosti. Revoluce v Nizozemí byla první revolucí, která neobsahovala žádný milenaristický prvek a byla po celou dobu umírněná. Přinesla nicméně radikálně nový výsledek: federální a liberální stát. V tom se nepoměrně více podobala americké než anglické revoluci.

Anglická revoluce

Když Karel I. vystupoval na trůn, zdědil absolutismus Tudorovců, jenž byl na tom zhruba stejně jako absolutismus ve Francii. Měl v úmyslu napodobit svého švagra Ludvíka XIII. a počítal s tím, že by se jeho ministr Strafford mohl stát druhým Richelieuem. Byly tu samozřejmě rozdíly. Anglická reformace coby dílo tudorovského státu představovala Angličany všeobecně přijímaný kompromis a ti, kdo se s ním nechtěli smířit, mohli emigrovat do Nového světa - narozdíl od hugenotů, které ve Francii věznil Richelieu na základě rozhodnutí, které nepochybně patřilo k těm nejfatálnějším v celých francouzských dějinách. V Anglii také existovalo pevně zavedené ponětí o vládě zákona a dlouholeté partnerství krále s parlamentem, který se považoval za rovného králi jako nejvyššímu zdroji zákonodárství. Nicméně Karel I. podobně jako Ludvík XIII. potřeboval peníze pro svou armádu a loďstvo, pro své vládnutí a také na sjednocení království podle absolutistického vzoru.

Krize propukla ve chvíli, kdy se kalvinističtí Skotové vzbouřili a odmítli přijmout anglikánskou Modlitební knihu (Book of Common Prayer), kterou jim chtěl Karel vnutit. V roce 1640 mu přestala být poslušna celá Anglie a on musel svolat parlament, aby znovu zvýšil daně. Z podobně nezbytného důvodu svolal Ludvík XVI. generální stavy. Započalo tak půlstoleté období krize.

Hra se odvíjela ve třech dějstvích. V první části se parlament a presbyteriáni (kalvinisté a Skoti) postavili proti králi. Ve druhé armáda a independenti (nové náboženské sekty) proti parlamentu. A ve třetí části byla moc pouze v rukou Cromwella a armády. Samotný revoluční proces se odvíjel ve čtyřech fázích, v jejichž průběhu se postupně urychlovala radikalizace. V první fázi si parlament v jednomyslné atmosféře vynutil program zásadní ústavní reformy, ale v rámci legality, zákonnosti. V té druhé se parlament rozdělil na umírněné anglikány a - v boji proti této skupině a králi - radikální presbyteriány a jejich armádu „New Model". Ve třetí fázi je parlament ovládnutý presbyteriány rozdělen mezi armádu a krále, který se dočasně spojil se Skoty. Boj skončil čistkou v parlamentu, popravou Karla I. a ustanovením republiky. Ve stejném čase nezávislí z „levice" likvidovali extrémní levici levellerů. V závěrečném dějství jsme svědky zrušení parlamentu, Cromwellovy diktatury, dobytí Irska a Skotska.

Jde o hodně složitou historii. Přál bych si, aby se čtenáři mohli seznámit se shakespearovským veledílem naší literatury a historiografie, jakým jsou Guizotovy Dějiny anglické revoluce. Obtíže při sledování vylíčených událostí plynou z toho, že v anglické revoluci je politický boj ve vlastním smyslu zamaskován rozpukem náboženského myšlení a výbuchy fanatismu a sektářství. Má-li většina moderních politických forem svůj původ ve francouzské revoluci, potom většina dosud živých náboženských směrů vzešla právě z tohoto zcela mimořádného teologického rozbujení revoluce anglické.

První fáze zahrnuje období od roku 1641 po konečné vyrovnání v roce 1660, které zastavilo restauraci. Anglie odmítla vývoj k absolutismu francouzského typu a převedla svou starobylou ústavu spíše pod správu parlamentu než pod správu krále. Boj se nicméně opakoval a táhl se desítky let, neboť ancien régime měl hluboké kořeny a král nepřistoupil na konstituční kompromis podobně, jak to později učinili Ludvík XVI. nebo Nikolaj II. Nastolení republiky (Commonwealthu) lze přirovnat k Termidoru, neboť šlo o zásah, který učinil přítrž odchylnému milenaristickému směřování independentů. Cromwella lze přirovnat k Bonapartovi, jde však o Bonaparta opatrnějšího, s omezenějším polem působnosti. Ve stejné linii můžeme přirovnat restauraci Karla II. a Slavnou revoluci 1688 k restauraci Ludvíka XVIII. a Červencové monarchii(1830-1848). Popravdě řečeno, Červencová monarchie by se bývala sama ráda viděla jako nové vydání Slavné revoluce. Guizot se mýlil, když se tím uspokojoval, uvidíme proč.

Původnost anglické revoluce při srovnání s francouzskou spočívá v tom, že se sama za revoluci nepovažovala. Měla však její rytmus: počáteční euforie, dramatická polarizace, vojenská diktatura. A přinesla i analogický výsledek: nahrazení staré příkazní společnosti a posvátné královské svrchovanosti sebevědomou civilní společností. Probíhala však v náboženském klimatu a s přesvědčením, že pouze obnovuje tradiční řád anglických svobod, kterému chtěl absolutistický pokus o zvrat učinit příkoří. Taková je i dnes oficiální whigovská verze anglického dějepisectví. V anglické revoluci se také nikdy neobjevil kult revoluční změny jako takové. Otázka demokratické rovnosti nacházela své vyjádření pouze v náboženských pojmech a prostřednictvím nezávislých sekt - postupně ji zneškodňovala „bezpečnostní záklopka" v podobě možnosti emigrovat do Ameriky. Po roce 1688 byla země stejně oligarchická a stejně aristokratická jako před rokem 1640. Zaručoval to návrat a obnova anglikanismu, Anglie se přitom podobně jako Holandsko rychle vyvíjela k náboženskému pluralismu. Wesley a metodismus tak mohli zrození sociální otázky vyjádřit ještě v náboženských pojmech. Anglická revoluce nesloužila budoucím evropským revolucím jako model. Nebyla schopna exportu.

Amerika

A Amerika? Jak ukázal de Tocqueville, byla revoluce v Americe hotová ještě předtím, než vůbec začala. Životní úroveň a stupeň vzdělanosti zde byly na vyšší úrovni než v kterémkoli z evropských států. Úplné náboženské svobodě se až na katolíky těšily všechny „denominace". Společnost se spravovala sama prostřednictvím zastupitelských institucí a panoval v ní kult práva. Titíž gentlemani, kteří na základě skromných daňových požadavků zahájili vzpouru proti Anglii, vytvořili o deset let později ústavu. Tato revoluce nepožírala své děti.

Jaká to potom byla revoluce? Šlo skutečně o revoluci proto, že vyústila vytvořením moderní republiky v kontinentálním rozpětí a že se sama chápala jako model, jako započetí Nového světa a nového člověka.

Spouštěcí mechanismus byl podobný jako v Nizozemí. Vzdálená královská moc Jiřího III. (stejně jako v případě Filipa II.) usilovala v koloniích o vytvoření státní struktury v rámci impéria: americká společnost podobnou nadvládu, kterou neměla zapotřebí, odmítla a reagovala vytvořením státu na zcela jiných základech. Požádala Ludvíka XVI. o pomoc podobně, jako ji „gézové z moře" hledali u Jindřicha IV. Tato ne-revoluce i tak probíhala v jakési vysoké, téměř milenaristické horečce, srovnatelné s podobnými horečnatými epizodami evropských revolucí. Exaltovaný občanský patriotismus nabral náboženský nádech při kontaktu s různými „denominacemi". Patrioti v Nové Anglii znovu přehráli scénář anglické revoluce - boj parlamentu proti despotismu Stuartovců. Patrioti byli zároveň svatí puritanismu zamilovaní do ctnosti, zakladateli City on a Hill a osvícenými, vzdělanými whigy, realistickými a rozvážnými obhájci souboru svobod a práv. Navenek mohla tato rétorická horečka běžet naprázdno, ancien régime byl prakticky mrtvý (žádná šlechta, žádní biskupové) ještě před zahájením boje. Přesto trvala celých osm let. Vše probíhalo tak, jako kdyby se umírněný lockeovský režim proniknutý duchem osvícenství nemohl nastolit jinak než mobilizací nejradikálnějších ideálů anglické revoluce v exilu a halasným popíráním hodnot evropského starého režimu, který v Americe přestal už dlouho předtím existovat. To také mělo za následek obecnou příkladnost americké revoluce.

Z časopisu Commentaire, léto 2007, přeložil Josef Mlejnek.

Dokončení v příštím čísle.

Diskuse