Par avion XXVIII.

V aktuálním přehledu vzrůstající význam UKIPu v britské politice, džihád přicházející do Ruska, nejasný postoj Francie k Rusku, jak protiteroristický zákon v Británii ohrožuje svobodu a mnohé další.

Začněte brát UKIP vážně

Komentátor The Economist si všímá, že je UKIP často terčem posměchu. Nicméně vítězství Marka Recklesse v doplňovacích volbách a zisk druhého křesla pro UKIP je třeba brát vážně. V těchto volbách vsadila UKIP na usilovnou agitace zahrnující kontaktní kampaň a databázi příznivců.

Strana se nebála využít relevantních místních témat jako odpor k plánované stavbě letiště nebo obav z reorganizace zdravotního systému. K tomu připojila své osvědčené celostátní taháky – negativní postoj k EU a imigraci. Strana předvedla velmi profesionální kampaň a tvrdí, že tímto vítězstvím se z ní definitivně stala relevantní politická síla, s níž je třeba ve volbách do Sněmovny reprezentantů v roce 2015 počítat.

Příhodný okamžik ptát se, co kromě vystoupení z EU a omezení imigrace chce. Ještě v roce 2005 přiznal europoslanec Farage svému poradci, že netuší, zda má UKIP ekonomickou politiku. Lídr strany v posledních parlamentních volbách Lord Pearson zase připustil, že neznal její 15stránkový manifest.

Většina zakladatelů UKIP včetně Farage je sociálně i ekonomicky liberální. Ve svém statutu se strana popisuje jako „libertariánská“ a „demokratická“. Chce skotské a velšské vládě přenechat více pravomocí ve věci výběru daní. Podporuje „free schools“ zřízené současnou koaliční vládou konzervativců a liberálních demokratů, které pro rodiče posilují možnost volby a odpovědnost.

Vedle liberálních prvků však strana zastává mnoho podivných a neliberálních postojů. Odmítá vývoz živých zvířat. Prvních pět let ve zdravotním systému chce pro imigranty zpoplatnit a tyto peníze použít na bezplatné parkování v nemocnicích. Odmítá, aby občané platili za používání dopravních komunikací. S výjimkou imigrantů.

Reckless dokonce nadhodil nápad (který byl záhy odmítnut) na repatriaci nespecifikovaného počtu přistěhovalců. Nově UKIP odmítá věci, které dříve podporovala. Třeba reformy zdravotního systému tržnějším směrem. Částečně o průvodní jevy přerodu někdejší nátlakové skupiny thatcheristů a euroskeptických akademiků ve velkou politickou stranu, která čerpá podporu od starších a dělnických voličů.

První poslanec UKIP Douglas Carswell si představuje, že až strana definitivně dospěje, začne se znovu brát za liberální principy. Farage je však spíše oportunista než liberál. Libertariánská UKIP se tak rychle může změnit v obdobu svých nativistických autoritativních sestřenic v kontinentální Evropě.

Cameron se snaží UKIP oslabit přebíráním její protipřistěhovalecké politiky. Velké strany by však měly k UKIP konečně přistupovat jako k normální straně a rozcupovat všechny nekonzistentní a neliberální prvky jejího programu. Je z čeho vybírat.

The Economist: UKIP turns serious

Konflikt s Ruskem vstupuje na jižní Kavkaz

Jaba Devdariani se na blogu „Strategic Europe“, vydávaném think-tankem Carnegie Europe vrací rusko-abcházské dohodě o strategickém partnerství, kterou uzavřel ruský prezident Putin s prezidentem samozvané „abcházské republiky“ Raulem Chadžimbou. Podle dohody se ruské a abcházské jednotky spojí v jedinou armádu, v jejímž čele stane ruský velitel. Moskva také Abcházii zdvojnásobí finanční příspěvky na asi 200 milionů dolarů v příštím roce. Gruzie se nyní obává, že Rusko podepíše podobnou dohodu i s Jižní Osetií, která je už dnes na Moskvě finančně i politicky závislá.

Tato dohoda je podle Devdariani důkazem, že politický konflikt mezi EU a Ruskem se z východní Evropy rozšiřuje dále na jižní Kavkaz. S výjimkou německé kancléřsky, která nedávno otevřeně kritizovala ruské zasahování do záležitostí zemí, které se sbližují s EU, s cílem tento proces zastavit, se ovšem zdá, že Evropa si ruského podkopávání gruzínské stability nevšímá. Přitom by z řady důvodů měla.

Gruzie představuje jedinou zemi na jižním Kavkaze, která podepsala asociační dohodu s EU. Její území tvoří jedinečný geografický uzel, kudy proudí dodávky energetických surovin (přes Gruzii prochází ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan) a země leží na trase plánovaného plynovodu „Trans-Adriatic“ v rámci evropské diverzifikační iniciativy „Jižní Koridor“.

Ruskem kontrolovaná Gruzie, nebo alespoň trvající nestabilita, přiživovaná z Moskvy, přitom ohrožuje úsilí o diverzifikaci energetických dodávek do Evropy. Pokud by Rusko nakonec Abcházii přímo anektovalo, výrazně by tím podkopalo stabilitu gruzínské vlády. Abcházie je totiž neuralgickým bodem Gruzie, například se odsud šířilo hnutí za nezávislost, které v roce 1991 docílilo vytvoření samostatného státu. Unijní neschopnost se ruskému vměšování v Gruzii účinně postavit, může Evropu stát srdce a mysl prozápadně naladěných Gruzínců.

Bezzubost evropské diplomacie se dobře ukazuje na faktu, že Moskva dodnes nestáhla své jednotky z Gruzie, ačkoli se s tím souhlasila v podmínkách ukončení rusko-gruzínského konfliktu v roce 2008 a EU jako taková fungovala v roli prostředníka. Rusko navíc ani nedovolilo neozbrojené evropské misi pozorovatelů vstup do oblastí Abcházie a Jižní Osetie.

Gruzie za poslední roky odvedla značnou práci v úsilí zbavit se post-sovětského dědictví, samotí Gruzínci se cítí být součástí Evropy. Už to by mělo být důvodem, proč by Evropská unie měla vyslat vůči Rusku jasný signál, že subverzivní akce nejen na východě Evropy, ale i na jižním Kavkaze si vyžádají diplomatické protiakce a ne je zametat pod koberec.

Jaba Devdariani (Carnegie Europe): The EU-Russia Conflict Enters the Caucasus

Francii ruská agresivní politika vyhovuje

Zatímco dříve Němci dělali východní politiku a Francouzi varovali před sovětskými raketami, dnes se role otočily. Merkelová varovala před dalšími Putinovými dobrodružstvími v Evropě, bývalý prezident Sarkozy řekl, že by Francie přece jen měla dodržet dohodu s Putinem a Mistraly do Ruska dodat. Proti jeho výroku se ve Francii nikdo nebouří. Bez jakýchkoliv potíží byl zvolen předsedou pravicové UMP.

Národní fronta Marine Le Penové získala půjčku 40 milionů eur od česko-ruské banky. Aby nikoho nenechala na pochybách o svých sympatiích, dva významné představitele Putinovy strany Jednotné Rusko pozvala na stranický sjezd v Lyonu, kde s nimi společně vystoupila na podiu.

Mnoha Francouzům se to líbí. Putina nevidí jako okupanta Krymu, ale jako protiváhu Německa. I proevropský publicista Alain Mint pro Die Zeit řekl, že děkuje Putinovi za to, že zchladil „agresivní mocenské snahy“ Německa a nahnal je zpět do náručí Francie a západní Evropy.

Mnoho analytiků a intelektuálů by podobně jako De Gaulle a Mitterand vidělo Francii mimo NATO. Gaullistická poučka, která rezonuje s významnou částí tamních vojenských expertů a stratégů, zní Evropa „od Atlantiku až po Ural“.

Pro obyčejného Francouze je pak akutnějším problémem než Ukrajina válka v Sýrii nebo Mali. Více než Putin je zajímá osud Libye nebo Alžírska.

Přesto Hollande dosud politiku Merkelové v Rusku a na Ukrajině oficiálně podporuje. Ale jen docela chladně. K Mistralům vydal jen dvouřádkové prohlášení, jakoby ve skutečnosti sám Mistraly dodal, jak radí Sarkozy.

Georg Blume (Die Zeit): Vom Atlantik bis zum Ural

Džihád přichází do Ruska

V posledním čísle Foreign Affairs si všimli, že debata kolem Ruska se v posledních měsících točí téměř výhradně kolem jeho obrozené neoimperiální politiky, popřípadě agrese na Ukrajině. Bombové útoky v čečenském Grozném minulý týden ovšem přesouvají pohled na jiný problém. Je jím hrozící obrození islamistického extremismu a nárůst jeho aktivit v postsovětském prostoru.

Vůdce samozvaného Kavkazského emírátu Doku Umarov se na jaře přihlásil k bombovým útokům na nádraží ve Volgogradu v předvečer zahájení zimní olympiády v Soči. Zatímco ruské vedení tvrdí, že má situaci pod kontrolou, existuje několik důvodů, proč se domnívat, že nadcházející konflikt s islamisty Kavkazského emírátu by mohl být pro Moskvu horší, než obě čečenské války.

1) Prvním důvodem je Sýrie; konflikt mezi režimem a opozicí se transformoval v mezinárodní válku s džihádem a Sýrie úspěšně převzala roli Afghánistánu jako bitevní pole a cvičiště pro zástupy džihádistů z celého světa. Navíc se očekává, že poté, co konflikt zeslábne, nebo utichne, zahraniční bojovníci se budou vracet domů. Jejich návratu se právem obává Evropská unie, ale obává se ji i Rusko. Jeho protiterorističtí experti odhadují, že v současné době je na severním Kavkazu asi 1000 aktivních džihádistických bojovníků a dalších zhruba 400 odešlo bojovat do Iráku a Sýrie. To je rovněž důvodem, proč Rusové trvají na podpoře Asádova režimu. Raději, než se s džihádisty potýkat na svém území, doufají, že jejich syrský spojenec za ně odvede špinavou práci.

2) Hrozí, že severní Kavkaz se po Sýrii a Iráku může stát dalším bitevním polem Islámského státu a jeho odnoží. Samotný IS se totiž těší značné podpoře ze strany severokavkazských džihádistů. Jeden z předních velitelů IS, Abú Omar al-Šišání letos na podzim varoval, že příštím cílem aktivit jeho organizace bude Rusko a severní Kavkaz. Nedávné útoky v Grozném mohly být první vlaštovkou tohoto trendu.

3) Posledním důvodem je ruský demografický vývoj. Zatímco v dlouhodobém horizontu klesá křivka porodnosti etnických a křesťanských Rusů, úplně jiný trend pozorujeme u islámských komunit. Podle některých odhadů by ke konci dekády měli muslimové tvořit celých 20% ruské populace. V každém případě integraci těchto komunit nepomůže ultranacionalistická nota, kterou v posledních letech prosazuje Vladimir Putin a ruské vedení.

Kreml na tuto etnicko-náboženskou výzvu prozatím nemá odpověď. Zkušenosti s oběma uplynulými čečenskými válkami bohužel ukazují, že Moskva bude spíše než obratnost a integraci volit sílu a konfrontaci.

Ilan Berman (Foreign Affairs): Rage Comes to Russia

Jak pomoci obyvatelům Severní Korey

Letos internet obletěla pozoruhodná řeč Yeon-mi Park, dívky, která uprchla ze Severní Korey. Švýcarský podnikatel Felix Abt pak letos vydal knihu „A Capitalist In North Korea: My Seven Years in the Hermit Kingdom“. Už od roku 2009 se objevují zprávy o „tajné kapitalistické ekonomii KLDR“, tedy o černém trhu, který vznikl především v reakci na hladomor v polovině 90. let.

Yeon-mi park říká, že dnešní generace Severokorejců (Jangmadang, Black Market Generation) je mnohem individualističtější, méně oddaná Kimovu režimu a také s větší možností přístup k zahraničním médiím a informacím.

Podle Abta je vláda nucena k pozvolným změnám. Např. byla povolena pružnější otvírací doba na trzích a více firem smí přijít do styku se zahraničními podniky. Přesto je na tom KLDR ekonomicky špatně. Abt viní:

1) vojenskou politiku,

2) nadměrnou závislost na humanitární pomoci,

3) zahraniční sankce a embarga.

Za kritiku sankcí si Abt od mnohých čtenářů vysloužil odsouzení jakožto Kimův užitečný idiot. Sám však uvádí, že na vině je většinou režim: V roce 2006 přišla jihokorejská firma s projektem, který by každému severokorejskému dítěti zajistil sklenici mléka denně. Přispělo mnoho charitativních organizací a bohatých jedinců. Po Kim Čong-ilově prvním jaderném testu z něj sešlo.

Šokující se může zdát skutečnost, že až 40 % vládního rozpočtu jde do monumentů a oslav režimu a kultu osobnosti. V roce 2006 vláda zavřela čínskou lékárnu, protože představovala hrozbu pro socialistický veřejný zdravotní systém. V roce 2013 přesvědčil německý poskytovatel internetu, aby vláda znemožnila vstup na trh jiným zahraničním firmám.

Přes tyto všechny skutečnosti a rizika Abt vidí snahu o podnikání v KLDR jako jednu z cest, jakými lze zemi změnit a pomoci jejím obyvatelům. Spojíme-li to se třemi body Yeon-mi Park, máme tu čtyři způsoby, jak pomoci lidem v KLDR:

1) Vzdělávat se a zvyšovat povědomí o humanitární krizi v KLDR.

2) Podporovat severokorejské uprchlíky, kteří chtějí utéct na svobodu.

3) Požadovat po Číně zastavení repatriace severokorejských uprchlíků.

4) Obchodovat s nimi.

J. Wiltz (Mises.org): North Korea: From Hermit Kingdom to Merchant Kingdom?

Protiteroristický zákon ohrožuje akademickou svobodu ve Velké Británii

Předsedkyně studentské unie na Lancasterské univerzitě Laura Clasonová se dozvěděla, že si policie fotila plakáty v okně její kanceláře. Proti břidlicovému plynu a izraelskému bombardování Gazy. Mohla se potenciálně dopouštět přestupku proti veřejnému pořádku.

Později jí bylo policistou sděleno, že „vědí o její minulosti“. Claysonová, která se angažuje i jako ekologická aktivistka, měla z celého incidentu pocit, že šlo o jakousi zastrašovací taktiku. Podle návrhu nového protiteroristického zákona budou univerzity muset občanům bránit, aby podporovali terorismus. Univerzity budou muset dokázat, že v tomto směru zavedly dostatečná opatření.

Akademici mají pocit, že nový zákon odporuje základním principům akademické svobody. Školy mají podněcovat svobodné vyjadřování a analýzu myšlenek. Zákon povede k intenzivnímu monitorování univerzitních skupin.

Když na univerzitě v Lancasteru pořádali debatu o IS pozvaní odborníci měli strach hovořit v otevřeném panelu bez obalu. Nikdo jim nemohl zaručit, že se v publiku neskrývají policisté v civilu připravení zakročit, pokud by považovali některý výrok za nežádoucí. Stejně tak mohla být jejich slova vytržena z kontextu v budoucnu zneužita proti nim.

Profesor Matthew Feldman, expert na pravicový extremismus, uznává, že mnoho teroristů studovalo na univerzitách. To však znamená jen tolik, že jsou mezi nimi inteligentní lidé. Nikdo však neprokázal, že by univerzity nějak přispívaly k jejich radikalizaci nebo že by byly jakkoliv problematičtější než kterékoliv jiné místo umožňující svobodu projevu.

Profesor Hotson z Rady na obranu britských univerzit vidí zákon jako další logický krok v rámci dlouhodobé vládní politiky. Tou je redefinice základního účelu vzdělání. Údajně má v budoucnu jít o placenou službu k zajištění schopností nutných pro pokračování prosperity země: „Pokud musíme studenty chránit před neortodoxními myšlenkami, není to proto, že teď spíše než informované občany hodláme vychovávat znalostní dělníky, kteří potřebují být chráněni vládní cenzurou, protože od nich nelze nadále očekávat schopnost se před nimi samostatně intelektuálně ubránit?“

Bezpečnostní expert Bill Durodié z Unverzity v Bathu se domnívá, že vláda zcela opomíjí, že radikalismus se nezjevuje z ničeho nic. Politici by si měli položit otázku, čím to je, že extrémní ideje dopadají na tak úrodnou půdu. Jde v první řadě o společenský problém, nikoliv bezpečnostní.

Hotson se ptá: „Čeho se vyhnáním extremistů z veřejné debaty na univerzitách dosáhne?" Copak je pak nebudou šířit pokoutně? Pokud jsou extrémní názory odporné a absurdní, pak jim přece právě otevřená debata uškodí ze všeho nejvíce.

Louise Tickle (The Guardian): Anti-terror bill: making radical ideas a crime on campus

Připravili Bohumír Žídek a Ondřej Šlechta

Diskuse