Par avion XXVII.

V dnešním Par avion se dočtete, proč je džihád cool. Budete moct nahlédnout za závoj výbušného vztahu amerických libertariánů a konzervativců. Ze zahraničně-politických témat se věnujeme íránským „jaderným“ jednáním a ruské politice vůči zemím bývalého Sovětského svazu.

Džihád je cool

154 občanů Rakouska se vydalo do zahraničí vést džihád. 26 z nich padlo. Čtyřiasedesát z nich se z Iráku a Sýrie vrátilo.

Německá arabistka Claudia Datschkeová razí termín „pop-džihádisté“. Má tím na mysli mladé lidi z imigrantských rodin, kteří v západní Evropě mají pocit odcizení a cítí se nežádoucí, a tak zde vytvářejí mladou radikálně islamistickou scénu. Její součástí jsou moderní trička s bojovnými hesly, maximálně profesionální videa, hudební nosiče s tzv.  „našídy“  –  arabskou duchovní hudbou propojenou s prvky popu. Mottem scény by mohlo být „Džihád je cool.“

Nejznámější rakouský islamista Mohamed Mahmoud ve 20 letech v roce 2005 založil malou skupinu muslimské mládeže, která se prezentovala tiskovou konferencí ve vídeňské kavárně. Nemnoho novinářů, kteří dorazili, se dozvědělo o tom, že členové chtějí, aby je konečně začali brát vážně. Mohamed si stěžoval také na učitele ve škole, který opakovaně hovořil „o těch mohamedánech“ a pokračoval i po tom, co se ohradili, že se jim takto neříká. „Těch se nemusíme bát,“ prohlásil jeden reportér.

Střih. O rok později byl Mahmoud odsouzen ke čtyřem letům vězení za příslušnost k teroristické organizaci.

Střih. V březnu 2014 se Mohamed Mahmoud octl v turecké věznici, když se snažil dostat do Sýrie, aby se přidal k bojovníkům IS.

Rakouská vláda se s pop-džihádismem snaží různými prostředky bojovat, třeba novým zákonem o islámu nebo kampaní, která se u imigrantů snaží probudit hrdost na Rakousko.

Podle jedné studie se někteří mladí lidé z imigrantských rodin cítí Rakušany jen částečně a stále chovají jistou náklonnost i k zemi původu. Autorka se ptá, zda to není přirozené. Musí člověk smýšlet 100% vlastenecky a ještě být profesně úspěšný, abychom ho považovali za integrovaného?

Při zvýšeném zájmu o témata islámu a integrace se zapomíná na jednu věc: O tématu by se mělo diskutovat i s těmi, kterých se týká nejvíce. Právě příslušníci rakouské muslimské mládeže si stěžují, že se jich při přípravě islámského zákona nikdo nezeptal na názor. Právě oni by toho přitom o pop-džihádismu věděli nejvíce.

Barbara Coudenhove-Kalergi (Der Standard): Pop-Jihadisten

Konec fuzionismu?

Problémem konzervatismu je, že málokdo dovede přesně říct, co to vlastně je. Jde spíše o princip než jasnou ideologii. V zásadě lze ztotožnit s burkeovským tradicionalismem. Tedy s vírou, že je moudré zachovávat zděděné instituce a hodnoty.

Zvláště rozostřený je obraz amerického konzervatismu. Americké tradice a zvyky pramení z osvíceneckého liberalismu 18. století. Americký konzervatismus tak hájí tyto tradiční americké hodnoty:

-         Vzpoura proti autoritám,

-         radikální individualismus,

-         sekulární vláda.

Někdo by však řekl, že hájí následující principy:

-         Tradiční rodina,

-         komunitarismus,

-         právo založené na křesťanské morálce.

Nikdo nedokáže říct, která z těchto variant vystihuje americký konzervatismus lépe. Nedokážou to často ani sami konzervativci.

Problematické pak je konzervativní národovectví. Osvícenští liberálové prosazovali volný pohyb zboží a lidí přes hranice. Jejich vizí byla budoucnost, která se vyznačovala mírem, směnou a společenstvím mezi lidmi různých zemí a původu. Ne náhodou romantismus odmítl osvícenství na základě myšlenek identifikace etnického a kulturního dědictví s jeho příslušností ke státu, které byly skvělým nástrojem společenské kontroly.

Půjdeme-li do extrému, kombinace konzervativního nacionalismu s uctíváním amerických otců zakladatelů (Founding Fathers) se přibližuje definici fašismu. Ten je typický fixací na idealizovaný zlatý věk, identifikováním příčin současných nešvarů v rozkladu původních hodnot a zvyků a příslibem nového úsvitu, který obnoví starou slávu a smete současnou dekadentní elitu. To v žádném případě neznamená, že lze konzervativce identifikovat s fašismem, případně že ho snad schvalují. Jen by se libertariáni při podobné rétorice měli mít na pozoru.

Existují však i jiní představitelé klasicky liberální tradice než Founding Fathers. Ti většinou konzervativci oslavováni nejsou. Konzervativní odpor vůči růstu státu se s každým vítezstvím etatismu promění v obranu nového status quo. Konzervativní volání po malé vládě vždy utichne, pokud je tématem Pentagon.

Otec libertariánsko-konzervativního fuzionismu Frenk Meyer měl pocit, že se liebertarianismus a konzervatismus tak skvěle doplňují, že vlastně ani nejde o dvě oddělené ideologie. Tradicionalisté by sami o sobě měli přehlédnout skutečnost, že ctnost nelze vynucovat. Jejich nadměrná kritika rozumu by pak vedla k tomu, že by si nedokázali zvolit ze dvou vzájemně si odporujících tradic. Libertarianismus bez přívlastku by zase podle Meyera naboural víru v organický morální řád, který je nezbytný pro respektování integrity jednotlivce a nezvratné hodnoty jeho svobody. Morální řád a svoboda podle Meyera nemohou dlouhodobě existovat jeden bez druhého.

Autor článku Meyerovu tezi odmítá. Není řečeno, které hodnoty jsou ty správné. Pokud ty konzervativní, tak proč? V mnoha případech vedou k podpoře nelegitimních autorit nebo velebení války. Škodlivost fuzionismu ukazuje na příkladu Rona Paula.

U něj je vidět jeden z nejhorších důsledků strategického spojenectví s konzervativci. Zabydlení neliberálního nativismu ve stylu Pata Buchanana v některých koutech širšího libertariánského hnutí.

Paul v září 2011 v prezidentské debatě uvedl, že vidí paralelu mezi budováním ochraného oplocení na hranicích s Mexikem a podobného chování totalitních vlád typu Severní Korey nebo v minulosti SSSR.

I když vlády hovoří o ochraně vlastních občanů před nebezpenčím zvenčí, tyto nástroje lze stejně dobře používat i pro držení vlastních lidí vevnitř.

Může to znít až paranoidně, ale jde o v zásadě typický libertariánský instinkt, který odmítat kontrolu pohybu lidí i zboží. Ten se však do zbytku jeho kampaně příliš neodmítal. Sliboval striktní vynucování současné imigrační legislativy. V rámci snahy o lepší marketing zahraničně-politického neintervencionismu hovořil o tom, že by USA místo iráckých a afghánských hranic měly hlídat své vlastní hranice.

Podobnými pokusy však libertariánská značka spíše trpí. Proto Babcock vyzývá, aby byl fuzionistický experiment po padesáti letech ukončen. Pokud mají libertariáni posouvat USA správným směrem, budou muset ovlivnit jak pravicové, tak levicové politiky a jejich voliče. Bez emancipace libertariánů od konzervatismu to nepůjde.

Grant Babcok (Libertarianism.org – projekt Cato Institute): Fissionism: Why Libertarianism Should Extricate Itself from Conservative Entanglements

Zhodnocení dohody či nedohody s Íránem

Nezdá se pravděpodobné, že by stálí členové Rady bezpečnosti a Německo dosáhli celkové dohody do konce listopadu. Vyvstává otázka, jak hodnotit výstup těchto jednání, ať už skončí dohodou, budou prodloužena nebo úplně opuštěna.

Dosavadní analýzy jednání se soustředily na rozličné aspekty íránského obohacování uranu a jeho schopnosti získat štěpný materiál:

•    počet centrifug,

•    vývoj vyspělejších centrifug,

•    pokrok v obohacování uranu,

•    potenciál použití nového reaktoru v Araku k produkci plutonia

•    kdy bude Írán schopen použít některý z těchto materiálů k výrobě jaderného zařízení,

•    do jaké míry je dohodu v těchto oblastech možné prosadit v praxi,

•    jak dlouho bude dohoda v platnosti.

To vše jsou dobré otázky, ale existuje mnoho dalších, jež většina studií opomíjí. Cílem přece není zbrzdit rozvoj íránské technologie obohacování uranu, ale zabránit mu ve výrobě a rozvoji jaderných zbraní. Jakákoliv dohoda, která by Íránu v tomto přesvědčivě bránila, by dostatečně naplňovala bezpečností potřeby Západu i našich regionálních spojenců.

Otázkou zůstává, jak daleko se Írán na cestě k jaderné bombě dostal. Nová analýza CSIS ukazuje, že Írán nebyl s to přijatelně splnit podrobné požadavky IAEA k řešení záležitostí, které působí jako přesvědčivé důkazy o tom, že má program vývoje jaderných zbraní, učinil významný pokrok v konstrukci zbraně a má v úmyslu vyzbrojit své rakety s jadernými hlavicemi.

Listopadová lhůta zřejmě uplyne bez jakéhokoliv veřejného vyhodnocení, jak daleko se Írán v konstrukci jaderné zbraně dostal, jak velkou nezbytného vývoje bude schopen provozovat navzdory dohody a jaké jsou americké odhady času, který by Írán potřeboval k vyvinutí jaderných zbraní, a času potřebného jen k výrobě štěpného materiálu.

Není jasné, jak daleko se Írán ve svém programu dosud dostal a jak je závislý na viditelných činnostech. Kvůli nedostatku dat je možné posuzovat tuto otázku jen na základě teoretické schopnosti Íránu získat štěpný materiál. To může vést významnému zveličení rychlosti, s jakou může Írán získat smysluplný jaderný potenciál, a zveličení nutnosti případných preventivních úderů. 

Anthony H. Cordesman (Center for Strategic and International Studies): Assessing a Deal or Non-deal with Iran

Ruská politika v postsovětském prostoru

Západ a Rusko prožívají období vzájemné nedůvěry a nelibosti. Nejvýbušnějším tématem je postsovětský prostor. Lze identifikovat čtyři prvky ruské politiky v této oblasti, které se v nejbližší době patrně nezmění.

1)      Podél ruské periferie se v posledních dvaceti letech nezřídka vyskytovalo mocenské vakuum vyplývající z rozpadu SSSR. To často vedlo ke vzniku ložisek nestability kolem ruských hranic. Tuto nestabilitu Rusko obvykle interpretovalo jako pokusy vnějších sil o oslabení ruského státu. Dynamika regionu se však od rozpadu SSSR změnila.

Mýtus o vnější hrozbě přesto zůstává pevně ukotven v srdcích a myslích ruských obyvatel i jejich vládců. Dochází tak k paradoxní situaci: Zatímco mnohé ruské obavy jsou často oprávněné, reakce Kremlu jsou nezřídka naprosto neoprávněné.

2)      Důležitou součástí ruské zahraniční politika je historie jako nástroj legitimizace svých národních zájmů. Rusko dlouhodobě přeceňuje vliv historie ve vztazích s bývalými státy SSSR a přehlíží současný vývoj v těchto společnostech, kdy mladí lidé často vzhlížejí k Západu (EU a USA) nebo Východu (Japonsko a Čína). Vazby vlád postsovětských na Rusko mají často jiné důvody. V případě Arménie jde o zajištění bezpečnosti, pro země jako Kazachstán a Kyrgyzstán je Rusko především významným ekonomickým partnerem.

3)      Důležitou součástí ruské politiky je domácí rozměr ruských zájmů v postsovětském prostoru. Návrhy na společný hospodářský prostor nebo uspořádání regionální bezpečnosti apod. je třeba interpretovat i v souvislosti s významem pro ruskou domácí politiku.

4)      S ruskou interpretací historie je spjata také ideologie. Kreml mluví o souboji narativů. Rusko stojí na straně kritiků západních liberálních hodnot, které nepovažuje za nutně univerzální. Tato vize je atraktivní pro mnohé vládce v postsovětském prostoru i mimo něj.

Maxim Suchkov (Carnegie Moscow Centre): The Drivers of Russian Policy in the Post-Soviet Space

Připravil Bohumír Žídek

Diskuse