Co a jak Svobodní prokaučovali

Dostala se Strana svobodných občanů po historickém úspěchu do krize?

Předseda Strany svobodných občanů a poslanec Evropského parlamentu Petr Mach se v neděli střetl v Otázkách Václava Moravce s ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem. Ještě před tímto vystoupením vznikl následující text, reflektující četné problémy ve vystupování a veřejném obraze Svobodných.

Vydavatel The Zeitung nedávno napsal, že to Svobodní prokaučovali. Netrvalo dlouho a objevily se připomínky, že v komentáři zcela chybí, co a jak tato strana vlastně prokaučovala. V sobotu 15. listopadu pak proběhl sněm Strany svobodných občanů. Není tedy od věci na tomto místě přednést částečné odpovědi na uvedené otázky.

Odrazování voličů

Již před volbami do Poslanecké sněmovny, v nichž Svobodní nakonec získali 2,46 % hlasů, se zdálo, že někteří členové a sympatizanti strany systematicky pracují na odrazování potenciálních voličů.

Členové i příznivci Svobodných na sociálních sítích jsou často vnímáni jako reprezentanti strany. Nezřídka to sami umocňují používáním stranické symboliky v profilových obrázcích ve snaze o propagaci strany.

Tito lidé často komunikují nevhodným způsobem – utrhují se na oponenty, uchylují se k osobním útokům apod. Kromě toho často nabízejí své osobní názory, leckdy odlišné od stanoviska strany, případně je nabízejí k tématům, ke nimž strana zatím žádné stanovisko nezaujala.

Ještě horší je, pokud se takto nevhodně projevují lidé, kteří zastávají nějakou funkci – členové Republikového výboru nebo krajských orgánů. U nich nikdy nikoho nebude zajímat, zda vyjadřují svůj osobní názor. Za všech okolností budou vnímáni jako reprezentanti strany.

Jedním z nejkřiklavějších případů odrazování vlastních voličů je člen republikového výboru Svobodných Jan Polanecký. Ten vědomě odrazoval uživatele sociální sítě Facebook, který zveřejnil své rozhodnutí volit Svobodné. Reagoval tím na skutečnost, že dotyčný volič měl původně v úmyslu volit Kláru Samkovou, která nakonec nekandidovala, a později se rozhodoval mezi Svobodnými a Piráty:

 „Volit mezi Samkovou, Piráty a Svobodnými, to je slušný problém s identitou a politickou konzistentnosti. Mam Vám sto chutí zopakovat, že zkrácená forma našeho názvu není SSO, abyste svou volbu ještě opravdu zvážil. A to Vaše popichující zatvrzelost ohledně názvu je snad ten nejmenší problém.“

Po několika komentářích Polanecký výměnu názorů uzavírá tímto prohlášením:

 „Vaše možná záměně hrané ideové zmatení je patrné i z používání pojmů typu neoliberalismus. Vážíme si opravdu každého hlasu, ale nebudeme ho lovit za každou cenu. To platí přesně na Vás. Proto mluvím o tom, že byste měl ještě více politicky vyzrát, ustálit se a zvážit, komu chcete opravdu dát Váš hlas. Možná je pro Vás neolevice typu Piráti tou pravou volbou. O Váš konkrétní, takto zmatený, hlas se tedy já osobně rozhodně nijak neperu.“

Obzvláště zarážející je, že byl v té době Polanecký nejen funkcionářem, ale i kandidátem Svobodných  do EP na sedmém místě 27členné kandidátky. Je nepochopitelné, že se na tak vysokou příčku dostal někdo, kdo takto zcela úmyslně a cíleně poškozuje jméno své strany.

Polaneckého vystupování také ukazuje na rozšířený jev mezi členy a příznivci Svobodných – okřikování kohokoliv, kdo místo oficiálního zkráceného názvu Svobodní používá zkratku SSO: „Že nám przníte název strany, ukazuje na Vaše cílené rýpání a ignoraci, podivnou snahu provokovat.“

Jistě mělo smysl upozorňovat na tuto chybu média, která se jí v minulosti dopouštěla. Trvat na něčem tak malicherném u individuálních zájemců o stranu a potenciálních voličů je však nesmyslným projevem pocitu vlastní důležitosti a nadřazenosti. Vede jen ke znechucení těchto lidí a může přispět i ke ztrátě jejich hlasu.

Dalším velkým problémem škodícím obrazu Svobodných je prezentace obskurních názorů mnohými členy. Např. člen republikového výboru Vít Jedlička na svém facebookovém profilu napsal: „Co to je za zvrácenost, že mezinárodní komunita nechce uznat referendum na Krymu, protože není v souladu s ukrajinskou ústavou? Právo lidí na sebeurčení je vzduch?“

Názor, že „referendum“, které pod dohledem ruských vojáků potvrdilo protiprávní ruskou anexi Krymu, je projevem práva na sebeurčení, kromě toho prosakuje i do oficiální prezentace strany. Ta zcela ignoruje, že jsou takové řeči pro většinu pravicových voličů zcela nepřijatelné.

Neobratnost v médiích

Obraz Svobodný trpí i určitou neobratností v médiích. Jedním z nejvýraznějších byl případ před evropskými volbami, kdy dvacetiletá kandidátka Svobodných číslo 18 Tereza Sladkovská kývla na rozhovor Kateřině Šafaříkové z Lidových novin. Rozhovor vypadal přibližně asi takto:

Proč si myslíte, že Čechům v EU někdo něco nařizuje?

Já to tak beru, že nám to nařizují.

Na základě čeho jste k tomu dospěla?

Já to tak prostě cítím.

Někteří Svobodní byli po uveřejnění rozhovoru rozhořčení, protože zmíněná redaktorka je známá svým bojem proti euroskeptikům a k rozhovoru si pozvala nezkušenou kandidátku z druhé poloviny volebního lístku. Do značné míry to byla pravda, avšak je skutečně jen a jen věcí Svobodných, aby si takové věci pohlídali. A je jen jejich chybou, když se jim to nepodaří.

Přes všechny nedostatky se Svobodným podařilo získat mandát v Evropském parlamentu. Tento nezpochybnitelný úspěch s sebou však přinesl mnohá úskalí. Se ziskem určité politické relevance se straně dostává větší pozornosti než kdykoliv předtím. To znamená i více příležitostí chybovat. A tím samozřejmě větší viditelnost a dosah veškerých chyb a přešlapů.

Bezzubá kritika intervencí

Problematickou se opakovaně ukázala být snaha vysvětlit postoje strany k zahraničně-politickým a vojenským otázkám. Někdy je chyba jen v tom, že Petr Mach některé věci nedostatečně zdůrazňuje. Např. že Svobodní mají v programu, že obrana naší země stojí na členství České republiky v NATO.

Předseda strany by to měl říkat nahlas a opakovaně. Až poté může rozvíjet filosofické úvahy o posílení aliancí bilaterálními smlouvami. Pokud má na mysli prohloubení spolupráce s některými státy NATO (např. americký radar), bylo by dobré to jasně zmínit a neponechávat prostor pro spekulace a nepříznivé interpretace.

Nedostatečná odůvodněnost a kontraproduktivita západních vojenských intervencí v posledních letech byla opakovaně popsána a vysvětlena. Přesto se Machovi příliš nedaří tyto názory obhájit a argumenty proti inteervencím přesvědčivě reprodukovat.

Nepodařilo se mu dostatečně a srozumitelně poukázat na destabilizaci Libye a Iráku, která umožnila rozmach  džihádismu v těchto místech, včetně vzestupu IS. Kromě toho opakovaně hovoří v případě Libye o americké intervenci, ačkoliv v čele akcí proti Kaddáfího režimu stála Francie. Přitom není nic lepšího, než když si pravicový liberál může rýpnout do socialistické Francie.

Stejně tak v Machových vystoupeních nepadlo, že se chaos z Libye šíří do dalších zemí – do Nigérie, Mauretánie a Mali. Část Tuaregů, kteří se podíleli na svržení Kaddáfího, zahájila povstání v Mali s cílem vytvořit nezávislý stát na severu země. Povstání Tuaregů vyvolalo armádní převrat proti jednomu z nejdemokratičtějších a nejmírnějších režimů v Africe. V návaznosti se v Mali začaly prosazovat džihádistické skupiny včetně maghrebské al-Kájdy a Boko Haram. Rozvrat Mali je tak jedním z nejviditelnějších výsledků libyjské kampaně.

Francie, která za krizi v Mali nesla hlavní vinu, pak dalšími společně africkými zeměmi v čele s Čadem proti islamistům zasáhla. Zabránit rozvratu jedné z nejnadějnějších afrických zemí tím však nemohla. Situace došla až tak daleko, když 11. září 2012 islamisté zaútočili na americkou ambasádu v Benghází. Při útoku zahynuli čtyři američtí občané včetně amerického velvyslance. V současné době je Libye nadále nestabilní zemí, tvrdě poznamenanou střety mezi jednotlivými frakcemi a také přístavem pro džihádisty a salafistické extremisty.

Ruská otázka

Logickým postojem, pokud odmítáte neodůvodněné západní vojenské zásahy, je také odmítání jednostranných ruských intervencí, tedy anexe Krymu a nepřímé(?) intervence v Donbasu. Strana svobodných občanů skutečně před časem vydala prohlášení, v němž zaznělo, že ruskou invazi na Krym odsuzuje.

Nicméně zřejmě pod vlivem příznivců konspiračních teorií ve straně Petr Mach v několika svých následujících vystoupeních zpochybnil přítomnost ruských jednotek na Krymu, ačkoliv Putin v té době invazi již otevřeně přiznával, a podobně jako výše zmíněný Jedlička operoval s právem obyvatel Krymu se (pod dohledem ruských samopalů?) odtrhnout.

V jednom z dalších prohlášení dokonce Svobodní uvedli, že Rusko a Západ (EU a USA) mají na krizi stejnou vinu. To by dávalo smysl jedině v případě, že by i západní státy anektovaly část Ukrajiny. Toto bagatelizování ruské viny zcela znehodnotilo předchozí odsouzení intervence. Pro většinu pravicových voličů jsou podobné výroky zcela nepřijatelné.

Nebýt zastáncem intervencí za každou cenu, neznamená být proruský a podporovat mašíblovské konspirační teorie. Je nepochopitelné, že se Svobodní ze všech sil snaží široké veřejnosti dokázat pravý opak a dávají tak intervencionistům lacinou munici proti opozici.

Intervencionista profesor Bednář, podporující zásah v Libyi a Sýrii potom na základě výše uvedených prohlášení působí jako ten rozumný. Navzdory tomu, že argumenty pro zásahy v Libyi byly a jsou zcela nedostačující. To není dobrá zpráva pro nikoho.

Diskuse