Úvodní stránka  »  Články

Putin: hodina pravdy

Françoise Thomová | 25. 11. 2014
Poslat do Kindlu

O Rusku si Západ dělal dlouhou dobu velké iluze. Nyní však nastal čas obratu, a ten odhaluje nejhorší vady tamějšího systému, především potupnou a podlou vládu lži. Z toho plyne, že když v Moskvě triumfuje lež, uhodila pro nás v Evropě hodina pravdy.

Starý plán

Když se Vladimir Putin v roce 1999 dostal k moci, jeho hlavním cílem se stalo vrátit Rusko zpět na úroveň velmoci a zrušit následky rozpadu SSSR ve všech oblastech, v zahraniční i v domácí politice. První etapou tohoto plánu byla obnova hegemonie Moskvy v někdejším sovětském prostoru a rekonstrukce impéria ovládaného Ruskem. Historik Timothy Garton Ash zažil v ­roce 1994 u kulatého stolu organizovaného v Petrohradu velké překvapení, neboť vyslechl řeč tehdy neznámého spolupracovníka primátora Sobčaka Vladimira Putina. Ten v ní rozvíjel myšlenku, že Rusko se vzdalo „rozsáhlých území“ v postsovětských státech včetně oblastí, „jež historicky vždy patřily k Rusku“, a že nemůže zůstat lhostejné k osudu „dvaceti pěti milionů Rusů“, kteří se nyní nacházejí za jeho hranicemi. Svět musí respektovat zájmy ruského státu a „ruského lidu jakožto velkého národa“. 1

Politika reintegrace bývalého sovětského prostoru vznikla v prostředí siloviků, kteří už za Jelcina vytvořili v Podněsteří, v Jižní Osetii a v Abcházii enklávy, kde měli vše pod přímou kontrolou. Tyto základny měly sloužit jako opěrné body, které by jednoho dne umožnily ruský návrat na ztracená území. Revizio­nismus tvořící základní osu kremelské politiky se tak rýsoval už v jelcinovském období. Už 7. května 1999 přijala Duma zákon, který formuloval oficiální politiku týkající se Rusů v zahraničí. Podle znění tohoto zákona může Rusko poskytovat svým krajanům prostředky potřebné k nastolení místních vlád.2

Duma 1. prosince roku 1999 v prvním čtení přijala návrh zákona nazvaného „Podmínky pro připojení k Ruské federaci a pro vytvoření nového územního uspořádání uvnitř Federace“. Tento zákon upravuje nejen rozdělení „subjektů“ Federace, ale také případné včlenění cizích států nebo území příslušejících k cizím státům do Federace (článek 4).3

Doktrína o ruské bezpečnosti přijatá v roce 2000 hovoří o „podpoře práv Rusů v zahraničí pomocí politických, hospodářských a jiných prostředků“. V tomto smyslu nedělá Putinova politika nic jiného, než že prodlužuje a rozšiřuje skryté tendence, jež působily už v počátcích Jelcinovy éry. Putin zavádí nové postupy pouze uvnitř jím nastolené vazby mezi hypercentralizovanou autoritativní mocí Ruské federace a uskutečňováním plánu imperiální expanze. Podmínkou sine qua non opětného dobytí eurasijského prostoru je v jeho duchu konec otevřené politiky v Rusku.

Z této základní volby se v putinovském Rusku odvíjí vše další. V ideologické oblasti se tak prosazuje rehabilitace sovětismu, nebo dokonce stalinismu. Totéž platí i o prioritě přikládané energetické zbrani, jíž je ropa a plyn a jež slouží dvěma záměrům: podřídit si „blízké zahraničí“ a neutralizovat země Západu. ­Kreml správně předvídá, že kříšení velkého impéria vyvolá na Západě odpor. Z toho plyne druhý velký plán putinovského Ruska, a tím je „schröderizace“ evropských elit. Putin velice dobře chápe, že prodej ropy a plynu mu umožní vytvořit si v evropských zemích silnou lobby.

V Moskvě počítají s tím, že když budou tyto země připoutány k Rusku stále spletitější sítí plynovodů a ropovodů a když budou provázány s velkými národními skupinami úzce napojenými na ruské zájmy, přestanou se na mezinárodní scéně pohybovat zcela svobodně a všechna případná opatření nepřátelská vůči Moskvě se tím zablokují. Ale za tímto účelem musí ruský stát ovládat podniky vyvážející základní suroviny: z toho vyplynulo nové znárodňování velkých ruských společností a podřízenost oligarchů, na které Putin začal pracovat hned od počátku svého prvního mandátu. V roce 2005 po podpisu smlouvy s Německem o výstavbě plynovodu North Stream (Severní proud) se Rusko vidělo jako energetická supervelmoc uzavírající plynové kohoutky nepodřízeným zemím a nutící jiné země k tomu, aby mu odevzdávaly stále větší díl své suverenity výměnou za slevu na svých účtenkách za plyn.

Počínaje roky 2008–2009 si ruský režim po americkém úspěchu s těžbou břidlicového plynu uvědomil, že k tomu, aby prosadil svoji nadvládu nad evropským kontinentem, mu nebude stačit energetická převaha. Rozhodl se posílit svoji vojenskou výzbroj, jejíž nedostatky se jasně projevily během rusko-gruzínské války. Rusko vynaložilo mimořádné úsilí, aby se znovu a kvalitněji vyzbrojilo. K uskutečnění zbrojního programu ovšem potřebovalo Západ. Putin se proto rozhodl nechat vystoupit do popředí svého dubléra Medveděva a pověřil ho tím, aby na Západ udělal dojem liberálním vrkáním. Západ se velice ochotně zapojil do velké věci „modernizace“ Ruska, přitom však šlo jen o modernizaci jeho vojenského potenciálu.

Mimořádná šance

Během celého tohoto období byl Putin zahrnut přízní přímo faustovské štěstěny. Mohl těžit z fantastického souběhu okolností. V prvé řadě teroristické útoky z 11. září 2001 zatáhly Spojené státy do konfliktů v Afghánistánu a v Iráku, které neměly žádné východisko, pouze je vzdálily Evropě. Moskva mohla vydělávat na závratně stoupajících cenách plynu, které jí poskytly prostředky pro její politiku. K tomu se přidalo ochromení Evropské unie spojené s neúspěchem návrhu Evropské ústavy. A konečně počínaje rokem 2007 zažily Spojené státy a Evropa šok z dramatické hospodářské krize, která Rusku přihrála nečekané příležitosti a umožnila mu doufat v rozpad Evropské unie a v citelné narušení euroatlantické vazby.

A nesmíme zapomenout ještě na jednu zcela mimořádně příznivou okolnost – na prostřednost politické třídy ve všech demokratických zemích. Ta byla natolik zoufalá, že někteří Evropané nabyli postupně dojmu, že v Putinovi lze spatřovat skutečného leadera, jenž se výrazně liší od bezbarvých úředníků spravujících západní svět.

Gruzínská krize z roku 2008 jako by přímo názorně potvrdila úspěch putinovské politiky. Ruské vyděračství přimělo Evropany – zejména Francii a Německo – k zablokování sbližování mezi Ukrajinou, Gruzií a NATO. Vojenské přepadení Gruzie v srpnu 2008 nevyvolalo na Západě žádnou reakci. Po této první ruské agresi se evropské země naopak vrhly do vojenské spolupráce s Moskvou, což bylo v očích kremelských vládců skvělé hned dvojím způsobem: tato spolupráce v prvé řadě umožnila získat technologie nezbytné pro zvýšení úrovně ruské výzbroje a následně také usnadnila infiltrovat evropské vojenské prostředí, zejména francouzské, s perspektivou, že bude možné úspěšně paralyzovat NATO v případě jeho střetu s Ruskem.

Je jisté, že hospodářská krize z roku 2009 Putinovým systémem otřásla. Ale vyvážily ji v očích Kremlu její pozitivní dopady. Především oslabila prozápadní skupiny v někdejším sovětském prostoru a venku posílila mafiánské klany orientované na Rusko.

Za Obamova prezidentství se Spojené státy přestaly o Evropu zajímat a věnovaly se svým vnitřním problémům. Putin se rozhodl využít situaci a bleskově uskutečnit svůj velký cíl, jímž bylo vytvoření Eurasijské unie. V lednu 2010 dosáhl mimořádného úspěchu na Ukrajině: prezidentem byl zvolen jeho oblíbenec, někdejší recidivista Viktor Janukovyč. Od roku 2010 do ­Janukovyčova pádu v únoru 2014 se Rusko snažilo ukrajinský stát postupně pohltit, rozkládalo jeho armádu, tajné služby, policii i jeho ekonomiku (s výjimkou průmyslu pracujícího pro ruský vojenskoprůmyslový komplex). Na nejvyšších místech státní správy byly všechny významné složky infiltrovány ruskými agenty nebo jimi byly dokonce řízeny na dálku. V létě 2012 se Duma usnesla vytvořit Eurasijskou hospodářskou unii, která měla vzniknout v roce 2015 a opírat se o „krajany“ v „blízkém zahraničí“, tedy o to, čemu se dnes říká „ruský svět“. Bylo rozhodnuto, že je třeba „posílit ochranu“ Rusů v zahraničí.

„Tmelem“ budoucí Eur­asijské unie se má stát ruština. Podle jednoho poslance Dumy je třeba „vytvořit silný ruský svět v zájmu posílení postavení Ruska na naší planetě“. Vzniklo hnutí s nabubřelým názvem „Naší vlastí je Eurasijská unie“. Jeho posláním je organizovat Rusy z Moldávie, Podněstří, Kazachstánu, Ukrajiny a Běloruska, a tak „rea­lizovat záměry definované prezidentem Putinem“. Hnutí má rozhodnou podporu patriarchy Kirilla. Pobočky „ruského světa“ se otvírají v četných městech na Ukrajině. Jejich vznik podporuje silně proruský ministr školství Dmytro Tabačnyk. Postupné upřednostňování podvratných akcí lze nepochybně vysvětlit tím, že Moskva přestává věřit v ekonomickou přitažlivost Eurasijské unie. Jestliže v roce 2011 celkový objem výměny uvnitř Eurasijské hospodářské unie vzrostl ve srovnání s rokem 2010 o 30 procent, v roce 2012 už nárůst nepřekročil 7,5 procenta.

Na konci roku 2013 mohl Kreml slavit své úspěchy. Ve vnitropolitické sféře má Putin pocit, že srazil hřebínek elitám, které si začaly moc vyskakovat, patrně povzbuzeny druhým Medveděvovým mandátem a skupinami zaměřenými proti jeho režimu. Politiku let 2012–2013, kterou v Rusku označili jako „černou revoluci prezidenta Putina“, lze skutečně chápat jako kampaň, jejímž cílem bylo oslabit elity a učinit je naprosto závislými na moci tím, že budou přinuceny přerušit všechny kontakty s hanebným Západem. Znovuzvolený prezident jim začal dávat na srozuměnou, že se bez nich může dokonale obejít, opře-li se o vnitřní Rusko a o individua jako Igor Cholmanskich, kterého Putin jmenoval svým zplnomocněncem pro Ural. Tento někdejší dílovedoucí z jedné továrny v tamní oblasti v prosinci roku 2013 navrhl, že se vydá do Moskvy, aby se tam „popral“ s opozičníky. Víc už nebylo třeba, Putin mu hned nabídl bleskovou kariéru. Signál byl jasný: prezident možná nemá podporu „měšťáků“ zkorumpovaných Západem, ale vnitřní Rusko stojí v jednolitém bloku za ním.

Putin se už dlouho obával, že se jeho čekistické jádro nakazí ekonomickými zájmy. Sekta siloviků, která vylétla na vrchol v Putinových stopách a vytvořila kostru jeho režimu, skutečně ztratila ducha jednoty, neboť ji rozdělilo zavilé přetahování o kontrolu nad zdroji – a to až do té míry, že se Viktor Čemezov, jeden z petěrburských čekistů blízkých Putinovi, od roku 2007 strachoval o další osud jeho korporace: „Ten, kdo v sobě objevil povolání pro obchod, nás musí opustit. Nelze být vojákem a zároveň obchodníkem… Nemůžeme vojáky nutit, aby se stali obchodníky.“5

Putin v první řeči k národu po svém znovuzvolení 12. prosince 2012 odhalil neblahé působení „zahraničních agentů“ a vyslovil naléhavé přání, aby se v Rusku objevil „vlastenecký“ byznys. Oznámil také zavedení daně na velké majetky a svůj záměr učinit konec „offshorizaci“ ruské ekonomiky, tj. přesunu výroby do zahraničí. Kampaň „znárodnění“ elit nezůstala prázdným heslem. V lednu roku 2013 byl přijat zákon zakazující rodinám vysokých funkcionářů vlastnit v cizině bankovní konta, akcie a státní pokladniční poukázky; muselo být přiznáno pozemkové vlastnictví a příjmy musely mít ověření, že byly získány oprávněně – což pro mnoho Rusů znamenalo ránu, neboť shromažďovali peníze právě s cílem usadit se v cizině. Široká kampaň proti korupci zahájená v listopadu 2012 sledovala stejný cíl. Putin tím chtěl naznačit, že nikdo není nedotknutelný. S velkou publicitou byl například odstraněn ministr obrany Anatolij Serďukov.

Ideologický obrat režimu k autoritářskému konzervatismu v letech 2012–2013 se ubírá stejným směrem: jde o nahrazení starých, příliš kosmopolitních elit archaičtější skupinou, prodchnutou ideologií slavjanofilů snících o Alexandru III. a o „spojení slovanských zemí“. Stejně jako v Stalinově době prozrazuje „boj proti kosmopolitismu“ vůli Kremlu provádět čistky. Tento vývoj vyvolává nervozitu mezi byznysmeny, kteří se zajímají o budoucnost Putinova režimu a také o budoucnost
svého jmění. Jejich nejistota, pokud jde o záměry „národního leadera“, je nutí stupňovat ­bezuzdný patriotismus, který se den co den line z televize.

Na podzim 2013 se zdálo, že budoucnost je stejně povzbudivá i v oblasti zahraniční politiky. Snowdenova aféra, kterou ruská propagandistická mašinérie dokonale využila, vnesla velkou nedůvěru mezi Spojené státy a evropské státníky. Ruský prezident znovu odhalil americkou slabost, když Obamu odradil od zásahu v Sýrii výměnou za zničení chemického arzenálu Bašára al-Assada pod mezinárodní kontrolou. Gazprom se v roce 2013 dokázal zmocnit 30 procent evropského trhu s plynem a zvýšil svůj vývoz do Německa o 21 procent.6 Ale především po setkání Janukovyče s Putinem v Soči ukrajinská vláda náhle 21. listopadu 2013 zrušila asociační dohody s Evropskou unií těsně před jejich uzavřením a znovu nastartovala ekonomické vztahy s Moskvou, nalákaná příslibem pomoci ve výši patnáct miliard dolarů. Zdálo se, že Ukrajina se rozhodla pro Eurasijskou unii a že se k Evropě otočila zády. Putin si s předstihem svůj triumf vychutnával na zimní olympiádě v Soči.

Čas temných stránek

Kolo štěstěny se však točí dál. Poté, co měl úžasně velké štěstí, zažil Putin náhle ze dne na den smůlu stejně neuvěřitelnou jako ona klika, kterou měl předtím. Podobně jako diktátoři před ním, získal okamžitě dojem, že se proti němu všichni spikli. A v prvé řadě ekonomika. Růst snížený v roce 2012 na 3,4 desetiny procenta, klesl v roce 2013 na pouhé 1,4 procenta, a to i přes zvýšené ceny ropy a plynu – zatímco on ve volební kampani sliboval růst přinejmenším o 6 procent za každý rok. Počínaje červnem 2012 průmyslová výroba v Rusku poprvé od roku 2009 poklesla. Během prvního čtvrtletí roku 2013 skončilo 300 000 malých podniků. Uvnitř ruské vlády propuká panika.

A co hůř, Janukovyčův pád a jeho nahrazení proevropskou skupinou zasáhly Putinovy nejvlastnější záměry přímo na komoru. Tyto události ukázaly především meze „schröderizace“: Janukovyč padl i přes patnáct miliard dolarů slíbených Moskvou. Putin byl spolu se svým čekistickým klanem přesvědčen, že na Ukrajině a jinde v Evropě stačí mít pod kontrolou rozhodující činitele tím, že se jim sníží nebo zvýší cena. Skutečnost, že se objevilo veřejné mínění nezmanipulované kremelskými sítěmi, byla chápána a prožívána jako nesnesitelná urážka. A co hůř, odpadnutí Ukrajiny zpochybnilo celou slavnou Eurasijskou unii, na níž Putin a jeho nejbližší pracovali patnáct let. Celá trpělivá snaha o infiltraci a destrukci ukrajinského státu směřovala k debaklu.

Putin však není zvyklý prohrávat. Od této chvíle ho ovládá jediná myšlenka, a tou je snaha pomstít se Ukrajině a Západu, který podle jeho představy tahá v Kyjevě za nitky. A protože subverze nedokázala zničit ukrajinský stát, bude muset být rozřezán na kusy jako Gruzie. Krymu se Putin zmocnil pomocí bleskové operace inspirované směrnicemi pro činnost KGB: jednat v přítmí, zůstávat za kulisami a vodit místní loutky, nepřetržitě před světem nestoudně lhát, postavit protivníka před hotovou věc. Úder je tak silný a nečekaný, že z míry vyvedený Západ neví, co dělat, a omezuje se na žalostné lamentace a bezzubé sankce.

Povzbuzený Putin zahajuje další fázi svého záměru: odštěpení východu a jihu Ukrajiny. Ale věci se neodehrávají tak, jak předpokládal. Ruští agenti nedokážou v těchto oblastech vyvolat povstání. Pod kontrolu separatistů přecházejí pouze malé enklávy. Vláda v Kyjevě přes kolosální ruský tlak dokáže uspořádat prezidentské volby, které v hlavním městě uvedou do funkce právoplatně zvolenou moc.

Po úderu klackem do hlavy, jakým byla ztráta Krymu, se ukrajinská armáda a bezpečnostní služby vzpamatovávají. Putin marně vysílá na Ukrajinu nepřetržitý proud „dobrovolníků“ a smrtících zbraní, ukrajinská armáda postupuje. V červnu ožívá naděje: Putin sází na neshody mezi Evropany a Američany, doufá, že bude moci stabilizovat odtržené enklávy a že Evropané přinutí Kyjev k „federalizaci“ Ukrajiny, jinými slovy že poskytnou loutkám Moskvy právo veta, pokud jde o reformy, a ukrajinskou vládu tím zcela ochromí.

Ale Putin má znova ještě jednou smůlu: tragédie malajsijského boeingu 17. června 2014 převrací jeho plány. Ruský prezident v prvé řadě věří, že celá záležitost bude brzy zapomenuta. Reaguje svým ­obvyklým ­způsobem pomocí nestydatých lží a cynismu (když například Ukrajincům vyčte, že jsou za tragédii zodpovědní oni, protože letadlo spadlo na jejich území!). Představuje si, že bude moci pokračovat ve své přízemní hře vrážením klínu mezi Američany a Evropany: odtud uklidňující prohlášení určená bezpochyby Evropanům, kteří jej 22. července ujišťují, že „územní integrita“ Ruska není ohrožena.

Izolovaný od světa na své dače a obklopený svými vystrašenými a servilními dvořany, odmítá vzít na vědomí, že se Západu začínají otvírat oči. Ten vidí Moskvou podporované separatisty, jisté si svou beztrestností, jak olupují mrtvoly ze sestřeleného boeingu. Vidí také, jak se do odtržených oblastí valí ruská vojenská technika. Do popředí vystupuje celá temná minulost Putinova režimu: válka v Čečensku, kde zažili své první bojové akce žoldáci řádící nyní na Ukrajině, případ Chodorkovskij, případ Litviněnko, porušování smluv o odzbrojení, strategie „destabilizace blízkého zahraničí“ prostřednictvím „zmrazených konfliktů“, nestydatá špionáž v západních zemích… Osud letu MH17 Američany a Evropany sblížil. Ukazují se meze „schröderizace“. Tlak veřejného mínění je takový, že lidé, kteří s ruskými tvrzeními většinou souhlasí, teď raději mlčí. „Dokonce i Francie se odvrací od Putina,“ takový je titulek v TVdojd z 29. července.

Rozebrat stavbu ze lži

Cítíme, že i v Rusku je hodně těch, kdo intuitivně tuší katastrofický běh událostí po Putinově znovuzvolení v roce 2012. Ale mají pocit, že jsou bezmocnými a zoufalými svědky přívalu kolektivního šílenství, který strhává jejich krajany. Mnozí z nich také balí svá zavazadla a Rusko opouštějí. Odkud se bere rozklad společnosti, který je tak příznačný pro režimy spočívající na masové propagandě a na kultu vůdce? Klima totální lži nemá za následek pouze usazení lživých myšlenek, ale udržuje také myšlenkový zmatek, bez kterého se nemůže udržet žádná destruktivní diktatura. K tomu, aby vykrystalizovala rozhodná vůle jednat a odvaha nesklonit hlavu před poblouzněnou lidskou masou, je především třeba znovu začít myslet jasnou hlavou. V případě současného ruského režimu něco takového probíhá cestou demontáže putinovského lhaní cihlu po cihle, rehabilitace zdravého smyslu a obecné morálky.

Základní lež se týká rozpadu SSSR. Putinovská propaganda jej líčí tak, jako kdyby vyplýval ze spiknutí nepřátelských zahraničních sil opírajícího se o pátou kolonu zrádců, podobně jako v Německu byla porážka z listopadu 1918 v nacionalistických kruzích vykládána jako „rána do zad dýkou“. Putin svoji svobodyvražednou politiku odůvodňuje vůlí smazat tuto potupu a nechat za ni platit viníky, na prvním místě Spojené státy a v Rusku „liberály“ stigmatizované jako agenty Washingtonu.

A na základě tohoto mýtu, který vzešel z revanšistického prostředí siloviků, Rusko od prvních měsíců Putinovy vlády přehodilo na špatnou výhybku. Dalo přednost mocenským cílům před rozvojem země. Z toho vyplývá celá kaskáda fatálních rozhodnutí, která Putin učinil hned při svém nástupu k moci: praktická likvidace zastupitelských institucí, eliminace nezávislých médií, hypercentralizace a nové „znárodňování“ ekonomiky.

Druhá velká lež vydestilovaná putinovskou propagandou se týká domnělého „zvláštního hlasu“, který má Rusko následovat, což je argument, na jehož základě byla odůvodněna likvidace svobod a nastolení „vertikály moci“. Toto téma se rozvíjí zhruba od poloviny prvního desetiletí našeho století. Od třetího Putinova mandátu nabývá stále víc a víc slavjanofilské zabarvení. Jak vysvětluje patriarcha Kirill, „Svatá Rus zůstává duchovním a morálním ideálem našeho lidu. Tento ­ideál se projevuje ve svatosti. Většinou mají národy jiné ideály, spojené obyčejně se světskou existencí, s bohatstvím, s mocí, s prestiží. Ale pro náš lid je ideálem svatost.“7 Z tohoto obratu k pravoslaví nijak neplyne odsouzení komunismu, naopak, oblíbenou doktrínou je právě doktrína „rudého pravoslaví“ či „pravoslavného“ komunismu. Příslušníci „dobrovolnických“ oddílů v Doněcku drží v jedné ruce rudý prapor a ve druhé ikonu.

Na Západě a v Rusku se neustále omílá, že se Rusko s Putinem konečně naučilo hájit národní zájmy. To je třetí velká lež putinovského režimu a je nechutné, že takové množství expertů zejména ve Francii tuto tezi, která škodí v prvé řadě Rusku, vůbec vypustilo z úst. Neboť vzdor tomu, co tvrdí Putinovi apologeti, ruský prezident téměř vždy činí rozhodnutí, která jsou v rozporu se správně pochopenými ruskými zájmy, a to jak ve vnitřní, tak i v zahraniční politice.

Dostal se k moci, rozpoutávaje občanskou válku. Rozpoutal národnostní vášně a přiživoval je resentimentem a paranoiou, což je výbušná směs par excellence. Sledoval zhoubnou chiméru obnovení sovětského impéria, jíž obětoval vztahy se zeměmi, s nimiž má společnou hranici, i vztahy s Evropou a s USA. Ekonomiku země podřídil svým nenasytným mocenským ambicím a své prestiži. Vyplýtval pohádkový dar nebes v podobě petrodolarů, aniž se kdy pokusil Rusku zajistit sjízdné cesty, kvalitně vybavené nemocnice či věhlasné univerzity. Byl přesvědčen, že obnoví velikost Ruska, přitom ze své země učinil mocnost škodící na všech stranách a především se ze všech sil snažil vzájemně rozeštvat Spojené státy a Evropskou unii. Věřil, že posílí ruskou suverenitu, když se spřáhne se sobě podobnými a když budou společně pošlapávat mezinárodní právo. Zatímco Rusko, které se ještě ani nevyhrabalo z komunismu, potřebovalo v prvé řadě dobré vztahy s vyspělými zeměmi a se svými sousedy, Putin je se všemi rozkmotřil, neboť byl odhodlán pomstít se imaginárním nepřátelům, pomstít se za fiktivní urážky, ponížit partnery, kteří na počátku oplývali dobrou vůlí. Podobně jako se Stalin pro pakt s hitlerovským Německem rozhodl z nenávisti k anglosaskému světu, se Putin spojil s Čínou, v podstatě s jedinou zemí, která je pro Rusko skutečně nebezpečná. Systematicky podporoval nejhorší diktatury, aby mohly jednat proti Západu.

Díky výjimečně příznivé hospodářské konjunktuře spojené se strmým růstem cen ropy a plynu nebyla Putinova politika dlouho vytrestána realitou. Spousta lidí na Západě v Putinovi viděla vynikajícího stratéga. Pozorujeme-li však chování ruského prezidenta během patnácti let jeho vlády, můžeme si s jistotou ověřit nejen jeho vytrvalost při uskutečňování vlastních záměrů, ale také jeho neschopnost ovládat své nízké sklony, kterou pouze riskoval zmaření nebo zkompromitování dlouhodobých plánů ležících mu na srdci.

Putin se tak v roce 2003 rozhodl použít své energetické zbraně proti vzpurným zemím a v roce 2004 začal ­Evropu strašit svým nutkavým sklonem uzavírat plynové kohoutky sousedům, kteří vyvolali jeho hněv. Začal zasekávat udicí dřív, než ryba byla skutečně na háčku. Stejně tak Putin a jeho ideologové nikdy nenahlédli, že jejich doktrína „svrchované demokracie“ (jinými slovy utvrzování „ruské cesty“, odmítnutí liberálních hodnot západních demokracií), není dost dobře slučitelná se záměrem vytvořit Eurasijskou unii, neboť teoreticky předpokládala zřeknutí se suverenity – pokud nejde jen o remake moskevské nadvlády nad eurasijským kontinentem, pro partnery Ruska nepřijatelný.

Z tohoto důvodu všechny projekty reintegrace bývalého sovětského prostoru, které s fanfárami vyhlašovalo postkomunistické Rusko, zůstaly jen mrtvou literou. Na každé vzteklé embargo uvalené Ruskem vůči zemím provinivším se tím, že chtěly sbližování s Evropou, jeho partneři z Eurasijské unie, Bělorusko a Kazachstán, reagovali vlažně a s odstupem, neboť nechtěli riskovat, že budou nuceni čelit západním sankcím společně s Ruskem. Putin a jeho klan si jako oběti vlastních paranoidních fantasmagorií nikdy nedali tu námahu a nesnažili se porozumět světu, ve kterém žijí, natož aby vzali v úvahu jeho složitost. Zahraniční politika se jim zredukovala na kupování nebo verbování elit cílových zemí, členů parlamentu, politiků, průmyslníků, novinářů nebo odborníků. Diplomatická činnost spočívá v protlačování těch, kdo jsou pod kontrolou, a v neutralizaci těch zbývajících. Každý západní ústupek si Moskva vykládá jako příznak slabosti a jako povzbuzení k další licitaci. Když Obama vyslal do Moskvy na post velvyslance svého blízkého spolupracovníka Michaela McFaula, aby zkoumal možnosti restartu, stal se nový velvyslanec předmětem nenávistné kampaně, protože ho Kreml podezíral, že má v úmyslu v Rusku zorganizovat „oranžovou revoluci“.

Kvůli svým neschopným vůdcům nedokázalo Rusko z mimořádné přízně štěstěny, která se na ně smála v prvním desetiletí po roce 2000, vytěžit vůbec nic. Místo toho, aby upevňovalo právní stát, zažívalo ne­uvěřitelný úpadek a scvrklo se na krajně primitivní politický systém. Místo spolupráce se svými sousedy vyvolalo se všemi konflikt. Místo toho, aby využilo onoho daru nebes v podobě petrodolarů k rozvoji společnosti, pohřbilo miliardy v mocenském sektoru a investovalo je do policie a do armády, která se bezedně napájí z ropovodů a plynovodů a ohrožuje celý svět. Pro Putinova léta v Rusku je charakteristický nespočet promarněných příležitostí, které jdou na vrub vůdce neschopného uvažovat v širší časové perspektivě, ovládat svoji posedlost mocí, své fobie a svého mstivého ducha.

Když sama skutečnost zpochybnila velkou lež o domnělé prosperitě, zajištěné obětováním základních svobod, když ruská ekonomika zažívala vzhledem ke zvýšeným cenám ropy prudký pokles, Putin nezařadil zpátečku, ale naopak se rozhodl pro obranu útokem. Pustil se do opozice a zahltil Rusko přívalem nepřetržité nenávistné propagandy. Patologii, již prosadil uvnitř ruských hranic, chtěl vyvézt i mimo ně, opíraje se o ruskou diasporu zrekvírovanou pro jeho záměr podvrátit mezinárodní pořádek. Skončil tak, že z každého Rusa v cizině učinil podezřelou osobu. Stejně jako Hitler vsadil na slabost demokracií, aniž pochopil, že demokracie, zvyklé na konsenzus a civilizované způsoby, potřebují určitý čas k tomu, aby si uvědomily, že mají nepřítele, avšak jakmile si hrozbu uvědomí, dokážou nakonec najít zdroje i energii a čelí nebezpečí.

Putin vystavuje Rusko riziku, že se mu postaví na odpor široká koalice zemí, které proti sobě popudil svým chováním drzého chrapouna, zvyklého beztrestně týrat bezbranné. To vše ve jménu mlhavé ideologie, směšující zatuchlé zbytky sovětismu s nejotřepanějšími klišé slavjanofilství a pravoslavím, s onou toxickou kombinací, která způsobila smrt carského Ruska. Stejně jako Hitler ve chvíli velkých porážek německé armády se Putin věnuje okázalým architektonickým projektům – například rekonstrukci dvou monastýrů a jedné cerkve přímo v Kremlu.

Smutný běh postkomunistického Ruska v sobě zahrnuje rovněž mnohá poučení pro Západ. Příliš dlouho zůstával slepý nebo lhostejný k nebezpečnému vývoji, který se rýsoval v Kremlu. Po rozpadu komunismu byli zastánci Realpolitik na koni: nezajímali se o základní povahu ruského režimu a nedočkavě se vrhli do obchodování s Ruskem a podnikání. Spletli si Realpolitik s cynismem a jen utvrzovali ruské představitele v pohrdání, které cítili vůči svým západním partnerům. Události posledních měsíců nám daly tvrdě na srozuměnou, že není možné být jedna ruka s režimem, který lže, ujařmuje a vraždí, který loupí a flagrantně porušuje civilizované zvyklosti a mezinárodní právo. Připomínají nám, že etika má i v našem postmoderním světě stále své místo a že je nebezpečné na to zapomínat.

Poznámky:

1 New York Times, 18. července 2014.

2 RFE/RL, 20. května 1999.

3 Gazeta.ru, 25. února 2000.

4 Argument, 19. června 2012.

5 D. V. Travin, Putinskaja Rossija od rassveta do otkata, Sankt-Petersburg, Dělo, 2006, s. 368.

6 Vedomosti, 19. února 2014.

7 I. Jakovenko: „Mediafrenia“, Ježenědělnyj Žurnal, 29. července 2014.

Článek byl otištěn v časopise Kontexty 5/2014

 

Revue Politika 11/2014
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru