Par avion XXV.

V aktuálním přehledu Par avion přinášíme úvahu nad výzvami nové ukrajinské vlády, dále se věnujeme aktuálnímu postoji Egypta k Islámskému státu a seznámíme vás s pozastavením nad významem slova „izolacionista“ v rámci debaty o roli Spojených států ve světě.

Mýtus amerického izolacionismu

V poslední době se objevují v americkém tisku komentáře varující před nebezpečím vzestupu „izolacionismu“. Přitom nic jako izolacionismus (podle slovníkové definice) v současném zahraničněpolitickém diskursu neexistuje. Říct o někom, že je "izolacionista" je totéž, jako v domácí politice použít nálepku "socialista".

Tímto způsobem se lze vypořádat s názory oponentů, aniž by je člověk skutečně vyvrátil. Šlo např. o velmi snadný způsob, jak diskreditovat jakoukoliv seriozní kritiku vojenských intervencí v rámci války proti terorismu.

Podle slovníku Merriam-Webster je izolacionismus "víra, že by se země neměla zapojovat do vztahů s ostatními zeměmi". Dnešní kritici míří na konkrétní "izolacionistické" období, na dvacátá a třicátá léta 20. století: Amerika se v meziválečném období stáhla ze světa a svět se zřítil do propasti. "Izolacionismus" je eufemismus pro "Hitler a Stalin se blíží". Rooseveltova vláda posílala válečné lodi a letadla do Británii dva roky před Pearl Harborem. USA však odmítaly uzavírat jakékoliv vojenské závazky, např. přes Ligu národů.

Pokud je hovořit o americkém izolacionismu ve 20. a 30. letech chybné, hovořit o něm dnes je absurdní. Americké jednotky lze najít ve 150 zemích a vojenská spojenectví je zavazují bránit podstatné části Evropy a Asie před cizími útoky. Poslední prezidenti vedli bombardování nebo pozemní vojenské akce v Kuvajtu, Iráku, Afghánistánu, Bosně, Srbsku, Somálsku, Súdánu, Sýrii, Libyi, Pákistánu a Jemenu. Obama právě poslal 3000 amerických vojáků do boje s ebolou v západní Africe.

Takže ačkoliv Američané vášnivě debatují o konkrétních vojenských intervencích a programech zahraniční pomoci, základní předpoklad, že USA mají hrát vůdčí roli v řešení problémů daleko od jejich břehů, nikdo v americkém politickém mainstreamu nerozporuje.

Za lídra "izolacionistického" křídla republikánů je považován Rand Paul. Po zvolení senátorem v roce 2011 navrhl zrušení zahraniční pomoci. Opakovaně trval na tom (stejně jako Obama, když byl ještě senátorem), že válku může vyhlašovat jen kongres, nikoliv prezident. To z něj však nedělalo izolacionistu. Nikdy nezpochybnil členství v NATO nebo třeba alianci s Japonskem.

Jeho názory se navíc postupně více přiblížily mainstreamu. Volal po tvrdých sankcích vůči Rusku, instalaci systému raketové obrany v Polsku a Česku, dokonce po bojkotu zimní olympiády v Soči. Ani v oblasti Blízkého východu nevolá po úplném stažení USA. Dokonce říká, že proti IS by zakročil tvrdším a rozhodnějším způsobem než Obama.

V únoru loňského roku Paul navrhoval na Blízkém východě využít doktrínu containmentu. Tímto způsobem chtěl George Kennan reagovat na expanzi sovětského komunismu podporou různých partnerů, kteří by ji zadržovali a neriskovat vznik války. Ať už je podobná strategie aplikovatelná na džihádismus či nikoliv, Paul volá po obezřetném, ale dlouhodobém angažmá na Blízkém východě. To bychom od izolacionisty neočekávali.

Paul kromě toho hojně používá slovo stabilita. Svržení diktátorů od Husajna přes Kaddáfího po Assada znamenalo vytvoření chaosu, z nějž profitovali radikální džihádisté. Intervence, které vedou k destabilizaci regionu, jsou podle Paula chybou. Paulova zahraniční politika se posunula ke standardnímu konzervativnímu realismu doplněnému úzkostlivostí ohledně překračování prezidentských pravomocí.

Pokud jde o „izolacionistické“ naladění veřejnosti, ve výzkumu Pew Research Poll na konci roku 2013 skutečně 52 % respondentů uvedlo, že by si USA v zahraniční politice měly hledět svého. Nicméně současně 56 % respondentů uvedlo, že mají plně spolupracovat s OSN, 77 %, že při rozhodování o své zahraniční politice má brát v potaz názory svých spojenců, 59 % chce, aby americká vojenská přítomnost v zahraničí zůstala na současné úrovni, a 70 % se domnívá, že větší angažovanost USA v globální ekonomice je dobrá věc.

Vysvětlení tohoto zdánlivého rozporu je, že americkou aktivitou v zahraničí jsou v posledních letech v diskusi politických a žurnalistických špiček myšleny velmi konkrétní intervence jako Irák, Libye, Sýrie. Pokud tedy veřejnost chce, aby si USA hleděly svého, znamená to odmítnutí těchto konkrétních zásahů. Nejde o odmítnutí zahraničního angažmá nebo vojenské aktivity jako takových.

Izolacionismus v pravém slova smyslu tedy dnes v podstatě neexistuje. Proč tedy tolik politiků a komentátorů hovoří o jeho hrozbě? Pokud se podívá na konkrétní obsah podobných varování, ukáže se, že je izolacionismus používán jako synonymum pro „ústup“.

Zatímco izolacionismus má jasný obsah (odmítání kontaktu s ostatními zeměmi), význam slova „ústup“ je relativní. Neříká nám nic o míře současného vojenského angažmá. Smysl dostává teprve ve chvíli, kdy řekneme odkud nebo z čeho ustupujeme.

Používání nálepky "izolacionista" nepatří k legitimním argumentům, které by intervencionisté měli používat. Novináři by ji tedy měli zařadit mezi nadávky jako „socialista“, „fašista“ a „totalitář“. Pak se Americe možná konečně dostane zahraničně-politické debaty, kterou si zaslouží.

Egypt a boj proti IS

Egypt má sice velkou a dobře vyzbrojenou armádu, ale je nepravděpodobné, že by hrál v Sýrii a Egyptě jakkoliv zásadní roli. Pozemní ofenziva proti IS bude vedená především iráckou armádou a jednotkami iráckých Kurdů. Většího počtu vojáků z arabských zemí zatím není zapotřebí. Kromě toho Egypt na rozdíl od některých jiných arabských států postrádá letecké kapacity, zvláštní jednotky, přítomnost zpravodajské služby a vazby na místní kmeny. Egypt zřejmě bude ochoten i nadále USA umožňovat přelety přes své území, doplňování paliva a využívání Suezského průplavu válečným loďstvem.

Egypt říká, že musí bojovat svoji vlastní bitvu s terorismem. Sám čelí nebezpečnému domácímu povstání, které v průběhu minulého roku rychle eskalovalo. Spojitost mezi sinajskou militantní skupinou Ansar Beit al-Maqdis a IS zůstává nejasná, ale do budoucna ji nelze vyloučit. IS totiž oslovuje mnohé příslušníky egyptského islamistického podzemí.

Problematická je však definice problému ze strany Egypta. Vláda i nadále považuje Muslimské bratrstvo za teroristickou skupinu, přestože chybí důkazy pro jeho zapojení do násilných akcí. Vládní představitelé nevynechají příležitost, aby naznačili spojení mezi Muslimským bratrstvem a IS, čímž chtějí získat mezinárodní podporu pro tvrdé potírání Muslimského bratrstva a dalších oponentů po roce 2013. Přitom tvrdost politických represí může vytvářet nové rekruty pro extremistické skupiny typu IS.

Egypt tedy může skutečně sehrát v boji proti džihádismu klíčovou roli. Ne však tím, že vyšle své jednotky do Iráku či Sýrie, ale politikou, která uhasí šíření násilí a extremismu v samotném Egyptě. Země by se jinak mohla stát snadnou kořistí pro IS a podobné skupiny.

Začít by měla propuštěním tisíců Egypťanů zadržených kvůli nenásilným protestům po převratu v roce 2013, ukončením mučení a zneužívání vězňů, rozšířením ekonomického rozvoje do marginalizovaných oblastí jako Sinaj nebo Západní poušť. To jsou nejdůležitější věci, které může Egypt v boji proti extremismu v regionu udělat.

Michele Dunne (Carnegie Endowment): What Egypt Can and Cannot Do Against the Islamic State

Ukrajina musí uchopit svou šanci na lepší budoucnost

Prozápadní kurz, zvolený Ukrajinci v právě skončených parlamentních volbách sám o sobě nezajistí Ukrajině světlou budoucnost. To ostatně nezajistí ani enormní finanční asistence, poskytnutá Ukrajině evropskými daňovými poplatníky. Evropa se nyní musí rozhodnout o budoucnosti své východní politiky. To znamená odpovědět na otázky zda a do jaké míry je EU ochotna se dále rozšiřovat východním směrem a především, jaké vztahy chce do budoucna mít s Moskvou.

Ukrajina bude čelit obrovským výzvám. Nové vedení musí především dokázat Západu, že je schopno úspěšně zavést reformy navzdory překážkám, kladeným ze strany Ruska. Jak ukazuje stav zamrzlých regionů v širším okolí, situace Náhorního Karabachu, nebo Podněsteří v obou případech ukazuje, jakým způsobem dokáže Moskva využít takových konfliktů jako tlakové body proti reformně (ve smyslu snahy odpoutat se od ruského vlivu) orientovaným vládám. Fakt, že východní regiony země se v tuto chvíli nenacházejí pod kontrolou Kyjeva, by neměl odvracet vládní pozornost od provádění reforem.

To pochopitelně neznamená, že by příští vláda měla již ignorovat Krym, nebo situaci ve východních regionech. Ale právě dlouhodobá a neúnavná práce na stabilizaci země bude nejlepším důkazem, že se vláda nenechá ruskými kroky oslabit a zastrašit. Pokud v tomto úkolu Porošenko a Jaceňuk selžou, bude se jednat o vítězství Moskvy.

Přiznejme si, že reformní agenda, kterou ukrajinská vláda dostává na stůl, je kolosální. Dnes je snadné obviňovat bývalého prezidenta Janukovyče z korupčnictví, jenže kořeny tohoto systému spadají hluboko do raných devadesátých let. Nová vláda bude muset od základů přebudovat všechny ukrajinské instituce. Aby toho dosáhla, potřebuje dobře placené, loajální státní úředníky a silný občanský sektor. Právě zde by mohla velkou roli sehrát finanční pomoc z Evropy.

Při pohledu zvenčí není reformní nálada mezi Ukrajinci patrná. Ano, Ukrajinci museli dlouhá léta snášet korupci a státem řízenou ekonomiku. Podpláceli úředníky, aby dostali alespoň základní služby. To chtějí změnit. A právě to je hlavním poselstvím parlamentních voleb z 26. října.

Judy Dempsey (Carnegie Europe): Ukraine Must Seize Its Chance for a New Beginning 

Připravili Bohumír Žídek a Ondřej Šlechta

Diskuse