Neexistuje právo kuřáka zapálit si na cizím majetku

Další snahy o prosazení úplného zákazu kouření v restauračních zařízeních vedly k roztočení dalšího kola nekonečných diskusí na toto téma. Znovu se vrací požadavek práva na čistý vzduch a práva na oběd v nezakouřeném prostředí, která převyšují právo zapálit si.

A protože jde skutečně o diskuse v pravdě nekonečné a neustále se opakující, není divu, že už v roce 2008 se našli lidé, kteří v detailní analýze vyvrátili veškeré argumenty obhájců zákazu. Tohoto úkolu se tehdy zhostili analytici Liberálního institutu Jiří Schwarz mladší a Matěj Schuster. Svoji policy analysis nazvali Kouření v restauracích, práva nekuřáků a legitimita státních zásahů.

Že se ministru zdravotnictví a poslancům hnutí ANO zachtělo úplného zákazu kouření v restauracích, jsme se mohli dočíst již v srpnu. O něco podobného se pokoušel Výbor pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny už v době vzniku zmíněné studie, když chtěl kouření zakázat „úplně a bezvýjimečně“, čímž v radikálnosti překonal i tehdejšího tahouna protikuřáckého boje Borise Štastného.

Svoboda nebýt obtěžován dýmem

Hned v úvodu se autoři dostávají k otázce, která je pro tuto diskusi klíčová. Právě její nepochopení celou debatu znesnadňuje, až znemožňuje.

Častým předpokladem totiž je, že jde o rozpor mezi svobodou kuřáka si zapálit a právem nekuřáka nebýt obtěžován dýmem. Z toho vyplývá, že svoboda kuřáka končí tam, kde začíná svoboda nekuřáka.

Zásadní však je, kde se tento spor odehrává. Totiž v restauraci, tedy na soukromém pozemku třetího člověka. Právo kuřáka zapálit si na cizím majetku neexistuje. Pokud mu to vlastník hospody zakáže a on si přesto zapálí, dopouští se bezpráví. Zapálit si smí pouze, pokud mu to majitel jako jedna ze smluvních stran dovolí.

Autoři tedy docházejí k tomu, že nejde o spor mezi právy kuřáků a nekuřáků. Podstatou sporu je otázka, zda vlastník prohlášením své hospody za kuřáckou porušuje jakési právo nekuřáka na čistý vzduch.

První hospoda

Další tezí je, že nikdo nemá nezadatelné právo na to, aby další člověk začal provozovat pohostinský podnik nabízející jídlo a pití. Tím pádem nemůže mít ani právo na to, aby tento člověk začal provozovat takovýto podnik a navíc v něm zakázal kouřit.

Pro lepší představu prezentuje zmíněná analýza hypotetickou výchozí situaci, kdy v určitém okamžiku (t) neexistuje žádná hospoda. Porušuje nějaká práva spotřebitelů? Třeba právo na zakoupení piva v hospodě? Asi ne.

Pokud by tomu tak totiž bylo, museli bychom identifikovat konkrétní osobu, která má povinnost službu poskytnout a odůvodnit proč.

V dalším okamžiku (t+1) pak přichází podnikatel, který investuje peníze do realizace svého nápadu na otevření hospody. Nabídne lidem službu, která doposud neexistovala a rozšíří tak spektrum jejich možností.

Pokud hospodu prohlásí za kuřáckou, poskytuje hostům možnost si i zapálit. Pokud se někdo využije jeho nabídky, demonstruje, že pro něj její klady převyšují zápory (např. zakouřený vzduch). Majitel nijak nezhoršuje postavení lidí, kteří jeho nabídku nepřijmou. V nejhorším případě se může stát, že se budou stravovat stejným způsobem jako před otevřením hospody.

I tak se autoři ptají, zda majitel otevřením hospody a změnou situace mezi okamžiky t a t+1 porušil něčí práva. Třeba právo na zakoupení piva v nekuřácké hospodě. Vzhledem k tomu, že už na začátku došli k tomu, že nikdo nemá nezadatelné právo na zakoupení piva v hospodě, tím méně má právo na jeho zakoupení v nekuřácké hospodě.

Zákazníci se mohou rozhodnout, zda využijí nabízenou službu. Souhlasit s nabízenými podmínkami, nebo je odmítnout. Otevření nové hospody a povolení kouření tak nepoškozuje žádná práva nekuřáků. Platí-li toto u první hospody, musí to platit i u druhé, třetí, páté nebo sté.

Legální a nelegální aktivity

Autoři předpokládají, že ne každého tato analýza přesvědčí, a proto se vypořádávají i s obvyklými argumenty protistrany.

Hned na úvod předesílají, že je třeba rozlišovat mezi:

- aktivitami, jež jsou samy o sobě nelegální, ať jsou provozovány kdekoliv,

- aktivitami, které jsou samy o sobě legální.

Hovoříme-li o právu majitele rozhodnout, mluvíme vždy o druhém z těchto dvou případů. Nevyplývá z toho tedy třeba právo majitele střílet do hostů. To je nelegální vždy a všude.

Hygienické předpisy

Antikuřáci dále často tvrdí, že pokud má stát právo určovat hygienické předpisy a nařizovat provozovateli třeba způsob uchovávání a zpracovávání potravin, je logické, že může určovat i to, zda se v podniku smí kouřit.

Ač to nemusí být zřejmé, tyto případy se liší. Zda se v hospodě kouří, lze zjistit jednoduše při nahlédnutí. Navíc dnes je již povinné označování, zda je hospoda kuřácká, nekuřácká či s oddělenými prostorami. Pokud jsme se stavem vzduchu v podniku spokojeni, služeb využijeme a naopak.

U hygienických norem však zákazník jednoduchou kontrolu provést nemůže. Většina z nás by podle autorů nebyla moudrá ani po nahlédnutí do kuchyně. Proto tuto kontrolu delegujeme na stát. Důvodem není případná závadnost pokrmů jako taková, ale praktická nemožnost ji rozpoznat.

Zdravotní rizika  

Pokud jde o problém zdravotních rizik, kterým jsou hosté vystaveni, to bylo již v podstatě vysvětleno. Vstupem do podniku a nákupem vyjadřujeme souhlas s nabízenými podmínkami. Autoři mimochodem zmínili zajímavý příměr k boxerovi, který vstupem do ringu také dává souhlas k tomu, že zřejmě schytá nějakou tu ránu.

I lidé, kteří jsou tento předpoklad u klientů ochotni akceptovat, mají problém se zdravotními riziky v případě zaměstnanců. Přitom však jde o zcela totožnou situaci.

Uzavřením pracovní smlouvy s provozovatelem kuřácké restaurace zaměstnanec akceptuje podmínky. Zřejmě existuje něco, co mu případnou újmu kompenzuje, pravděpodobně vyšší příjem.

Podle autorů je pak rovněž třeba rozlišovat dvě situace:

- Zaměstnanec kuřácké restaurace je vystaven dýmu

- Zaměstnanec firmy, která neposkytuje službu typu „posezení u kávy s možností si zapálit“, je vystaven dýmu v důsledku bezohlednosti spolupracovníků či nadřízených.

V prvním případě je újma spojena s charakterem služby a zaměstnanec s ní souhlasí uzavřením smlouvy. V druhém případě žádný takový souhlas nedává, proto dává smysl ho před případnou újmou chránit.

Negativní externalita

Někdy je kouření v restauraci označováno za negativní externalitu. To však není pravda. Typickým případem negativní externality je kouř vypouštěný továrnou do ovzduší, který je nedobrovolně vdechován třetími osobami, které nemají možnost situaci ovlivnit.

Majitel hospody na nikoho nic bez souhlasu neuvaluje. Nese plné důsledky rozhodnutí povolit kouření. Že k němu například nebudou chodit lidé, odmítající inhalovat kouř. Je nucen zvažovat reakce hostů a přizpůsobit nabídku jejich preferencím. Zastánci zákazu uvádějí jako analogii, že dnes jsou majitelé povinni mít v podniku toalety. Tady skutečně existuje negativní externalita: Hosté v podniku bez toalet budou chodit vykonávat potřebu mimo podnik a ničit veřejný a cizí soukromý majetek.

U kouření k ničemu takovému nedochází. Naopak by negativní externalita vznikla při zákazu, kdy by hosté museli kouřit před hospodou a obtěžovat kouřem kolemjdoucí, kteří by se mu nemohli vyhnout.

Veřejný prostor

Existuje ještě argument, který restauraci chápe jako veřejný prostor zcela odlišný od soukromého bytu. Podle autorů se nejedná o samostatný argument. Jistě je rozdíl mezi tím, když uvařím pokrm z prošlých potravin ve svém bytě a když jej prodám v hospodě nic netušícímu hostovi.

Cílem analýzy ale bylo právě jasně odlišit ta jednání majitele, jež mohou být podrobena legitimním regulačním opatřením, od jednání, jejichž regulace je nelegitimní.

Pokud někteří zastánci zásahu chtějí říct, že ve chvíli, kdy využijete svého majetku k soukromému podnikání, je legitimní ze strany státu jakékoliv omezení, jsou v rozporu s principem omezeného vládnutí (limited government). Autoři tento princip považují za základ právního státu.

Závěry

Lze tedy rozlišovat tři různé situace:

- Majitel přesahuje hranice svého majetku a bez jejich svolení poškozuje třetí osoby. (např. přílišný hluk ruší sousedy)

- Majitel porušuje smlouvu se zákazníkem. (např. mu servíruje jídlo ze zkažených potravin)

- Dojde k dobrovolné směně, kdy majitel podle ujednání hostovi prodá oběd v zakouřené restauraci.

V prvních dvou případech se majitel dopouští aktu bezpráví a případný zásah ze strany státu by byl oprávněný. Ve třetím případě nic neporušuje a aktem bezpráví by byl naopak zásah proti majiteli.

Problém, s nímž se chtějí zastánci zákazu vypořádat, je údajný nedostatek nekuřáckých podniků. V roce 2008 autoři přišli se třemi alternativami úplného zákazu:

- Změna výchozího pravidla – všechny restaurace budou automaticky nekuřácké, pokud majitel kouření výslovně nepovolí.

- „Vynucená volba“ – majitel se musí rozhodnout, zda bude zařízení kuřácké, nekuřácké nebo se stavebně oddělenými prostory a viditelně podle toho podnik označit. Právě toto opatření platí dnes.

- Daňové zvýhodnění – nekuřácké a smíšené podniky si budou moci po omezenou dobu odepsat z daní investici do přestavění podniku.

Jak bylo řečeno, nakonec bylo zákonodárci zvoleno řešení „vynucenou volbou“. Dnes tedy máme asi třetinu čistě kuřáckých podniků, kde se podává jídlo. Pětina je nekuřácká a zbytek má stavebně oddělené prostory.

Lze tedy říct, že se toto opatření osvědčilo. Každý klient si může zvolit podnik dle svého gusta a majitelům nikdo neupírá právo rozhodovat o svém podniku.

Je tedy zarážející, že i tak zde stále je tak silná snaha prosadit absolutní zákaz. Problém, který by měl řešit, byl již dávno vyřešen.

Úspěch zakazovačů, jak prokázala odkazovaná studie, by znamenal jednostranný akt bezpráví vůči majitelům restaurací.

Diskuse