Senátní volby: padne poslední tabu?

Letos na podzim se v jednotlivých obvodech po osmnácti letech po od prvních voleb do znovuobnovené horní parlamentní komory uzavře jejich dosavadní čtvrté volební kolečko, v některých dokonce páté. To už je číslo, které umožňuje pozorovat vedle některých konstant jako nízká volební účast i některé jejich stranickopolitické aspekty.

Druhý senátní obrat v nedohlednu?

Strany z pravé části českého politického spektra, zejména pak ODS, měly po sametové revoluci na komunální a posléze i krajské úrovni mnohem silnější zázemí. Z toho pak vydatně čerpaly i v dalších volbách a dokázaly také mnohem lépe než jejich levicoví soupeři rekrutovat kandidáty z řad místních elit. Korunováno to bylo rokem 2006, deset let po známém televizním vystoupení lidoveckého předsedy Josefa Luxe, kdy se dotyčný ostře vymezil vůči možnému výraznému ovládnutí horní komory občanskými demokraty, a získáním senátní většiny pro ODS.

Tehdy se přitom příliš nebraly ohledy na to, že volební vzestup kandidátů ODS v senátních volbách mezi lety 2002 a 2006 kopíroval – stejně jako u Čtyřkoalice o několik let dříve – její pobyt ve skutečné opozici a promítla se do něj nejasná situace po sněmovním patu v roce 2006.

„Vystřízlivění“ připravily volby v roce 2008. V těch za ODS kandidovali třeba starostové/primátoři Chebu, Loun, Kladna, Děčína, Trutnova, Kolína, Žďáru nad Sázavou, Znojma a Uherského Hradiště, bývalý primátor Brna, v České Lípě bývalý starosta a končící hejtman a v Hradci Králové absolutně nejpreferovanější kandidát posledních komunálních voleb. A přesto nikdo z nich při známé „oranžové tsunami“, která se tehdy v říjnu před šesti lety prohnala zemí, mandát nezískal.

I zde se v plné nahotě nakonec projevilo pravidlo o voličské podpoře vládních a opozičních stran, které často doprovází tento typ méně důležitých voleb, pro něž se zásluhou Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta vžilo označení volby druhého řádu.

Největší výprask utržily vládní strany vždy zhruba v polovině volebního období. Kromě zmiňovaného roku 2008, kdy ODS, KDU-ČSL a SZ získaly dohromady pouhé tři mandáty, se ještě jednalo o léta 2000, 2004 a 2012. V roce 2000 totiž získaly ČSSD a ODS 9 mandátů, o čtyři roky později ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU 5 mandátů a dva roky nazpátek ODS, TOP 09/STAN a LIDEM 6 mandátů), aby v následujících volbách vždy pouze několik měsíců po sněmovních volbách byla pozice vládních (pokud nepovažujeme pseudoopoziční roli ODS po volbách v roce 1998 za opravdovou opozici) a opozičních stran víceméně vyrovnaná, s výjimkou senátních voleb v roce 2010, kdy vláda i s spolu s doplňujícími senátními volbami na Kladně o několik měsíců později v březnu 2011 podlehla opozici v poměru 10:18.

V roce 2008, kdy poprvé hlavní opoziční formace v senátních volbách, jež se neuskutečnily jen několik měsíců po těch sněmovních, nepocházela z pravé či středopravé strany politického spektra, začal po dvanáct let trvající dominanci začal obrat sociálních demokratů, potvrzený o dva roky později získáním nadpoloviční většiny a jejím zbytněním v roce 2012. S nynějším vládním angažmá ČSSD by tak dle logiky dosavadního vývoje mocenských poměrů v horní parlamentní komoře mělo dojít ke druhému obratu. Otázkou však je, zda při dnešní rozdrobenosti nedojde spíše k větší fragmentaci horní komory, protože současná senátní opozice napravo od ČSSD je rozdělená do několika menších klubů, z nichž největší představuje ODS, která zrovna nepatří mezi favority nadcházejících voleb. Na dobu, kdy jedno, případně několik ideově blízkých uskupení ovládalo senát, si zřejmě na několik let odvykneme.

Kandidáti ODS: preferovaní a „biti“ volebním systémem

Ústřední stranou senátních voleb, resp. jejích prvních kol, byla i vzhledem k výše řečenému v dosavadní historii obnovené existence horní komory jednoznačně ODS. Žádná jiná strana prozatím nedokázala ve všech 81 volebních obvodech získat buď mandát, či alespoň jednou mít v nich své zástupce ve druhém kole. Celkově tak z dosavadních 298 duelů byli občanští demokraté ve druhých kolech zastoupeni v 242 případech, přičemž 171 krát postupovali jako vítězové prvního kola a k tomu ještě již v prvním kole získali čtyři mandáty.

To, že byl v minulosti postup jejich kandidátů v očích volebního štábu ODS takřka naprostou jistotou, naznačil případ z roku 2008, kdy v regionální mutaci MF DNES vyšel po prvním kole inzerát děkující jménem jejich kandidáta Libora Karáska v obvodě Uherské Hradiště voličům za jejich přízeň v první kole a žádající je o její zachování i v kole druhém, kam se dotyčný ovšem nakonec nedostal.

Jestli je něco pro ODS navýsost platné, rčení „všechna sláva, polní tráva“ při přechodu z prvního do druhého kola. Už od dob zmíněného Luxova vystoupení nejsou kandidáti žádné jiné strany – s výjimkou KSČM – ve druhém kole senátních voleb tak „biti“, jako právě kandidáti z ODS. Jelikož ODS je, či spíše byla (obdobně jako komunisté), dle sociologických výzkumů objektem jak silně pozitivní, tak i silně negativní identifikace, což má svou důležitost zejména právě ve druhém kole, kde volební chování voličů může získávat výrazně strategickou či taktickou podobu, tak voliči většiny ostatních stran se proti ní často spojují.

Naději na mandát tak z kandidátů občanských demokratů mají de facto jen ti, kteří postoupí z prvního místa a i těch dokázalo uspět přibližně asi jen 56 % (u vítězů prvních kol nereprezentujících ODS je to přes 80 %). V řeči konkrétních čísel tak uspělo z celkem 242 duelů jen 103 jejich kandidátů a pouze sedm z nich nebylo zároveň i vítězi prvního kola, přičemž u nich je třeba rovněž vzít v potaz, že kromě velmi těsného vítězství Jaroslava Mitlenera nad Jiřím Dienstbierem v roce 2000 v Mladé Boleslavi, byli jejich soupeři z ještě více odmítané KSČM, se kterou jako jedinou stranou má ODS kladnou vzájemnou bilanci (21:7).

Úspěch komunistů jako poslední voličské tabu

I tak kandidáti občanských demokratů dokázali v minulosti, zejména pak v první půlce minulé dekády, uspívat v senátních volbách po celé zemi, takže obecně vzato nějakým viditelnějším geografickým komplexem v tomto typu voleb netrpěli. To ale nemusí platit do budoucna, jelikož v posledních 6 letech s výjimkou částečně na Moravu zasahujícího obvodu Jihlava neuspěl žádný její kandidát na Moravě a ve Slezsku).

To neplatí u sociálních demokratů, kteří s výjimkou Ostravy měli dlouhodobě problém uspět v největších městech. Částečný průlom se jim podařil ve volbách v roce 2008, kdy v obvodu Plzeň-město zvítězil na třetí pokus jejich kandidát Jiří Bis a rovněž se kandidátovi ČSSD Miloši Janečkovi podařilo na desátý pokus získat pro sociální demokraty senátorský mandát v některém z brněnských městských obvodů, konkrétně ten zabírající z městského jádra moravské metropole části Brno-sever, a sice Žabovřesky, Královo Pole a většinu čtvrtí na severním okraji města.

Dobový výrazný posun doleva se v roce 2008 projevil i v Praze, kde kandidáti ČSSD konečně ve druhém kole zlomili čtyřicetiprocentní hranici hlasů, ale i tak v těchto opravdu pro ČSSD úspěšných volbách pro ně zůstala Praha i nadále nedobytnou. Vše změnila až v roce 2012 za sociální demokracii kandidující profesorka patofyziologie Eva Syková v obvodu Praha 4. Ta dokázala nejprve jako první levicová kandidátka v historii předčít (spolu s Jiřím Dolejšem v jiném pražském obvodě) všechny protivníky v prvním kole, tak i posléze znovu ve druhém kole získat více hlasů, než její protivník Tomáš Töpfer, který ve druhém kole v roce 2012 získal menší procentní podíl hlasů, než v prvním kole před šesti lety (!), a získat tak pro levici v novodobé historii senátních voleb první pražský mandát.

Po tom, co lidovci, jejichž volebními baštami jsou tradičně moravské kraje a východní Čechy, v případě Zuzany Roithové v Praze či Josefa Kalbáče ve Strakonicích dokázali mít čas od času štěstí a uspět dále na západ od moravsko-české zemské hranice, pak posledním dosavadním voličským tabu v senátních volbách zůstává úspěch v podobě zisku mandátu komunisty mimo jejich obvyklé voličské bašty. Nakročeno k tomu měli nejblíže přede dvěma lety, kdy jejich kandidáti postoupili do druhého kola v deseti obvodech po celé zemi, mezi nimi i již zmiňovaný Jiří Dolejš dokonce z prvního místa na Praze 8. Nakonec ale zafungovalo to, co o vlivu dvoukolového většinového systému na zastoupení extremistických, extrémních či izolovaných stran konstatoval italský politolog Giovanni Sartori. Tedy, že takové strany přísně penalizuje. Otázkou do budoucna ale je, zda za nynější situace, kdy ve vztahu k minulému režimu padá na nejvyšší politické úrovni jedna jistota za druhou, jak dlouho toto bude tato jistota ještě fungovat?

Diskuse