Zpackané Východní partnerství

Málokterý projekt EU je takovým produktem politického diletantství, jako právě Východní partnerství. Spojit do jednoho programu Azerbajdžán, Arménii, Bělorusko, Gruzii, Moldávii a Ukrajinu mohli skutečně jen lidé, kteří nepoužívali mapu světa a nebrali v úvahu geopolitické, demografické a ekonomické rozdílnosti těchto zemí.

Ignorování Ruska

Od samého počátku politici EU ignorovali také názor Ruska. Například bývalý český premiér Topolánek jednou typicky prohlásil, že „Východní partnerství není namířeno proti nikomu“ a po něm to vytrvale opakovali další „hvězdy“ mezinárodní politiky z Bruselu. Proč by ovšem této tézi měl věřit prezident Ruska? S ním o rozšiřování vlivu EU do postsovětských republik vůbec nikdo nejednal a také Rusku nic nenabídl. A tak se mračna začala stahovat.

Ve které diplomatické příručce si evropští politici přečetli návod pro svůj postup, není známo. Nicméně postupují podle ní doposud. Není zřejmé, zda je to strach z Putina, vyvolaný jeho nátlakovými metodami a studeným pohledem, nebo se více jedná o egocentrismus kombinovaný s přesvědčením, že EU je ztělesněním samotného dobra. Zkrátka a dobře, naivita evropských politiků přivedla vztahy EU, NATO a Ruska na pokraj studené války.

Mezitím si Putin uvědomil slabost a rozklíženost EU a začal uplatňovat politiku s cílem odradit jednotlivé země od bližší spolupráce s EU. V Kremlu tak postupně vznikl komplexní program politického ekonomického, vojenského a ideologického nátlaku a ten také začal být tvrdě realizován. Vzpomeňme si rusko - gruzínskou válku z  roku 2008, jejímž výsledkem bylo odtržení Abcházie a Jižní Osetie a jejich faktické připojení k Rusku. Putinovi to prošlo.

V lednu 2009 Rusko zastavilo dodávky zemního plynu proudící přes Ukrajinu do části EU a vysvětlilo to tím, že tak musí reagovat na fakt, že Ukrajina plyn krade. Evropští politici, vystrašení vidinou mrazivé zimy, přinutili ukrajinskou premiérku Tymošenkovou podepsat s Ruskem cenově katastrofální smlouvu. Slíbili však také, že Ukrajině později všechno pomohou vyřešit. Nestalo se tak.

Finální vyjednávání o asociačních dohodách mezu EU a Ukrajinou, Moldávií, Gruzií, potažmo Arménií, probíhalo na sklonku roku 2013 a provázel jej silný tlak Ruska na to, aby příslušné státy podpis dohody odmítly. Nejprve podlehla Arménie, vystrašená vyhrůžkami Ruska, že zastaví vojenskou pomoc v jejím zápase o Náhorní Karabach a udržení územní celistvosti státu. A Putinovi to opět prošlo.

Bělorusko, Gruzie, Moldávie a Ukrajina čelily kombinovanému tlaku. Moskva za pomoci Ruské pravoslavné církve vypracovala program sjednocení ruské civilizace pod názvem „Ruský svět“, který emocionálně volá po vzkříšení starých pravoslavných duchovních tradic a požaduje obranu proti prohnilému Západu s jeho „homosexualismem a zvrácenými hodnotami." Kreml začal velmi intenzivně používat embargo na dovoz zboží a potravin, uvaloval cla a trvale destabilizoval politickou situaci v uvedených zemích.

Evropští politici však i nadále létali do Kyjeva, objímali se s prezidentem Janukovyčem, slibovali modré z nebe a nabádali k uplatňování „evropských hodnot“ v celé společnosti. Přitom ovšem zapomněli trpělivě a efektivně vysvětlovat, co to ony „evropské hodnoty“ jsou.

Euromajdan

„Jiný kraj, jiný mrav“, to chápeme všichni. Jen evropští politici nepochopili, že větší vliv na myšlení lidí na Ukrajině má Moskva a nikoliv Brusel. Rusko v té době začalo otevřeně vyhrožovat, že nepřipustí existenci Dohody o zóně volného obchodu s EU, protože to  poškozuje jeho ekonomické zájmy. Není známo, že by Brusel adekvátně zareagoval.

V listopadu 2013 odletěl ukrajinský prezident Janukovič na tajnou návštěvu Ruska, kde se setkal s Putinem. Dodnes nevíme na čem přesně se dohodli, ale faktem je, že bezprostředně po návratu do Kyjeva Janukovyč odložil podepsání připravené a dojednané dohody o Asociaci s EU. Mnohým lidem tak došlo, že skutečný vládce Ukrajiny sedí v Kremlu a vyšli protestovat na náměstí Kyjeva a dalších měst. Nejdříve doufali, že Janukovyč přece jen připravené smlouvy ve Vilniusu podepíše a opře se přitom o podporu veřejnosti. K tomu jej, konec konců, nabádala také EU, ale dočkala se jen ponížení a výsměchu z Kremlu. Putin veřejně vyhlásil, že finanční příspěvek EU pro Ukrajinu je mizerný a slíbil Janukovičovi 15 miliard dolarů.

Dále se již události vyvíjely podle scénáře zpracovaného zvláštními službami Ruské federace. Vyvolávání nespokojenosti v různých regionech a mezi rozdílnými vrstvami občanů, vhánění demonstrantů do násilných konfliktů mezi sebou i s ozbrojenými složkami, provokace a činnost v přestrojení, vraždy ze zálohy za pomoci ostřelovačů, atd. Celý svět s hrůzou sledoval, co se děje a politici ze zemí EU přijížděli na Majdan v Kyjevě a vedli plané řeči, kterými utvrzovali demonstrující, že mají pravdu. Ve skutečnosti však v Bruselu nikdo „nehnul prstem“, k tomu, aby se EU alespoň pokusila získat politickou iniciativu a donutila Putina sednout k jednacímu stolu.

V lednu a únoru 2014 už na Majdanu nešlo o EU, ale o nespokojenost s prezidentem a vládou. Ani tehdy se Ukrajinci nedočkali účinné podpory při vyjednávání o odstoupení prezidenta, vyhlášení demokratických voleb a prosazení proevropské  zahraniční orientace státu.

Prezident Ruska Vladimír Putin nutně musel, zvlášť při své dravčí povaze, vycítit ideální příležitost k útoku. Zřejmě uvažoval takto: oběť (Ukrajina) je velmi oslabená, prakticky bezbranná a z EU zní jen prázdné a duté fráze. Putin zřejmě pochopil, že evropští politici nechtějí věci řešit, ale chtějí o tom jen mluvit a ještě jen mezi sebou. Z jeho pohledu mu nezbylo nic jiného, než vydat rozkaz, obsadit polostrov Krym a připojit jej k Ruské federaci. Vyvolat nepokoje v Luganské a Doněcké oblasti, vyslat tam zkušené velitele, speciálně vycvičené žoldáky a vyhlásit lidové republiky.

Slabá Evropa

Evropanovi se může zdát nepochopitelné, že uvedený agresivní postup vedl k obrovskému nárustu Putinovy popularity u ruského obyvatelstva (podle některých výzkumů veřejného mínění až 85 %). Podobně na tom byl vůdce s knírkem pod nosem před 80 lety. Národy jsou zkrátka již takové - milují politiky, kteří jim dokáží zvednout národní sebevědomí.

Je na pováženou, že se v posledních letech snížila akceschopnost EU a také NATO. Je však také možné, že to jen dříve nebylo tak zřetelné. Rostoucí krizové prostředí v celém světě odhaluje, že obě organizace na které spoléháme, zdaleka nenaplňují naše očekávání.

Plané řečnění, nekonečné výmluvy, zdůvodňování a nezodpovědnost jsou jako nakažlivá nemoc. Šíří se Evropou a nabývají obludných rozměrů a různých mutací. Mezi nejnebezpečnější patří myšlenková sterilita a politická impotence, kterými jsou stále více postiženi politici a úředníci jak EU, tak národních ministerstev a dalších státních úřadů. Abychom si jich mohli vážit a znovu je volit, musí bezpodmínečně splnit očekávané a plánované úkoly a mít výsledky práce. Rezultativnost musí být hlavní požadavek a kritérium hodnocení mužů a žen ve vedení EU i v naší republice. Jen po tom Putinovi jeho gambit nevyjde.

Domnívám se, že vztahy EU a NATO s Ruskem již dospěly do velmi nebezpečné fáze a ohrožují celý svět. Politika sankcí proti Rusku je neúčinná a vůči samotným autorským zemím škodlivá. Pokud nejsou vedoucí činitelé EU a NATO způsobilí připravit něco, co bychom mohli pracovně nazvat jako „Strategický plán dlouhodobé, komplexní, geopolitické, ekonomické a obranné spolupráce s Ruskem“, musíme je poslat do výslužby a nahradit je více kompetentními lidmi.

Plán ovšem musí obsahovat návrhy na řešení mnohých problémů současného Ruska. Jestliže nebude možné jednat s nynějším prezidentem, tak musíme hledat podporu u ruské opozice a přímo u voličů-ruských občanů. Je určitě efektivnější investovat peníze do programů informovanosti a vytváření občanské společnosti v Rusku, než je promrhat na jakési virtuální sankce, které u Rusů navíc prohloubí protievropské nálady. Rusko potřebuje naši pomoc, aby se mu podařilo opustit putinovskou strategii velmocenské agresivity, nacionálního šovinismu a samoděržaví. Orientovat 140 milionový národ v největší zemi světa a disponující jadernými zbraněmi na mezinárodní mírovou spolupráci, modernizaci a všeobecnou prosperitu, to by měla být veliká výzva jak pro, tak pro NATO.

Diskuse