Dámy a pánové, evropským komisařem se stává…(!)

Ukázkovým příkladem demokratického deficitu EU je výběr českého komisaře. Věra Jourová ještě před měsícem pracovala ve prospěch svého ministerstva a netušila, že zasedne v evropské vládě. Příkladně nekandidovala ani v evropských volbách. K sestavení Evropské komise (vlády) tedy nepotřebujete volby, politické strany, nebo volební programy a nepotřebujete k tomu vlastně ani občany.

Po loňském přistoupení Chorvatska do Evropské unie již celá osmadvacítka evropských zemí nominuje své kandidáty na post evropského komisaře.

Věra Jourová se stala patnáctou známou členkou nové Evropské komise a naše administrativa ochotně přispěla i k naznačenému genderovému vyvážení bruselské instituce. Vleklá vládní show byla zakončena vytažením kompromisního králíka z klobouku, a tak se všichni komentátoři jali hodnotit slabost premiéra Sobotky, komentovali koaliční převahu Andreje Babiše, roli Jeana Clauda Junckera, či polemizovali o možném portfoliu pro naši reprezentantku. Nikdo si ale neuvědomil (ne)demokratickou závažnost celého procesu. Frak a zručnost kouzelníka, padající stříbrné flitry, virbl, bodové světlo zamířené na „kouzlo“ a nakonec i vytažený králík dokonale zmátli české publikum.

Student prvního ročníku každé slušné vysoké školy ví, že Evropská komise je i vládou Evropské unie a je také velmi mocnou institucí. Evropská komise má například jako jediná instituce v Unii právo vlastní legislativní iniciativy a členské státy přebírají více než polovinu legislativy z Bruselu. Půl miliardy evropských občanů má mocnou vládu, která není zvolena, ale je nominována jednotlivými evropskými administrativami.

Hra na evropskou vládu

Nepřekvapí proto, že v momentě, kdy budou samotní kandidáti na komisaře představeni, jejich jména a politický profil většina evropské veřejnosti nebude znát. Svým způsobem se tedy proces sestavení Evropské komise podobá utváření úřednické vlády na národních úrovních. Ovšem zatímco na národní úrovni je úřednický kabinet nástrojem pro překlenutí problematického období, Evropská komise je vědomě sestavena na funkční cyklus pěti let. Jelikož nový předseda Komise (nyní Jean Claude Juncker) pracuje s množinou osob ze všech členských zemí, můžeme oprávněně předpokládat, že většinu z nich osobně ani profesionálně nezná. 

Imaginárně si představme první zasedání takové evropské vlády. Nevíme sice, jestli se každý komisař(ka) postaví, ale pravděpodobně svému okolí řekne, jak se jmenuje, že je z té a té země, že je například socialista (nebo liberál, komunista, zelený, konzervativec, křesťanský demokrat, marxista…) a můžeme si představit, že následně každý komisař(ka) prezentuje vlastní představy o řízení přiděleného portfolia. Medailonek zakončí nějakou frází o budování společné Evropy a předá slovo dalšímu.

Pokud se nad takovým prvním zasedáním „koaliční vlády“ zamyslíme, bude nám určitě scházet sepisování „vládního prohlášení EU“ na základě vítězných volebních programů. Jenže jak to udělat, když někteří komisaři do poslední chvíle ani nevěděli, že budou sedět v evropské vládě (Komisi) a vlastně žádný volební program vůbec nemají?

V Evropské unii to není závažný problém. K sestavení Evropské komise (vlády) nepotřebujete volby, politické strany, nebo volební programy a nepotřebujete k tomu ani občany. Například Věra Jourová ještě před měsícem pracovala ve prospěch svého ministerstva a netušila, že zasedne v evropské vládě. Příkladně nekandidovala ani v evropských volbách. Obecně řečeno, volby do Evropského parlamentu nemají sebemenší vliv na personální složení evropské vlády (Komise) a už vůbec nemají vliv na obsah politiky Evropské unie. Podobnost národních a evropských voleb nám splývá ve stejný proces, stejnou legitimitu a stejný dopad. Jenže tomu tak není, je to jen podoba.

Přibližně století a půl budují anglosaské státy politický systém, který umožňuje občanům volbu vlastní politické reprezentace a hodnocení vlád prostřednictvím volebních výsledků. Evropská unie takový systém svým občanům nepředkládá a otázkou tedy je, proč se evropské volby vlastně konaly a jaká je role evropského voliče? Evropští voliči volí jen členy Evropského parlamentu a z jejich hlasů není sestavena žádná evropská vláda.

Logika voliče

Chování elektorátu v evropských volbách je rozdílné od národních voleb hned v několika podstatných detailech. Zatímco voličům v národních volbách je přibližně znám proces volby a především znají svoje favority a „mohou si svým hlasováním přát“ vítězství té či oné osoby (partaje), ve volbách do EP jim je podobná kalkulace a hra odepřena.

Za největší problém a smutnou skutečnost považujme fakt, že většina evropských občanů to ani netuší. Neznají systém. Mnoho lidí před národními a regionálními volbami sleduje předběžné průzkumy veřejného mínění, samostatně nebo i v širší rodině počítají hlasy těch politických stran, se kterými sympatizují. Přemýšlíme v tom duchu, že náš hlas by například neměl propadnout a strana, které jsme hlas věnovali, bude stranou vítěznou (nebo koaliční). A naopak politické strany nás „mobilizují“ pro svá vítězství. Uvedeným volebním jednáním a konáním nám jde přece o jedno: VÍTĚZSTVÍ NAŠÍ STRANY VE VOLBÁCH! Tyto kalkulace a přání jsou ovšem při volbách do Evropského parlamentu k ničemu.

I v průběhu volebního období je situace na úrovni evropské vlády a národní vlády rozdílná. Například na národní úrovni mohou voliči v průběhu funkčního období vlády i díky médiím porovnávat alternativní názory opozičních stran. Voliči se postupem času ztotožňují s politickými stranami, jejich programovými body a ve volbách se agregované názory objeví ve výsledcích.

Procedury v EU podobné spojení občana s evropskou politickou obcí nenabízí. Takové roztržení tradičního (národního) postupu po volbách do EP spočívá mimo jiné v tom, že vítězným (euro)stranám není umožněno sestavit evropskou vládu. Roztržena je také možnost hodnocení evropské vlády (Komise) evropským voličem. Evropskému voliči na jedné straně není umožněno „vystavit vysvědčení“ evropské vládě a na druhé straně evropské veřejnosti není umožněno prostřednictvím politických stran (volebních programů) nastolit agendu (volbou) pro další funkční období. Tím je ztracen základní smysl jakékoliv volby a dle mého názoru i demokracie.

Časový soulad s volbami do Evropského parlamentu a sestavováním Komise prozatím jen dotvářel evropským občanům zdání toho, že se po evropských volbách „tvoří“ evropská vláda. Od roku 1979 do nynějška bylo nejprve Evropské společenství a od roku 1992 i Evropská unie po evropských volbách vždy svědkem demokratického divadla.  Načasované sestavování evropské vlády (Evropské komise) nemělo s volbami do Evropského parlamentu nic společného.

Tah Junckerem

Nyní a poprvé, na základě výsledků voleb do Evropského parlamentu, byl předsedou Evropské komise „schválen“, a to Evropskou radou pan Jean Claude Juncker z Lucemburska a komentátoři opět přispěchali s hodnocením, že se jedná o malý „demokratizační krůček“ evropských institucí. Nejedná.

Nenechme si namluvit, že byrokraticky nastavenou Evropskou unii heroicky změní jediná osoba. Naděje vložené do pana Junckera jsou liché ne z důvodu, že je to federalista, že je starý nebo, že nezvládl situaci v eurozóně. Je to mírně jinak. Evropské instituce a procesy se musí z gruntu změnit a demokratizovat a evropská stavba musí být celá legitimizována občany Unie. Teprve potom můžeme hovořit o nějaké demokratizaci Evropské unie. Instalace pana Jeana Claude Junckera vzešlého z evropských voleb do čela Evropské komise je pouze růžovou nálepkou demokracie a „rétorickým štítem“ pro další byrokratické kejkle úředníků Komise a pro opravdovou demokracii je pouze kontraproduktivní. 

Diskuse