Jiří Dienstbier ml. proti zastupitelské demokracii

Vojtěch Navrátil | 25. 7. 2014

Poslat do Kindlu

---

Jedním z důsledků loňského nevydařeného pokusu o puč v sociální demokracii byla i diskreditace potenciálních ministerských kandidátů, blízkých haškovskému křídlu. V důsledku toho se pak dostalo i na kandidáty, kteří by si takřka jistě za normálních okolností nemohli na ministerské křeslo činit naději. Jedním z nich je Jiří Dienstbier, autor řady téměř až obskurních sociálně-inženýrských návrhů.

Zatímco třeba ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová, která jistě náleží k výrazně progessivistickým exponentům sociální demokracie, má spoustu práce s řízením resortu, který po odchodu jejího předchůdce Jaromíra Drábka zůstal v katastrofálním stavu a takříkajíc na roupy nemá čas, Jiří Dietsbier se doslova činí. 

Po návrhu na přiznání volebního práva cizincům s trvalým pobytem došlo před měsícem i na evergreen v podobě povinných kvót na kandidátkách. To paradoxně odmítla na svém sjezdu před třemi lety i Dienstbierova mateřská ČSSD. Bude nicméně zajímavé sledovat, jak se straníci k problému postaví v rámci aktuálně probíhajícího referenda.

Návrh na povinné kvóty by se měl týkat sněmovních a krajských voleb a stranám by předepisoval nejen minimální počet zastoupení obou pohlaví na kandidátkách, ale i to, na jakých místech na nich musí být. Kvóty by nebyly přímo předepsány, ale pouze „doporučeny“ s tím, že kdyby to nějaká strana nesplnila, tak by v případě volebního úspěchu dostala od státu méně peněz na příspěvcích.

V praxi by hlasy pro stranu, která by na patnáctičlennou krajskou kandidátku nasadila jen muže či třeba jen ženy (výhradně ženy na kandidátkách měla například v roce 2006 feministická Rovnost šancí), měly z pohledu zákona menší hodnotu než hlas pro stranu, kde by bylo třeba osm mužů a sedm žen. Vskutku ukázková „rovnoprávnost“, kdy se státní moc nedívá na všechny občany jako sobě rovné a navíc v návrhu od člověka, jehož pracovní náplni v exekutivě údajně ona rovnoprávnost má být.

Mimo toho se návrh zjevně nepozdává ani ministerstvu vnitra, které v důvodové zprávě píše, že když budou zavedeny kvóty, tak „občané muži a menšina žen pod stanovenou kvótu nemohou uplatnit své pasivní volební právo (kandidovat), pokud ‚k sobě‘ prostřednictvím volební strany neseženou další osoby, které jsou úředně ženského pohlaví, alespoň na minimální kvótu jejich zastoupení na kandidátní listině. To představuje zřejmý zásah do pasivního volebního práva, který vyžaduje, aby existence opatření na podporu vyrovnaného přístupu žen a mužů ke kandidatuře ve volbách byla výslovně dovolena v ústavním pořádku.“

Daleko horší než rozpor se základními ústavními pravidly strany je samotný vpád státní moci do vnitřního života politických stran, kdy by stát autoritativně pod hrozbou finančních sankcí nařizoval, jak má vypadat struktura kandidátních listin. Pokud jsou při sestavování kandidátek porušovány stanovy, pak ať to řeší po vyčerpání ostatních opravných prostředků soudy. Stát by však neměl mít právo ovlivňovat, koho si straníci hlasováním v primárních volbách svobodně vyberou, jak kandidáty poskládají a zdali u nich v tomto hraje primární roli pohlaví či jiná, podstatnější kritéria. Koneckonců jsou to politické strany, nikoli stát, kdo nese veškerou odpovědnost za zvolenou taktiku a volební výsledek. Zda se taková strana rozhodla správně, má posoudit volič a nikdo jiný. 
 

Revue Politika 7-8/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse