Wagnerová na křížovém tažení proti uzavírací klauzuli

Vojtěch Navrátil | 10. 6. 2014

Poslat do Kindlu

---

Uzavírací klauzule se nikoli poprvé objevila v našem volebním zákonodárství po listopadu 1989. I v meziválečném období totiž volební zákon pro parlamentní volby obsahoval jistá omezení, jakým byla např. nutnost získat v prvním skrutiniu alespoň jeden mandát pro postup do dalších kol.

Hlavním motivem zavedení uzavírací klauzule po roce 1989 byla snaha zabránit opakování situace extrémně fragmentovaných prvorepublikových parlamentů a obtížného skládání vládních koalic. Zprvu platila jen pro parlamentní volby, od roku 2002 pak také pro komunální volby a od vytvoření krajů a vstupu do EU také pro krajské a evropské volby.

Po pirátech a zelených, kterým klauzule zabránila v zisku křesel v EP (protože na jeden mandát by bez existence klauzule stačilo získat 3,54 % hlasů) a chtějí ji tak „hnát“ k Ústavnímu soudu, proti ní vystoupila i zelená senátorka a bývalá soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Ta se spolu s několika dalšími navrhovateli chystá podat návrh zákona, který by klauzuli pro evropské a komunální volby zrušil a pro ty krajské snížil na tři procenta.

Pro a proti

Proti návrhu na zrušení klauzule v eurovolbách stojí její tradiční obhajoba, že má zabránit nadměrné fragmentaci voleného tělesa a napomoci jeho větší akceschopnosti. Nicméně v situaci, kdy neexistují žádné panevropské strany a vytvářené frakce jsou jen shlukem europoslanců z desítek mnohdy velmi různorodých národních stran, vázaných k sobě mnohdy jen na základě minimální programové shody, tak jedna či dvě strany navíc by mnoho nezměnily, čili klauzule je v tomto typu voleb opravdu asi zbytečná. To ale neplatí pro komunální volby.

Někdo může namítnout, že zrušením uzavírací klauzule by pro komunální volby nenastalo nic nového, ale pouze bychom se navrátili zpět do 90. let, kdy klauzule neexistovala do té doby, než ji v rámci opoziční smlouvy účelově zavedla ČSSD spolu s ODS.

Podle obecně vžitého názoru v komunálních volbách volíte lidi a ne strany. Když tedy na volební listině zakřížkujete několik lékařů, obecně se má za to, že volíte především zajímavé osobnosti a ne politickou stranu. To je ovšem největší omyl. Hlas pro preferovaného kandidáta se ve skutečnosti primárně připočte jeho straně a až v sekundární rovině, když ta strana získá nějaký mandát, se rozhodne o tom, zdali se do toho zastupitelstva ona osobnost dostane. Přičemž ale není úplně nejjednodušší se v rámci kandidátky posunout vzhůru. Co se týká ne/vhodnosti existence uzavírací klauzule, tak když nahlédneme na výsledky komunálních voleb z 90. let ve větších ale i středně velkých městech a uvidíme tu roztříštěnost, tak snáze pochopíme proč byla klauzule zavedena.

Třeba v Brně v roce 1994 se o 55 zastupitelských mandátů podělilo 16 uskupení, z nichž jeden jediný mandát získalo šest, dva mandáty pak čtyři uskupení. Ve finále se koalice ODS, ODA a KDU-ČSL, mající pouze 26 mandátů, musela spojit s  pětimandátovým „pravicovým koaličním klubem“ sestávajícím z KDS, DEU a HSMS, ale tato spolupráce také nevydržela až do konce. V roce 1998 v tom samém městě proniklo do zastupitelstva už jen 14 uskupení, z nich ale celých devět získalo pouze po jednom mandátu, přičemž SPR-RSČ na to stačilo získat 1,02 % hlasů. Trojice středopravých stran ODS, KDU-ČSL a US získaly dohromady přes 51 % , ovšem v zastupitelstvu měla pouze minimální možnou většinu 28 hlasů a musela pro větší klid přizvat několik dalších stran, nebo spíše jedinců, jejichž politická relevance by jinak byla velmi marginální. A podobné obtíže způsobovala rozdrobenost zastupitelstva i v mnoha jiných městech.

Ambiciózní bere

Uzavírací klauzule má na zájemce o zastupitelská křesla alespoň trochu vliv tím, že tlačí k pragmatickému postupu, předvolebnímu netříštění sil a opačný postup má tendenci penalizovat. Například v devadesátých letech stačilo mnoha ambiciózním jedincům dát dohromady vlastní kandidátku a i s marginálním ziskem hlasů nějaký ten mandát získat, když jim navíc do karet hrálo i používání pro ně výhodného volebního dělitele Sainte-Laguë namísto dnešního d’Hondtova.

Přesto i uzavírací klauzule má jen omezený účinek na fragmentaci jednotlivých zastupitelstev, neboť může zabránit jen tomu nejhoršímu. Zvlášť v dnešní době, která se vyznačuje (nejen) na lokální scéně vznikem nových a nových politických subjektů, jež se budou účastnit nadcházejících voleb, se její existence jeví jako opravdu velmi potřebná. Eliška Wagnerová sice navrhuje, aby byla klauzule zrušena až pro komunální volby v roce 2018, tím se to však pouze posune. Na mnoha místech se totiž může dojít k obdobné situaci jako např. při minulých komunálních volbách v Zábřehu na Moravě (viz tabulka dole). V říjnu 2010 v tomto městě s necelými 14 tisíci obyvateli kandidovalo celkem 17 kandidátek, přičemž alespoň jeden z rozdělovaných 21 mandátů získalo celkem devět kandidátek a na vítězství stačilo necelých 13 % hlasů (!). Kdyby neexistovala uzavírací klauzule, pak by se počet úspěšných subjektů zvedl na třináct a dnešní pětičlenná koalice tří „nejsilnějších“, tedy Volby pro město a ODS by místo nynějších 14 mandátů měla v zastupitelstvu tu nejmenší možnou většinu (viz tabulka). Dnes už v některých případech mnohočetné koalice by se tak mohly ještě více rozšiřovat a jak už to tak bývá, tak čím více bývá partnerů, tím menší bývá šance se dohodnout, čili by jediným řešením byla tvorba napříč politickým spektrem rozprostřených koalic nejsilnějších stran jako v prvorepublikovém parlamentu. Uzavírací klauzule svůj význam prostě má.

Jestliže chce tedy senátorka Wagnerová zasahovat do volební legislativy a opravdu provádět něco s volební klauzulí, pak jako první se už roky nabízí pětiprocentní násobná klauzule pro koalice ve sněmovních volbách, která byla kdysi účelově zkonstruována proti Čtyřkoalici. Svým násobícím charakterem postrádá oproti normální uzavírací klauzuli jakýkoliv smysl a motivaci pro strany, aby spolu v rámci předvolebních koalic spolupracovaly. Nestor české politologie, prof. Novák, jinak velký příznivce zavedení většinového systému, nazval kdysi existenci násobné klauzule zločinem. Zvýšená klauzule pro koalice je s výjimkou Řecka v letech 1974-1981 ve volební legislativě doménou postkomunistických zemí. To by v očích těch, kteří se vzhlédli v tom, že na západ od našich hranic je vše za všech okolností lepší a nic místního jim není dobré, měla být o to větší výzva.

Tabulka: Komunální volby 2010 v Zábřehu

Revue Politika 6/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse