Zahraniční politika: přestaňme míchat hrušky a jablka

Bohumír Žídek | 16. 5. 2014

Poslat do Kindlu

---

Tu a tam lze zaslechnout hlasy, že Západ ztratil smysl pro reálpolitiku. Například proto, že nedokáže držet krok s Moskvou, která se nějakými hodnotami zatěžovat nemusí. Nicméně se zdá, že ve skutečnosti se Západ o jakousi variaci na realpolitiku pokouší. Problematické však je, že ji od ideologie vůbec nedovede odlišit. Nemluvě o tom, že důsledky svých kroků často nedomýšlí.

Alexander Vondra nedávno na konferenci v CEVRO institutu hovořil o tom, že někteří západní politici mu připomínají člověka, který vás pozve na oběd, neustále vás pobízí, abyste si objednávali jídlo, a když přijde na to platit, uteče. Tak totiž vypadalo angažmá mnohých z nich v majdanské revoluci. Mnozí se tam jezdili ukazovat a přesvědčovali Ukrajince o své podpoře. A poté, když ti svrhli Janukovyče a přišla očekávaná reakce Moskvy, najednou bylo ticho po pěšině. Ukrajina zůstala sama a přišla o Krym. Pokud skončí u toho, vyvázne z toho ještě lacino.

Tak tedy vypadají ony nedomýšlené kroky v praxi. Pokud jde o zmíněné pokusy o reálpolitiku a její míchání s ideologií, i to lze velice dobře vidět na příkladu Ukrajiny. Evropským politikům šlo o uzavření asociační dohody, která by Ukrajinu více připoutala k EU a poněkud ji stáhla z orbitu Moskvy. Americký jestřáb John McCain, který se zde rovněž angažoval, chtěl maximálně oslabit Rusko a co nejvíce posílit Západ. Všem šlo tedy o mocenskou politiku, o sféry vlivu, o geopolitickou strategii a tak dále. Nakolik vycházeli ze správných premis a nakolik byly jejich kroky kontraproduktivní, v rámci tohoto textu ponechejme stranou. Důležité je, že zde ideologie ve skutečnosti nehrála téměř žádnou roli.

Přesto jejich argumentace byla velmi ideologická. Zmiňovali Západ, hodnoty svobody a demokracie. A přitom lidé, které na Ukrajině Západ podpořil, tyto hodnoty v některých případech sdílejí jen částečně, v jiných případech vůbec. Federalizace nepřichází v úvahu, práva menšin jsou sprosté slovo. Naopak etnický nacionalismus je vlastní i umírněným politikům majdanského režimu.

Podobně třeba v Sýrii významná část západních politiků slovy o svobodě a demokracii podporuje odboj proti proruskému diktátorovi Assadovi, ačkoliv nejagilnější bojovníci proti jeho režimu jsou titíž lidé, se kterými Západ bojoval či stále bojuje v Iráku a Afghánistánu a západní hodnoty odmítají jako bezbožné a dekadentní.

Problém tkví v tom, že pokud se snažíme jednat reálpoliticky a mluvíme u toho ideologicky, nenávratně tím diskreditujeme vlastní hodnoty. Pokud se slovy o svobodě a demokracii podporujeme lidi zastávající jejich antiteze, náboženskou či národnostní nesnášenlivost, pro zbytek světa ztrácíme na důvěryhodnosti. Naše slova přestávají mít jakoukoliv váhu, protože se jeví jako naprosto prázdná. Každý se vysměje politikovi, který se rozohňuje nad ruskou homofobií, aby se pak objímal se Saúdy, kteří homosexuály popravují.

Tím nechci říct, že máme jednat za všech okolností sluníčkově a nikdy si nesmíme ušpinit ruce účelovou podporou někoho, kdo není zrovna košer. Jen u toho musíme být transparentní. Upřímně říct, že teď podporujeme někoho, s jehož hodnotami nesouhlasíme, protože chceme posílit své mocenské postavení. Nebo protože chceme oslabit mocenské postavení rivala. O hodnotách mluvme jen tehdy, pokud to budeme myslet vážně. Jen pak budeme jako Západ čitelní a důvěryhodní.

Revue Politika 5/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse