Další putinovská lekce?

Ondřej Šlechta | 14. 5. 2014

Poslat do Kindlu

---

Ruský prezident si může gratulovat. Poté, co loni sklízel jeden úspěch za druhým, když po rozpačitém postupu USA v Sýrii převzal roli faktického arbitra krize a vyškolil Západ v kauze Edward Snowden, zdá se, že i na východě Ukrajiny vše do sebe zapadlo tak, jak mělo.

Je zjevné proč:

1. Zatímco svět si všímá nepokojů ve Slavjansku, v Oděse a odsoudil separatisty inscenovaná referenda, krymská otázka téměř zmizela ze stránek novin. Vytvořením clony v podobě rozehrání zpravodajsko-psychologické operace na východě Ukrajiny Moskva docílila faktického akceptování připojení Krymu.

2. Ve srovnání se suverénním ruským postupem se všechny reakce Západu jeví jako pomalé a nanejvýš opatrné. Absence výrazné protiakce potom sama působí jako motivace k dalšímu jednání Moskvy, kterou všechno jen utvrzuje v tom, že její postup byl a je efektivní.

3. Evropská unie a Spojené státy střídavě zpřísňují protiruské sankce, ale jejich výsledek, který je nejistý, uvidíme pravděpodobně až za delší dobu. Moskva buď hraje gambit, nebo si je jistá, že jí sankce neohrozí a Západ ve svém protiruském postoji nezůstane jednotný. Jestliže Francie k velké nelibosti Spojených států nakonec prodá Rusku výsadkové lodě třídy Mistral, naplní se zřejmě druhá varianta. Podle řady expertů navíc nelze obrovskou ruskou ekonomiku zcela izolovat a Rusko může přeorientovat větší část svého obchodu na Čínu.

4. Ukrajina je již teď napůl zhrouceným státem, což uznal i ukrajinský premiér. Lze to vidět mimo jiné i na příkladě tragédie v Oděse, kde bezpečnostní složky nebyly schopné zabránit spirále násilí, jež si vyžádala na 40 mrtvých.

5. Nepřehledná a vyhrocená situace v zemi zanechá následky, které již teď Ukrajinu vzdalují mílovými kroky evropské integraci. Nakonec není důležité, zda a jak dlouho si separatisté povládnou právně neuznávaným republikám, popřípadě jestli Doněcká a Luhanská oblast zůstanou pod oficiální kontrolou Kyjeva, jehož vliv zde bude fakticky slábnout. I postoj Vladimira Putina, který doněcké separatisty nejprve vyzval k odložení referenda, aby po jejich výsledcích oznámil, že výsledky „respektuje“ (ale nikoli jako v případě Krymu, že plně akceptuje změnu statutu oblasti) ukazuje, že Moskvě bude spíše vyhovovat současný stav – tedy posilování vlivu a podkopávání pozic ukrajinské vlády bez dalšího narušení ukrajinské svrchovanosti. Cíl vnutit světu dojem, že se Ukrajinci neumí bránit, ani si vládnout, a proto je ospravedlnitelné, když alespoň část této země bude sloužit Rusku jako nárazníková zóna, je tak splněn. A o to v rámci odvety za Majdan celou dobu jde. 

Reakce Západu

Na otázku, zda tomu všemu bylo možné zabránit, je těžké najít odpověď. Z vojenského hlediska anexe Krymu odhalila, nakolik zavádějící byly představy Evropanů o vlastní bezpečnosti. Stabilita Evropy (s výjimkou balkánských válek) byla od 90. let považována za hotovou a trvalou věc, ale se snahou Ruska získat území na úkor jiného státu se situace dramaticky změnila.

Chybou západních představitelů bylo, když nedocenili důsledky postoje Ruska, které rozšiřování NATO od začátku vnímalo jako nepřátelský akt. Na to, proč je Západ dnes na Ukrajině tlačen Ruskem do defenzivy, se lze dívat ze dvou úhlů pohledu. Bez většího podílu na zajištění evropské bezpečnosti ze strany Německa a Francie zůstává Evropa závislá na odstrašujícícm potenciálu Spojených států. Ten ovšem, jak tvrdí například v The Economist, klesá. Jenže méně Ameriky podle mnohých znamená také rostoucí apetit revzionistických států.

Při četbě knihy "Příštích sto let" se zdá, jakoby její autor, současný ředitel soukromé zpravodajské společnosti Stratfor, v roce 2008 do značné míry předpověděl dnešní události. George Friedman tehdy napsal, že "ruské akce se v budoucnu budou jevit jako agresivní, ale ve skutečnosti budou obranné". Ve svém nedávném brilantním textu o geopolitickém významu sporných pohraničních území tuto myšlenku dále rozvádí. Historická zkušenost a geopolitika vedou Rusko ke snaze vytvářet ve vlastním příhraničí nárazníkovou zónu. Čím více pronikne Rusko na západ (zároveň i na jih v případě Kavkazu), tím se Rusko cítí bezpečněji, ale ve skutečnosti, píše Friedman, v současné době Rusko nemá na to, aby například anektovalo a poté úspěšně kontrolovalo celé ukrajinské území. Platí totiž, že čím hlouběji nárazníková zóna zasahuje, tím palčivější cenu za ní Rusko musí platit. Rusko ale nepředstavuje pro Spojené státy v současné době prvek, který by byl s to zvrátit poměr sil v Evropě, takže navzdory ostrým vyjádřením se Spojené státy do protiruské kampaně nepohrnou. Tím spíše, pokud neuvidí jednotný postoj Evropanů, uzavírá Friedman a vysvětluje tím do značné míry na první pohled rozpačitý postup USA v ukrajinské krizi.

Kdo dohnal Ukrajinu na pokraj občanské války?

Komentátor Guardianu Seumas Milne připomíná ještě jednu nyní trochu zapomenutou epizodu, která předcházela současné situaci. A sice samotný Majdan a odstranění Janukovyče. Bohužel to, co co dnes vidíme ve Slavjansku, má svůj nelichotivý předobraz v Kyjevě, kde byl legitimně zvolený prezident v rozporu s uzavřenou dohodou svržen a donucen k útěku ze země. Dokonce i navzdory zkorumpovanému charakteru Janukovyčova režimu si tehdejší ukrajinský prezident nedovolil nasadit síly k frontálnímu útoku s cílem vyčistit Majdan.  Největší násilnosti z obou stran se vystupňovaly až s příchodem narychlo sestavené vlády, která situaci nemá zdaleka pod kontrolou. Nic z následných událostí neopravňuje Moskvu k vyslání "zelených mužíků" na Ukrajinu, ale je potřeba vnímat i druhou stranu mince. Západ si opět představoval, že stačí dodat demokratické politické know-how a soukolí již pojede samo. Jenže nepojede a tento přezíravý přístup spojený s nepřipraveností čelit asertivnímu Rusku, které se logicky domáhá svých zájmů, pomohl vehnat Ukrajinu na pokraj krvavého vnitřního konfliktu.

Revue Politika 5/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse