Hrozí planetě nedostatek zdrojů?

Podle řady katastrofických předpovědí jsme dnes již měli hlavami narážet do nejrůznějších stropů, měly nám doházet kovy, paliva, nerosty i prostor. Jenže lidstvo si dovede poradit, vytváří si neustále nové a nové příležitosti tím, že efektivněji využívá své přirozené prostředí.

Často slýcháme, že lidé „vysávají“ světové zdroje, „dochází jim“ ropa, „blíží se k limitům“, schopnost atmosféry bránit se znečištění dospěla „na pokraj kapacity“, či že Země nedokáže uživit stále početnější populaci. Předpokladem všech podobných výroků je domněnka, že existuje nějaké pevně dané množství materiálů a darů přírody – kovů, ropy, čistého vzduchu, krajiny – a my riskujeme, že je naší spotřebou postupně zničíme a vyčerpáme. Britský novinář, popularizátor vědy a člen Sněmovny lordů Matt Ridley (1958), autor známé knihy Racionální optimista, s tímto pojetím polemizuje v aktuálním článku pro Wall Street Journal. 

Apokalypsa vs inovace

„Využíváme o 50 procent zdrojů více, než je Země schopna udržitelně produkovat, a pokud nezařadíme zpátečku, toto číslo závratně poroste – kolem roku 2030 už nebudou stačit ani dvě planety,“ tvrdí například Jim Leape, generální ředitel Světového fondu na ochranu přírody.

Jenže dějiny lidstva vykazují jeden zvláštní rys. Meze, které se dříve zdály nepřekonatelné, stále znovu a znovu zdoláváme. Ekologové hovoří o „tvorbě niky“. Mají tím na mysli, že lidé (pochopitelně i některé další živočišné druhy) si dovedou vytvářet nové příležitosti tím, že zkrátka efektivněji využívají svoje přirozené prostředí. Klasickým příkladem koncepce tvorby niky je zemědělství: přestali jsme spoléhat na hojnost přírody a nahradili ji umělou a mnohem větší hojností.

Ekonomové stejnému fenoménu říkají inovace. Ekologové je totiž rozčilují svým sklonem uvažovat v kategoriích statistických limitů. Jakoby neuměli nahlédnout, že když začne docházet velrybí tuk, je vynalezena petrolejová lampa, nebo že po vynálezu skleněných vláken klesá poptávka po mědi.

Tato frustrace je vzájemná a obě strany se jí nijak netají. Ekonomové se podle ekologů ohánějí zaklínadly o „trzích“ nebo „cenách“, jen aby nemuseli čelit nemilosrdné realitě limitů růstu. Na ekologické konferenci si bouřlivý aplaus nejsnáze vysloužíte drsným vtípkem na adresu ekonomů.

Spor obou skupin je jádrem řady aktuálních politických problémů. Například v debatě o změnách klimatu pesimisté spatřují limity ve schopnosti atmosféry vypořádat se s rostoucím množstvím oxidu uhličitého, aniž by došlo k rapidnímu oteplování planety. Pokračující vypouštění emisí při současném tempu ekonomického růstu podle nich nemůže dopadnout jinak, než vystupňováním tempa oteplování až do život ohrožujících otáček. 

Podle optimistů vede ekonomický růst naopak k technologické změně, jejímž výsledkem může být užívaní nízkouhlíkové energie. Oteplování by se v takovém případě mohlo ustálit dlouho předtím, než stačí napáchat závažnější škody. Je zarážející, že nedávná předpověď Mezivládního panelu pro změny klimatu o závratném růstu teplot v příštích sto letech stojí na několika sporných předpokladech: téměř žádný technologický pokrok, konec půlstoletí trvajícího poklesu populačního růstu, (pouhé) ztrojnásobení přijmu na jednoho obyvatele, plus nijak valné zdokonalení v oblasti energetické efektivity hospodářství. V podstatě by to znamenalo svět téměř k nerozeznání od toho dnešního, ovšem obydlený daleko větším počtem lidí spalujících mnohem větší množství uhlíku a ropy, což povede k nárůstu emisí. Většina ekonomů oproti tomu očekává pěti až desetinásobné zvýšení příjmu, obrovské technologické změny a ukončení růstu populace s rokem 2100. Vize budoucnosti najednou nepůsobí tak temně: lidstvo se pravda mírně rozmnoží, bude však potřebovat daleko méně uhlíku.

Jeden svět stačí  

Významný nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek v roce 1679 odhadoval, že planeta je schopna unést až 13 miliard lidí. Nejrůznější odhady se od Holanďanových dob prudce lišily, ty nejdivočejší hovořily až o 100 miliardách, ovšem podle většiny demografů se patrně nikdy nedostaneme ani na úroveň van Leeuwenhoekových propočtů.

Ekonomové navíc připomínají, že s pomocí hnojiv, mechanizace, pesticidů a zavlažování neustále vrůstá výnosnost každého akru půdy. Další inovace mohou tento strop pouze zvyšovat. Jesse Ausubel z Rockefellerovy univerzity spočítal, že plocha půdy potřebné k vypěstování daného množství potravin se za posledních padesát let celosvětově snížila o 65 procent.

Ekologové namítají, že takové inovace závisí na neobnovitelných zdrojích, případně na zdrojích obnovitelných, jejichž doplňování však nestačí tempu naší spotřeby. Dnešní výnosy tedy nelze ani dlouhodobě udržet, natož ještě vylepšit.

Ekolog Carl Safina ve svojí knize View from Lazy Point uvádí, že kdyby každý obyvatel planety měl životní standardy průměrného Američana, potřebovali bychom dvě a půl zeměkoulí, jelikož zemědělská půda celého světa by při současné úrovni spotřeby zkrátka nezvládla uživit víc než dvě a půl miliardy lidí. Jeho kolega, emeritní profesor Harvardu E. O. Wilson, se dokonce domnívá, že světové zemědělství dokáže vyprodukovat dostatek potravin pro 10 miliard lidí pouze v případě, že se všichni staneme vegetariány.

Ekonomové se však nenechávají zahnat do úzkých. Jelikož značné části světa, zejména v Africe, stále čekají na přístup k hnojivům a moderním zemědělským postupům, není podle nich důvod k obavě, že se plocha půdy nutné k vypěstování určitého množství potravin přestane v dohledné budoucnosti v celosvětovém měřítku zmenšovat. Jesse Ausubel se svými kolegy (i při započítání velkorysých predikcí populačního růstu a rostoucího blahobytu vedoucího k větší poptávce po mase a dalším „přepychovém zboží“) dospěl k překvapivému závěru, že v roce 2050 budeme potřebovat méně zemědělské půdy, než jsme potřebovali v roce 2000. Tedy pokud na půdě vhodné k pěstování potravin nezačneme pěstovat ještě více biopaliv…

Skutečně však stupňování výnosů záleží na vstupních zdrojích, které mohou dojít? Vezměme si třeba vodu, tedy komoditu, jejíž nedostatek na mnoha místech omezuje produkci potravin. Odhady ze šedesátých a sedmdesátých let o spotřebě vody do roku 2000 se ukázaly jako značně přehnané: svět nakonec vypotřeboval o polovinu méně vody, než odborníci kdysi předpokládali.

Důvod byl prostý, větší šetrnost umožněná novými zavlažovacími technologiemi. Země jako Kypr nebo Izrael snížily spotřebu vody k zavlažování pomocí metody tzv. kapkové závlahy. Připočítejme technologii solárního odsolování mořské vody a strašák žíznícího lidstva je rázem zažehnán.

Podle knižního bestselleru Meze růstu vydaného v roce 1972 vlivným Římským klubem bychom však dnes již měli hlavami narážet do nejrůznějších stropů, měly by nám doházet kovy, paliva, nerosty i prostor. Proč se to nestalo? Stručně řečeno díky technologii: lepší těžební technologie, hospodárnější využívání nerostů, schopnost přecházet k levnějším alternativám, když nedostatek původních surovin způsobí nárůst cen. Na konektory dnešních počítačů potřebujeme stokrát tenčí vrstvu zlata než u jejich čtyřicet let starých předchůdců.

Ještě asi před deseti lety se dalo celkem oprávněně předpokládat, že během několika desítek let dojde zemní plyn, a krátce poté i ropa. V takovémto scénáři by zemědělství čekal prudký propad a lidstvo by čelilo neúprosnému dilematu: vykácet všechny zbývající deštné pralesy a na takto získané půdě pěstovat potraviny, nebo hladovět.

Díky metodě hydraulického štěpení a břidlicové revoluci se však definitivní vyčerpání plynu a ropy podařilo oddálit. Ano, jednoho dne jistě dojdou, jde však o stejné konstatování, jako že když na veslici vyrazíte odněkud z Irska, jednoho dne určitě zdoláte Atlantik. Nalezení levných alternativ za fosilní paliva dlouho před jejich vyčerpáním je stejně pravděpodobné, jako že vám na oné veslici dojdou síly daleko před Newfoundlandem.

Ekonom a obchodník s kovy Tim Worstall nabízí příklad telluru, klíčové složky jednoho typu solárních panelů. Tellur je jedním z nejvzácnějších prvků zastoupených v zemské kůře, na miliardu atomů připadá jeden „tellurový“. Také brzy dojde? Worstall odhaduje, že máme k dobru 120 milionů tun, to znamená zásobu na milion let dopředu. Dostatečné množství telluru se totiž skrývá v odpadu z rafinované měděné rudy, tzv. měděném kalu. Jednoho dne bude navíc recyklován, to až se staré solární panely budou rozbírat na výrobu nových.

Škůdce blahobyt? 

Ekolog Paul Ehrlich přišel v roce 1972 s jednoduchým vzorcem IPAT, podle něhož se dopad lidstva na životní prostředí rovná populaci znásobené blahobytem, který je opět znásobován technologiemi. Jinak řečeno, ničení planety se prohlubuje úměrně s rostoucím počtem lidí, jejich bohatnutím a šířením stále dokonalejších technologií, které si díky bohatství mohou dovolit.

Mnozí ekologové se této doktríny dodnes drží jako písma svatého. Uplynulá desetiletí jí však příliš nepřála. Větší blahobyt a nové technologie v mnoha ohledech škodlivý dopad lidstva na planetu naopak zmírnily. Bohatší lidé s novými technologiemi už v lesích nepotřebují sbírat dřevo na otop a lovit zvěř, místo toho svítí elektřinou a kuřata chovají na farmách – přičemž k obojímu je potřeba méně půdy. Jesse Ausubel spočítal, že žádný stát na světě s HDP vyšším než 4 600 dolarů na hlavu nezaznamenává úbytek (hustoty ani výměry) lesního porostu.

Haiti, země z 98 procent zbavená lesního porostu, působí na satelitních snímcích v porovnání se svým zeleným sousedem, Dominikánskou republikou, doslova jako hnědá skvrna. Rozdíl tkví v chudobě země, kvůli níž se Haiti ve výrobě energie pro potřeby domácností a průmyslu musí spoléhat na dřevěné uhlí, zatímco Dominikánská republika je dost bohatá, aby mohla používat fosilní paliva a lidé nemuseli kácet prales.

Není spotřeba jako spotřeba

Část problému spočívá rovněž v rozdílném chápání výrazu „spotřeba“ oběma skupinami vědců. Ekologové jej používají ve smyslu „využívání zdrojů“; kdežto ekonomové mají na mysli „nákup zboží a služeb“. V jakém smyslu jsou však voda nebo tellur „využívány“, když lidé nakupují z nich vyrobené produkty? Tak jako tak přeci v prostředí i produktech stále existují. Voda se do prostředí vrací přes kanalizační síť a může být znovu použita. Tellur ze solárních panelů lze recyklovat. Jak před třiceti lety napsal ekonom Thomas Sowell, „člověk hmotu netvoří ani neničí, pouze transformuje“.

Jestliže inovace – či „tvorba niky“ – vede k větší produktivitě, mohou ekologové ospravedlnit své tvrzení, že jsme již planetu zcela vyčerpali a na uživení deseti miliard lidí o standardech průměrného Američana bychom potřebovali přinejmenším ještě jednu takovou?

Podívejme se na propočty skupiny Global Footprint Record, think tanku podporovaného více než sedmdesáti mezinárodními environmentálními organizacemi, a vše je rázem jasné. Skupina usuzuje, že honbou za ziskem motivované spalování fosilních paliv musí být v budoucnu kompenzováno výsadbou stromů v množství schopném vstřebat vypouštěný oxid uhličitý. Podle v oboru široce užívaného měřítka „ekologické stopy“ (tzn. lidského nároku na ekosystém) bychom na „vstřebávání uhlíku“ měli jednoduše obětovat plných 54% drahocenné zemědělské plochy.

Co když však výsadba stromů není jediným způsobem, jak vstřebávat oxid uhličitý? Co kdyby stromy rostly rychleji a najednou jich bylo potřeba méně? Nebo kdybychom emise snížili, jak se povedlo v USA nahrazením uhlí plynem při výrobě elektřiny? Nebo kdybychom jistý nárůst emisí naopak tolerovali výměnou za vyšší výnosy ze zemědělské půdy? Všechny tyto proměnné přitom mohou umazat značnou část ekology předvídaného debetu a vrátit planetární konto do plusových hodnot.

Jak vidno, s vysycháním světových zdrojů to není tak horké, jak by se podle nejrůznějších poplašných teorií mohlo zdát. Podle Matta Ridleyho nelze našemu životnímu prostředí popřát nic lepšího než smír a větší pochopení mezi oběma znesvářenými tábory odborníků. Sám by mohl posloužit jako vzor či mediátor, neboť, jak s nadsázkou přiznává, „nějaký čas vyl s oběma smečkami“. Jako vystudovaný zoolog se nejprve v akademickém prostředí potkával s různými obory ekologie, aby později několik let působil v časopisu The Economist. Zástupce obou kmenů by tak prý na jakési mírové konferenci nejraději zavřel do jedné místnosti a nenechal je odejít, dokud by mu nezodpověděli prostou otázku: Jak může inovace prospět životnímu prostředí?

Z původního článku na Wall Street Journal zpracoval a komentáři opatřil Vít Mlejnek.

Diskuse