Hra o trůny jako teorie

Není tak realistická, jak se zdá, a to je dobře

Článek byl na Foreign Affairs zveřejněn již 29. března 2012 a odkazuje tedy především na události z první a druhé řady seriálu. V současné době běží premiéra již čtvrté řady této oblíbené historicko-fantasticko-politické série. Obsah dalších knih a sérií je zmíněn pouze v obecné rovině, konkrétní události a příběh tudíž zůstaly neprozrazeny.

Analytici zahraniční politiky vzhledem první řadě Hry o trůny z produkce HBO zdůrazňovali, že celá série je založena na politickém realismu. Jeden z autorů tvrdí, že TV seriál, stejně jako knihy George R. R. Martina, které jsou jeho předlohou, „jasně ukazují nadřazenost moci nad právem“ a další autor s ním souhlasí: „V tomto krutém světě relativních zisků by reálpolitika měla  být předpokládanou šablonou chování.“ Bližší pohled na Hru o trůny ale naznačuje něco jiného.

Není pochyb, že život v Západozemí je chudý, brutální a krutý. Knihy George R. R. Martina i televizní seriál z dílny Davida Benioffa jsou protkány Hobbesiánskými metaforami, Machiavellistickými intriky a Carrovým kalkulováním s mocí. Nicméně hlubším poselstvím příběhu je skutečnost, že samotný realismus k úspěchu nestačí. Vládci ignorují etické normy, potřeby obyvatelstva a přírodního světa, aniž by při tom brali v potaz možné následky. Soupeření o moc mezi aktéry, kteří jednají jen dle svých zájmů, neprodukuje stabilní rovnováhu ale nepatřičný chaos. Podvody a honba za krátkodobými cíli, odvádí pozornost aktérů od závažných problémů, jakými jsou přežití a stabilita systému.

Zběžný pohled na vyprávění vyvolává dojem, že etické normy a čest jsou ledabyle odbývány. Normy – všeobecně sdílená představa o správném chování aktéra – jsou občas použity, ale pouze k ilustraci nebo k tomu, aby postavy mohly naříkat na jejich porušování. Proto první kniha začíná tím, jak Ned Stark vysvětluje svému synovi správná pravidla popravy a sám je na konci za svou naivitu usmrcen nesprávně provedenou popravou. Ve skutečnosti je ale chování mnoha postav vázané pravidly: Catelyn by nemohla zajmout Tyriona, kdyby vojáci jejího otce nedodrželi normu věrnosti. Tyrion by nemohl uniknout, kdyby se Catelyn nedržela pravidla „královské spravedlnosti“ (a touhou udržet rukojmí) a nechala se přemluvit Lysou toužící po jeho popravě. Dokonce i mocné a silné postavy někdy následovaly pravidla ke své vlastní krátkodobé újmě a frustraci.

Společenské vztahy v Západozemí se udržují mnoha rozmanitými prostředky – rituály, kde se láme chleba, dohodnutými sňatky, přísliby a zradami. Síla takových pravidel je zvýrazněna jen při jejich občasném porušení. Lordové a králové jsou trestáni za porušování zvyků a dohod, stejně tak jako zrádcové, a to buď výslovně nebo skrz neschopnost převést svou hard power na hmotné úspěchy. To vše se děje i navzdory Cersei, která prohlašuje, že král si může dělat, co se mu líbí. Ned Stark a rytířství, které reprezentoval, se na konci první knihy může jevit jako poražené a bezvýznamné. Nicméně Joffreyho nerespektování základních norem ho bude pronásledovat, tak jak tomu bylo u jeho předchůdců. Skutečné ponaučení z příběhu je tedy takové, že pokud nejsou dobrá pravidla brána v potaz a jsou porušována, zisk, který z jejich porušování plynul, nemá dlouhého trvání. Podobně je to i s Thukydidovým příběhem o Melosu, jak tvrdí někteří autoři.

V Západozemí, stejně tak, jako v našem světě, jsou normy vynucovány skrze moc a prostřednictvím vytváření pobídek k určitému chování a vymezováním identity – což utváří motivaci lidí, jejich zájmy a strategie. Například dodržováním pravidel a norem Noční hlídky jsou obyčejní kriminálníci znovu rekonstituováni jako ochránci říše. Výrazné kulturní normy, týkající se smrti, sexu, jídla a cestování, jsou tím, co odlišuje lid Dothraki od lidu v Západozemí, není to pouhý rasový rozdíl. Moc a normy jsou tím, co určuje výsledek. Nejmoudřejší aktéři jsou zkrátka ti, kteří pochopili, jak používat obojí.

Pokud opustíme relativistické zaměření pouze na mocné a silné postavy, Hra o trůny se věnuje všem vrstvám společnosti, včetně těm na jejím okraji. Martin používá mnoho nástrojů, jak čtenáře donutit vidět svět elit očima služek, prostitutek, nemanželských dětí a trpaslíků. Dokonce i zdánlivě okrajové postavy jsou nuceny přemýšlet o svých relativních výsadách. Trpaslík Tyrion jich využívá a snaží se, aby to pochopil i Jon Snow, který je nemanželským synem Neda Starka a Brann, který zase pádem z věže ochrnul a je z něj mrzák.

Možná nejvíce marginalizovaný úhel pohledu ve válečné literatuře a vlastně obecně v politickém vypravování, je pohled samotného nepřítele. Ve Hře o trůny jsou i krutovládci, královrazi, popravčí a obchodníci s otroky humanizování a zasazeni do širšího kontextu. Jak poznamenal Adam Serwer „Tolkienova monstra jsou opravdová monstra…(ale) většina monster jsou opravdoví lidé. Zrovna když se rozhodnete, že je budete nenávidět, (Martin) napíše kapitolu z jejich pohledu a donutí vás tak přehodnotit svůj postoj.“ Martin ukazuje jak se pohlaví, rasa, třída, věk a zdravotní postižení mohou kombinovat, aby vytvořily různé formy moci ve společnosti. Když poté autor donutí všechny formy moci ke konfrontaci, vyjde najevo, že tyto kategorie jsou spíše uměle vykonstruované než předem dané: silní a krásní se stávají mrzáky, princové otroky, urozené dámy hledají stabilní zázemí a z nemanželských dětí vyrostou velitelé.

V jedné z upoutávek ke druhé řadě seriálu – Střet králů, byl odkaz na známou hádanku o moci.

V místnosti sedí tři významní muži, král, kněz a bohatý muž se svým zlatem. Mezi nimi stojí žoldnéř, obyčejný muž nízkého původu, nepříliš bystrý. Každý z těch významných mužů mu nařizuje, aby ty druhé dva zabil.

"Udělej to," říká král“, protože já jsem tvůj právoplatný vladař."

"Udělej to," říká kněz,“ protože já ti to poroučím ve jménu bohů."

"Udělej to," říká mu bohatý muž,“ a všechno tohle zlato bude tvoje."

Pověz mi, kdo bude žít a kdo zemře?" Odpověď z knihy je taková, že o tom, kdo bude žít nebo zemře, rozhodne žoldák. Autor se tím snaží zdůraznit podceňovanou důležitost nižších vrstev. Rolníci, pěchota, námořníci, správci, kováři, mlynáři a další jsou základem, na kterém elity stojí a jeho prostřednictvím buď prospívají, nebo upadají. Dnešní akademický realismus nemá tak sofistikovanou sociální teorii, zatímco alternativní, kritické přístupy ji staví do svého středu.

Možná, že nic toto nepodtrhuje více než zobrazení vztahů mezi muži a ženami.  Západozemí a okolní země jsou samozřejmě k ženám velmi nepřátelské, ale to těžko dělá seriál a knihy sexistické, jak tvrdí někteří. Autor spíše nutí publikum čelit násilným feudálním vztahům mezi pohlavími. Martinova neotřelá vyobrazení zhýralosti, sexuálního násilí, obchodu s lidmi, nucených manželství a nezákonnosti, se snaží vyvrátit stereotyp, že rytíři a armády tu existovaly k ochraně žen a dětí, stejně tak jako vyvrací, že státy existují proto, aby chránily národy od vážné vnější hrozby. Ve standardních fantasy příbězích bývají ženské postavy, které se těmito stereotypy neřídí, potrestány (srov. Éowyn a Arwen v Pánovi prstenů). V Martinově říši už to tolik neplatí: Sansa, jediná postava, která v rytířství a chrabrost věří, je vyobrazena jako žalostně naivní.

Silné ženské postavy z Martinova světa jsou ale skutečně omezeny genderovými pravidly.  Nicméně spíše než, aby byly jejich ztělesněním, nesouhlasí s nimi a i v omezeném prostoru se snaží využít všech okolností ve svůj prospěch. Každá z nich reprezentuje jinou feministickou reakci na gendrově nezohledňující vyprávění o státnictví a světové politice. Catelyn využívá svou roli matky, aby vedla synovu armádu. Daenerys, vyzbrojena novými schopnostmi v používání soft power, se chopí moci po smrti svého manžela  a při dobývání pobřeží Úzkého moře mimo jiné používá feministickou politiku osvobozování. Cersei nemilosrdně využívá svou krásu a rodinné postavení, ale přitom neustále riskuje, že se chytí do sítě genderových stereotypů, které sama tak obratně vykonstruovala. Osha od Divokých se v rozhovoru s Theonem posmívá třídnímu uspořádání a genderovým stereotypům v Západozemí a potom je zahodí ve prospěch otevřeného eko-liberalismu. Arya odmítá svou roli, kterou jí jako dívce společnost přidělila, bojovnice Brienne a Asha (jejíž jméno bylo v seriálu změněno) se snaží dosáhnout moci a uznání za mužských podmínek.

Konečně, Hra o trůny kritizuje krátkozrakou soustředěnost na národní bezpečnost a její upřednostňování před potřebami jednotlivců a vyššího (společného) dobra – téma více konzistentní s doktrínou lidské bezpečnosti než s klasickým politickým realismem. Uvažme zahraniční politiku Otrocká nevěsta Daenerys se změnila v beduínskou královnu kmene Dothraků. Na začátku druhé řady se sice objevuje s novými spojenci – malými draky, ale přišla o manžela i nenarozené dítě, armádu i území, kterému by mohla vládnout. Jediné, co jí zůstalo, byla soft power, ambice a starost o utlačované. Kmenoví vůdci ji neuznávají, ale uprchlíci a bývalí otroci se stavějí po její bok. Klíčová je tedy její morální síla, díky které získává stále větší moc v zemích za Úzkým mořem. Daenerys čelí těžkým rozhodnutím, přičemž přímo ztělesňuje rozpory a nakonec se potýká s dobře známými problémy a omezeními humanitární intervence a liberálního imperialismu. Přesto se mocenské požadavky a morální principy snaží vyvážit, místo toho, aby se stala cynickou nebo lhostejnou, což je stěží standardní realistická strategie.

Největší hrozba pomalu přichází ze Severu v podobě přírodní katastrofy, ale je téměř zcela ignorována. Zeď na severu je alegorií k imigrační reformě, prozatím sice drží zlé síly na uzdě, ale ne na dlouho. Předpoklad, že se industriální společnost může úspěšně postavit proti přírodním živlům, je mylná. Slogan „Zima přichází“ je míněn přeneseně i doslovně: planetární síly se pohybují pomalu, ale neúprosně a země spěje ke klimatické katastrofě, zatímco pozornost je odváděna rivalitou mezi králi a královnami. Jedná se o příběh kolektivního jednání, Noční hlídka posílá stále více poplašné zprávy, ale nedočká se ničeho krom rozpačitého krčení ramen. Nemrtví dávají pojmu „lidská bezpečnost“ nový význam. Pro Západozemí představují kolektivní hrozbu, proti které by se mohli všichni spojit, spolupráce je ovšem příliš obtížná. Reakce na ni bude nakonec pocházet od aliancí s barbary ze severu a okrajových populací nejvíce ohrožených klimatickou změnou. S těmito novými aliancemi přijdou dramatické kompromisy týkající se politické kultury, nováčci sebou přinesou jiné představy o politice, společnosti a náboženství. Jedná se o velmi pravděpodobnou předpověď, aspoň pokud se stávající vládnoucí struktury nezařídí odpovídajícím způsobem vůči novým globálním hrozbám. Můžeme očekávat,  že buď dojde k jejich rozvoji, nebo budou uvrženy na vedlejší kolej. 

Jako příběh zahraniční politiky je Martinovo vyprávění mnohem méně konzervativní a více transformativní, než se na první pohled může zdát. Podobenství o důsledcích nekontrolované reálpolitiky neoslavuje sílu a moc, ale vyzývá je a podrobuje je kritice. Společnost je složitá a komplexní, role a identity jsou rozmanité a podmíněné. Rozdílnost v sobě nese příslib katastrofy. His sunt dracones.

Zdroj: Foreign Affairs

Diskuse