Trojský kůň Moskvy

Ondřej Šlechta | 24. 4. 2014

Poslat do Kindlu

---

Je třeba si nalít čistého vína. I když není pravda, že každý euroskeptik hájí současnou politiku Moskvy, tak pokud se po květnových volbách do Evropského parlamentu potvrdí předpoklad vítězného tažení národovců a odpůrců Bruselu, málokdo bude tak spokojený jako Vladimir Putin.

Vztahy mezi Moskvou a populistickými stranami nejrůznějšího ražení od francouzské Národní fronty, která se pod vedením Marine Le Pen snaží zbavovat odiózní příchutě strany bývalých kolaborantů, antisemitů a neofašistů, kterou partaji vtiskla éra jejího otce, až po uniformovaný maďarský Jobbik, se upevňují v situaci, kdy se naopak úroveň vztahů mezi Ruskem a Západem rapidně zhoršuje. Někteří komentátoři se dokonce obávají, že pokud by se Evropský parlament otočil výrazně doprava, mohl by posílený krajně-pravicový tábor, který by mohl získat až 150 míst v Evropském parlamentu, kde zasedá celkem 751 europoslanců, představovat svodku ruských zájmů v Evropě. 

V průběhu studené války Sovětský svaz štědře sponzoroval komunistické strany a různá ultralevicová uskupení po celé Evropě a pomocí nich šířil svou propagandu. Takže se jednoduché paralely mezi tehdejší krajně-levicocou a současnou krajně pravicovou pátou kolonou Ruska v Evropě přímo nabízejí. 

V reakci na obsazení Krymu se totiž Moskva dočkala uznání od nacionalistů napříč Evropou. „Sláva krymskému referendu!“, hlásal nadšením lídr separatistické Ligy Severu Matteo Salvini, zatímco Geert Wilders, lídr nizozemské PVV, ostře odsuzoval fakt, že se vláda jeho země hodlá podílet na záchranném balíčku pro Ukrajinu. Vycházející hvězda francouzské politiky Marine Le Pen dlouhodobě kritizuje politiku EU i NATO, Vladimira Putina považuje za "velkého státníka" a v několika rozhovorech přiznala, že být zvolena prezidentkou, vyvedla by Francii z NATO. Vyjádřila se pochopitelně i ke krymské krizi. Může za ní podle Le Penové Evropská unie, která spolu s USA pomáhala rozdmýchávat nepokoje, které pomohly ke svržení legitimní ukrajinské vlády.

Nicméně list ultrapravicových přátel Moskvy se rozšiřuje a jde dál za pomyslné mantinely populistického národovectví a mají dlouhodobý trend. Na pozvání předního zahraničně-politického poradce prezidenta Putina vystoupil v roce 2013 na půdě Moskevské státní univerzity předseda maďarského Jobbiku Gábor Vona. Tedy předseda strany, která v nedávných parlamentních volbách obdržela 20 % hlasů a jejíž příznivci se oblékají do uniforem v nacistickém stylu a kritizují „izraelskou kolonizaci Maďarska.“ Od stejného ruského poradce rovněž obdržel dopis plný slov popory vězněný předseda řeckého Zlatého úsvitu Nikos Michaloliakos. Co na to různí „Přátelé Ruska“, z nichž mnozí dokola opakují mantru o „fašistech z Ukrajiny“ (ne, že by na tom nebylo zrnko pravdy), kterým Moskva staví na Krymu a východní Ukrajině hráz, se pochopitelně nedozvíme.

Euroasijský sen

Ve skutečnosti má ultrapravicový vliv na politiku Moskvy dlouhodobou tradici. Oním výše zmíněným poradcem není nikdo jiný, než Alexandr Dugin. Tento syn ruského generála GRU je značně komplikovanou osobností současné ruské politické scény a jeho teorie mnohdy balancují na hraně posedlosti a bláznovství. Dugin je okultista, bývalý ideolog ruského nacionálního bolševismu, ale také vlivný zahraničně-politický poradce (v minulosti přímo ruského prezidenta, v současné době „jen“ předsedy ruské dumy) a rovněž tvůrce konceptu „Čtvrté politické teorie.“ Ta má dle jejího autora překonat současnou dichotomii pravice-levice a porazit liberalismus jako "vládnoucí ideologii dneška." Dugin si v rámci své teorie vypůjčuje myšlenky levicových i pravicových ideologů, filosofů existencialismu, teoretiků německé konzervativní revoluce, marxismu a hlásí se k pravoslaví, aby vše zároveň kořenil pohanskou mystikou. Účelem je vytvoření koherentní "eurasijské ideologie", jejímž konečným cílem má být porážka "Atlantidy" v metafizicky chápané válce kontinentů. 

Tento eklektismus se dobře projevil i v Moskvou podporovaném referendu za odtržení Krymu, kde se mimochodem silně aktivizovalo Duginovo Eurasijské hnutí mládeže. Zajímavé je, že zde jako nezávislí pozorovatelé shodně působili jednotlivci z evropské ultrapravicové i levicové scény. Zastoupeni zde byli politici rakouských stran FPÖ a BZÖ, Vlámského zájmu, bulharské polofašistické strany Ataka, dále francouzské Národní fronty, maďarského Jobbiku, polské Sebeobrany, ale rovněž i zástupci německé Die Linke, nebo proruských Lotyšů.

Rusko jako revizionistická velmoc hledá strategického partnera a šanci vidí ve volebních ziscích protiliberálních sil. Konglomerát vzájemně protichůdných myšlenek různých stran a hnutí, sestávající z odmítání imigrace, důrazu na konzervativní hodnoty, odmítání liberalismu jako takového, tažení proti nadnárodním korporacím a prosazování hierarchického principu jsou totiž hesla, na která v Evropě začíná slyšet čím dál větší počet lidí a samy představují ideový základ, na němž stojí antizápadní projekt Euroasijské unie. 

Francouzské námluvy

Úspěchy radikálních stran v Evropě pochopitelně Moskvu těší. Radikalizace evropského mainstreamu, posilování nacionalismu a sílící odpor k menšinám, mohou zaměstnávat evropské veřejné mínění a vytvářet podmínky pro tlak na politické reprezentace, které tím pádem budou mít méně času na koordinaci účinné protiofenzivy vůči Moskvě na mezinárodní scéně. 

Jenže na pouliční radikály nelze spoléhat, což si Moskva dobře uvědomuje. Není proto divu, že privilegovaným hostem častých dýchánků v nejvyšších patrech ruské moci bývá právě Marine Le Pen, která se úspěšně snaží svou stranu civilizovat. Zatímco o jejím otci se pochvalně vyjadřoval leda Vladimir Žirinovskij, Marine se za poslední rok již podruhé sešla s předsedou dumy Sergejem Naryškinem a místopředsedou vlády Dmitrijem Rogozinem. Podpořila ruského prezidenta v jeho postupu na Ukrajině a obvinila Západ, že vyvolává studenou válku. Nejde přitom o nějaké vzpurné lísání k Rusku, sama Francie dost zkušeností s opouštěním a návratem do západních vojenských struktur. Le Penovou hlásané alternativní geopolitické schéma "Evropy národních států od Brestu po Vladivostok", musí uším architektů Eurasijské unie přímo lahodit. Je to sázka do loterie, ale vzrůstající obliba a úspěchy Front national činí poměrně reálnou možnost, že Marine Le Pen bude silným favoritem prezidentských voleb v roce 2017 v zemi, jejíž voliči jsou unavení vyčpělostí programů zavedených stran středu. A tak pokud Německo a Francie zůstanou nadále na Rusku závislé energeticky a Británie ve finanční sféře, představa privilegovaných spojeneckých vztahů Moskvy a Paříže, prakticky jediné jaderné velmoci Evropy, bude ozvláště lákavá.

Revue Politika 4/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse