Mystická moc bezcenných papírů

Tím, že centrální banky otevřeně převzaly funkci věřitele poslední záchrany a završily svou přeměnu z nezávislých institucí střežících stabilitu měn v dominantní orgány aktivistické fiskální politiky, dospívá sociálně demokratický intervencionismus do své vrcholné fáze. Určujícím atributem pozdního období sociálního státu je dokončení procesu podřizování ekonomiky politice

Centrální banky splývají s vládní mocí a stávají se svrchovaným plánovacím orgánem řídícím „výrobu“ peněz. Osud ekonomik nejvyspělejších zemí závisí na finančním inženýrství několika vrcholových úředníků v čele centrálních bank, kteří při svém rozhodování vycházejí z makroekonomických modelů pozitivistické ekonomie. Je příznačné, že se v jejich interpretacích členové bankovních rad často nemohou shodnout. Trhy jsou pak manipulovány nevyhnutelně subjektivistickými konstrukcemi centrálních bankovních úřadů. Takové je vyústění totální dluhové krize, pro jejíž tlumení je dnes k dispozici už jen jediný účinný nástroj – tištění nekrytých peněz vytvořených ex nihilo, tedy z ničeho. Jde o pouhé symboly předstírající skutečné hodnoty.

Odkupem vládního dluhu na sekundárním trhu a naléváním likvidity do finančních institucí, stahovaných ke dnu fiktivními aktivy nesplatitelných pohledávek, mají být centrálními bankami sanovány veřejné finance i privátní bankovní sektor. Jejich už nezvladatelné zadlužení je determinujícím znakem stupňující se krize systému státně bankovního korporativismu, kdy se rozpadá účelová aliance státu a bank, dosud zajišťující fungování sociálního státu, jenž je na tomto spojenectví existenčně závislý. Prvotní příčinou krizí současných sociálních demokracií je nicméně permanentní snižování schopnosti produktivní sféry, paralyzované daněmi a politicky motivovanými intervencemi, generovat bohatství.

Nepřekonatelným rozporem intervencionismu je arbitrární zasahování do smluvních vztahů z principu autonomních subjektů trhu. Politická moc a trh jsou neslučitelné struktury. Trh je spontánní řád, který nelze (bez destruktivních účinků) využívat jako nástroj pro dosahování politických cílů. A to ani tím teoreticky nejméně ničivým způsobem, na kterém jsou postaveny některé pragmatičtější konstrukce třetí cesty. Podle nich by měl stát omezovat přímé intervence do směnných vztahů uvnitř tržního procesu a své záměry prosazovat až na konci cyklu – daňovou konfiskací vytvořeného bohatství, které následně přerozděluje podle politických priorit.

Sociální stát se sune do pasti stále se více rozevírajících nůžek mezi potenciálními zdroji a stoupajícími, od ekonomické reality odtrženými nároky na financování svého provozu. Veřejné rozpočty jsou zatěžovány hypertrofií mandatorních výdajů a důsledky selhávání politických a populistických projektů, přičemž záměr získávat dodatečné prostředky vyšším zdaněním už narazil na své meze. Rozpor mezi nároky a možnostmi se proto začal řešit růstem vládního zadlužení, čímž se však jen oddaluje rozpad systému. Zároveň je zřejmé, že „koalice“ občanů průměrného sociálního statusu (těch je vždy nejvíc), nezaměstnaných (jejich počet v důsledku recese, nepružného pracovního trhu a vysoké ceny práce roste), důchodců (stavy se zvyšují stárnutím populace), aparátu veřejné správy (permanentně bytnícího), zájmových uskupení (disponujících prostředky a schopnostmi k ovlivňování politiků, státní správy i neorientovaných voličů), tedy skupin napojených na fiskální prostředky nebo na nich zcela závislých, a populistického politického establishmentu (lhostejno zda formálně levicového či pravicového), která v masové demokracii tvoří stále silnější blok, nikdy nepřipustí polickou změnu, jež by vedla k redukci sociálního státu.

Předluženým státům i bankám hrozí krach, a proto potřebují podporu centrálních bank s jejich neomezenými bilancemi. Federální rezervní systém (Fed), americká centrální banka, napumpoval do bankovního sektoru USA od konce roku 2008 do dneška ve třech kolech „kvantitativního uvolňování“ (QE) asi 3 biliony dolarů. Vloni nakupoval měsíčně vládní dluhopisy a hypoteční zástavní listy za 85 miliard dolarů. Bank of England nezůstává o nic pozadu. V rámci programu odkupu dluhopisů utratila kolem 375 miliard liber. Za posledních šest let napěchovala svoji bilanci skoro pětinásobně, což se nepodařilo ani Fedu. Připojila se i Bank of Japan. Nový guvernér japonské centrální banky vloni v dubnu oznámil, že v průběhu jednoho roku zvýší banka nákupy státních obligací o 250 miliard dolarů. Je to v poměru k HDP dvakrát více, než v rámci kvantitativního uvolňování realizuje Fed. Prezident Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi zase prohlašuje, že „udělá všechno, co bude potřeba“. Tím má na mysli, že když na to přijde, bude tisknout eura ostošest. Patrně ho to nemine. Do soutěže o oslabování měny koneckonců vstoupila i Česká národní banka. Finanční systémy ekonomicky vyspělého světa jsou tedy udržovány při životě záplavou natištěných papírů, které však prakticky nestimulují reálné ekonomiky potácející se v recesi a stagnaci.

Keynesův dar politikům

Významným mezníkem státního intervencionismu se staly ideje Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz Johna Maynarda Keynese z roku 1936. Výchozí myšlenkou byla (a je) teze, že kapitalistický tržní řád je vnitřně nestabilní a to zabraňuje dosažení plné zaměstnanosti. Překonat tuto dispozici, jež je projevem nedostatečné poptávky soukromé sféry, mohou pouze zásahy centrální moci spočívající v cílené monetární a fiskální politice. Tím dostala politická moc vědecky odůvodněný podnět k širokému zasahování do tržního procesu. Keynesiánství vytvořilo ideovou základnu moderního intervencionismu. Intervence států do tržních vztahů mají samozřejmě staletou tradici, ale teprve od Keynese jsou považovány za nezbytně nutné pro samotné zachování trhu. Výsledkem je vznik varianty státního kapitalismu.

Politici se svého „poslání“ nevzdají už jen proto, že sociální stát vyžaduje centralizovanou, politicko-byrokratickou moc legalizovanou souhlasem většiny voličů. V současnosti je již zcela irelevantní, že Keynes po překonání recese předpokládal vyrovnávání rozpočtových deficitů a že alokaci zdrojů přenechával samotnému trhu. Keynes zkrátka politikům udělil ekonomicky zdůvodněný mandát, že mohou – či dokonce musí – intervenovat. Poskytnul jim iluzi, že plánovanými zásahy mohou dlouhodobě stimulovat růst a zaměstnanost, která je v rámci agendy sociálního státu největším politikem. Lepší doporučení k centralizaci moci politici dostat nemohli. Navíc byli koncem padesátých let profesorem London School of Economics W. Phillipsem ujištěni, že podpora zaměstnanosti a inflace patří k sobě. Stagflace sedmdesátých let, zpochybňující keynesiánské teorie, nemohla na mašinerii centrální regulace ekonomiky už nic změnit. Je pravda, že v případě cyklické nezaměstnanosti je možné ji alespoň na krátkou dobu uměle tlumit, což politikům obvykle stačí. Avšak je-li nezaměstnanost strukturální, tj. když se poptávka po profesích nesetkává s jejich nabídkou, je každá umělá stimulace zcela zbytečná.

Keynes sám, na rozdíl od svých následovníků, preferoval kapitalismus před socialismem, přestože popíral řadu jeho principů. Zdaleka nejde jen o to, že tržní řád je morální systém vycházející z dodržování abstraktních pravidel chování, jimiž Keynes jako konstruktivista pohrdal. Keynes se vysmíval i kalvínskému imperativu šetrnosti a popíral podmíněnost investic úsporami. Byl přesvědčen, že reálné investice podnítí spotřeba stimulovaná ex nihilo (předcházející šéf Fedu Ben Bernanke se k tomuto Keynesovu přesvědčení onehdy přihlásil metaforou, že v případě nezbytnosti budou lidem rozhazovány peníze z helikoptéry). Keynes rovněž prosazoval dnes už samozřejmé progresivní zdanění důchodů. Bohatí údajně relativně málo spotřebovávají a příliš preferují úspory, což považoval za negativní jev. Přitom tato idea vůbec nereflektuje, že pro mnohé střední a menší firmy jsou vlastní prostředky často jediným dostupným zdrojem investic. Nehledě na to, že podle této logiky je prorůstovým stimulem i sociální dávka či státními úředníky sestavované programy vládních výdajů na veřejné práce. (Stavění „hladových zdí“ získává na popularitě proto, že měnová politika nízkých úroků už nemá dostatečný efekt. Zaměstnanost mají zachraňovat často předražené investice do infrastruktury. Politiky jsou prezentovány jako promyšlená prorůstová politika s vysokým multiplikačním efektem, v současnosti jsou však téměř výhradně uskutečňovány na dluh.)

Stát a velké banky se vzájemně potřebují

Fungování sociálního státu je závislé na vzájemně výhodném spojenectví vlád a největších kapitalistů. V poválečném období proto vzniká režim státně průmyslového korporativismu. Zpracovatelské koncerny (velcí zaměstnavatelé) v tomto systému udržují v souladu s odbory vyšší mzdy i zaměstnanost, než by odpovídalo ekonomické racionalitě. Stát jim pak jako kompenzaci za mzdové vícenáklady poskytuje monopolní privilegia, kterými vyvažuje napětí mezi průmyslovými vlastníky a masami pracovníků továren, již jsou v poválečné korporativistické éře západních demokracií rozhodujícími voliči. Aparáty státních správ se teprve začínají rozvíjet a populace je dosud relativně velmi mladá. Vnější nákladová konkurence ještě neexistuje.

Politika tohoto období ale už výrazně deformuje tržní prostředí. Zřetelně diskriminovány jsou nijak nepodporované malé a střední podniky, které tvoří páteř ekonomiky. V osmdesátých a především v devadesátých letech minulého století se ale podmínky výrazně mění. Změny se dotýkají všech tří pilířů korporativistického trojúhelníku, tedy zaměstnavatelů, zaměstnanců v čele s odbory i vlád.

Zpracovatelská odvětví ztrácejí v důsledku globalizace tržní pozice; již nemohou odolávat tlaku levnější, především východoasijské konkurence. Vysoké mzdové náklady a petrifikovaná zaměstnanost, tedy jejich „aktiva“ vložená do alianční smlouvy, je stahují dolů. Začínají se rozpadat nebo přesouvají svoje aktivity do nízkonákladových teritorií. Průmysloví zaměstnanci přes veškerou ochranu přicházejí o práci a jejich uplatnění v jiných oborech je vzhledem k jejich kvalifikaci, vysokému zdanění práce a nepružnému pracovnímu trhu velmi obtížné. Odborové organizace ztrácejí členy i vliv a snaží se proniknout mezi státní zaměstnance.

Popsané globální přesuny měly však pro Západ jednu výhodu: nižší tlak na mzdy v průmyslu a dovozy levného spotřebního zboží silně tlumily nárůst spotřebitelských cen měřených indexem CPI (Consumer Price Index), což pomáhalo budovat představy o sofistikované protiinflační měnové politice centrálních bank a zvyšovalo jejich prestiž. Vlády se však dostávají do značných potíží. Potřebují se vyrovnávat s růstem nezaměstnanosti a zvyšujícími se nároky klientů sociálního státu. Zároveň se začíná vyčerpávat potenciál daňového výběru a zvyšování daňových kvót působí kontraproduktivně. Rostoucí překážky musejí překonávat také neprivilegované menší podniky. Jsou sužovány byrokratickými předpisy, jejich stohy se vrší přímo úměrně s bobtnáním veřejné správy, a jsou zatěžovány daněmi a odvody. Navíc nemají možnost daňové optimalizace. Přitom jsou fundamentem hospodářství. Stálé ubývání potenciálních zdrojů na financování provozu sociálního státu řeší vládní politici růstem zadlužení. Je zřejmé, že nepříznivý vývoj vyvolává nutnost transformace státního kapitalismu. Státně průmyslový korporativismus se mění v korporativismus státně bankovní. Vytváří se dvoučlenný blok; význam odborů v nejvyspělejších zemích, s výjimkou Francie, výrazně klesá. A získat vliv ve veřejné správě je obtížné, protože se sama stává součástí mocenské struktury. Nová aliance bank a vlád je opět založena na principu trade off, tedy obchodu něco za něco. Úkolem bank je plynulé vykupování státních dluhopisů, jejichž bonita však s rostoucím zadlužením vlád klesá. Finančním institucím, alespoň těm systémově důležitým, je pak jako kompenzace umožněno rizikové obchodování bez zpětné vazby. Kompenzační obchod je tedy založen na morálním hazardu.

Tragický omyl

Popsané „účelové sdružení pro vzájemnou sanaci“, jehož význam od počátku nového století neustále roste, však zabředává do neřešitelných rozporů, jež akcelerují finanční krizí a pádem Lehman Brothers 15. září 2008. Zánik této obrovské investiční společnosti s celkovými aktivy ve výši téměř 650 miliard dolarů nebyl příčinou, nýbrž katalyzátorem nevyhnutelného konfliktu obou „smluvních stran“, tedy vlád a finančních institucí.

Bankrot Lehman Brothers, jehož účinky zasáhly celé transatlantické společenství, byl vlastně flagrantním porušením „kontraktu“ ze strany státu, byť vznikl nedopatřením (je vyloučeno používat ad hoc standardní tržní řešení v prostředí, které již dávno, možná jedno století, pravým trhem není). Svět financí se tak vyděsil, že banky zmrazily vzájemné obchodování, jedna dostala strach z druhé a jen se čekalo, kdo bude další Lehman. Už bylo pozdě vysvětlovat, že šlo o omyl a že něco takového se již nebude opakovat. Finanční krize dostává podobu krize dluhové a je nutno mít neustále na zřeteli, že její příčinou je už delší čas právě bezvýchodné zadlužení západní civilizace, která jej bude řešit – omezena vlastním posttržním paradigmatem – jen dalším zadlužováním.

Všichni na této planetě si navzájem dlužíme částku, která převyšuje tři sta procent celosvětového hrubého domácího produktu. Západní země mají dluhy řádově v rozsahu jednoho hrubého domácího produktu, u Japonců to dokonce dělá téměř dva a půl HDP. Zadlužení navíc neustále stoupá. I kdyby například země Evropské unie dosáhly vysněné redukce schodků na tři procenta HDP, pořád to znamená jenom růst dluhu, neboť jediným reálným zdrojem států jsou omezené daňové výnosy. Naděje na skutečné umoření státních dluhů se pohybuje už jen v rovině iracionálního očekávání nějakého reálného budoucího růstu. Přerušení úvěrové linky, tedy kontinuálního odkupu státních dluhopisů, jejichž nové emise automaticky nahrazují ty staré, by znamenalo zhroucení sociálních států.

Druhý pilíř korporativistického sdružení, tedy finanční instituce, na tom ovšem nejsou o nic lépe. Rozvahy mají kontaminovány iluzorními aktivy – stále méně bonitními státními obligacemi a fiktivními pohledávkami nesplácených úvěrů poskytnutých soukromým podnikatelským subjektům a domácnostem. Jejich klesající návratnost je obecně způsobena nejistotou podnikání na narušených trzích, defektními politickými rozhodnutími a populistickými vládními opatřeními. Příkladem chybného politického projektu je zavedení eura – jednotnou měnou byla svázána heterogenní sociálně ekonomická a kulturní teritoria.

Mementem populismu je pak Community Reinvestment Act (zákon o komunitním reinvestování) vyhlášený americkým prezidentem Carterem, „vylepšený“ Clintonem a pokračující za Obamy, který zapadá do obecného západního trendu „zlidovění“ dluhu, tj. že půjčky jsou poskytovány lidem nemajícím příjem, práci ani majetek. V této souvislosti je zajímavé, že největší americká banka JP Morgan Chase má zaplatit celkem 13 miliard dolarů jako urovnání za obvinění, podle kterého poskytla státně podporovaným hypotečním agenturám Fannie Mae a Freddie Mac nepravdivé informace o bonitě hypotečních cenných papírů, které jim v letech 2005 až 2007 prodala. De facto je tak na banku pro uklidnění veřejného mínění shazována vina za selhání populistického projektu amerických vlád, jenž umožňoval každému občanovi bez příjmu i bez složení akontace získat hypoteční úvěr. Podle toho samozřejmě vypadala i jejich kvalita. JP Morgan má již následovníka. Za podobný prohřešek své divize Countrywide by měla Bank of America zaplatit pokutu 2,1 miliardy dolarů.   

Dluh jako civilizační znak

Existence na dluh se stává nejen životním stylem, ale i prozíravostí. Inflace, stimulovaná tištěním nekrytých peněz, dluh smazává a úspory naopak znehodnocuje. Spořit tedy znamená platit inflační daň. Pokud dnes lidé spoří, pak je to ze strachu z budoucnosti. Příčinou rozkladu zápůjčního trhu je politické ovlivňování tradičních, dříve nezpochybnitelných pravidel ve vztahu věřitel a dlužník. Politická moc podporuje dlužníky. Úvěr dávno ztratil charakter investiční půjčky, jejímž základem je kalkulace návratnosti.

Západní civilizace dospěla do éry historicky nejvyšších daní, výdajů a dluhů. Tento trend akceleruje od sedmdesátých let dvacátého století se začátkem masivního rozvoje sociálních států. Účinně zvyšovat daně již nelze, není komu, a krátit výdaje také ne, protože je mají v rukou politici a byrokracie. Politici chtějí být opět zvoleni a státní správa z veřejných prostředků komfortně žije. Jediným východiskem v rámci post tržního sociálně demokratického paradigmatu je nepřetržitá kumulace dluhu.

Únik z dluhové pasti spočívá pouze ve schopnosti zadlužených subjektů vytvářet vlastní zdroje, a tím přerušit (nebo alespoň výrazně zredukovat) chronickou závislost na cizím financování. Docílit toho lze pouze reálným růstem reálné ekonomiky s reálnou zaměstnaností v reálném tržním prostředí. Trh je politickými intervencemi dnes však natolik narušen, že jeho sebeobnovující mechanismus se stává dysfunkčním. Konkrétním projevem zamrzlých zápůjčních trhů je hromadění likvidity v bankách, které levné peníze ukládají zpět do bank centrálních nebo s nimi nafukují další bubliny, například akciové. Reálné ekonomiky se téměř nedotknou.

Dluhy státům přerůstají přes hlavu, dosud automaticky akceptovaná bonita vládních bondů se vytrácí. Na věčné vytloukání klínu klínem se už přestává věřit. Investoři se začínají obávat o své peníze, požadují rizikové prémie, tedy vyšší výnosy z dluhopisů, a tlačí na konsolidaci rozpočtů. Snižování rozpočtových schodků však prohlubuje recesi, a tím ještě více snižuje daňový výběr, což zase vede k oslabování pozice států jako dlužníků. Vysokou angažovanost bank v nákupech státních obligací zcela otevřeně kritizoval prezident Bundesbanky Jens Weidmann, když prohlásil, že státy v dluhových problémech mohou zničit i banky, které mají ve svých rozvahách značné podíly státních bondů. Regulační pravidla však banky k nákupům dluhopisů tlačí, protože stále deklarují, dnes už anachronicky, jejich bezrizikovost. Případná sanace systémových bank by ležela na vládách, protože kdyby tyto banky padly, padl by i sociální stát. Vlády tedy zesilují regulace, aby jim rizikové obchodování omezily. Banky v nich zase hledají mezery a snaží se je obcházet. V případě výskytu okamžité, neodkladné nutnosti záchrany některé klíčové finanční instituce by se však potvrdil fakt, že k dispozici už nejsou žádné reálné prostředky. Samotný provoz sociálních států je už dávno financován dluhem, tedy vysáváním budoucnosti. Absurditu úvah o standardním bailoutu můžeme ukázat na zatím naštěstí teoretickém příkladu Deutsche Bank, jedné z největších finančních institucí na světě. Již nějakou dobu prosakují zprávy o její úděsné podkapitalizaci. Banka drží v derivátech kolem 75 bilionů dolarů, což je asi dvacetkrát více než německý hrubý domácí produkt. Řízení rizik tohoto ústavu připomíná plížení po minovém poli. Na záchranu takové instituce Německo pochopitelně nemá, i když je nejbohatším státem EU. A Deutsche Bank samozřejmě není sama. Podkapitalizovány jsou další velké německé a ostatní unijní banky. Kapitál potřebuje doplnit čtyřicet dva největších bank v EU, jak vloni zveřejnil Evropský bankovní úřad. ECB začala v listopadu minulého roku pracovat na komplexním hodnocení bankovního systému eurozóny, které má trvat 12 měsíců. Součástí hodnocení má být  Asset Quality Review – přezkoumání kvality aktiv bank. Právě z AQR má strach bývalý šéf německé centrální banky Axel Weber. Bojí se, že ještě před letošním listopadem začnou investoři prodávat akcie a dluhopisy problémových bank. Vlády jim budou chtít pomoct, čímž se ještě více zadluží. To oslabí ty samé banky, které vlastní jejich dluhopisy. Tedy stejné obavy, které vyslovil jeho kolega Weidmann.

Je to začarovaný kruh, jenž bez peněz ECB dnes již nelze prolomit. Banka pro mezinárodní platební vyrovnání v Basileji přitom uvádí 29 globálně systémových bank, které za žádných okolností nelze nechat padnout. Fed zase vyjmenovává 8 amerických bank, jejichž pád by otřásl Spojenými státy, a proto je chce přísně regulovat. Krach tří z nich – Goldman Sachs, Bank of America a JP Morgan Chase – by prý ohrozil existenci celosvětového finančního systému.                                                                 

V dnešní krizi je stále evidentnější, že se proti sobě vyhraňují dvě principiálně odlišné entity. Na jedné straně vlády, tedy politici momentálně u moci, jejichž motivací je být znovu zvoleni, a na straně druhé soukromí vlastníci bank a jejich manažeři, kteří mají za cíl zisk, popřípadě tržní kapitalizaci. V tomto vztahu bude nakonec dominovat politická moc a její hospodářsko-politické donucovací nástroje. Těmi disponují vlády, jež spolu se státní byrokracií přímo ovládají polovinu vytvořeného bohatství a tu druhou mocensky ovlivňují. Proti bankovní sféře stojí i veřejnost, která spolu s většinou intelektuálů ráda věří, že krizi způsobily hrabivost bankéřů a neregulovaný kapitalismus.

Spása v bezcenných papírech

Hegemonie centrálního bankovnictví a integrace monetární a fiskální politiky jsou tedy nezbytností vyvolanou hloubkou a bezvýchodností krize. Centrální banky s monopolem na emitování měn jsou jediné instituce, které mají schopnost přechodně udržet při životě finanční, a tudíž i sociálně ekonomický systém západních demokracií. Musí proto paralelně řešit zadlužení států i bankovní krizi. Mají na to k dispozici tiskařské stroje a možnost nekonečně rozpínat své bilance. Jde o analogii s pohádkou „Oslíčku, otřes se“. Jenom místo zlaťáků coby tvrdé komoditní měny se sypou papírové peníze.

Záměr použít tento nevyčerpatelný potenciál nadto přinesl i příležitost k přehodnocení významu bankovní sféry pro politickou moc. Složitý režim komplikovaného vyvažování zájmů bude časem možné zredukovat na jediný vztah – vlády na jedné straně a „banky všech bank“, tedy rovněž státní instituce, na straně druhé. Komerční finanční ústavy ztratí moc tlaku na zvyšování rizikové prémie u státních dluhopisů. Časem dojde i na návrh francouzského prezidenta Hollanda a centrální banky nebudou vykupovat státní obligace pouze na sekundárním trhu, ale rovnou od vlád, což nakonec skončí monetizací dluhu ve formě věčné bezúročné půjčky. Centrální banky jsou navíc jediným věřitelem, který nelpí na splácení své pohledávky. Nemají to zapotřebí. Banky na pokraji krachu budou centrálními bankami nebo jejich institucemi dokapitalizovávány, následně převedeny pod jejich správu, a tudíž znárodněny. Nebudou k tomu potřeba žádné záchranné fondy, které beztak nedisponují dostatečnými prostředky. Bailout uskutečněný virtuálními penězi s následnou kolektivizací je politicky naprosto průchodný. Nedotkne se (současných) daňových poplatníků a vyjde vstříc i antikapitalistickým náladám. Již dnes můžeme sledovat, jak centrální banky stále více zabředávají do role aktivního finančního hybatele; jejich funkce se totalizuje.

Tvorba peněz z ničeho jim umožňuje realizovat i zcela nestandardní aktivity. Do bank například nalévají peníze, ale přinutit je k úvěrování podnikové sféry (zatím) nemohou. Tak posilují likviditu firem samy – v některých případech od nich přímo nakupují akcie. ECB začátkem loňského května oznámila, že na podporu malých a středních firem bude využívat deriváty ABS (Asset Backed Securities). Spočívají v tom, že banky úvěrují podniky, které za úvěr ručí svým majetkem. Z několika těchto půjček se vytvoří cenný papír, jenž se prodá dál. Když nastanou problémy se splácením úvěrů obsažených v těchto derivátech, musí někdo (ECB), aby se tento trh rozhýbal, garantovat jejich odkoupení. Jde o jasnou analogii s deriváty MBS (Mortage Backed Securities), které stály u propuknutí hypoteční krize v USA. Je zřejmé, že když teče do bot, tak se na poučení z minulých průšvihů nekouká. Je to absurdní situace. Vlády daněmi vysávají z podniků vlastní zdroje, které jsou pro ně mnohdy jedinými prostředky rozvoje, aby jim potom složitými a riskantními cestami pomáhaly k financování ze zdrojů cizích.

Z rozjetého vlaku se nedá vyskočit

Intenzivní tištění peněz již vytvořilo syndrom drogové závislosti. Například zisky amerických bank ve druhém čtvrtletí roku 2013 činily bezprecedentních 42 miliard dolarů, nepocházely však ze standardních komerčních obchodů, ale z investičního bankovnictví, tedy z operací na trhu cenných papírů. Takové zisky se mohou obratem změnit ve ztráty. Stačila loňská červnová zmínka Bena Bernankeho o eventuálním omezení kvantitativního uvolňování (tehdejší záměr byl z 85 na 70 miliard dolarů měsíčně) a okamžitě následovala hysterická reakce trhů.

Americké akcie, které byly na svých historických maximech, se začaly hroutit. Následoval i propad ostatních světových akciových trhů. Zároveň spadly i ceny amerických dluhopisů a investoři se jich začali zbavovat. Je absurdní, že dobré zprávy o zlepšení ekonomické situace nevyvolávají uspokojení a uvolnění, ale naopak hrůzu a děs. Tenkrát si to Fed ještě rychle rozmyslel. Příznivější výsledky amerického hospodářství však americkou centrální banku konečně donutily, aby v lednu snížila skupování státního dluhu na sekundárních trzích na 75 miliard dolarů s výhledem dalších měsíčních redukcí (v únoru to bylo 65 miliard) a ukončením celé akce třetího kola kvantitativního uvolňování do konce roku. To však žádná velká změna není, protože bobtnající bilance Fedu činila v polovině roku 2013 asi 3,3 bilionu dolarů, což je ve srovnání s rokem 2008, kdy začalo první kolo kvantitativního uvolňování, třikrát více.

Na konci minulého roku narostla bilanční suma už na 4 biliony dolarů a v roce 2014 poroste dál. Přitom na nákup cenných papírů je v současnosti napůjčováno více, než bylo těsně před prasknutím technologické bubliny nebo v době pádu Lehman Brothers. Loňský výkon světových akciových trhů překonával rekordy. Americký index S&P 500 nabral 29,6 procenta, to je nejvíce od roku 1997. Západoevropský FTSEurofirst 300 získal 16 procent, největšího úspěchu však dosáhl japonský Nikkei 225. V loňském roce posílil o 57 procent, což je nejsilnější nárůst od roku 1972. Celosvětový akciový index MSCI pak narostl o 20 procent. S příchodem nového roku je však zase všechno jinak. Horší než očekávané výsledky americké ekonomiky nastartovaly globální výprodej akcií.  A indexy světových burz se během měsíce ocitly na čtyřměsíčních minimech. Je zřejmé, že v budoucnu nepřijde nic pěkného. Vždyť například čtyři pětiny Fedem natištěných peněz dosud nejsou v oběhu a komerční ústavy si je ponechávají v rezervách. Do reálné ekonomiky se jich tak dostává pouhých dvacet procent.

Zatím dobrý…

Noční můrou eurounijních politiků je recese a nezaměstnanost. Všichni však počítají s tím, že ECB podle potřeby zintenzivní tištění peněz, a tím bude eliminován tlak investorů na zvyšování výnosů z dluhopisů. Naděje živí i Mario Draghi, prezident ECB, který opakovaně prohlašuje, že banka je v případě nutnosti připravena zasáhnout. K tištění peněz vyzvala banku v květnu 2013 i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Zato Mezinárodní měnový fond (MMF) si sype popel na hlavu a lituje, že postupoval příliš dogmaticky, že to s vynucováním restrikcí přehnal a že úsporná opatření evropskou ekonomiku brzdí.

Ředitelka MMF Christine Lagardeová v srpnu dokonce předložila jakousi vizi světového řízení, když vyzvala centrální banky, aby v případě úmyslu zpřísnit měnovou politiku, tedy zbrzdit tištění peněz, svůj postup koordinovaly. Souhlasí s tím minimálně Evropská komise, jejíž předseda José Manuel Barroso prohlásil, že ačkoliv považuje politiku úspor za obecně správnou, zároveň se domnívá, že vyčerpala své možnosti. Proto Evropská komise rozhodla, že dá šesti státům včetně Francie více času na konsolidaci rozpočtových schodků. Brusel by naopak rád potrestal Němce za to, že příliš vyvážejí. Je nasnadě, že jakékoli pokusy o zásadní reformy už nepřicházejí v úvahu. Ostatně pro politiky jsou strukturální reformy obsahově vágním pojmem; znamenají pro ně pouze tlak na zavádění nepopulárních opatření, se kterými se musejí vypořádat takovým způsobem, aby nerozlítili rozhodující část svého elektorátu.

V současnosti sledujeme už jen zoufalé snahy o úsporná opatření a zastavení růstu dluhu u nejpostiženějších států jižního křídla eurozóny. Politicky neprůchodná vnitřní devalvace pro udržení konkurenceschopnosti nikdy nemůže suplovat dnes již nemožnou devalvaci měnovou. Nepřetržité tištění bezcenných papírů, které nominálně předstírají reálné hodnoty, však nemůže trvat věčně. Jednou to skončit musí. Systém může v podstatě fungovat tak dlouho, dokud se stále levnější peníze budou otáčet pouze ve virtuálním světě obchodů s papíry a jejich deriváty. Celkový trh s deriváty činí dnes 700 biliónů dolarů. Zlom nastane, až začne zvýšená poptávka po reálných hodnotách, po skutečných statcích, na které se dá sáhnout. Doposud jsme se setkali s bublinami hypotečními, developerskými, technologickými, internetovými či akciovými. V budoucnu nás ale čeká prasknutí bubliny všech bublin. Budou smazány všechny dluhy, především ty státní, a věřitelé budou zničeni. Největším problémem politiků se stane načasování jejich odchodu ze scény. Jejich voliči závislí na příjmech a transferech ale nezmizí, nemají kam. Stanou se oběťmi své vlastní volby. Zatím však nikdy nesplatitelným dluhem podpíraná architektura sociálního státu ještě drží. Vše teprve přijde. Ale ne hned, až trochu později.

Diskuse