Operativní opatření "Ukrajina"

Jaroslav Pešek | 17. 3. 2014

Poslat do Kindlu

---

Není nic nového na tvrzení, že ruský prezident V.V.Putin řídí svou zemi a zahraniční politiku Ruské federace pomocí zpravodajských služeb. Obvykle se jedná o rozsáhlou,dlouhodobou činnost, která zadána z nejvyšších politických míst. Vždy jde o souhrn logicky vzájemně propojených a koordinovaných akcí, které vedou k plánovanému cíli. A právě takové rysy má současná agrese Ruska vůči Ukrajině.

Cílem této speciální operace je destabilizovat politickou a ekonomickou situaci a následně toho využit k udržení Ukrajiny ve sféře vlivu Ruské federace. Jde tedy o cíl geopolitický a pro Rusko tradiční. Ukrajinský národ s tímto imperialistickým postupem zápasí celá staletí. Už po 1. světové válce se Ukrajincům nepodařilo založit svůj národní a nezávislý stát, jako se to povedlo jiným evropským národm, mezi nimi byli i Češi a Slováci.

Většinu padesátimilionové Ukrajiny si po první světové válce s požehnáním velmocí mezi sebe rozdělilo Rusko a Polsko, okrajová území Zakarpatí a Bukoviny si připojilo Československo a Rumunsko.

Ukrajinci se bránili se zbraní v ruce, ale proti přesile neměli šanci. Zde pramení jejich nedůvěra k Západu a mnohdy až fanatické přesvědčení, že si musí pomoci sami. Aktuální krize je v tom jenom utvrzuje. Na počátku 90.let, když světové velmoci potřebovaly, aby Ukrajina vydala atomové zbraně ze svého území do Ruska, podepsaly garance o územní celistvosti a nezávislosti Ukrajiny. Když však nyní Rusko anektovalo Krym a vyhrožuje připojením celé země, nikdo nepřijímá účinná opatření, aby Rusko zastavil. Západ, včetně USA, není schopen prosadit svou autoritu vůči Rusku a zabředává stále více do rétoriky připomínající francouzské a britské politiky z 30.let minulého století.

Jiný příklad - lednu 2009 Rusko bez varování uzavřelo průtok zemního plynu na Ukrajinu a tím také do několika zemí EU. V Bruselu nastal poplach a jinak nerozhodní politici urychleně přispěchali do Kyjeva. Nikoli do Moskvy, která uzavřela kohouty, jelikož naivně uvěřili Kremlu, který vyhlásil, že Ukrajina odbírá plyn neoprávněně. Tehdejší premiér Vladimir Putin zapomněl dodat, že Ukrajina se zdráhala podepsat s Ruskem obchodní smlouvu, která by jí určovala platit za plyn o 200% více než do té doby.

Evropští politici vyděšení z nedostatku plynu pro Slovensko, Maďarsko a Bulharsko zatlačili na tehdejší premiérku Ukrajiny Julii Tymošenkovou, aby smlouvu s Ruskem podepsala. Později prý EU pomůže Ukrajině problém ceny plynu řešit. Tymošenková byla potom obžalována z poškození zájmů své země a skončila ve vězení. Evropští politici na její záchranu kromě planých řečí neudělali nic. Ukrajina utrpěla 20 miliardovou škodu a dostala se do ještě větší závislosti na Rusku, které na ni plynovou páku používá dosud.

Pokrytectví Evropanů

Někteří pozorovatelé považují evropskou politiku za pokryteckou. Lze s tím souhlasit, ovšem přesnější označení pro postup evropských vyjednavačů by měl znít „političtí impotenti“.

Jak dlouho budeme ještě poslouchat, že ruského medvěda není dobré dráždit, protože může uzavřít evropským zemím přívod plynu a ropy, disponuje jadernými zbraněmi a je důležitým obchodním partnerem? Je to jen pláč nad rozlitým mlékem těch, kteří nezvládají své funkce a neumějí řešit problémy. Zbavme se jich a vyberme do vedení politiky, kteří na základě hlubokých znalostí budou umět jednat s plukovníkem KGB a neleknou se jeho strnulého výrazu, chladných očí a demagogické argumentace. Rusko má vedle síly také slabiny a zájmy které potřebuje řešit. Není tak složité je specifikovat a využít jich.

Co Rusko chce

Především celistvost svého území. To je těžký úkol, protože v mnohonárodnostním státě existují silné tendence národů k osamostatnění. Dále jsou zde extrémní rozdíly v životní úrovni různých oblastí Ruska a jejich podílu na přerozdělení národního bohatství.

Dále chce Moskva modernizovat zaostávající hospodářství, snížit závislost na dovozu obilí, spotřebního zboží a potravin, což nelze řešit bez přátelské kooperace s mnohými jinými státy. Rusko již dávno není rovnoceným účastníkem mezinárodního obchodu, protože nedokáže vyrábět konkurenceschopné zboží. Díky tomu stále více upadá do totální závislosti na příjmech z prodeje ropy a plynu, což je potenciálně nebezpečný stav nejen pro Rusko, ale i pro celý svět, protože stačí, aby se snížily světové ceny těchto surovin a Rusku se zhroutí státní rozpočet se všemi vypočitatelnými důsledky.

Fakt, že Rusko je stále agresivnější, vyvolává turbulence zejména v Evropě. Tuto situaci je nutné bezodkladně řešit, nikoliv však narychlo zformulovanými sankcemi, nýbrž komplexním strategickým a taktickým plánem. Ten by spojil úsilí EU i NATO a obsahoval efektivní opatření mnohostranného charakteru. Rusko by v takovém programu mělo spatřovat možnost řešení svých problémů a uspokojení svých zájmů. Hlavním úkolem by mělo být udržení celistvosti Ruska a jeho obranyschopnosti. Zde nepomohou papírové garance, ale jen konkrétní a otevřená spolupráce např.společné ozbrojené síly, nabídka asociovaného členství v EU pro Rusko atd. Nebude-li takový program zpracován a realizován, riskuje Západ permanentní krizovou situaci, která může vést k válce.

Otázkou ovšem zůstává, zda je V.Putin připraven k takové spolupráci? Samozřejmě, že bez ekonomického, finančního a vojenského tlaku Západu nebude mít ke spolupráci důvod. Je to pragmatik – co je výhodné, to je správné. Nejdůležitějším faktorem však zůstává jednota států EU a USA a jimi vypracovaný „Strategický program rozvoje vztahů EU a NATO s Ruskem“. 

Předpokladem změn v chování Ruska jako velmoci je odstranění recidivy velkoruské a sovětské imperiální politiky, desovětizace veřejného života, zejména činnosti masových sdělovacích prostředků a nastolení skutečné občanské společnosti. Občané Ruska musí mít bezproblémový přístup k objektivním informacím o životě v EU ve všech jeho aspektech, aby měli možnost srovnávat a stavět na již získaných zkušenostech.

Z ruského informačního prostoru je třeba vytlačit primitivní demagogii a marxismus-leninismus. Setrvávání na bolševických floskulích a bezpředmětné nostalgii vede k deformacím objektivní pravdy, zejména v historiografii a poučení z ní plynoucí.

Více než 20 let mluvíme o nutnosti,aby se Rusko stalo demokratickým státem. Mluvíme hodně a málo pro to děláme. Výsledkem je, že nynější Rusko nejen že není demokratické, ale je natolik zpátečnické a reakční, že se stalo nebezpečím pro mír v Evropě. Speciální operace „Ukrajina“, kterou rozehrál Kreml, otřásá Evropou a nutí obyvatele mnoha zemí k obavám o svou existenci. Taková situace je nepřípustná. Již nejde o Krym,ale o celou Ukrajinu a také o další pravděpodobné pokračování ruské expanze například v Pobaltí, Moldávii a Bělorusku. Vedení Ruska chce vyvolat ozbrojený konflikt se Západem a prokázat, že není schopen v něm obstát. K tomuto cíli již dlouhodobě připravuje ruské obyvatelstvo za pomoci lživé a demagogické propagandy.

Musíme se bránit a protože nejlepší obrana je útok, nezbývá než za použítí všech dostupných prostředků ukázat Rusům, kam je vede Vladimír II. Naše argumentace musí být natolik účinná, aby přiměla ruské obyvatelstvo k prosazení změn v řízení své země. Nebude to jednoduché, ale je to nezbytné. Musíme být aktivní.

Revue Politika 3/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse