Ošidnost historických paralel

Aleš Dvořák | 20. 1. 2009

Poslat do Kindlu

---

Druhá polovina roku 2008 byla neobyčejně bohatá na kulatá výročí událostí, jež úzce souvisejí s neuralgickými body vývoje naší státnosti nebo je přímo ztělesňují. 21. srpna jsme si připomněli 40. výročí sovětské okupace, 3. září 60. výročí skonu druhého prezidenta Edvarda Beneše, 30. září 70. výročí mnichovského diktátu, 28. října 90. výročí československé státní samostatnosti, 14. listopadu 90. výročí proklamace republiky a volby prvního prezidenta T. G. Masaryka a konečně 2. prosince 160. výročí nastoupení našeho jediného významného konstitučního monarchy, císaře a krále Františka Josefa I., na trůn. Všechny tyto pobídky k přemítání o české státnosti a jejím vnějším zakotvení navíc aktualizoval stupňující se tlak na ratifikaci Lisabonské reformní smlouvy, která Českou republiku spolu s celou Evropskou unií staví na nakloněnou rovinu, jež se neúprosně svažuje k federálnímu státu jménem Evropa.

Často se objevovaly úvahy o návratu k některým konstantám geopolitického uspořádání před rokem 1918 a srovnávalo se někdejší podunajské mocnářství s Evropskou unií blízké budoucnosti. Vedoucí kanceláře prezidenta republiky Jiří Weigl dokonce v rozhovoru pro Revue Politika (Ohromující Masarykův úspěch, Revue Politika 9/2008) zmíněné srovnání zformuloval velmi konkrétně a zhuštěně: „V obou případech jde o mnohonárodní soustátí, obě se potýkají s absencí společné identity svých občanů, obě zápolí s rozdílnými zájmy svých národů, z nichž některé mají určující a některé mizivý vliv na rozhodování, obě drží pohromadě byrokracie, která se nezodpovídá parlamentu a voličům, obě mají velmocenské ambice, jež hatí nedostatek soudržnosti a neuspokojivá hospodářská výkonnost.“

Působivé hodnocení, které na první pohled zaujme. Po hlubší úvaze se mi však jeví (vůči dnešní Evropské unii) jako až příliš milosrdné. Je totiž rozdíl mezi slábnutím staré společné identity, jež nedokáže přijatelně odpovídat na nové výzvy, a absencí společné identity od samého počátku, kterou rozhodující politické veličiny odmítají brát na vědomí. Je rozdíl mezi byrokracií, nad níž mladý, nezralý parlamentarismus ještě nemá dostatečnou kontrolu, a byrokracií, která se zavedenému parlamentarismu úspěšně a programově snaží vymknout. Konečně je i rozdíl mezi hospodářskou slabostí plynoucí z nemalého podílu chudých zemí na celku říše a slabostí, jež je výsledkem přehnané regulace trhu a nenasytnosti sociálních systémů.

Abychom naznačeným rozdílům lépe porozuměli, je zapotřebí si stručně osvětlit vývoj habsburského soustátí v řeči faktů, kterou obvykle přehlušuje daleko vitálnější ozvěna dějinných mýtů. Retrospektivní hodnocení postavené na znalosti následného vývoje je hlediskem, které umožňuje označit spojení alpských, českých a uherských zemí v 16. století do personální unie pod žezlem Habsburků za základ pozdějšího centralizovaného státu. Z pohledu 16. století by takový závěr byl sotva možný, poněvadž jednak uvedené spojení plynule navazovalo na česko-uherskou personální unii pod žezlem Jagellonců (1490–1526), jednak personální unie byly tehdy zcela běžným způsobem strategického sdružování suverénních zemí. Během 17. století se středoevropská personální unie proměnila v pevnější dynastickou unii, leč osudový krok k reálné unii učinil až Karel VI., když roku 1713 vyhlásil a později prosadil tzv. pragmatickou sankci. Teprve tou byla ustanovena dědičnost nerozlučného svazku korun a zemí přednostně v přímé linii rodu, mužské i ženské. A teprve roku 1804 byl tento svazek vyjádřen novým dědičným titulem císaře rakouského, jenž byl odpovědí na Napoleonovy císařské ambice a s nimi spjaté znehodnocení starobylého titulu voleného císaře římského. Středoevropské císařství tak přijalo jméno dynastie doposud užívané jen pro alpské země (Rakousko) a nescházelo mnoho, aby zvítězily konkurenční varianty jako „Císařství česko-uherské“ či „Císařství panonské“. V první půli 19. století tvořila dostatečnou společnou identitu obyvatel mocnářství loajalita k panujícímu habsbursko-lotrinskému rodu. Náhlý a drtivý úder velkoněmeckého a velkomaďarského nacionalismu v roce 1848 přivedl monarchii až na pokraj úplného rozbití a zániku, přičemž největším paradoxem zůstává fakt, že definitivní řešení ústavodárného procesu o dvě desetiletí později bylo postaveno, větším dílem z nezbytí, právě na historickém kompromisu s vražednými silami velkoněmectví a velkomaďarství. Podunajské mocnářství tak na poslední půlstoletí existence nabralo podobu onoho podivného dvojdomku zvaného Rakousko-Uhersko, v němž jednotící loajalita k panovnickému domu trvale ustupovala loajalitám národním, v němž různé národy měly velmi rozdílný vliv na řízení státu a v němž se ekonomiky obou částí navzájem spíše vzdalovaly, než sbližovaly.

Popsaný vývojový oblouk klenutý čtyřmi stoletími středoevropských dějin od volného sdružení států ke státu jednomu – a přes dualismus k rozpadu – vykazuje jednu často nepovšimnutou, přesto však zcela zásadní odlišnost od budování Evropské unie. Dominuje v něm jednoznačně hayekovská „human action“, reálně vykonaný a osobně zaručený lidský čin, který podobně jako tah v šachové partii přináší novou, více či méně předvídatelnou situaci. Konkrétně běží hlavně o sňatkovou politiku dynastie a obhajobu jejích zájmů ve válečných konfliktech. Sňatková diplomacie získává svou tvořivou hodnotu až uskutečněním dojednané svatby, narozením potomků a jejich úspěšným vychováním k danému poslání. Válečné konflikty rovněž musejí být reálně vybojovány, aby se z nově vytvořené silové pozice mohlo vyjednat nové mírové uspořádání.

V procesu formování Evropské unie je však „human action“ zcela okrajová; zde výrazně dominuje hayekovský „human design“, projektování společenských struktur bez osobního angažmá projektantů, zato však s jednotícím záměrem potlačit spontaneitu individuálního konání, jeho neřiditelnost a neuchopitelnost z jednoho centra. Pokud bychom hledali vhodný historický předobraz, nabízí se nejlépe Napoleonova „pevnost Evropa“ z počátku 19. století, která byla zamýšlena jako velký prostor pro vývoz francouzské revoluční legislativy a hospodářského protekcionismu. Napoleon zavedl metrický systém měr a vah od Atlantiku po Rusko, připravoval jednotnou evropskou měnu i centrální evropský soudní dvůr. Kontinentální Evropu – a po míru v Tylži (1807) i Rusko – zavázal k obchodnímu embargu na britské zboží. Tento tzv. kontinentální systém je skvělým příkladem gigantického ochranářského opatření, jehož důsledky se vrací jako bumerang. Vznikal rychlým sledem zostřujících se omezení a zákazů (Berlínský dekret 1806, Varšavský dekret 1807, Milánské dekrety 1807 a 1808) a byl dovršen roku 1810 Trianonským tarifem, který uvaloval na koloniální zboží zprostředkované Velkou Británií kontinentální daň ve výši 50 % a současně zaváděl výjimky ze systému nazývané „licence“. Jimi se rozuměla povolení pro vybrané dovozce z Francie a vybraných spojeneckých zemí na omezený odběr britského zboží, přičemž dovozní kvóta se podmiňovala protihodnotou ve francouzském zboží a import se podroboval zvláštní dani. Ve výsledku byla evropská kontinentální ekonomika poškozena více než britská a znechucení z udělování licencí vedlo především Portugalce a Rusy k obnovení (černého) obchodního styku s Brity. Fakt, že se Napoleon rozhodl vynutit si jejich poslušnost vojensky a že to byl počátek jeho rychlého konce, zde už není podstatný. Podstatné je to, že jak před dvěma sty lety u Napoleona, tak dnes u bruselských elit lze pozorovat skálopevné přesvědčení, že užší evropskou spolupráci je potřeba nadiktovat shora, dekrety nebo směrnicemi obléci evropské národy do stejné uniformy, a že jejich reálné sblížení se pak dostaví samo. Vážně o tom pochybuji, ba co víc, obávám se pravého opaku.

Hledání historických paralel bývá obvykle neseno ušlechtilou pohnutkou poučit se z dějin, ale často je svedeno na scestí nahodilými vnějšími podobnostmi, přičemž podstaty srovnávaného se míjí. Soudím, že je to i případ Evropské unie blízkého výhledu a bývalé habsburské říše, na jejichž shodné rysy mnozí rádi upozorňují. Tím jen podněcují riskantní iluzi, že prohlubování dnešní integrace je návratem do poklidných známých vod zastírajíce fakt, že jde naopak o kvapný pochod do neznáma se spálenými mosty za zády.

Revue Politika 1/2009

Poslat do Kindlu

---

Diskuse