Ukrajina v kleštích

Ondřej Šlechta | 12. 3. 2014

Poslat do Kindlu

---

Západ chce klid a mír, demokratickou a stabilní Ukrajinu. Současně má být pokořeno Rusko a jeho zájmy vytlačeny. Dohromady to bohužel nepůjde.

Rusové na Krymu mezitím obsazují vojenské objekty, dobrovolně se jim vzdávají některé jednotky ukrajinské armády, do Černého moře míří vojenská plavidla a k ukrajinským hranicím jsou přesouvány americké průzkumné letouny.

Vztahy mezi Západem a Ruskem jsou na nejnižší úrovni od roku 2008, kdy došlo ke krátké válce s Gruzií. Vyhrocená rétorika na obou stranách nepřipouští mírné postoje. Proruští obyvatelé Krymu s vlajkami Ruské federace v ulicích východoukrajinských měst berou své připojení k Rusku jako hotovou věc. Západní představitelé odmítají odsouzeníhodnou ruskou okupaci Krymu, stejně tak plánované referendum o krymském připojení k Rusku. Argumenty o sebeurčení, tolik aktuální při dělení Jugoslávie a ještě více v případě Kosova v roce 2008, jsou zapomenuty.

V debatě nad tím, co by se mělo stát, zcela chybí vize Ukrajiny jako mostu mezi Východem a Západem. Upřímně, má-li platit mínění západních politiků, že celistvost Ukrajiny musí být zachována, pak není možné aplikovat na Ukrajině zcela absurdní ideologické představy o tom, že se v současné době rozhoduje o přiklonění země k Východu nebo Západu. Snaha o absolutní vítězství naprosto ignoruje složitou historii země, její mnohonárodnostní složení a nakonec Ukrajinu stejně rozerve, ovšem s tisíci oběťmi navrch.

Démonizace Putina? Jen alibi západní bezradnosti

To si dobře uvědomuje i Henry Kissinger. Ten v nedávném článku pro Washinghton Post obvinil západní politiky z nekompetentnosti, kterou vyvažují démonizací ruského prezidenta. Ten ovšem činí jen to, co od něj samotní Rusové očekávají. Bývalý americký ministr zahraničí také napsal, že k urovnání vypjaté situace na Ukrajině může vést jen vzájemné uznání zájmů kombinované s ústupky všech stran. Tedy zájmů všech složek ukrajinského obyvatelstva, USA, EU a samozřejmě Ruska. Klíčem není absolutní uspokojení všech, ale vyvážené rozložení nespokojenosti mezi znesvářené frakce.

Rusko musí podle Kissingera přijmout fakt, že jeho snaha vnutit Ukrajině statut satelitu povede jen k roztáčení dalších kol vzájemného tlaku s Evropou a Spojenými státy. Strategie násilného řešení krymské krize by opravdu vyvolala novou studenou válku.

Západ, ať se mu té líbí nebo ne, musí přijmout fakt, že ruský otisk je na Ukrajině nepopiratelný. Ruské dějiny začínají na Kyjevské Rusi a ukrajinské území představuje nedílnou část ruské identity, neboť se zde odehrály mimo jiné nejdůležitější bitvy o ruskou svobodu, počínaje bitvou na Poltavě proti Švédsku v roce 1709. Ruská provázanost s Ukrajinou je zkrátka dlouhodobá a nerozpojitelná. Dokonce i význační disidenti jako Solženicyn prohlašovali, že Ukrajina je a zůstane nedělitelnou součástí ruské historie.

Západní mocnosti by měly hledat způsob, jak docílit toho, aby spolu znesvářené strany Ukrajiny vedly politický dialog. Ukazuje se totiž, že zásadním problémem ukrajinské politické elity je nekompromisní potřeba vnutit svou vůli těm druhým.To dlouhodobě povede jen k cyklickému střídání převratů, jak ostatně ukazuje i krach nadějemi ověnčené oranžové revoluce, jejíž konec vynesl k moci právě již v minulosti jednou odstaveného Janukovyče.

Rusko nechápe západní hodnoty a stejně tak málokdo na Západě rozumí ruské psychologii a historii. Pojďme k jednacímu stolu a pokusme se najít průnik bezpečnostních zájmů všech zúčastněných stran.

Ukrajina by především měla dostat šanci politicky a ekonomicky spolupracovat s jakýmkoli partnerem, kterého legitimní vláda uzná za vhodného. Zároveň by Rusko mělo, jak navrhuje Kissinger, obdržet záruky, že Ukrajina nebude přizvána do NATO. Z hlediska mezinárodního práva je nemyslitelné, aby Rusko prostě Krym vojensky anektovalo. Moskva by měla uznat ukrajinskou svrchovanost nad Krymem výměnou za posílení autonomie krymské vlády a potvrzení statutu své základny v Sevastopolu.

Ať se Ukrajina stane Finskem

Politická reprezentace Ukrajiny by měla usilovat o usmíření a postavení země podobné Finsku. Takový model vztahů možná nemá z hlediska historického kontextu příliš dobrý zvuk, ale Ukrajině jej už v minulosti navrhnul Zbigniew Brzezinski, jehož lze stěží označit za sympatizanta Kremlu. Tento finský model by znamenal, že se Ukrajina vzdá neustálé oscilace mezi Západem a Východem s tím, že by se měla stát mostem mezi nimi. Kyjev by v takovém přpadě spolupracoval se Západem, ale vyhýbal se jakémukoli nepřátelství vůči Rusku podobně jako Finsko, o jehož nezávislosti dnes také nikdo nepochybuje.

Ti, kdo rozumí složitostem regionu, nebudou ve všem souhlasit. Ale zkušenosti matadora mezinárodní politiky Kissingera vedou k otázce, zda lze v nynější vyhrocené situaci najít lepší řešení, než nastíněné ústupky všech stran. Je otázkou, jak všechny strany k jednacímu stolu dostat. Cesta ke kompromisu je vždy zdlouhavá. Ale vzájemná konfrontace přichází o to rychleji a o to hůře ji lze zastavit.

Revue Politika 3/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse