Globální změna klimatu

Chiméra nebo reálná hrozba?

Lubomír Nondek | 11. 3. 2014

Poslat do Kindlu

Rubrika: Analýzy a studie | Témata: globální oteplování, environmentalismus, bezpečnost, OSN, Kyotský protokol

Téma globální změny klimatu nebo „globálního oteplování“ se objevuje v mediích většinou v souvislosti s anomálním počasím. Nově v souvislosti s nedávnými záplavami ve Spojeném království nebo se sněhovou kalamitou v USA.

Tyto mediálně dramatické události pak využívají ke svému zviditelnění zelení populisté. Problém je ale v tom, že přirozená variabilita lokálního počasí je normálním projevem globálního klimatického systému již od nepaměti.

Statistická analýza časových řad však indikuje, že tato variabilita se postupně zvyšuje. Autor se proto zabývá vývojem posledních let a to nejen na poli klimatologie, ale i v oblasti analýzy bezpečnostních rizik. Vzhledem k výrazně zpolitizované argumentaci mezinárodního vědeckého panelu IPCC, ale i nevhodné konstrukci klimatické úmluvy OSN a jejího Kyotského protokolu, je vyjednávání na půdě OSN pomalé a neúčinné.

Veřejnost ve vyspělých zemích, které by měly ekonomicky nést hlavní břemeno „boje s oteplováním“, je názorově rozštěpena. Pozice EU, která se chtěla na mezinárodní scéně etablovat jako předvoj boje s globálním oteplováním, se ekonomicky a politicky komplikuje a další vývoj tak bude spíše záviset na jednání USA s hlavními rozvojovými ekonomikami (Čína, Indie, Brazílie a další). Zdá se však, že klimatický diskurs se od volání po drastické snížení emisí skleníkových plynů přesouvá k úvahám o adaptaci na klimatické hrozby. Pokud se však vědecká varování naplní, lidé se po staletí mohou potýkat s nebývalými „rozmary počasí“, které vyvolají dosud nepředvídatelné ekonomické a sociální změny.

Zrození Úmluvy a Protokolu

Skleníkový efekt zemské atmosféry odvodil z tepelné bilance Země francouzský fyzik a matematik Fourier již roku 1824. První jednoduchý výpočet velikosti tohoto efektu (ca 15o C) v závislosti na složení atmosféry publikoval v roce 1896 švédský chemik Arrhenius, který také zmínil rostoucí vliv oxidu uhličitého (spalování fosilních paliv). Po sedmdesáti letech byl Arrheniův výpočet rozšířen o další přírodní procesy a zpracován jako počítačový model globální cirkulace (US NOAA, 60. léta). Model a jeho pozdější verze vyjadřují kauzální vztah mezi složením atmosféry a hypotetickou „průměrnou teplotou zemského povrchu“. Rychlost, se kterou se toto složení mění, je dána stále rychlejším spalováním fosilních paliv (uhlí, ropa, zemní plyn) a tedy emisemi oxidu uhličitého, jak to od 50. let dokládají měření na stanici Mauna Loa (NOAA, Hawai). V pozdějších letech byl model dále zdokonalen a užit nejen k predikci změn teploty, ale jeho výstupy byly použity pro návazné modelování srážek, hydrologických bilancí nebo zemědělské produkce, což může dál sloužit jako podklad k návazným scénářům a ekonomickým analýzám.

Lze říci, že do konce minulé dekády byla celá diskuse kolem globální změny klimatu vedena především na základě matematického modelování. Základním výstupem byla „průměrná teplota zemského povrchu“, vstupem úhrnná atmosférická koncentrace skleníkových plynů (oxid uhličitý, metan, oxid dusný a fluorované plyny). „Antropogenní globální oteplování“ v rozsahu 0,5 až 4o C, které uvedené modely předpovídají, pak bylo uváděno jako příčina budoucího tání ledovců, změn výšky mořské hladiny a možné změny průběhu mořských proudů.

Vzhledem k těmto varováním tak padlo již koncem 80. let na půdě OSN rozhodnutí předejít změně globálního klimatu a zavázat hlavní emitenty skleníkových plynů, tehdy ekonomicky rozvinuté země, aby své emise stabilizovaly a posléze snížily. Předpokládalo se, že je to technologicky jednoduché a relativně nenákladné. Právní konstrukce mezinárodní úmluvy OSN o změně klimatu (UN FCCC) proto byla rychle okopírována nejen z úspěšných dohod o redukci a nešíření jaderných zbraní, ale i podle Vídeňské úmluvy o ochraně ozonové vrstvy (1985). Tuny freonů nebo kusy jaderných hlavic se jednoduše zaměnily za miliony tun oxidu uhličitého. Výsledný text „rámcové skleníkové úmluvy“ byl chvatně dopsán během Summitu Země (Rio, 1992) tak, aby ho bylo možné po ratifikaci členskými zeměmi OSN opatřit protokolem, který by obsahoval časový rozvrh a závazné národní emisní stropy. Tak tvůrci UN FCCC, kteří zjevně podcenili složitost problému, vytvořili hned několik potenciálních úskalí.

V duchu rétoriky „bohatý Sever – chudý Jih“, rozdělili signatářské země na dvě skupiny. Rozvinuté země, které se historicky nejvíce podílely na dosavadních emisích, se měly zavázat ke snížení svých emisí a k rozvojové pomoci. Rozvojové země žádné závazné emisní limity nedostaly. Ekonomické studie zpracované do roku 1995, kdy úmluva vstoupila v Berlíně v účinnost, byly značně nerealistické, takže podhodnocené náklady na snížení emisí představovaly pouhých „pár procent“ HDP zemí rozvinutých. UN FCCC také ustavila svůj vědecký poradní orgán, mezivládní panel (IPCC), který měl politikům zastupujícím vlády signatářských zemí dávat objektivní vědecké informace jako základ racionálních rozhodovacích procesů. IPCC, který vycházel z idealizovaného vztahu „ objektivní věda > racionální politika“ (Beck, 2012), byl postupně zpolitizován a navíc chování některých jeho významných členů vedlo ke ztrátě důvěry v objektivní vědeckou expertízu.

Dalším úskalím fungování klimatické úmluvy byl konsensuální mechanismus, jímž se přijímají rozhodnutí mezi více než 190 účastnickými zeměmi. Některé články úmluvy se měly dořešit během roku či dvou; ve skutečnosti se jejich vyjednávání vlekla deset i více let. V roce 1997 byl podobně chvatně přijat Kjótský protokol (KP), který mohl vstoupit v účinnost až po ratifikaci určitým počtem států, což se stalo teprve v roce 2002. Spojené státy, které ještě před klimatickou konferencí OSN (Kjóto, 1997) byly vázány jednomyslným rozhodnutím Kongresu, žádaly jako podmínku své ratifikace, aby se ke snížení emisí zavázali také hlavní emitenti z řad rozvojových zemí (Brazílie, Čína, Indie a další). Navíc roztřídění stran úmluvy na „rozvinuté“ a „rozvojové země“ je mnohdy těžko obhajitelné. Více než 50 rozvojových zemí mělo v polovině 90. let větší HDP na obyvatele než např. Ukrajina, Bělorusko nebo Rumunsko, které byly automaticky zařazeny mezi vyspělé země mající povinnost regulovat své emise.

Vzestup a pád Kjótského protokolu

Německo a pod jeho vlivem celá skupina EU-15 se při jednáních kolem KP představilo jako avantgarda boje proti globálnímu oteplování. Prestiž Německa v OSN tím beze sporu vzrostla a navíc po odstavení zastaralých uhelných elektráren a chemických továren v NDR emise sjednoceného Německa prudce klesly, takže pro Němce bylo celkem snadné dávat si, ať jednostranně nebo v rámci celé EU-15, smělé emisní cíle. Podobně klesly emise i v zemích bývalého RVHP včetně ČR, což ovšem bylo v EU-15 často pejorativně označováno jako „horký vzduch“, nikoliv jako výsledek cílevědomého úsilí. Jedinou členskou zemí EU-15, kde po roce 1990 (referenční rok) emise výrazně klesly na základě vlastních opatření, bylo UK poté, co Margaret Thatcherová v boji s hornickými odbory zavřela britský uhelný průmysl a podpořila náhradu uhlí jádrem a zemním plynem, jehož emise jsou při výrobě elektřiny o třetinu nižší.

Aby EU-15 mohla věrohodně vystupovat jako „zelený klimatický bojovník“ a politicky se pozitivně vymezit vůči antiekologickým USA, došlo uvnitř EU-15 k dohodě o „sdílení břemene“ společného snižování emisí, které za období 2008-2012 kumulativně klesnou o 8 % (vzhledem k úrovni roku 1990). Hlavní váhu neslo Německo a dále UK, Dánsko, Rakousko a Nizozemí, zatímco „rozvíjející“ se Irsko, Portugalsko, Španělsko nebo Řecko mohly své emise zvýšit o 10 a více %. Přestože KP pokrývá období 2008-2012, nejsou zatím k dispozici verifikované emisní bilance pro rok 2012 a tak ani počátkem roku 2014 nelze říci, kdo a jak v rámci EU-15 svůj národní závazek splnil. Avšak pod bezpečným „deštníkem společného závazku“, se započítáním obchodování s národními emisními stropy a kredity a také díky ekonomické krizi, která snížila evropské emise odhadem o 2-3 %, bude Kjótský závazek EU-15 pravděpodobně splněn, ač na domácí půdě EU-15 snížila emise pouze o ca 6,5 % (viz PBL, 2013). V tomto světle se deklarované další snížení emisí do roku 2020 o 20 % jeví jako podstatně obtížnější.

Almer a Winkler (2012) předložili studii o vlivu KP na země EU-15, kde dokazují, že protokol národní emise většiny zemí EU-15 nijak výrazně neovlivnil, protože se všichni spoléhali na UK a Německo. Hlavním nástrojem snižování emisí v EU měl být systém obchodovatelných emisních povolenek (EU-ETS), který se časem ukázal být poněkud kontraproduktivním. To souvisí s umělou povahou emisního trhu, který nereflektuje potřeby obchodujících tak, jako to činí přirozené trhy vyvíjející se procesem samo-organizace, ale je konstruován jako nástroj regulátora (např. Krause, 2011).

Ač se během ekonomické krize po roce 2008 cena povolenky propadla z více než 20 EUR na pouhé 2 EUR za tunu oxidu uhličitého, řada velkých provozovatelů energeticky a emisně náročných výrob (cement, sklo, ocel, hliník, rafinerství a další) zahrnutých do EU-ETS vzala ještě před implementací EU-ETS (2005) celou věc vážně a přenesla postupně své výroby do Číny, Jižní Koreje, na Ukrajinu apod. – tedy mimo dosah regulace EU-ETS. Pouze sektor energetických služeb, který není možno jednoduše přestěhovat mimo EU, vykázal významnou pozitivní reakci na EU-ETS i na Kjótské emisní stropy a snížil uhlíkovou náročnost výroby elektrické energie.

Započteme-li do sektorových globálních emisí také rostoucí dopravní emise mezinárodního obchodu, pak ambiciózní klimatická politika EU pravděpodobně vedla k celkovému zvýšení globálních emisí (van Kooten, 2012). Podobně negativní ekonomický dopad má evropská dotační podpora obnovitelných energetických zdrojů (OZE), která vede k dvoj i více násobným cenám energie nejen ve srovnání s rozvojovými zeměmi, ale i USA. Ty navíc zahájily těžbu relativně levného břidlicového plynu a od roku 2010 snižují své emise, aniž by byly ekonomicky podvázány KP. Navzdory tomuto vývoji deklarovala rozšířená EU již koncem minulé dekády, že bude dále pokračovat v agresivním snižování emisí, ač její podíl na globálních emisích se od roku 1990 smrskl z cca 19 % na 11 % (rok 2012), zatímco globální podíl emisí Číny vzrostl za stejnou dobu z cca 7 % na 28 % (PBL, 2013). To, že přes složité a netransparentní obchodování s emisními povolenkami a národními emisními stropy neměl KP žádný měřitelný vliv na globální množství skleníkových plynů v zemské atmosféře je patrné z pohledu na data naměřená na stanici Mauna Loa (NOAA, 2014).

Avšak zásadním neúspěchem evropské klimatické politiky byla Kodaňská konference stran UN FCCC (prosinec 2009), která nejen nepřinesla kýženou dohodu o pokračování KP, ale postavila EU do diplomaticky nevýhodné pozice. V Kodani bylo bez EU zahájeno separátní jednání mezi USA a zeměmi BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) posílenými o JAR. Není tedy dosud jasné, jaký bude další vývoj kolem UN FCCC. Pouze je zřejmé, že EU se dostala do politicky a ekonomicky nevýhodné situace, aniž by si mohla připsat zásluhy za znatelné zpomalení růstu globálních emisí skleníkových plynů.

Věřící a popírači

K tomu, aby vlády rozvinutých zemí měly od svých voličů mandát k výraznému snižování emisí skleníkových plynů, není jejich elektorát zcela jednoznačně přesvědčen o riziku změny klimatu a již vůbec ne o způsobu, jakým by se měl problém řešit. Řada účastníků klimatického diskursu upozorňuje na to, že problém je velmi složitý, zatímco argumentace a doporučení IPCC jsou zpolitizované. Došlo k úniku e-mailové interní komunikace mezi těmi evropskými klimatology (tzv. aféra climategate, 2009), kteří netransparentní manipulací s historickými teplotními daty dospěli k tzv. hokejkovému grafu. Ten měl dokázat výrazný růst „průměrné teploty zemského povrchu“ v posledních desetiletích přesně tak, jak to předpovídají matematické modely. Tak měly být verifikovány nejen modelové předpovědi, ale také podepřena všechna doporučení IPCC. Po tomto široce medializovaném skandálu, se veřejnost v rozvinutých zemích polarizovala na dvě části: na ty, kteří IPCC věří a na ty, kteří pokládají celé „globální oteplování“ za podfuk.

Sociologické průzkumy ukázaly, že hlavním faktorem, který určuje, do kterého tábora člověk patří, je jeho pravicová nebo levicová politická orientace (např. Zia a Todd, 2010). Nejde jen o otázku, „kolik nás to opravdu bude stát“, ale v USA jsou pravicoví voliči zásadně proti další regulaci, kterou by prováděla nejen federální vláda (například novými daněmi), a už vůbec nechtějí regulaci iniciovanou na půdě OSN. Víra v globální správu životního prostředí a současnou nápravu sociálních zlořádů (chudoba, negramotnost, gendrová nerovnost apod.), kterou se snaží OSN organizovat, je většině Američanů cizí. Okrajovou roli dále hraje věk respondentů, jejich vzdělání, počet dětí, pohlaví, místo bydliště (město nebo venkov) a další faktory. Takže s asi 80% pravděpodobností americký republikánský volič patří mezi „popírače klimatu“ a u demokratů se jedná o 20-30 %. I když ne tak ostře, je tomu obdobně i v dalších vyspělých zemích. Bylo by zajímavé podobný průzkum provést v ČR, kde pravolevá politická orientace je poněkud nekonzistentní, např. zjistit, co si o tomto problému myslí mladí voliči „pravicové“ TOP09 nebo „proevropští“ voliči ODS. Na druhou stranu není žádným překvapením klima-skeptický postoj takového Václava Klause – staršího, pravicového politika s vážnými výhradami k EU, ale i s vazbami na konzervativní kruhy v USA.

Podle Sarewicze (2011) je příčina schizmatu především v dosavadní argumentaci IPCC založené na složitých modelech a hypotetické „průměrné teplotě zemského povrchu“, jejíž změna o pár stupňů Celsia těžko může v mysli laiků vyvolat představu nějaké globální katastrofy. Sarewich a další (viz Schiermaier, 2012) také kritizují jedinou, na půdě IPCC vygenerovanou „nepohodlnou pravdu“, jejíž nositelé chtějí bez hlubší diskuse o variantách řešení rozhodovat o budoucí tváři světa.

Je zajímavé, jak se pod tlakem této politizace klimatické vědy, jejíž důvěryhodnost klesla v důsledku „climategate“, chovají její někteří klíčoví protagonisté. Mc Grail (2013) přináší zajímavé srovnání postojů tří světových odborníků: Mike Hulma, Jamese Hansena a Hanse Joachima Schnellhubera.
Britský klimatolog Hulm, zakladatel vedoucího klimatologického pracoviště v EU, Tyndall Centre for Climate Change Research, UK, se z vlivného člena IPCC stal spíše jeho kritikem, který vidí klimatologii ne již jako objektivní vědu, ale jako součást širších společenských procesů. “Ve většině debat o změně klimatu vznikají tenze mezi její budoucí podobou a předpokládanou předpověditelností jejího rozsahu a mezi charakterem a tvárností budoucí společnosti“, a proto podle Hulma mnozí diskutující chápou změnu klimatu jako příležitost hledat „ztracený před-industriální ráj“, dosáhnout smíření člověka s přírodou, dospět k „udržitelné budoucnosti“ bez rizik a bez složitých environmentálních problémů.
Schnellhuber, který je jedním z tvůrců německé klimatické politiky, pevně věří v budoucnost klimatických modelů, které budou sloužit k efektivnímu politickému rozhodování. Je ovšem nutno vycházet z toho, že klimatický systém je svou podstatou dynamický a nelineární a proto podle Schnellhubera musí být vyvinuty modely ještě složitější a sofistikovanější. Naopak Hansen, který stál u zrodu modelování v US NOAA, je v posledních letech skeptický k možnosti snížit inherentní nejistotu matematického modelování. Zdroj této nejistoty může být principielně nejen v datech zatížených chybami měření, ale také v rozdílu mezi přírodní realitou a jejím modelovým popisem. To je ovšem nejistota kognitivní, kterou je možno lepším poznáním přírodní reality zredukovat. Avšak neredukovatelná nejistota modelování tkví v samotné povaze globálního klimatického systému, který je „semichaotický“ a nechová se proto vždy deterministicky a tedy zcela predikovatelně. Tento rozpor vyřešil Hansen tím, že opustil modelování a začal data z pozemních a družicových měření analyzovat statisticky.

Soustředil se při tom na variabilitu (rozptyl) teplot pohybujících se kolem svých dlouhodobých průměrů ale i na další charakteristiky statistického rozdělení. V roce 2012 pak se svými spolupracovníky publikoval sdělení o tom, že od 80. let roste četnost teplotních extrémů a to hlavně směrem k vyšším teplotám. Vzhledem ke srovnávacímu období (1951-1980) se pravděpodobnost extrémů desetinásobně zvýšila. Tyto extrémy samozřejmě nelze regionálně nebo místně určit, lze pouze říci, že jejich četnost, rozsah a trvání globálně roste. Také jiní aplikovali na data metody statistické analýzy číselných řad, které jsou běžně užívané např. v analýze chování finančních trhů, a dospěli k podobným závěrům.
Hansen přirovnává svou metodu ke statistické analýze dopravní nehodovosti, která může vést například k závěru, že vlivem neznámých příčin se počet dopravních nehod na daném území mění, nelze však říci v jakém konkrétním místě a čase dopravní nehody nastanou. Jejich budoucí četnost leží s určitou pravděpodobností v rozmezí horní a spodní meze odhadu. Jedná se o zásadní změnu paradigmatu – posun od deterministického modelování ke statistickému zkoumání proměnlivosti pozorované přírodní reality. Alternativně tak vznikají empirické poznatky, které je možno průběžně hodnotit jako trendy a užívat k odhadu rizik. Z tohoto pohledu bylo identifikováno několik rizikových oblastí: Afrika, Karibik, jihovýchodní Asie a překvapivě také Evropa.

Klimatická změna jako bezpečnostní hrozba

Političtí a vojenští analytici pracují s globální klimatickou změnou jako s reálnou bezpečnostní hrozbou již od minulé dekády a během posledních let vzniklo několik studií, které byly vypracovány nejen americkým ministerstvem obrany (US DoD) a CIA, ale i jinými výzkumnými organizacemi v Evropě, Kanadě, Austrálii nebo v Japonsku. Od těchto vojensky a politicky motivovaných analýz se odvíjí také diskuse o odolnosti (resilienci). Ta je definována jako schopnost objektu nebo systému čelit náhlým a šokovým stresům, tak aby zůstala zachována základní struktura a funkčnost. Resilience souvisí s vnitřní náchylností systému ke kolapsu (viz autorova recenze k Tainterovi), ke kterému obvykle dochází z vnějších příčin, ale díky vnitřní slabosti (nedostatek resilience). Mnozí politici i sociální vědci kritizují takovou „sekuritizaci“ změny klimatu vojenskými a bezpečnostními analytiky jako pokus USA a některých dalších rozvinutých zemí, posunout své klimatické politiky od prevence (snižování emisí) k pouhé pasivní adaptaci (přizpůsobení se vývoji, např. Gilbert, 2012).

Již v roce 2007 se Čína stala největším světovým emitentem skleníkových plynů, odsunula USA na druhé místo a její emise dále strmě rostou podobně jako emise Indie, Brazílie a dalších rozvojových zemí. Koncentrace oxidu uhličitého v zemské atmosféře příští rok překročí 400 ppm (0,4 % objemového) a dál exponenciálně poroste o více než 2 ppm/rok. Jen pro porovnání: v 19. století byla tato koncentrace asi 280 ppm. Frekvence teplotních a srážkových extrémů, pokud platí závěry výše uvedené statistické analýzy, se budou dál zvyšovat, přičemž schopnost jednotlivých států vyrovnat se záplavami, suchem, neúrodou, hladem nebo infekčními chorobami závisí nejen na stupni jejich ekonomického vývoje (HDP), vzdělanosti obyvatel a funkčnosti státní správy, ale také na sociální soudržnosti. Další environmentální problémy, jako je degradace půdy urychlená větrnou a vodní erozí, nedostatek vody nebo naopak záplavy - to vše může vést k lokálním nebo regionálním humanitárním krizím.

Počítá se s možností nasadit při takových krizích americká vojenská plavidla a transportní letadla, nicméně tyto intervenční kapacity mohou být vázány například během reakce na domácí klimatické extrémy. Kolísání globální úrody základních zemědělských plodin a rostoucí využití zemědělské půdy na produkci motorových biopaliv může omezit schopnost rozvinutých zemí poskytovat adekvátní potravinovou pomoc. Je zřejmé, že humanitární katastrofy mohou uvést do pohybu miliony „klimatických migrantů“ například v Africe a způsobit dominovou politickou destabilizaci v sousedních zemích. Z tohoto pohledu je také Evropa rizikovou oblastí, protože na březích Středozemního moře již dochází k problémům s migranty směřujícími na lodích z Afriky do Španělska, jižní Itálie, na Maltu anebo i jinými cestami z Azie do Řecka a na Balkán.

Někteří bezpečnostní experti zmiňují v této souvislosti možný příliv muslimů do západní Evropy, kde se předpokládá, že současná, asi 5% muslimská menšina se do roku 2025 zdvojnásobí. Při tom nově příchozí směřují především do muslimských komunit ve velkých západoevropských městech, kde mohou během humanitárních krizí vzplanout nepokoje. V pesimistických scénářích, které jsou situovány do období 2030-50 tak může dojít k souběhu tří velkých problémů (analogie „triple witching“ na kapitálových trzích), které mohou vést ke globálnímu chaosu. Těmito třemi problémy je odhadovaný populační růst ze 7 na 9 miliard obyvatel (zejména v nejchudších zemích), nedostatek vody a orné půdy (produkce potravin) a konečně klimatické extrémy, jejichž pravděpodobnost podle výše uvedených analýz může vzrůst více než dvojnásobně.
Zde se autoři analytických studií dělí na technologické optimisty, kteří jsou soustředěni kolem agentur OSN, Světové banky, Evropské komise, vlád EU-15 a různých nevládních organizací, a na klimatické pesimisty, kterým první skupina dává ideologickou nálepku neomalthusiánů. Takto se také různě interpretují aktuální humanitární krize například v Africe, které jsou první skupinou označovány jako následek kolonialismu a neokolonialismu, cíleného rozeštvávání etnik a nedostatku rozvojové pomoci, přičemž role změny klimatu je pokládána za marginální. Tragikomické je nicméně to, že když o těchto rizicích psali experti IPCC, bylo to politicky korektní, protože katastrofické scénáře měly získat širokou politickou podporu KP. Když ale na stejná rizika začínají preventivně a hlavně unilaterálně reagovat armády a bezpečnostní složky některých zemí, zejména USA, je to označováno jako nežádoucí tříštění jednotné fronty boje proti globální změně klimatu (např. van Asselt a Zelli, 2013).
Další globální střednědobé riziko, jakým je vyčerpání fosilních paliv a energetická závislost na dovozu energie, se také týká Evropy, jejíž zásoby uhlí jsou z větší části vyčerpány, kde o využití jaderné energie panuje nerozhodnost stejně jako o těžbě břidlicového plynu a kde obnovitelné zdroje jsou podporovány zcela nekoncepčně (např. van Kooten, 2013). Ve strategických dokumentech Komise se sice hovoří eufemisticky o „dekarbonizaci“ ekonomiky - tato však zatím probíhá spíše jako stěhování průmyslových odvětví mimo prostor EU-ETS, nikoliv jako nějaká zázračná technologická revoluce. Deklarovaný emisní masochismus EU může uspokojit jen ty voliče, kteří moc nepřemýšlejí o ekonomických souvislostech.

Diskutabilní je proto „klimaticko-energetický balíček“, který Komise anoncovala již před Kodaní (2009), a na něj navazující legislativní podpora málo efektivních nebo nerealistických opatření. Kontraproduktivní podporu výroby motorových biopaliv, ještě dále zmíníme. Žádoucí rekonstrukce veřejných a obytných budov na pasivní nebo nízkoenergetické nemůže proběhnout do roku 2020, resp. 2030, a snížení emisí ze spalování fosilních paliv pomocí „zachycování a ukládání uhlíku“ (CCS) v geologických formacích by vytvořilo v hustě obydlených oblastech Evropy značná environmentální rizika a navíc urychlilo vyčerpání uhlí. Provozní spotřeba energie CCS komplexů je podstatně větší než u konvenčních uhelných nebo plynových elektráren. Zatím je v pilotním provozu 8 takových zařízení, z nichž 5 je v USA, 2 v Norsku, ale ani jedna v EU (PBL, 2013).
Z pohledu resilience zemědělských produkčních systémů je zcela neefektivní výroba motorových biopaliv (Nondek, 2010). K tomuto problému existují za posledních 8-10 let desítky detailních analýz a studií, přičemž pouze některé výzkumné práce placené přímo z prostředků EK dokazují, jak motorová biopaliva první generace zařazená do „klimaticko-energetického balíčku“ pozitivně přispívají k boji s oteplováním. Rozšiřování osevních ploch technologických plodin (řepka, obilí, brambory, cukrová řepa apod.) nejen zrychluje degradaci zemědělské půdy, ale vede ke zvýšené závislosti českého trhu na dovozu potravin. Podpora biopaliv tak má za následek nejen půdní erozi, ale i zvýšenou spotřebu hnojiv a agrochemikálí - tedy hlavní negativní projevy intenzivní rostlinné výroby snižující resilienci zemědělství (Ager et al., 2011). Krom toho produkce biopaliv zvyšuje globální ceny potravinářských surovin, které vzhledem ke klimatickým extrémům a růstu globální populace jsou na světových trzích volatilnější než v minulosti.

Adaptace místo mitigace

Postupně je i v EU stále jasnější, že další snižování emisí v Evropě svět nespasí a pokud jsou správné ty scénáře, na kterých IPCC stavěla globální emisní cíle, pak jako plán B přichází na řadu „přizpůsobení se změně klimatu“. V tomto duchu se problematika globální změny klimatu promítá jako klíčová priorita i do unijní podpory, které se nám prostřednictvím EK dostává v rámci připravovaných operačních programů. Problém ovšem je, že ČR nemá kvalitně zpracovány studie zranitelnosti, protože nemá svou aktuální „národní klimatickou politiku“. Poslední takový dokument pochází z roku 2004 a byl připraven na poslední chvíli před vstupem do EU. Považoval bych tady za korektní, kdybychom jako národ „klima-skeptiků“ nejen odmítali brát na vědomí politickou a ekonomickou realitu globální změny klimatu, ale také odmítli brát ty peníze z fondů EU, u nichž se předpokládá, že je budeme používat v souladu s klimatickou politikou EU. Kromě emisních opatření, s nimiž jsme neměli díky milionům tun „horkého vzduchu“ až dosud problém, jsou její součástí také opatření adaptační.

Adaptační politiku EU definuje Sdělení Komise, COM (2013) 216, přičemž analýza zranitelnosti je uvedena ve zprávě Evropské Environmentální Agentury (EEA, 2012), která identifikuje rizikové sektory jako „zemědělství, lesnictví, cestovní ruch v přímořských oblastech a v horách, zdraví a rybolov ... a dále veřejné služby, jako jsou poskytovatelé energie a vody.“ Za hlavní dosavadní výsledek adaptačních aktivit strategie EU uvádí Komise „internetovou evropskou platformu pro přizpůsobení se změně klimatu (Climate-ADAPT)“ a fakt, že řada zemí si již připravuje své národní adaptační strategie. Dokument dále anoncuje přípravu strategie pro celé EU a představuje její „stavební kameny“ (citujeme):

1. Povzbudit všechny členské státy k přijetí komplexních strategií pro přizpůsobení.
2. Poskytnout financování z programu LIFE na podporu budování kapacit a posílení opatření pro přizpůsobení v Evropě (2013–2020).
3. Zohlednit přizpůsobení v rámci Paktu starostů a primátorů (2013/2014).
4. Překlenout mezery ve znalostech.
5. Dále rozvíjet Climate-ADAPT jako „jednotné kontaktní místo“ pro informace o přizpůsobování v Evropě.
6. Usnadnit zajišťování odolnosti vůči změně klimatu ve společné zemědělské politice (SZP), politice soudržnosti a společné rybářské politice (SRP).
7. Zajistit odolnější infrastrukturu.
8. Podporovat pojištění a další finanční produkty pro investice a obchodní rozhodnutí odolné vůči změně klimatu.

Komise dále oznamuje, že již začlenila adaptační opatření do politik a programů EU a to včetně zvyšování odolnosti (resilience) vůči změně klimatu. Adaptace je již zahrnuta do právních předpisů např. v oblasti mořských vod, lesnictví a dopravy a do nástrojů politiky týkajících se např. vnitrozemských vod, biologické rozmanitosti či migrace a mobility. Další informace obsahuje pracovní dokument Komise, který doprovází toto sdělení. Komise také uvádí konkrétní legislativní návrhy. Pokud jsme si ale vyhledali dokumenty citované k příslušným sektorům či oblastem, jako je např. společná zemědělská politika (CAP), nejsou z hlediska adaptace příliš relevantní. Sdělení Komise COM (2013) 216 je tak možno chápat jako snahu honem, honem něco „vykomunikovat“, což ale těžko může být bráno za promyšlenou a tedy kvalitní strategii.

Není zřejmé, jak rychle se s touto změnou kurzu politiky EU vyrovná české Ministerstvo životního prostředí, které má sice danou problematiku v popisu práce, avšak od roku 2010 žádné relevantní návrhy k veřejné ani odborné diskusi nepředložilo. Ale i v dobách ministra Bursíka, který se pustil do psaní nové klimatické politiky, byla adaptace chápána jako kapitulace zeslabující úsilí snížit národní emise za každou cenu. Po Bursíkovi následující ministry již jen zajímal prodej národních emisních práv Japonsku, Rakousku, Španělsku a dalším zemím, které nebyly schopny svůj kjótský závazek splnit doma; získané peníze postupně financovaly program Zelená úsporám. Podobně ekonomicky atraktivní bylo bezplatné přidělování emisních povolenek (EU-ETS), které Kalousek kreativně navrhl ke zdanění, aby ani státní kasa nepřišla zkrátka. Bude zajímavé sledovat, jak nový ministr životního prostředí Brabec (ANO) pozvedne náš zplihlý prapor boje s oteplováním.

Chiméra nebo hrozba?

Doufejme, že nové informace o tom, že variabilita klimatu vzrůstá, budou řádně a objektivně zhodnoceny a že bude dostatek času na efektivní adaptaci, která by měla být založena na zvyšování resilience kritických částí našeho socio-ekonomického systému. Spolu s prorokem kolapsů složitých systémů Tainterem (viz autorova recenze) bychom si měli být vědomi toho, že subsidiarizace adaptačních opatření a také odbourání zbytečné regulace je prvním krokem zvyšování resilience. Jak také poznamenali Pielke et al. (2007), omezovat adaptační opatření pouze na ta, která mají prvoplánově chránit pouze „naše zdraví a blahobyt“ vede k „bizardním distorzím veřejného rozhodování“, protože zranitelnost vyplývá ze široké škály a vzájemné provázanosti různých stresorů. Ty působí i na přirozené ekosystémy, bez nichž nemůžeme přežít.

Zde je možno říci, že přes veškerou dobře míněnou snahu Evropské komise, navrhovaná opatření na úrovni EU zatím představují právě takovou bizardní distorzi anebo jsou z časového a nákladového hlediska málo realistická. Vezmeme-li také v úvahu vážný deficit odbornosti a hlavně kognitivních schopností většiny českých politiků, potažmo politicky instalované části veřejné správy, pak ani doma nemůžeme čekat nějaký racionální přístup ke zvyšování resilience. Ve vzduchu ovšem nevisí jen diskutabilní opatření a la „klimaticko-energetický balíček EU“.

Mnohem horší jsou přibývající úvahy o možných geo-inženýrských globálních intervencích (fertilizace oceánů, chemické reakce v atmosféře měnící její odrazivost apod.) nebo dokonce úvahy o „human engineering“, což má být genetické přizpůsobení Homo sapiens změně klimatu (např. Liao, Sandber a Roache, 2012). Tak bychom bez reptání snášeli úpal, sněhové bouře, vichřice, povodně nebo hladomory, ale hlavně bychom přistupovali odpovědněji ke globálním hrozbám. Proto až bude nejhůř, navrhuji genově modifikovat nejprve naší politickou reprezentaci, tedy prezidenta i poslance, a to napříč celým politickým spektrem. A také prosím nezapomenout na ty, které budeme posílat do Evropského parlamentu.

Literatura

Adger N.W. et al., 2011, Resilience implications of policy responses to climate change, WIREs Clim Change 2 ,757-766
EEA, 2012, Report No. 12/2012, Climate change, impacts and vulnerability in Europe. Available at http://www.eea.europa.eu/publications/climate-impacts-and-vulnerability-2012
Evropská komise, 2013, Sdělení Komise, COM(2013) 216 final, Strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu, http://ec.europa.eu/clima/policies/adaptation/what/documentation_en.htm)
Galaz V., 2012. Geo-engineering, governance, and social-ecological systems: critical issues and joint research needs. Ecology and Society 17(1): 24.
Gilbert E., 2012, Militarization of climate change, ACME: An International E-Journal for Critical Geographies 11 (1) 1-14
Hansen J. et al., 2012, Perception of climate change, PNAS, 2012 August, E2415-E2423
Jordan A. et al., 2013, Going beyond two degrees? The risks and opportunities of alternative options, Climate Policy, Vol. 13, No. 6, 751-769,
Liao S.M., Sandberg A., Roache R., 2012, Human Engineering and Climate Change, Ethics, Policy and Environment 15(2) 206 - 221
Mc Grail, 2013, Climate Change and Futures Epistemologies: Tensions, Trends and Possibilities in Climate Discourses Epitomised by Three Prominent Climate Experts, Journal of Futures Studies, 17(3): 21-40.
NOAA, 2014, Mauna Loa monitoring: monitoring, data viz http://co2now.org/Current-CO2/CO2-Now/noaa-mauna-loa-co2-data.html
Nondek L., 2010, Biopaliva pro motorovou dopravu: příběh neefektivních dotací, Sborník Současnost a budoucnost českého zemědělství v EU, CDK Brno, viz www.fajmon.eu/.../Soucasnost%20a%20budoucnost%20ceskeho%20zem...‎
PBL, 2013, Trends in Global CO2 Emissions, PBL Netherlands Environmental Assessment Agency, The Hague, 2013.
Pielke et al., 2007, Climate change 2007: Lifting a taboo on adaptation, Nature 445, 597-598.
Romig Jr. A. D., Backus G.A., Baker A.B., 2010, A Deeper Look at Climate Change and National Security, Report SAND2011-0039, Sandia National Laboratories, Albuquerque, New Mexico
Sarewitz D., 2011, Does climate change knowledge really matter? WIREs Clim Change, 2, 475–481
Schiermeier Q., 2012, Kyoto Protocol: Hot air, Nature, 2012 Nov 29; 491(7426):656-8.
van Asselt H., Zelli F., 2013, Connect the Dots: Managing the Fragmentation of Global Climate Governance, Tokyo Conference on Earth System Governance, 28-31 January 2013
van Kooten, G.C., 2012. Climate Change, Climate Science and Economics: Prospects for a Renewable Energy Future. Dordrecht, NL: Springer.
Zia A., Todd A.M., 2010, Evaluating the effects of ideology on public understanding of climate change science: How to improve communication across ideological divides? Public Understand. Sci. 19(6) 743-761