Opoziční lídři nesou spoluodpovědnost za eskalaci násilí na Majdanu

Bohumír Žídek | 25. 2. 2014

Poslat do Kindlu

---

Pokud by Kličko a Jaceňuk už v lednu přijali Janukovyčovu nabídku a usedli k jednacímu stolu, ztráty na životech mohly být menší a extremisté by byli izolováni.

Ukrajinská politická krize vyvrcholila 20. února - krátce po uzavření příměří mezi vládou a opozicí – eskalací násilí, které si vyžádalo desítky obětí v řadách opozice i v řadách bezpečnostních složek. Z úst opozičních předáků i západních státníků neustále zní, že by viníci měli být potrestáni. Je však třeba říci, že opoziční lídři v čele s boxerskou legendou Vitalijem Kličkem a Arsenijem Jaceňukem nesou přinejmenším část odpovědnosti.

Zopakujme si klíčové okamžiky, které k tomuto závěru vybízí. Prezident Janukovyč nabídl opozici v čele s Kličkem již na konci ledna křeslo předsedy nové vlády, v níž měli zasednout i další představitelé opozičních sil. Kličko nabídku přímo na Majdanu odmítl a nadále trval na vypsání předčasných prezidentských voleb. Pro radikální část demonstrantů kolem neonacistického Pravého sektoru a ultranacionalistické strany Svoboda to byla další záminka k násilným střetům s bezpečnostními složkami. Tou dobou již umírali lidé, tři lidé podle údajů vlády, sedm podle opozice.

Je pravdou, že Janukovyč již o několik dní dříve podepsal zákony, které byly opozicí a západními představiteli chápány jako omezení svobody shromažďování. Podle některých měly tyto zákony Janukovyčovi usnadnit ukončení protestů a nastolení klidu. Nicméně bezpečnostní složky i nadále postupovaly poměrně laxně. Možná i proto, že ukončit demonstrace by bylo možné pouze zmasakrováním demonstrantů tanky podobným způsobem jako na Náměstí Nebeského klidu. Už jen proti ozbrojeným demonstrantům by totiž policie pouze s obušky a vodními děly mohla stěží uspět. K takové události však naštěstí nedošlo. Nakonec pro vládu by to k ničemu dobrému nevedlo – Janukovyč by pouze ztratil podporu těch, kteří za ním stáli, stejně jako zbytek jakéhosi respektu, s nímž s ním západní představitelé dosud jednali. Ozbrojení radikálové tak místo toho i v následujících dnech obsazovali vládní budovy a napadali bezpečnostní složky.

Kontroverzní zákony tedy místo uklidnění situace posloužily jako další věc, proti které mohla opozice protestovat. Janukovyč tak nakonec před několika dny slíbil jejich zrušení a vyjádřil ochotu s opozičními předáky jednat. Poté však došlo k další eskalaci násilí, a to v mnohem větší míře než doposud. Počty mrtvých na obou stranách se rychle rozrůstaly. Začalo být zjevné, že opoziční předáci už nemají radikální část demonstrantů pod kontrolou. To se ukázalo osudným právě 20. února. Den před tím v pozdních večerních hodinách se opozice s vládou dohodly na uzavření příměří. Nikým nekontrolované bojůvky však hned na druhý den zahájily další vlnu násilí. Počet mrtvých šel velmi rychle do desítek, přičemž asi třetina z nich byli policisté.

Toto krveprolití paradoxně vedlo ke zintenzivnění jednání a v první chvíli se zdálo, že se snad i našlo smírné řešení krize. Po chvíli se však ukázalo, že demonstranti – nejen radikální část – odmítají jakýkoliv kompromis. Buď vše, nebo nic. Viktor Janukovyč se nakonec ukázal jako moudřejší a ustoupil.

Nemohu uvěřit, že by Kličko a Jaceňuk nemohli odvrátit zbytečnou smrt v Evropě 21. století nepředstavitelného množství demonstrantů a policistů, kdyby už v lednu přijali Janukovyčovu nabídku, usedli za jednací stůl a tam domluvili takové podmínky, které by byly přijatelné pro demokraticky smýšlející většinu demonstrantů, a na Majdanu tak zůstali už jen neonacisté bez podpory zbytku veřejnosti.

Revue Politika 2/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse