Par avion XI.

10. 2. 2014

Poslat do Kindlu

---

Německo se vrací na mezinárodní scénu. Zažije Putin „Soči-efekt“? A jak se afghánský prezident snaží vyhnout osudu svých předchůdců v čele země? To jsou témata, jež nás zaujala v uplynulém týdnu.

U německých politiků začíná převládat názor, že by jejich země měla hrát na mezinárodním poli vzhledem k jejímu významu a velikosti větší roli než v uplynulých desetiletích. To je pravděpodobně nejsilnější poselství bezpečnostní konference v Mnichově, jejíž poslední ročník proběhl předminulý víkend. Německý prezident Gauck se hned v úvodním projevu jasně vyjádřil pro větší angažmá Spolkové republiky na mezinárodní scéně. „Násilné konflikty se více přiblížily Evropě a s ohledem na Ukrajinu se na evropský kontinent vrátily,“ doplnil jej současný německý ministr zahraničí Frank Steinmeier. To znamená jediné: Německo se jako asertivní mocnost bude v příštích letech na mezinárodním poli projevovat rozhodněji a koncepčněji než dosud. Volání po větším zapojení Německa do mezinárodní bezpečnostní politiky koneckonců zesílilo mimo jiné také kvůli aféře s odposlechy evropských spojenců, včetně spolkové kancléřky, ze strany americké NSA.

Při sledování aktuálního dění v Ruské federaci se rozhodně vyplatí číst příspěvky Ingo Mannteufela psané pro Deutsche Welle. Ve svém aktuálním komentáři se autor zabývá něčím, co nazval „Soči-efekt“. Mannteufel upozorňuje, že jakkoli chce Vladimir Putin zimní olympijské hry konané v malebném přímořském letovisku využít jako manifestaci silného a moderního Ruska, snadno může dojít k opaku. Putin se může cítit jako Barbara Streisand v roce 2003, když podala trestní oznámení za to, že jistá média zveřejnila letecké snímky jejího sídla, píše Mannteufel. Streisand tehdy ovšem dosáhla opaku - soudní spor dostal snímky paradoxně do záře reflektorů. Právě tak mohou olympijské hry v Soči upozornit na ruské slabiny a nedostatky.

Plánovaný odchod amerických sil z Afghánistánu, po němž by v zemi měl zůstat jen omezený vojenský kontingent určený k podpoře výcviku místních bezpečnostních sil, otevírá otázku, co se stane s Afghánistánem poté. A již se nabízejí první paralely. Nejčernější můrou je návrat již dnes sílícího hnutí Tálibán do čela správy země. I to je pravděpodobně důvod, proč nepříliš spolehlivý prezident Karzái dnes s fundamentalisty otevřeně jedná. Z pohledu Západu se to může jevit jako šílené, ale motivace afghánského prezidenta je pravděpodobně jiná. Karzái si dobře pamatuje osud posledního prezidenta Afghánské republiky Muhammada Nadžíbulláha, kterého Tálibán v roce 1996 doslova vytáhl z prezidentského paláce, zlynčoval a veřejně popravil, píše v Time americký politolog Fareed Zakaria.

Připravil Ondřej Šlechta.

Revue Politika 2/2014

Poslat do Kindlu

---

Diskuse