Par avion VII.

O čem se píše na webech předních názorových magazínů a think-tanků

5. 12. 2013

Poslat do Kindlu

---

Poslední týdny plní stránky novin geopolitická bitva o Ukrajinu. Proto i my tento týden zůstaneme převážně na východních hranicích EU, kde podle mnohých v tuto chvíli procházejí dějiny.

Posunul Vladimír Putin Ukrajinu do EU, nebo naopak Unie svou politikou chtě nechtě naservírovala Ukrajinu aktivní ruské diplomacii na podnose? Podle komentáře v New York Post si za nedávné nečekané rozhodnutí ukrajinské vlády nepodepsat asociační dohodu s EU může zčásti Unie sama. Nicolai N. Petro, působící v současné době jako výzkumný pracovník Fullbright Institute v Kyjevě, tvrdí, že za změnou postojů ukrajinské reprezentace může stát způsob, jakým je ukrajinské přibližování k EU v Evropě pojato. Petro píše, že strategie postavit proti sobě Rusko a EU jako dvě zásadně odlišné civilizační volby je od začátku špatná. Unie měla spíše v Ukrajincích vzbuzovat pocit, že svou specifickou pozici, spočívající i ve zvláštních vztazích s Ruskem, mohou v rámci EU využít než ji být nuceni opustit výměnou za prozatím nezřetelné vidiny členství v elitním klubu. V opačném případě podle Petra nelze vyloučit, že se ukrajinské politické elity v určité chvíli zalekly, že by vstupem do EU mohly zcela ztratit šanci budoucího přístupu například na trhy zemí BRICS. A to v zemi, kde oligarchové mají na chod státu značný vliv, není málo.

Neschopnost Evropské unie přijmout vůči ruskému tahu na Ukrajině principiální a účinnou taktiku, kritizuje na stránkách Moscow Times i Jevgenij Kiseljov. Může za to křečovitá snaha evropských oficiálních kruhů si ani na minutu nepřipustit, že snaha připoutat Ukrajinu k osmadvacítce je motivována geopoliticky – a tudíž v jistém smyslu proti Rusku. Kreml naopak ani na minutu neuvažuje jinak než chladně a geopoliticky.

A kdo skousne hutné čtivo, může se pustit do rozsáhlejšího, ale brilantního eseje 2013: The End of History End na stránkách The American Interest. Na příkladech jaderného kompromisu s Íránem, rostoucího apetitu Číny v Pacifiku a nástupu Ruska ve východní Evropě se autor snaží dokázat, že zatímco se západní mocnosti dlouhá léta utěšovaly fukuyamovskou vizí konce dějin a své nezpochybnitelné převahy, „centrální mocnosti“, tedy ty, jež usilují o oslabení západního vlivu (Čína, Írán, Rusko), je strategicky oblafly.

Připravil Ondřej Šlechta.

Revue Politika 12/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse