Úvodní stránka  »  Články

Postpolitičnost čili postdemokracie

Bronisław Wildstein | 13. 11. 2013
Poslat do Kindlu

Demokracie je v současném světě nesporným vítězem na politické aréně. Zdaleka to neznamená, že tento systém není ohrožen, formálně však alternativní model nikdo nenavrhne. Proces, který k tomuto stavu vedl, probíhá už od války. Připomínám, že totalitním systémům a různým despotickým režimům se také říká „demokracie“.

Všichni (nebo téměř všichni) se na demokracii odvolávají, což neznamená, že ji berou vážně. V našem civilizačním okruhu se dnes demokracie stala pojmem-fetišem. Všechny nové iniciativy, i kdyby v podstatě neměly politický charakter, musí probíhat pod její hlavičkou. Demokracie tak funguje jako hodnotící pojem a její původní význam se přesouvá jinam. Přestává se tudíž vztahovat k realitě. Demokracie nikdy není dost, čím je jí více, tím prý lépe. Více demokracie může znamenat lépe – pro rodinu, pro kulturu, církev atd. Instituce obviňovaná z absence demokracie je automaticky zavrhována.

Znamená to snad, že demokracie v našem životě skutečně dominuje? Zdaleka ne. Žijeme v postdemokratickém světě, kde tento systém ztrácí svůj základní význam. Protože současná politika se s demokracií deklarativně ztotožnila, znamenají slova o postpolitičnosti deklaraci postdemokracie. Bylo by to ostatně samozřejmé, protože demokracie má výlučně politický význam a pokusy přenést ji do jiné dimenze ji zbavují smyslu, byť se tak před nějakým časem díky fetišizaci demokracie už stalo.

Nechci se zabývat dějinami pojmu demokracie a jeho různými významovými odstíny, které od počátku prozrazovaly jeho mnohoznačnost. Upozornil bych pouze, že v klasickém světě byl zdůrazňován především její rovnostní aspekt. Demokracie nebyla totožná s republikou, již klasici (samozřejmě ne všichni) považovali za správné řešení, které z demokracie zachovává to, co je dobré, a vystříhá se jejích léček.

Takový stav věcí existoval prakticky od počátků politického myšlení. Aristotelova politeia byla přece republikou, jejímž základním rysem byla péče o obecné dobro. Což je pojem, který se musí vztahovat k přesně vymezenému subjektu. Vznik ideje republiky je tedy spojen s vymezením kolektivního subjektu a bez ohledu na to, nakolik konfliktní mohou být jeho vnitřní vztahy, ti, kdo jej tvoří, musí rozeznávat společnou identitu, jež přesahuje partikularismy, v nichž se zmítají. Občané res publica musí uznávat nadřazený ráz společného dobra. V opačném případě by bylo nemožné, aby republika vznikla a trvala.

Je příznačné, že všechny dnešní demokracie vznikaly jako republiky – Spojené státy, Francie atd. Během doby se stále více demokratizovaly, ovšem onen původní, republikánský charakter, si zachovávají dodnes. Obecné dobro se musí vázat na subjekt čili národ, samozřejmě ne v etnickém, ale politickém smyslu. Bez takto chápaného národa republika ani demokracie neexistuje. Dnes se však národ ocitl na indexu.

2. světová válka, která vlastně uzavřela epochu velkých celoevropských a celosvětových konfliktů v letech 1914–1945, kdy se projevovaly fáze chladu a vření, byla interpretována – podle mě nesprávně – jako důsledek exploze nacionalismů. Tento jev byl tehdy skutečně přítomen, nebyla to však výlučná ani hlavní příčina onoho vražedného konfliktu. Větší váhu v něm sehrál ideologický faktor. V Evropě však převážila interpretace 2. světové války vyvolané nacionalismem.

V souvislosti s tím se po jejím skončení projevila zásadní nedůvěra nejen vůči excesům nacionalismu, ale také národa, bez nějž by samozřejmě podobná nebezpečí nenastala. Politickým cílem většiny evropských elit se stalo překročení této nebezpečné, národní, nacionalismem ohrožené identity. Poválečné nálady způsobily, že silně formulovaná definice národa, jasně vymezující jeho hranice, se považovala za negativní jev, který je nutno překonat.

V tomto duchu se do určité míry už od počátku nesla idea evropského společenství. Původně však jeho otcové-zakladatelé zkoušeli překonávat národní antagonismy zdola, evoluční metodou. Počítali s tím, že se podaří dosáhnout cíle budováním společných projektů – třeba zakladatelským Evropským společenstvím uhlí a oceli – díky prolamování celních bariér, spolupráci a evidentním přínosům. V posledních desetiletích se však všechno změnilo. Od maastrichtské smlouvy je Evropská unie antidemokratickým projektem. Má suverénním státům odebírat moc a předávat ji jakémusi blíže neurčenému evropskému společenství.

Evropský demos neexistuje, jsou jen konkrétní demosy – finský, španělský nebo německý. Evropská identita je situována v dosti abstraktní rovině a nevytváří pocit reálné, hlouběji vnímané komunity. Pokud ovšem neexistuje demos, zbývá z demokracie kratos, tedy samotná moc. A kdo je u moci? Samozřejmě k tomu delegovaní představitelé, čili v daném případě byrokraté, nekontrolovaní žádným suverénem. Takto chápaný evropský projekt je mýtem, utopií, kterou nelze uskutečnit, která se však váže s určitými důsledky.

Evropský projekt, zvlášť po Maastrichtu, je také ideologicky silně motivován. Je to pokus o zásadní přeformulování naší kultury. Kdybychom se mohli pokusit pojmout je v jednom, zásadním heslu, byla by jím zřejmě „emancipace“. Máme se emancipovat od identit, které nás dosud omezovaly – první, již máme překonat, je identita národní, ale pak následují další, stále hlouběji zasahující do lidské přirozenosti.

Onen ideologický plán má vést k hlubokému přeformulování evropské identity, ačkoliv jeho ambice sahají dál a konečným cílem je vytvoření nového člověka. K realizaci tak revolučního projektu, tedy změny evropské kultury, je potřeba mít moc, která by podstatně překračovala tradiční, demokratický mandát. A současná evropská levicově-liberální ideologie je orientována na získání této moci. Sahá k novým formám násilí, především symbolického, tedy užívaného v kultuře a – především – v médiích. Avšak hlavním nástrojem vytváření nového občana Evropy je unijní právo. Je to zásadní změna přístupu ke koncepci práva. V tomto novém vydání je chápáno ideologicky, vstupuje do všech oblastí života a snaží se je stále precizněji regulovat. Právo vytlačuje i politiku, která je doménou svobody. Tradičně byla justice pouze širokým rámcem, v němž působily jiné systémy, které regulovaly lidské jednání. Byla to morálka, etika, zvyklosti, ale také politika coby řetězec rozhodnutí, jimiž kolektiv reaguje na výzvy reality. Tato rozhodnutí plynou ze svobodné volby, z toho, jak chápeme naše společné dobro.

Všechny tyto regulační systémy jsou dnes v EU vytlačovány právními normami, které tvoří diktovaný model definitivního a jednoznačného utváření naší společné politické reality. Tento rámec je stále užší a svírá nás stále těsněji. Jednou z metod zásahů do politického života s užitím metod sociálního inženýrství je obrana libovolně konstruovaných menšin. Právní normy a soudní praxe, která má eliminovat arbitrálně vyhledávanou „diskriminaci“, a tedy sloužit zavádění stejně abstraktně chápané rovnosti, se stávají nástroji svévolného formování sociálních vztahů.

Je evidentní, že demokracie musí mít své meze a že má bránit práva menšin. Musíme si však položit otázku, jak dalece má být omezována vůle národa a jak hluboko lze s použitím práva zasahovat do politiky a do života společnosti.

V Polsku máme zkušenost s Ústavním soudem, který často sám sebe nazírá jako instanci nadřazenou parlamentu, jež dosti svévolně, s odvoláním na „ducha ústavy“, zasahuje do jeho rozhodnutí. Není to výlučně polský problém. Problémy, s nimiž se potýkáme ve III. Rzeczpospolité, jsou extrémnějším vydáním obtíží, které dnes narůstají na Západě. Ve Spojených státech je podobná situace s Nejvyšším soudem a s „aktivismem soudců“, který soudnější právní myslitelé kritizují. Ústavní soudy byly v Evropě ustaveny po zkušenosti nacismu, aby demokracie nemohla znovu spáchat sebevraždu. Časem však, což se děje se všemi nekontrolovanými institucemi, začaly rozšiřovat své kompetence a stále hlouběji zasahovat do politiky. V Polsku je to zvlášť patrné, a pokud Ústavní soud konstatuje, že nelze zrušit povinnou regulaci profese advokáta, neboť v ústavě stojí, že korporace má právo regulovat záležitosti v okruhu své působnosti, pak jasně vidíme, jak dalekosáhlá oprávnění si tento orgán připisuje.

Pokud se zužuje prostor politické svobody, začíná demokracie chřadnout a stále více se proměňuje v oligarchii. Reprezentativní systém už od počátku měnil fundamentální smysl demokracie a zaváděl do ní konfuzní prvky. Pro klasického Řeka musela být demokracie ze své podstaty přímá a zastupitelský systém je oligarchií. Pojem reprezentace demokracii odporoval, proto také ony experimentální, velké národní republiky byly od počátku zatíženy obtížně řešitelným dilematem. Ostatně mnohé klasické teoretiky demokracie – jako byl Jean Jacques Rousseau – koncepce zastupitelské demokracie silně pobuřovala. Onen zásadní problém zastupitelské demokracie se dnes umocnil. Například v EU jsou zastupitelské orgány odsouvány stále dále od občanů, jejichž kontrola nad nimi je stále iluzornější. Pokud vytváříme další a další mnoha­stupňové mezinárodní instituce, které postupně zvětšují své pravomoci v dalších a dalších oblastech, stále silněji onu beztak omezenou demokracii redukujeme. Pokud tvoříme nadnárodní právní systémy a multiplikujeme právo národní, omezujeme ji ještě více.

Dalším jevem, který je takto nasměrován, je bujení gigantických korporací, schopných ovlivňovat politickou moc a vynucovat si zásadní rozhodnutí nejen v ekonomické, ale také v právně-politické oblasti. Děje se tak pod hesly svobodného trhu, ovšem řekneme-li, že dnešní velké korporace fungují podle jeho pravidel, pak je to výsměch. Korporace se stále častěji domáhají pomoci státu, zvlášť pokud jde o pojistky, které jim otevírají cestu k nesmírně riskantnímu podnikání. Tomuto jevu se říká morální hazard čili možnost nezodpovědného investování, reálně jištěného státem nebo nadstátními organizacemi, které v případě neúspěchu intervenují.

Formulace „příliš velký, než aby zkrachoval“ mnohé vysvětluje. Ve vztahu k těmto obrům nepůsobí pravidla volného trhu, založená na riziku, a tudíž možnosti prohrát, jež znamená, že neracionální rozhodnutí vedou k porážkám v podnikání. Takový mechanismus nutí k odpovědnému jednání, vylučuje nepromyšlené podniky a neseriózní subjekty. Vynucuje si racionalitu. Pokud státy nebo nadnárodní organizace podporují za peníze daňových poplatníků velké spekulanty, podněcují je k nezodpovědnosti a narušují tržní mechanismy. Tento stav věcí také ukazuje, kam se posouvá centrum rozhodování a jak málo společného s demokracií mají mechanismy působící v dnešních státech.

Dobrým testem oněch mechanismů jsou krize. Byli jsme svědky reakce na poslední ekonomickou krizi, počínaje Paulsonovým plánem – 700 miliard dolarů, které americká administrativa musela „okamžitě“ uvolnit, jinak měl nastat konec světa, tedy hospodářská krize likvidující dominovým efektem naši civilizaci. Lidé, kteří onen plán podepisovali, neměli nejmenší ponětí, co dělají – nebyli schopni akceptovaný dokument promyslet či prodiskutovat. Bankovní experti, tedy zdaleka ne nestranní odborníci, je ujišťovali, že pokud tak neučiní okamžitě, je katastrofa nevyhnutelná. Bushův tým a americký parlament se podpisem tohoto dokumentu podřídily bankovní lobby, což dnes její představitelé přiznávají. Jak se dalo předpokládat, další vláda činila na podobném principu podobné ústupky vůči velkému kapitálu. Stejné události se děly a dodnes dějí v Evropě. Viděli jsme už několik dalších „summitů poslední záchrany“, na nichž musela být okamžitě a bez rozmyslu přijímána řešení prosazovaná dominující lobby. Muselo se tak činit hned, protože nebyl čas na nic, hlavně ne na myšlení… Návrhy na veřejnou debatu, nemluvě už o řešeních typu referendum, byly zavrhovány coby krajní forma populismu.

Popis naší reality ukazuje, jak málo skutečné demokracie v ní zbylo. Podstatným prvkem tohoto jevu je vznik nové vládnoucí třídy, tedy oligarchie, která se považuje – aniž by to kdykoliv přímo formulovala – za svého druhu současnou aristokracii. Pronikání kapitálových a politických elit postupuje stále hlouběji. V Evropě se na tomto procesu zvlášť intenzivně podílí levice. Což by nemělo překvapovat. Levici tak vzdálený volný trh stojí na konkurenci, která je pro velký kapitál bičem. Představitelé velkých korporací se státem rádi vyjednávají o co největších omezeních konkurence a v každém případě se snaží vytvořit si příznivé podmínky, samozřejmě ve jménu „civilizování kapitalistických principů“. V Evropě v tomto ohledu ostatně už neexistují zvláštní rozdíly mezi tradičně konkurenčními politickými uskupeními levice či pravice, které ve všech možných ohledech procházejí dalekosáhlou konvergencí. Pokud vysocí politici končí kariéru, nejčastěji přecházejí do velkých korporací, zvlášť do bank.

Tyto politicko-obchodně-kulturní elity tvoří také specifickou subkulturu a vyznávají ideologii, která má ospravedlnit jejich zvláštní postavení. Oproštěny od tradičních hodnot a přesvědčeny o své příslušnosti ke kulturně-intelektuální avantgardě propagují levicově-liberální emancipační projekt, jejž samy zosobňují. Vlastní ideologicko-zvyklostní postoje považují za emanaci civilizačního pokroku. Operaci, která je má vnutit zbytku společnosti, pak vnímají jako odůvodnění vlastní mimořádné role, a tudíž i moci.

Hlavním nástrojem tohoto jednání je – vedle masové kultury a médií – evropské právo. Listina základních práv EU zasahuje velmi hluboko do života společností, a to i do jejich základní formace, jakou je rodina. Heslo dětských práv činí ze subjektu, který na ony normy dohlíží, arbitra, jenž reguluje vztahy rodičů a dětí. Absurdní znění typu: „[Děti] mohou svobodně vyjadřovat své názory. V záležitostech, které se jich dotýkají, se k těmto názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost,“ mají nezanedbatelné důsledky. Všechny takovéto pasáže v Listině práv jsou sice opatřeny poznámkou: „V souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon těchto práv,“ jenomže nějakým způsobem je v členských zemích regulována každá z dotyčných záležitostí. Pokud se tvoří podobné normy, je samozřejmé, že dříve či později vznikne na této linii konflikt. Je to jako s Čechovovou „puškou na zdi“ – visí tam už v první scéně a nic se s ní neděje. Je však jasné, že v té poslední vystřelí.

Netvrdím, že nám dnes hrozí vláda evropské byrokracie. Současný projekt EU má utopický ráz, a právě můžeme být svědky jeho postupného fiaska. A jak tomu v případě utopií bývá, líbivá hesla a nereálné záměry končí obyčejnou přetahovanou. V současné Evropě je nejsilnější Německo a ve spolupráci s Francií je stále dominantnější. V nové Evropě se však demokracie tak snadno neobnoví, tím spíš, že není jasné, jakým směrem se budou vyvíjet její instituce.

Hodně se dnes mluví o postpolitičnosti, mnohem méně o zániku demokracie, který je jejím důsledkem. Procesy oligarchizace nejsou přímo pojmenovány, spíš se prezentují jako nová, vyšší forma demokracie, ani se přímo neříká, že jsou spojeny s předáváním stále rozsáhlejších pravomocí nové aristokracii, která se cítí být povolána k vytvoření Huxleyova překrásného nového světa. V tomto království racionality nebude příliš místa pro politiku. Její odmítnutí je spojeno s projektem, který vypiplávají intelektuální laboratoře – vždy pokrokové, od té doby, co existuje levice, tedy přinejmenším od 18. století – a který předpokládá, že svět lze definitivně a racionálně zorganizovat, protože schopností našeho individuálního rozumu vytvoříme systém dokonalých algoritmů, jež nám umožní ovládnutí všech jevů na světě. Skončí nejrůznější konflikty, spory a antagonismy, nebudeme se muset potýkat s národním ani jiným partikularismem, nastane všeobecný a věčný mír, a politika se tudíž stane zcela nepotřebná – vždyť politika coby doména konfliktu je přece ošklivá.

Zošklivování politiky se v dnešních sdělovacích prostředcích usídlilo nastálo. Věnují se mu také politici – ti, kteří skutečně vládnou a dominují. Tento jev můžeme zcela zřetelně pozorovat v III. Rzeczpospolité. Za zošklivováním politiky stojí celkem jasný záměr. Jde o to, přimět občany, aby se politikou, představovanou jako – což je ostatně pravda – nečistá sféra, nezabývali a nepřekáželi vládnoucím v nesení tohoto břemena, tedy v klidném vládnutí.

Ve volební kampani v roce 2011 hlásal na plakátech politik z titulních stran novin, premiér Donald Tusk (který se nikdy ničím jiným než politikou nezabýval): „Nepolitizujme, stavme stadiony, mosty, školy.“ Pokud bychom onu výzvu vzali vážně, museli bychom premiéra okamžitě odvolat, protože není vzděláním inženýrem. Co však taková kampaň znamená? Naznačuje, že je potřeba zanechat politických sporů, debat, tedy společného, tudíž konfliktního spoluvytváření vlastní svobody. Politika se má stát technologií. Vládnutí má být otázkou technologie a vládnoucí ujišťují, že disponují patřičnými kvalifikacemi, tedy že získali ony mimořádné, v podstatě technické schopnosti. Znamená to samozřejmě konec politiky, a přirozeně také konec demokracie. To je směr, který nám udávají dominující elity.

Přeložila Lucie Szymanowská.

Revue Politika 11/2013
Poslat do Kindlu

Diskuse


nahoru