Bratři a sestry hlásí návrat

Vojtěch Navrátil | 30. 10. 2013

Poslat do Kindlu

---

„No, myslím, že volbou nového předsedy se lidovci rozhodli definitivně opustit českou politickou scénu,“ prorokoval na konci listopadu 2010 po zvolení Pavla Bělobrádka v jedné z facebookových diskusí bývalý člen KDU-ČSL politolog Jan Bureš, nyní dlouhodobě spolupracující se sociální demokracií. Jeho výrok jen potvrdil starou dobrou politologickou poučku, že politolog nemá předpovídat, ale hodnotit.

Že lidovci stále mohou být relevantní politickou silou, naznačily (krom znovuobnovení senátorského klubu v roce 2010) loňské krajské volby, kdy kandidáti nominovaní KDU-ČSL získali o pět mandátů více než ve volbách předchozích, tedy ještě v období několika měsíců před odchodem Miroslava Kalouska a jeho věrných do TOP 09. Mezi sněmovními volbami jim taky postupně vyrostlo několik nových nadějných osobností. Za zmínku stojí například hlavní tvář občany vyvolaného úspěšného referenda v Praze 7 Jan Čižinský. Nebylo tedy zas tak velkým překvapením, že KDU-ČSL nyní dostala od voličů druhou šanci, a stala se tak historicky první stranou, jíž se po vypadnutí z dolní parlamentní komory podařilo do sněmovních lavic opětovně navrátit. Za zmínku stojí kromě obvyklých lidoveckých volebních bašt, tedy Zlínska, jižní Moravy či Vysočiny, volební zisky v Moravskoslezském kraji, kde lidovci pod vedením ministra životního prostředí Tomáše Podivínského získali dva mandáty (v roce 2006 jim zde hlasy vybyly jen na jeden mandát), a pak také v Praze, kde získali takřka dva a půlnásobek hlasů oproti předchozím volbám (a poprvé od evropských voleb v roce 2004 v metropoli překonali pomyslnou pětiprocentní hranici). Naopak severozápadně od Prahy lidovci „rezistenci“ voličů zlomit nedokázali.

Lidovci nedokázali plně využít šanci, jež jim stávající politická situace nabízela. Ve Sněmovně sice jsou, ale jejich výsledek mohl být lepší než 6,78 % hlasů. Už dlouho jim doba nebyla (a asi už ani dlouho nebude) tak nakloněna jako nyní. Politická deziluze panující u výrazné části české populace v minulém volebním období a pozvolný rozklad českého středopravého stranického spektra způsobily jistou idealizaci lidovců a jejich působení v rámci politického systému. Ne zrovna ojediněle šlo zaslechnout, že lidovci, u nichž měl volič oproti nově vzniklým stranám seskupených okolo jedné výrazné osobnosti jistotu, že pilíře strany, kterou kdysi volil, zůstanou stejné i po deseti letech, prostě ve sněmovně chybí. To už příště nebude, teď už budou opět součástí parlamentního establishmentu. Navíc při pohledu na sněmovní aritmetiku budou lidovci, i přes prozatímní rezervovaný postoj a nepřehlednou situaci v sociální demokracii, možná „přinuceni“ k participaci na nějaké formě vládní spolupráce s ČSSD a ANO. A jak známo, zapojení do vládní koalice v posledních letech vždy spolehlivě zlikvidovalo každou novou sněmovní stranu. Jak se s tím lidovci vypořádají, bude jen na nich. Nyní to však budou mít mnohem těžší.

Revue Politika 10/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse