Euro: pohled z Prahy do Pobaltí

Článek vyšel na webu Držme se koruny

Mojmír Hampl | 4. 10. 2013

Poslat do Kindlu

---

Estonsko již eurem platí, Lotyšsko vstoupí do eurozóny v lednu 2014 a Litva se na stejný krok chystá o rok později. Již v roce 2015 může být tedy celé Pobaltí v eurozóně. V Česku naopak není stanoven ani indikativní termín vstupu, a česká měna proto ani nečeká v předpokoji eura, tzv. mechanismu směnných kurzů ERM II. Navíc přes 80 % Čechů dle výzkumu Eurobarometru zavedení eura nepodporuje, což je nejvíc v historii a zdaleka nejvíc v regionu střední a východní Evropy. Proč takové rozdíly?

Dávám stranou faktor krize v eurozóně. Ten může mít na veřejné mínění jen dočasný vliv, bez ohledu na to, že reakce na krizi samozřejmě do značné míry mění fungování projektu eura v budoucnu. Pomíjím svévolně i faktor romantický a symbolický, tedy představu, že členství v eurozóně je samo o sobě znakem kvality ekonomiky či její vyspělosti. Nebylo tomu tak před krizí a není to tak ani nyní. Stačí srovnat neeurové Švédsko na jedné straně a eurem platící Řecko. Když navíc pominu faktory poněkud delší historie a tradice měny (důležité spíše v Česku) a veškeré faktory geopolitické, tedy velikost země a nejbližší sousedy (důležitější z dobrých důvodů v Pobaltí), zůstává mi jako centrálnímu bankéři jeden skutečně podstatný ekonomický rozdíl mezi Pobaltím a některými neeurovými zeměmi včetně Česka. Tím rozdílem je - světe, div se - prostě odlišná měnová politika.

Zjednodušeně, pobaltské země po celou dobu ekonomické transformace žijí systematicky s režimem pevného kurzu. Zafixovaly své národní měny nejprve k různým západním měnám a později k euru. Tím de facto outsourcovaly měnovou politiku do zahraničí a přijímají měnové podmínky pasivně zvenčí. To má řadu důsledků. Kotva ekonomiky v podobě pevného kurzu v konvergující ekonomice, která v bohatství rychle dohání vyspělý svět, znamená v dobrých časech vyšší hospodářský růst, ale také hromadění různých vnitřních i vnějších nerovnováh. Ve špatných časech zase větší hospodářské propady. Je to důsledek toho, čemu říkám konvergenční teorém nemožné trojjedinosti. Není prostě možné mít zároveň (a) výraznější hospodářský růst než bohatší západní země, (b) pevný kurz a přitom (c) nízkou inflaci a nízké schodky v obchodu se zahraničím či další nerovnováhy. Pobaltí se přijetím měnové politiky zvenčí rozhodlo obětovat to poslední.

Pokud země učiní tuto volbu, je naprosto logická její snaha dostat se co nejrychleji do „své“ měnové zóny, v tomto případě do eurozóny. Není přece nic horšího, než nemoci alespoň sedět u stolu, kde se rozhoduje o mé vlastní měnové politice a jejích důsledcích (přičemž onen stůl je v ECB ve Frankfurtu). Přijetím eura nelze v tomto slova smyslu mnoho ztratit, protože kdo nic nemá, nemůže o nic přijít.

Transformační historie Česka je trochu jiná. S podobným kurzovým režimem jako Pobaltí jsme žili do roku 1997, kdy finanční krize způsobená právě zmíněnými narůstajícími nerovnováhami vedla k opuštění fixního kurzu a přechodu ke kurzu volně plovoucímu a k autonomní domácí měnové politice přímého cílování velmi nízké domácí inflace. Rozdíly? V Česku mírnější růsty a mírnější recese (byť ta poslední je zatraceně dlouhá), velmi nízká inflace, nízké úrokové sazby, slušná obchodní rovnováha - Česko má třeba postupně stále narůstající obchodní přebytek s Německem - a prakticky mizivá „eurizace“ ekonomiky. Úvěr v cizí měně je pro českou domácnost zcela exotický pojem. V Pobaltí právě naopak: prudší hospodářské růsty, prudší propady v čase krize a míra eurizace velmi vysoká. Pamatuji se, jak mi kolega centrální bankéř z Estonska před lety říkal, že hypotéku v eurech má i on – pro mě věc nepředstavitelná.

Základní měnovou strategii si musí každá země zvolit sama s ohledem na své podmínky; těžko jasně říci, co je lepší. Debata o pevných či plovoucích kurzech se v ekonomii vede desítky let. Nebudu zastírat, že osobně jsem stoupencem kurzu volného, určovaného tržními silami. Důležité ovšem je, že každá země musí být připravena na fatální důsledky své volby. A zde Pobaltí vyhrává na celé čáře, protože režim fixního kurzu vyžaduje v dobrých časech hospodářskou uměřenost a fiskální zdrženlivost a v časech špatných nutnost prudkého a rychlého přizpůsobení cen, mezd, vládních výdajů, tedy vnitřní devalvaci, aby ekonomika mohla korigovat předchozí nerovnováhy a začít znovu růst. Chybí totiž „tlumič“ šoků v podobě měnové politiky. Ve schopnosti toto vše provést předčily pobaltské země vesměs mnohé země eurozóny a určitě by zde trumfly i Česko. Pobaltí, které je z většiny stále mimo eurozónu, ukázalo paradoxně lepší schopnost přizpůsobení zvolené kurzové politice než země eurozóna samotné! Bez přehánění: kdyby celá eurozóna byla schopna těchto výkonů, byla by její krize už dávno minulostí.

Budu proto s napětím sledovat, zda a jak se změní chování hospodářských politik pobaltských zemí po přijetí eura. Zůstane v nich dál étos zodpovědnosti a schopnosti se přizpůsobit, nebo se dosažením mety plného členství v eurozóně i u nich projeví tendence k černému pasažérství, tak typická pro velkou část Evropy? To bude zajímavá lekce i pro Čechy a jejich další eurodebaty. 

Autor je viceguvernér České národní banky a člen Hospodářského a finančního výboru EU.

Revue Politika 10/2013

Poslat do Kindlu

---

Diskuse